,

Imunita, impeachment, velezrada. Jak je to s politickou a právní odpovědností českého prezidenta?

Napsal/a Pavel Hasenkopf 6. srpna 2019

Když je řeč o odpovědnosti prezidenta z vládnutí, je třeba rozlišovat mezi odpovědností politickou a právní. Zatímco politická sankce v podobě demise vlády jako důsledek legálního, ale špatného politického rozhodnutí, je zcela běžným postupem, impeachment – právní sankce za politické protiprávní rozhodnutí – je postupem zcela výjimečným, píše ve čtvrté části svého výkladu pro HlídacíPes.org právník Pavel Hasenkopf.

Je evidentní, že v ústavních systémech vlády hrají zásadní roli odpovědnostní vztahy, v systému parlamentním – zdánlivě – dokonce mnohem výrazněji než v systému prezidentském, a v našem výkladu se jim nelze nevěnovat i z obecného hlediska. Naopak, obecný výklad o odpovědnosti je ideální látka k uzavření obecného výkladu o ústavních systémech a současně bude dobrým úvodem k výkladu o ústavě české.

Je třeba rozlišovat odpovědnost politickou a odpovědnost právní.

Politická odpovědnost

Politickou odpovědnost si definujme jako odpovědnost za legální politická rozhodnutí, tedy rozhodnutí, která neporušují žádnou právní normu, ale i přes svoji legalitu mohou být z nějakého důvodu vnímána jako špatná, popř. mohou opravdu objektivně špatná být. Protože se váže k legálním rozhodnutím, není politická odpovědnost doprovázena žádnou právní sankcí, ale pouze sankcí politickou: ztrátou důvěry parlamentu, vynucením demise, prohrou v příštích volbách, odepřením jmenování do funkce, morálním či historickým odsouzením.

Politická odpovědnost vždy zůstává v politické, popř. morální rovině, protože jejím obsahem zásadně není porušení nějakého příkazu – např. nikdo nemůže přikázat parlamentu přijmout nějaký zákon (výjimkou je referendum) a činit ho právně odpovědným za jeho nepřijetí, nikdo nemůže přikázat poslanci, že má pro nějaký zákon hlasovat a činit ho právně odpovědným, že pro něj nehlasoval, nikdo nemůže přikázat vládě či jejímu členu rozhodnout v mezích zákona určitým způsobem a činit je právně odpovědnými za nesplnění takového příkazu … proto odpovědnost za politická rozhodnutí, popř. nerozhodnutí musí zůstat pouze politická. Proto je také tento typ odpovědnosti spojován pouze s těmi, kdo politická rozhodnutí dělají, a nikoli např. se soudci. (i)


Právník Pavel Hasenkopf napsal pro HlídacíPes.org už dříve sérii textů, které analyzovaly situaci kolem rozhodnutí  prezidenta Miloše Zemana nejmenovat premiérem navrženého ministra zahraničí. Situace je obdobná té, která nyní panuje kolem sporu o odvolání ministra kultury Antonína Staňka. Texty proto nyní připomínáme. 

ČTĚTE TAKÉ: 

Díl I.: Může prezident odmítnout premiérovi ministra? Vždy směl. A dnes už i může

Díl II.: Jakou máme demokracii – parlamentní, nebo prezidentskou? Musíme si vybrat

Díl III.: Parlamentní, nebo prezidentská demokracie? Díl třetí: kancléřské a poloprezidentské systémy


Politická odpovědnost za nějaké politické rozhodnutí samozřejmě existuje bez ohledu na to, zda je to rozhodnutí vnímáno nebo se později ukáže jako dobré nebo špatné, jen zatímco v případě špatného rozhodnutí bude sankcí morální odsudek či nezvolení, v případě dobrého rozhodnutí bude „sankcí“ odměna v podobě znovuzvolení, respektu či stavění pomníků.

Nicméně vyloučení politické odpovědnosti v praxi znamená vyloučení odpovědnosti za špatná politická rozhodnutí, protože pokud by znamenala vyloučení odpovědnosti i za dobrá rozhodnutí, pak by v českých zemích nikdy nemohl důvodně stát jediný pomník kterémukoli českému či československému prezidentovi.

Politická odpovědnost samozřejmě existuje i v systému prezidentském, tam ale neproniká do právní roviny, a tudíž ústavní právníky tolik nezajímá, jako u systému parlamentního. Do právní roviny politická odpovědnost v prezidentském systému neproniká proto, že formální vztahy politické odpovědnosti se v tomto systému nijak neodchylují od přirozených vztahů politické odpovědnosti. I ústavní systémy zemí s parlamentním systémem vlády se politickou odpovědností zabývají jen tam, kde potřebují tuto odpovědnost formálně nastavit jinak, než by to bylo přirozené.

Formální politická odpovědnost se v parlamentních systémech vlády liší od přirozené politické odpovědnosti a stává se proto explicitní součástí ústavního práva typicky ve třech případech:

a) u monarchů, protože konstrukce, že někdo, kdo se cítí být do úřadu povolán Bohem, je také pouze Bohu – a nikoli svému lidu – odpovědný, je sice zcela logická, ale nedemokratická, a proto je zhruba od konce 18. století vnímána jako něco nepatřičného a potlačeníhodného; proto v zemích, které chtějí být demokratické, ale chtějí si nechat krále či královnu, bývá explicitně zdůrazňováno, že panovníci odpovědni nejsou; ostatně, právě kvůli tomu, aby králové mohli zůstat, celý parlamentní systém vznikl;

b) u prezidentů, u kterých bychom přirozeně předpokládali, že jsou odpovědni tomu, kdo je zvolil, tedy buď parlamentu nebo přímo voličům – lidu; pokud v parlamentním systému v rozporu s přirozeným předpokladem svým voličům prezidenti být odpovědni nemají, ač k tomu neexistuje žádný přirozený důvod, pak je opět třeba to do ústavy explicitně zapsat;

c) u vlád, u kterých bychom přirozeně předpokládali buď odpovědnost lidu, popř. voličům vládních stran, nebo odpovědnost tomu, kdo vládu jmenoval, tedy zpravidla hlavě státu; tím, že je stanovena odpovědnost vlády parlamentu, zpravidla stvrzená možností parlamentu vládu sesadit a doplněná celkovou neodpovědností hlavy státu, je zpřetrhán přímý odpovědnostní vztah vlády vůči lidu a nahrazen vztahem nepřímým, zprostředkovaným parlamentem, a vláda je postavena do pouhé role zmocněnců parlamentní většiny; to by bez explicitního vyjádření v ústavě vůbec nebylo možné.

Jinak řečeno, politická odpovědnost bývá v ústavách výslovně zmiňována tehdy, má-li být politické odpovědnosti (a s ní i faktické moci) zbaven někdo, kdo by jinak za odpovědného považován byl, resp. má-li vzniknout vztah politické odpovědnosti tam, kde bychom jej jinak vůbec nepředpokládali.

Právní odpovědnost

Ústavy znají i odpovědnost právní. Jestliže politickou odpovědnost jsme si definovali jako odpovědnost za legální politická rozhodnutí, pak právní odpovědnost definujme jako odpovědnost za protiprávní rozhodnutí, a to jakákoli, politická i nepolitická.

Právní odpovědnost je v ústavním právu spojena úzce s pojmy imunita a impeachment.

Pokud by osoby nesoucí nějakou politickou odpovědnost neměly právní imunitu, pak by byly stejně právně odpovědny jako všichni ostatní. Právní imunitu mívají proto, aby případná právní řízení proti nim nebyla politicky zneužívána. Imunity zpravidla nepokrývají veškerou činnost politika, ale mají pokrývat jen jeho politickou činnost. Pokud jde o činnost soukromou, buď ji imunita vůbec nekryje, nebo ji lze prolomit (např. vydáním poslance či diplomata k trestnímu stíhání). (ii)

Ovšem i tam, kde imunita pokrývá protiprávní jednání, které má politický, nikoli soukromý charakter, zpravidla existuje veřejný zájem na potrestání dotyčného politika – a k tomu právě slouží impeachment, tedy žaloba politického charakteru za protiprávní jednání politického charakteru, typicky velezradu. Sankcí je primárně sesazení z funkce (může a nemusí být doprovázeno dalšími tresty, popř. předáním provinilce standardní justici – bavíme se zatím stále v obecné rovině a úprava v různých dobách a zemích se poměrně hodně liší).

Zatímco politická sankce v podobě např. demise vlády jako důsledek legálního, ale špatného politického rozhodnutí, je zcela běžným postupem, impeachment – právní sankce za politické protiprávní rozhodnutí – je postupem zcela výjimečným (což je dáno i výjimečností chování, které má postihovat).

Jak je to v české Ústavě?

Pojďme si nyní stručně rozebrat vztahy mezi čtyřmi základními mocenskými orgány, tedy:

a) vztah mezi lidem a parlamentem (iii),

b) vztah mezi lidem a prezidentem,

c) vztah mezi lidem a vládou,

d) vztah mezi parlamentem a prezidentem,

e) vztah mezi parlamentem a vládou, a

f) vztah mezi prezidentem a vládou

v kontextu českého ústavního systému, a to včetně jejich vývojových tendencí, tedy postupně od Ústavní listiny z roku 1920 přes ústavy z let 1920 a 1948, ústavní zákon o federalizaci z roku 1968 po platnou Ústavu, a to před a po zavedení přímé volby prezidenta. (iv)

Lid

Lid je ztělesněním svého státu, on stát vytváří, tvoří a udržuje, kvůli lidem, kteří stát tvoří – občanům – stát existuje. Lid je zdrojem státní moci (alespoň v demokratických zemích), od něho odvozují svoji legitimitu – tj. oprávněnost činit mocenská rozhodnutí – všechny státní orgány, přímo nebo nepřímo.

Proto lze lid chápat i jako nejvyšší orgán daného státu. Proto lid může všechno, jeho moc není nijak omezena – výjimkou jsou práva jednotlivců, resp. práva menšin, které žádná většina nesmí (ale může) zrušit. Obrazně to bývá vyjadřováno tak, že dva vlci a jehně nesmějí hlasovat o tom, co bude k večeři. Lid je proto alfou a omegou všech demokratických ústavních systémů.

I lid sám je politicky odpovědný, a politickou odpovědnost nese každý volič. Lid jako kolektivní ztělesnění státu je politicky odpovědný za rozhodnutí, která stát navenek učiní, a to jednak vůči jiným státům či politickým entitám, jednak vůči jednotlivcům. Voliči pak jsou politicky odpovědni za svou volbu a její důsledky, tuto odpovědnost však nesou jen vůči svému svědomí, protože volba je zpravidla tajná.

Lid versus parlament

S výjimkou období 1918 – 1920, kdy se Revoluční národní shromáždění ustavilo samo, období 1938 – 1946, kdy žádný parlament fakticky neexistoval a exilová Státní rada byla spíše poradním orgánem prezidenta Beneše než zákonodárným sborem, a období 1989 – 1990, kdy byla do Federálního shromáždění velká část poslanců kooptována náhradou za odstoupivší poslance, kteří přijali politickou odpovědnost za svoje působení v období normalizace a na poslanecký mandát rezignovali, československý, resp. český lid vždy měl a má především právo volit parlament. (v)

Je třeba dodat, že lid měl dlouho právo z nejvyšších státních orgánů volit pouze parlament, a teprve od parlamentu odvozovaly svou legitimitu všechny ostatní nejvyšší státní orgány: prezident i vláda. Parlament tak vedle své role zákonodárce plnit i roli jediného reprezentanta lidu, a jako takový byl fakticky nadřazen exekutivě.

Až do roku 1948 československé ústavy vůbec neřešily, komu jsou vlastně členové parlamentu politicky odpovědni; fakticky byli a jsou odpovědni lidu, svým voličům jako celku, což je natolik přirozené, že to nebylo třeba kodifikovat. (vi) Jinak k této problematice přistupovaly ústavy v letech 1948 – 1992, které zavedly tzv. systém „zastupitelské demokracie“ a v důsledku toho explicitně stanovily odpovědnost členů parlamentů lidu jako celku; tomu pak korespondovala možnost poslance odvolat v průběhu mandátu. (vii)

Platná Ústava se v roce 1993 vrátila k prvorepublikové úpravě, tj. výslovně neříká, komu jsou poslanci a senátoři, popř. Parlament či komory jako celek odpovědni, a předčasné odvolání poslanců voliči neumožňuje (a v kontextu systému poměrného zastoupení, kdy volič je mnohem více vázán na nějakou politickou stranu než volební obvod, si jej dost dobře nelze představit ani teoreticky).

Lid versus prezident

Československý, resp. český prezident byl až do roku 2012 vždy volen parlamentem. (viii) (ix)

V letech 1920 – 1960 a znovu od roku 1993 je výslovně stanoveno, že prezident republiky je neodpovědný z výkonu své funkce; (x) pokud by to explicitně stanoveno nebylo, neexistoval by důvod jej za neodpovědného považovat, podobně jako nikdo nepovažuje za neodpovědné poslance a senátory. Prezidentova neodpovědnost byla a je nejen reliktem neodpovědnosti panovníka v parlamentní monarchii, ale současně mu má v republikánských poměrech zajistit politickou nezávislost. Za zmínku stojí, že prozatímní ústava z roku 1918 prezidenta politicky neodpovědného nečinila, pouze jej zakazovala trestně stíhat.

Je otázkou, vůči komu vlastně má být prezident především neodpovědný, resp. komu by odpovědný byl, kdyby ustanovení o jeho neodpovědnosti nebylo, a proč mu měl být neodpovědný.

Z logiky věci by prezident byl odpovědný orgánu, který jej do funkce zvolil, tedy parlamentu, a neodpovědný byl proto, aby tato jeho přirozená odpovědnost mohla přejít na jím jmenovanou vládu. Že jde jen o teoretizování, dokazuje prezidentovo postavení v rámci londýnského prozatímního zřízení v letech 1940 – 1945, které fakticky vedl a zcela jistě za ně nesl faktickou politickou odpovědnost par excellence – jinými slovy, parlamentní systém v krizové době zcela ztratil svoji funkčnost.

V letech 1960 – 1992 byl prezident výslovně odpovědný parlamentu jakožto nejvyššímu zastupitelskému sboru, (xi) který jej do funkce zvolil; to souviselo s výše zmíněným konceptem zastupitelské demokracie, kde zastupitelské sbory (parlament a národní výbory) byly odpovědny lidu a jim zase byly odpovědny všechny ostatní (ústřední a místní) orgány.

V roce 2012 došlo k zásadní změně: prezident přestává být volen Parlamentem a nově je volen přímo lidem, stejně jako Parlament sám. (xii) Už neplatí, že prezident svoji legitimitu odvozuje od parlamentu, už neplatí, že parlament je jediným přímým reprezentantem lidu, ale nově jsou zde přímí reprezentanti lidu dva, parlament a prezident, a co do zdroje své politické legitimity jsou si rovni a konkurují si.

Ústavodárce však nezrušil prezidentovu politickou neodpovědnost; (xiii) nic na tom nemění skutečnost, že věcně rozšířil prezidentovu odpovědnost právní o odpovědnost za hrubé porušení ústavy a do procesu případného impeachmentu zapojil (a tím jej fakticky ještě více ztížil) i Poslaneckou sněmovnu. (xiv)

Tím, že ústavodárce vůbec nezrušil prezidentovu politickou neodpovědnost, dal jí bezděčně nový obsah. Již jsme si řekli, že politická neodpovědnost prezidenta v parlamentním systému existuje proto, aby zpřetrhala jeho přirozenou politickou odpovědnost vůči Parlamentu danou tím, že Parlament prezidenta volí. Ale v okamžiku, kdy Parlament prezidenta volit přestane, přestane mu prezident být potenciálně přirozeně politicky odpovědný a nepotřebujeme o tom mít v Ústavě výslovné ustanovení; právě naopak, do Ústavy bychom museli výslovně zapsat, pokud bychom politickou odpovědnost prezidenta vůči Parlamentu zavést chtěli.

Vůči komu tedy ustanovení o prezidentově neodpovědnosti funguje nyní především? Logicky opět vůči tomu, kdo prezidenta volí, tedy nyní vůči lidu.

Vůči lidu ano. Ale jak?

Má to vůbec nějaký smysl, že lidem přímo volený prezident vůbec není lidu politicky odpovědný?

Ponechme pro tuto chvíli stranou, že všichni víme, že ústavní změnu v postavení prezidenta si nevynutila žádná krize ani žádná touha po silném prezidentu republiky, ale prachobyčejná snaha vlády, poslanců a senátorů zalíbit se voličům.

Ponechme stranou, že ač se při projednávání návrhu novely Ústavy o této „nesrovnalosti“ nahlas skoro vůbec nemluvilo a ojedinělá varování byla zahlušena, všichni si jí byli vědomi a politická neodpovědnost prezidenta zůstala zachována záměrně jako vzkaz všem budoucím, přímo zvoleným prezidentům, že jejich přímá volba má zůstat pouze divadlem pro voliče a nemá jim dát do ruky reálnou moc.

Ponechme stranou, že tento přístup degraduje voliče na hlupáky a lid na pouhý politický kompars. Ponechme stranou, že voliči, pokud přijdou k volbám, pak ne proto, aby zvolili bezmocného funkcionáře, kterého za ně stejně dobře může zvolit Parlament, ale proto, aby zvolili hlavu státu s reálnými pravomocemi, za jejichž výkon jim bude politicky odpovědná.

Ponechme stranou, že předpokládat, že voliči nebudou od jimi zvoleného prezidenta očekávat zpětnou vazbu a že tento prezident se jim nebude cítit i přes svoji formální neodpovědnost politicky zavázán, je projevem politické infantility. Ponechme stranou, že svým voličům by se necítil politicky odpovědný pouze někdo s nedemokratickým smýšlením a sklony. Ponechme stranou, že na „to jsme nechtěli, to jsme se spletli“, se v právu nehraje.

Může přes to všechno mít politická neodpovědnost prezidenta lidu, který jej zvolil, nějakou rozumnou funkci?

Pojďme na to oklikou. Víme již, že politická neodpovědnost panovníka je dána historicky, zůstala zachována z dob, kdy panovníci měli reálnou moc, a právě kvůli tomu, aby tato jejich neodpovědnost mohla být zachována, vznikl parlamentní systém. V okamžiku, kdy byla někde monarchie nahrazena republikou, existovaly dvě cesty: buď parlamentní systém pro zbytečnost odvrhnout, jako to učinily USA, nebo jej zachovat a pouze nahradit ceremoniálního krále ceremoniálním prezidentem. Takový ceremoniální prezident však nemohl být volen lidem, protože tím by získal stejnou legitimitu činit zásadní politická rozhodnutí, jakou měl parlament sám, a nebylo by možné po něm chtít, aby plnil čistě ceremoniální roli.

Pokud však byl volen parlamentem, nejenže takovou legitimitu nezískal, ale nadto byl parlamentu fakticky podřazen. Jenže: jednak lze těžko parlamentu formálně podřídit hlavu státu, tak daleko dospěla jen zastupitelská demokracie reálného socialismu, jednak se zde nabízel prostor pro to, aby prezident reálně plnil roli krizového arbitra mezi parlamentem a vládou, aby to nebyla vláda, kdo má v rukou faktickou možnost rozpuštění parlamentu (jako je tomu ve Spojeném království), ale někdo třetí, prostor aspoň částečně smířit parlamentní systém s dělbou moci. Tuto roli arbitra by však prezident nemohl plnit, nemohl by disponovat možností rozpustit parlament a vypsat předčasné volby, kdyby byl na parlamentu sám politicky odpovědný. Proto, aby byla zpřetrhána přirozená odpovědnost prezidenta parlamentu, který jej zvolil, zůstalo v parlamentních republikách zachováno ustanovení, že prezident je politicky neodpovědný.

Zajištění nezávislosti prezidenta na parlamentu, aby prezident mohl hrát roli krizového arbitra mezi parlamentem a vládou a parlament v případě potřeby i rozpustit a vypsat předčasné volby, se tak jeví jako jediný rozumný důvod pro zavedení politické neodpovědnosti prezidentů v parlamentních republikách; připomeňme ještě jednou, že politická odpovědnost má smysl pouze ve vztahu k instituci, která politicky odpovědné osobě propůjčila politickou moc.

Z toho plyne, že politická neodpovědnost českého prezidenta vůči Parlamentu za platnosti současné Ústavy nikdy neměla reálný smysl, protože Ústava z roku 1993 prezidentovo právo rozpustit Poslaneckou sněmovnu maximálně eliminovala. Dnes již nemá smysl vůbec, protože lid rozpustit nelze a proto nemá smysl konstruovat politickou neodpovědnost prezidenta lidu.

Politická neodpovědnost prezidenta nemá smysl ani ve vztahu k vládě, která za něj odpovědnost přebírá.

Většina našich prezidentů: Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš, Klement Gottwald, Antonín Zápotocký, do roku 1960 Antonín Novotný, Václav Havel, Václav Klaus a dnes i Miloš Zeman byla a je z výkonu své funkce politicky neodpovědná.

De iure nemohou vůbec za nic, co se za jejich vlády stalo. Přesto jsou to právě oni, kdo jsou politicky spojováni a často i nesou politickou odpovědnost za zásadní rozhodnutí, která se zapsala do dějin a ovlivnila další vývoj. Zvlášť markantní je to u Edvarda Beneše, Klementa Gottwalda a Václava Havla. Jinými slovy, politická neodpovědnost prezidentů v československé a české politické praxi nefunguje a nikdy nefungovala.

Lid versus vláda

V českém ústavním systému nikdy neexistoval a neexistuje žádný přímý vztah mezi vládou, potažmo jejími členy, a lidem. Lid vládu nevolí a vláda není lidu odpovědna. Prostředníkem mezi lidem a vládou vždy byla dolní komora parlamentu, která je lidem volena a jíž je vláda odpovědna; dnes jím částečně může být i prezident, který je lidem volen a vládu jmenuje.


Poznámky:

i I u soudců však takový typ odpovědnosti existuje: Soudce bude vnímán jako politicky odpovědný za uložení příliš mírného trestu v mezích zákona, soudci ústavního soudu budou politicky odpovědni za výběr z několika možných výkladů ústavy, zejména pokud s ním bude spojeno zrušení nebo potvrzení další existence nějaké zákonné normy, apod.

ii Řeč je zde jen o imunitách funkčních, nikoli státních či diplomatických, jejichž smyslem sice rovněž může být usnadnění výkonu funkce, ale především jím je zachování formální rovnosti mezi státy: jsou-li státy svrchované, pak jsou si rovny, a jsou-li si rovny, pak jeden nemůže být podřízen jurisdikci druhého; i ty však lze prolomit.

iii Slovo „parlament“ používám v kontextu každého rozebíraného vztahu a bez ohledu na jeho název v té které době, čili ve vztahu k lidu půjde o parlament jako celek, ve vztahu k vládě o tu jeho komoru, které byla vláda odpovědna, atp.

iv Texty jednotlivých ústav jsou k dispozici zde:

– 1918: zákon ze dne 13. listopadu 1918, č. 37/1918 Sb., o prozatímní ústavě:

http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1918.html ;

– 1920: ústavní zákon ze dne 29. února 1920, č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje Ústavní listina Československé republiky:

http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1920.html ;

– 1948: ústavní zákon ze dne 9. května 1948, č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky:

http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1948.html ;

– 1960: ústavní zákon ze dne 11. července 1960, č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky (původní znění):

http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1960.html ;

– 1968: ústavní zákon ze dne 27. října 1968, č. 143/1968 Sb., o československé federaci:

http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1968.html

(sice ponechal v platnosti Ústavu z roku 1960, ale nahradil všechna její ustanovení o nejvyšších státních orgánech a jejich vztazích, proto jej nelze vynechat);- 1993: ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (v původním znění – tedy ještě bez přímé volby prezidenta republiky):

http://aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/SearchResult.aspx?q=1/1993&typeLaw=zakon&what=Cislo_zakona_smlouvy ;

– 2012: ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění (tedy již se zapracovanou přímou volbou prezidenta republiky):

http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html .

v Viz §§ 9 a 14 ústavy z roku 1920; čl. IV. ústavy z roku 1948; články 2 a 3 ústavy z roku 1960; čl. 30 a 31 ústavního zákona o federalizaci z roku 1968; čl. 18 platné Ústavy.

vi V podmínkách poměrného volebního systému je nicméně politická odpovědnost poslanců jen relativní a stává se formalitou, protože v poměrném volebním systému volič nevolí poslance, ale strany, a ty by tedy měly nést i politickou odpovědnost vůči voličům, ač jim ústava nesvěřuje vůbec žádné pravomoci.

vii „Svrchovaný lid vykonává státní moc zastupitelskými sbory, které jsou lidem voleny, lidem kontrolovány a lidu odpovědny.“ – čl. IV, odst. 1 Ústavy 1948. Obdobně čl. 2 odst. 2 Ústavy 1960. Čl. 39 odst. 2 Ústavy 1960 dokonce v letech 1960 – 1968 činil lidu politicky odpovědné i jednotlivé poslance Národního shromáždění (tehdejšího jednokomorového parlamentu) a s tím zavedl i možnost jejich odvolání; v souvislosti s federalizací bylo ustanovení o odpovědnosti poslanců lidu zase zrušeno, těžko soudit, zda záměrně či nedopatřením, a možnost odvolání poslanců byla delegována zákonu (provedeno poněkud obskurním ustanovením § 49 zák. č. 44/1971 Sb. , zrušeno v roce 1990).

viii Viz § 7 ústavy 1918; § 56 ústavy 1920; čl. VI, § 68 ústavy 1948; čl. 61 ústavy 1960; čl. 60 úst. zák. 1968; čl. 54 odst. 2 platné Ústavy ve znění účinném do 30. září 2012.

ix Jedinou výjimkou byl prezident Edvard Beneš, který po vypršení svého sedmiletého mandátu od roku 1942 pokračoval v prezidentské funkci s odvoláním se na § 58 odst. 5 ústavy 1920, podle kterého „(d)řívější president zůstává ve funkci, pokud nebyl zvolen president nový“ – což při tehdejší neexistenci parlamentu být zvolen ani nemohl.

x Viz § 66 ústavy 1920; § 76 ústavy 1948; a čl. 54 odst. 3 platné Ústavy.

xi Viz čl. 61 ústavy 1960; čl. 60 úst. zák. 1968.

xii Viz čl. 54 odst. 2 platné Ústavy (v platném znění).

xiii Viz čl. 54 odst. 3 platné Ústavy (od roku 1993 se nezměnil).

xiv Viz čl. 65 Ústavy ve znění účinném do roku 2013 a ve znění účinném od roku 2013. Viz též § 67 ústavy 1920 a § 78 ústavy 1948; ústavy 1960 a 1968 možnost impeachmentu neobsahovaly.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

18 komentářů

  1. petrph napsal:

    Opět velice zajímavá úvaha. Leč potíž je už v tom, jak správně vykládat onen pojem „odpovědnost“,
    Protože, obecně, někdo je za své jednání odpovědný ->někomu (třeba pracovník nadřízenému, žák učiteli,..), který má pravomoc jeho činnosti i průběžně kontrolovat, hodnotit a korigovat . Tudíž tento „nadřízený!, jednak takovou pravomoc korekce skutečně musí mít, ovšem na straně druhé, pak nese i sám zodpovědnost, za to zda jí správně používal.. Kdybych dal takový příklad, dejme tomu, kdyby učitelé na střední škole po celé 4 roky vůbec studenty průběžně nezkoušeli zda se něco (na)učili, leč ponechali to až na státní maturity.. (Poněkud kuriozní je na tom, že současný stav, kdy více jak 20 procent studentů u nepříliš obtížné státní maturity propadne., tomu odpovídá :))))
    Nicméně, pokud hovoříme o politické odpovědnosti – ve státní politice, lze se doufám shodnout, že taková odpovědnost je využívána velice zřídka – protože případné tresty (odvolání) primárně vůbec nezáleží na jeho pochybení, leč jsou výsledkem politických dohod jeho hodnotitelů-jiných zvolených politiků.
    Vlastně – z tohoto pohledu už je zřejmé, že ani pan Zeman nijak odpovědný nebude, a to díky rozložení politických sil v parlamentu – aniž by bylo nutné jeho vinu jakkoliv zkoumat..
    Leč, pokud pojem „politickou odpovědnost“ zužíme jen na uvedené „. morální odsudek či nezvolení, versus znovuzvolení, respektu či stavění pomníků.“, zjistíme že toto nemá v současné mediální (postfaktické) době velký význam, toto se řeší zcela jinými procesy..Spustit masovou kampaň o tom, zda má být někdo volen (nebo naopak nezvolen), stejně zda se má postavit/nepostavit/zbořit pomník, je v dnešní době (a internetových sítí) poměrně snadné a nemusí to nijak souviset s jeho předešlým jednáním a chybami..

    A pokud se týká odpovědnosti právní – tady musíme rozlišit navíc dva stavy, Ta první je právní zodpovědnost za vlastní, špatný výklad zákona.
    A ta je – v případě státních institucí i činitelů právně nulová. Což potvrdil i pan Rychetský zde v rozhovoru, kdy řekl, že i oni na ÚS mohou pouze takové protiprávní rozhodnutí státní instituce (po dlouhé řadě let právních sporů) zrušit, leč potrestat nikoho nemohou.
    A nebo tedy – trestně právní zodpovědnost zvoleného politika. A ta by platila, pouze v případě, že by bylo dokázáno, že dotyčný vědomě svým rozhodnutím překračoval trestní zákoník. Za těch 30 let naší demo by se takových příkladů našlo jen pár…

  2. Ondřej Dvořák napsal:

    S demokracií je to tak, že ne vždy jste spokojení s výsledkem voleb, ale vždy je musíte respektovat, najít v sobě pokoru před demokratickou volbou, považovat ji za objektivní nález ve věci. Totéž platí pro volbu prezidenta, ne vždy s ní můžete být spokojení, měli byste ji však respektovat a považovat ji za objektivní nález. Tohle vnímání dnes absentuje, a demokratická volba je zpochybňována vzápětí tím, že jsou zpochybňovány anebo dokonce zákonem, či jeho účelovým výkladem, omezovány pravomoci, které se s funkcí prezidenta pojí. Jsou motivovány individuálním a skupinovým nedostatkem pokory a respektu k výsledku volby. Demokracie sama sebe neustále zpochybňuje tím, že zpochybňuje svá vlastní rozhodnutí. Prezident je zvolen, demokraticky, ale ve skutečnosti děláme vše proto, aby tento mandát byl obsahově co nejmenší, pokud možno pouze formální. Demokracie svým způsobem popírá sama sebe, o něčem se rozhodne, někdo se zvolí, aby byl jeho mandát vzápětí zpochybňován, a byly mu nasazovány, jak jinak, než znovu demokraticky, okovy. Demokracie je v tomto smyslu sama sobě žalářníkem, činí rozhodnutí, aby jejich váhu vzápětí co nejvíce snížila.

    Prezident je de facto voleným panovníkem, demokracie je druh monarchie, ve které je moc rozdělena mezi prezidenta a parlament, demokraticky volený panovník, coby hlava výkonné moci, a zákonodárný sbor, v podstatě úřednický aparát pro tvorbu zákonů a ustavování vlády. Ovšem, v souladu s prezidentem, který je hlavou státu, je zosobněním státu. Měl by mít proto pravomoci, aby stát nebyl bezhlavým rytířem.

    • liberal shark napsal:

      Bohužel, přímá volba prezidenta posunula jeho postavení z nejvyššího úředníka státní správy směrem k panovníkovi. A ti, kteří tuto ústavní změnu v minulosti podporovali, se teď rozčilují nad tím, že Zeman neskáče podle jejich představ.

      • Ondřej Dvořák napsal:

        Chtějí mít prezidenta, ale také jej chtějí mít pod plnou kontrolou. Co to o nich vypovídá?

      • petrph napsal:

        Jen bych upozornil, že předpokládat prezidenta jako nejvyššího úředníka nic neřeší. On totiž ani ten úředník když nechce, tak fakticky nemusí. Právně by se sice dalo ze zákona dovozovat, že -musí-, leč „donutit “ ho k tomu může znamenat několikaletý soudní spor.. Vlastně je to jednodušší u toho prezidenta, u kterého se dá „spolehnout“ že za spočítaných x let odejde z funkce, zatímco ten úředník na té své funkci bude sedět do důchodu :))

        Mimochodem, stejně jako ten monarchistický panovník, i ten vládne obvykle doživotně . Z toho by se asi oponenti Zemana pominuli :)))

    • Oskar (hanák z Hané) napsal:

      Jaký je rozdíl mezi „demokratickou volbou“ a „volbou ne demokratickou“? Znáte definici? Ona totiž žádná není, volba je svobodný akt, jinak nejde o volbu, ale třeba o plnění příkazu, pokynu a podobně.

      • Ondřej Dvořák napsal:

        Stejné je to s návrhem v čl. 74, ze kterého někteří dovozují povinnost odvolat člena vlády.

        • Oskar (hanák z Hané) napsal:

          „Prezident odvolá …“ je významem jistou formou příkazu, pokynu a podobně; příklad : ůZávodník vyběhne na pokyn startéra, neznamená, že vyběhne za rok, ale ihned jak startér pokyne -třeba výstřelem ze startovací pistole (či ji nahrazujícím zařízení) nebo mávnutím praporkem, písknutím na píšťalku, atd.

          • Ondřej Dvořák napsal:

            Čemu přesně nerozumíte na slově navrhne?

          • petrph napsal:

            Člověče neštastný, podával jste si někdy jakoukoliv žádost na úřadě? Pro to totiž platí podobný výklad, úřad by měl vydat rozhodnutí -neprodleně“, ale nikdy to nedělá (obvykle atakuje maximání danou lhůtu)..
            Neprodleně Vám dneska leda prodaj lístky na nádraží :/

      • petrph napsal:

        Takový drobný rozdíl mezi „demokratickou volbou“ a „volbou ne demokratickou“ je třeba v tom, jestli ho volí 5 milionů lidí, a nebo se mezi sebou na té volbě dohodnou předsedové 3-4 partají (kteří řídí své poslance a senátory) ve stylu něco za něco :))))))))

    • petrph napsal:

      Máte pravdu Jen bych si dovolil malou poznámku – argumentace že „Prezident je de facto voleným panovníkem..“ asi není ta pravá , zrovna u národa, který častoval i Františka Josefa přízviskem „starej Procházka“, a přes půl století pracoval na myšlence, že se monarchie zbaví..Vzpomínka na dobu,, kdy si snad tento národ vážil svého monarchy je stará přes půl tisíciletí
      Tudíž, uvažujme prezidenta jako zvoleného politika ve státní funkci, nebo jako úředníka. Není v tom velký rozdíl, protože ten i ten mají zákonem dané pravomoci v jakých případech smí ve jménu státu rozhodovat, a taky v rámci té pravomoci určitou volnost jak rozhodovat.. (Tedy i přijmout nebo odmítnout). A teď se dostáváme k otázce co se stane, pokud se některým nějaké jeho sporné rozhodnutí nelíbí… A až zde jsou dva problémy.
      1) On i ten protest se dá vyjádřit slušně, kulturně a právně. Tedy nikoliv sprostým urážením ani mediálním humbukem ani vyhrožováním žalobami na sesazení.
      2) Šlo by to vyřešit právně, pokud by naše soudy (včetně Ústavního) dokázaly na sporné rozhodování politiků reagovat rychle a doslova v reálném politickém čase (několika týdnů) formulovat pravomocné rozhodnutí. Pak ano – pravomocnému rozhodnutí soudu „ve věci výkladu zákona“ se i státní politik musí podřídit. Jenomže – lhůty našich soudů jsou příšerně dlouhé – jak nedávno na pár příkladech vidno, ani 10, ani 20 let není pro naše soudy dostatečná lhůta pro pravomocné rozhodnutí. Tudíž – soudy jsou pro řešení těchto politických konfliktů nepoužitelné..
      A další jinou cestu, než si počkat na další volby (i třeba předčasné) není.. Pokoušet se vyvolat nějaký puč a dosadit jakousi „vládu moudrých“, to už se v historii mnohokrát nevyplatilo..

  3. Mentalista napsal:

    Panu Zemanovi chybí především hrdost. Vzpomeňťe na výprask, který dostal od Klause, při prezidentské volbě a přesto ho tlačí na post prezidenta, Oba jsou pohromou, větší než Bílá hora.

    • Betty von Bahnhof napsal:

      Když někde, dle vás, chybí, jinde přebývá. Panu prezidentovi přebývá v nadhledu, za což si ho nesmírně vážím. Všechno prosazuje navýsost demokraticky vyspěle, umí se svým týmem důkladně aplikovat texty do reálného života. Prezident Klaus byl jiný, ale již je to minulost a pokud bude znovu v čele státu, doufám, že se z chyb poučí.

  4. Tondach napsal:

    Nebyl by problém, kdyby na Hradě seděl normální člověk a v podhradí byli taky normální ….
    V jedné diskuzi jsem se dočetl, že nebýt prý prezidenta Zemana, neexistovali bychom, jako Česká republika ….. bohužel i tací mají volební právo!

  5. Jos napsal:

    Vede se hromada nesmyslných diskusí vedených především zemanofoby. Jsou naprosto na nic. Jedna věc má ale zásadní význam. Tím,že nepustil do funkce ministra Pocheho, Zeman nesmírně prospěl této zemi. Protože zejména pražští členové ČSSD, na rozdíl od běžné veřejnosti vědí, jak obrovský, penězů chtivý, zmetek je Poche. Počítám, že mediální mainstream ví totéž. Ovšem před zájmy republiky dávají přednost lacinému a ubožáckému kopnutí si do prezidenta Zemana.

  6. Mentalista napsal:

    Narcis Klaus je nepoučitelný. Věřím voličům, kteří se v reálu jistě poučili a nebudou volit ani jeho aplégr.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Reklama