,

Pavel Hasenkopf: Jakou máme demokracii – parlamentní, nebo prezidentskou? Musíme si vybrat

Napsal/a Pavel Hasenkopf 29. července 2019

Stejně jako loni – tehdy se prezidentovo odmítnutí týkalo Miroslava Pocheho – je na stole otázka, zda prezident může odmítnout premiérem nabízeného ministra. Situaci pro HlídacíPes.org rozebral v unikátní šestidílné analýze právník Pavel Hasenkopf. Je tedy postup prezidenta v souladu s ústavou? HlídacíPes.org přináší druhý díl uvedené analýzy.

Často slýcháme tvrzení, že Česká republika je parlamentní demokracií, nikoli prezidentskou republikou, a proto prezident nesmí odmítnout navrženého ministra. To jsou hned dvě teze, které je třeba otestovat, jednak zda je pravda, že Česká republika je parlamentní demokracií, jednak zda platí, že pro parlamentní demokracii je typické, že prezident či hlava státu musí jmenovat ministry podle výběru premiéra.

Předně je nutné si uvědomit, že pojmy parlamentní, prezidentský, poloprezidentský a kancléřský systém nejsou pojmy právní, ale politologické. Tyto akademické pojmy se cestou zobecnění snaží nalézt společné znaky typické pro různá státní zřízení s cílem umožnit třídění jednotlivých ústav do skupin, aby se o nich snáz psaly učebnice. Jejich prostřednictvím ale nelze jednotlivé ústavy vykládat, protože neexistuje žádný závazný popis toho, co si máme pod těmito pojmy přesně představit, a ani ústavy samotné je nepoužívají. Např. v české Ústavě se o základním charakteru našeho státu dočteme, že:

„Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana“ (čl. 1 odst. 1);

„Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“ (čl. 2 odst. 1);

„Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“ (čl. 5); a že

„Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin.“ (čl. 6);

Ale nedočteme se v ní, že Česká republika je parlamentní demokracií; ostatně, všechny citované zásady mohou a mají fungovat v jakékoli demokratické zemi, bez ohledu na to, zda má parlamentní či prezidentský systém nebo něco mezi tím. Proto nelze tvrdit, že by se naše Ústava sama k některému z ústavních systémů hlásila a nepřímo tak vyžadovala být vykládána v jeho kontextu. Lze se pouze pokusit, prostřednictvím analýzy ústavou nastolených vztahů mezi orgány moci zákonodárné a výkonné, naši Ústavu některému ze systémů podřadit.

 

Pojďme si tedy nyní stručně charakterizovat základní akademicky uznávané ústavní systémy vlády, a následně s nimi porovnejme český ústavní systém. (i)

Parlamentní systém vlády

Jeho mateřskou zemí je Spojené království. Aniž bychom zabíhali do detailů, britský systém vlády se do začátku 18. století vyvinul zhruba tak, že zde na jedné straně stál král jako nositel výkonné moci a na druhé straně Parlament jako nositel zákonodárné moci. Parlament (primárně rozhodující hlavně o daních a tedy příjmech Koruny …) zákony vytvářel a král je vykonával, zpravidla prostřednictvím svých služebníků – ministrů. Tak byla přirozenou cestou zajištěna dělba moci. K tomuto modelu se později ještě vrátíme.

S postupným nástupem osvícenství začalo být přibližně od poloviny 18. století stále více vnímáno jako neúnosné, aby výkonnou mocí disponoval někdo, kdo nebyl nikým zvolen, svůj mandát zdědil a odvozuje jej pouze od Boha, a kdo se cítí pouze Bohu a nikoli lidu odpovědný – král. Proto začal být uplatňován požadavek, aby královi ministři byli členy Parlamentu a museli mít důvěru jeho Dolní sněmovny, tedy té, která je odpovědna lidu. (ii)


Právník Pavel Hasenkopf loni v létě napsal pro HlídacíPes.org sérii textů, které analyzují situaci kolem odmítnutí prezidenta Miloše Zemana jmenovat premiérem navrženého ministra zahraničí. Situace je obdobná té, která nyní panuje kolem sporu o odvolání ministra kultury Antonína Staňka.

ČTĚTE TAKÉ: 

Prezident odmítne premiérovi ministra? Vždy směl. A dnes už i může, píše právník Hasenkopf


Tím vzniká systém, kde král zůstává neodpovědný, ale výkonnou moc jeho jménem provádějí osoby, které jsou odpovědny parlamentu, jehož členové jsou zase odpovědni svým voličům – lidu; a protože ministři až na výjimky jsou sami členy Dolní sněmovny, jsou ve své roli poslanců svým voličům přímo odpovědni i oni. A prostřednictvím vlády, která se tak fakticky stává výborem parlamentu, Dolní sněmovna nepřímo kontroluje i krále. Na krále tak zbyla jen role zákulisního rádce a veřejného arbitra, jehož úkolem je pomáhat vytvářet stabilní vlády; do této role se však díky existenci většinového volebního systému a existenci politických stran dostává jen sporadicky – v praxi se totiž ještě nikdy nestalo, aby v Dolní sněmovně neexistovala politická většina schopná vygenerovat vládu.

Tímto způsobem tedy byla dělba moci, prakticky existující mezi nikým nevoleným a jen Bohu odpovědným králem, volenou Dolní sněmovnou a dědičnou šlechtou zasedající v Horní sněmovně obětována, aby mohla být bezbolestně potlačena dědičná moc – tak vznikl parlamentní systém vlády – je pro něj typické, že v něm dělba moci prakticky neexistuje.

Tento systém postupně převzala celá řada dalších zemí. Pokud šlo o republiky, ty často pouze nahradily dědičného monarchu parlamentem volenou hlavou státu a po americkém vzoru ji pojmenovaly prezident republiky. Protože ale prezidenti nebyli dědiční, ale byli voleni, byť zpravidla (a záměrně) jen nepřímo, mohla být jejich role političtější – stali se arbitry politického dění, moderátory vzniku vlád; tam, kde byl zaveden poměrný volební systém, který spolehlivě vede k častým politickým krizím, se tato prezidentská role stala o to výraznější.

V parlamentním systému vlády je středobodem státní moci parlament, na kterém je exekutiva existenčně plně závislá – dělba moci je potlačena a formalizována. Podstata parlamentního modelu vlády spočívá v tom, že:

1. vládu určuje hlava státu (prezident či panovník),

2. vláda je povinna podat demisi, ztratí-li důvěru parlamentu(iii) a

3. v případě vládní krize má hlava státu volbu mezi jmenováním nové vlády a rozpuštěním parlamentu.

Dílčí modifikace se týkají toho:

a) zda má na složení své vlády vliv premiér (nemusí mít vliv žádný, může členy navrhovat, může členy vlády fakticky určovat už bez prezidenta) a za jakých okolností může hlava státu vládu či člena vlády odvolat (zpravidla jde o proceduru zrcadlově obrácenou vůči jmenovací proceduře); tato omezení představují výjimku z obecného pravidla, že jmenování a odvolání premiéra a členů vlády je pravomocí hlavy státu;

b) zda je vláda povinna o důvěru parlament požádat a získat ji výslovně, tj. zda systém dovoluje tzv. úřednickou vládu (úřednická vláda sice získala svůj slangový název podle toho, že se zpravidla skládá z vysokých vládních úředníků – nepolitiků, ale její podstata spočívá v tom, že tato vláda o důvěru nežádá; předpokládá se, že důvěru má, protože jí parlament nevyslovil nedůvěru – kdyby tak učinil, musela by i úřednická vláda podat okamžitě demisi; režim úřednické vlády se využívá jako přechodný stav v dobách politických krizí, typicky před předčasnými parlamentními volbami);

c) zda členové vlády musí, smějí či nesmějí být členy parlamentu,

d) zda hlava státu smí rozpustit parlament, resp. jeho dolní komoru kdykoli, nebo je tato možnost nějak omezena či dokonce vyloučena, popř. podmíněna návrhem vlády,

e) nakolik se prezident smí či musí sám podílet na činnosti exekutivy (může být od ní být zcela oddělen a stát nad ní, může vládě předsedat fakticky, může vládě předsedat formálně (viz níže pasáž o nástupu poloprezidentského systému ve Francii), může mít právo účasti, jeho rozhodnutí anebo jejich část může podléhat kontrasignaci, apod.).

Prezidentský systém vlády

Zatímco parlamentní systém, aby mohl potlačit dědičnou moc panovníků, potlačil princip dělby moci, podstatou prezidentského systému je naopak důsledné oddělení moci zákonodárné od výkonné – dělba moci je pro tento systém určující a mnohem důležitější, než prezident, podle kterého se tento systém jmenuje. Jako prezidentský začal být tento systém označován pravděpodobně proto, že v monarchii, má-li být demokratická, je neuplatnitelný. (iv)

Nyní je čas připomenout si již zmíněný britský model vlády z počátku 18. století. Autorům Ústavy USA (v) totiž nic nebránilo se k tomuto vládnímu modelu vrátit: jediná překážka – nikým nevolený panovník – jim odpadla; v jedné věci totiž měli jasno hned od počátku: v čele nového státu nebude stát žádný nevolený král, ale volený prezident, a tím odpadl důvod zbavovat budoucí hlavu státu vlivu na reálnou politiku; v republikánském zřízení totiž žádný zásadní důvod pro zavedení parlamentního systému vlády neexistuje. Navíc to byl anglický systém, a oni právě vybojovali na Anglii nezávislost.

A konečně, zrovna tehdy byl v módě koncept dělby moci – Montesquieův klasický spis „O duchu zákonů“, který uvedl dělbu moci z praxe i do teorie, poprvé vyšel v roce 1745. Porovnáme-li anglický nepsaný model vlády z počátku 18. století s prezidentským systémem zavedeným Ústavou USA na konci tohoto století, zjistíme, že se opravdu zásadně liší jen tím, že v anglickém modelu byl ztělesněním výkonné moci nikým nevolený král a v americkém systému je jím volený prezident. (vi) Zatímco v Anglii do počátku 18. století vykrystalizovala dělba moci bezděky a přirozenou cestou, aby byla stejně bezděky obětována potlačení královské moci a nahrazena za tím účelem parlamentním systémem vlády, USA na konci 18. století nic nebránilo se k dělbě moci vrátit, a to již programově a na teoretických základech.

S návratem k dělbě moci (vii) odpadl důvod konstruovat kabinet jako samostatné, parlamentu odpovědné těleso, fakticky parlamentní výbor – USA nepotřebovaly výkonný kabinet s dvojí legitimitou, jednak formální odvozovanou od nikým nevoleného a nikomu neodpovědného krále, jednak faktickou odvozovanou skrze parlament a parlamentní volby od lidu; USA nepotřebovaly dvojí exekutivu. S tím, že odpadl důvod vyčleňovat v rámci exekutivy „kabinet“ jako samostatné těleso a na toto těleso přenášet odpovědnost, kterou nemůže vůči svým poddaným nést král, odpadl i důvod pro všechna ta opatření, kterými parlamentní systém plnil svůj úkol, totiž zachovat monarchii, ale z moci králů učinit pouhou formalitu:

– nejenže odpadl důvod požadovat, aby (prezidentovi) ministři byli členy parlamentu, ale dělba moci se naopak stala důvodem takovou kumulaci funkcí výslovně zakázat,

– nejenže odpadl důvod požadovat, aby vláda byla odpovědna parlamentu, ale kvůli dělbě moci se takový vztah stal dokonce nežádoucím,

– s tím odpadl i důvod pro jakékoli předčasné volby, a proto mohl být nastolen pevně časově ohraničený parlamentní i exekutivní mandát,

– odpadl důvod pro všechny „vychytávky“, jejichž jediným účelem je kontrolovat, popř. dokonce řídit hlavu státu (typicky kontrasignace),

obecně odpadl důvod v Ústavě řešit, kdo je komu odpovědný, slovo „odpovědnost“ se v Ústavě USA vůbec nevyskytuje – prezident i kongresmani skládají přísahu a logicky se má za to, že pokud někdo přísahá, pak je i odpovědný za to, že přísahu dodrží; odpovědnost je něco samozřejmého, něco, co není třeba explicitně do ústavy zapisovat; naopak excesem, vybočením z normálního stavu, je pouze neodpovědnost králů (viii) (byli a jsou odpovědni Bohu, nikoli svým poddaným, ostatně proto jsou to poddaní a ne občané), popř. prezidentů v parlamentním systému, a proto je tato neodpovědnost explicitně zmiňována.

Ve výsledku tak americký prezident i Kongres jsou voleni na pevně dané období (ix) a je výslovně vyloučena kumulace vládních a parlamentních funkcí. Výkonnou moc ztělesňuje prezident a nikdo jiný, ministři jsou pouze prezidentovi úředníci, jím jmenovaní, jím kdykoli odvolatelní a jemu odpovědní. (x) Někteří z nich musí projít schvalovací procedurou v Kongresu, jejím účelem však není eliminovat lidi nevhodné z politických důvodů, ale lidi z hledika svých schopností anebo morálky nekompetentní úřad zastávat. Obdobně je konstruována opačná procedura, tzv. impeachment, tj. velmi složitá a výjimečná procedura, jejímž smyslem je zbavit stát nikoli nepohodlného politika, ale zločince, typicky velezrádce, v prezidentském nebo jiném vysokém exekutivním úřadu.

Povšimněme si ještě jednoho zdánlivého detailu: na rozdíl od českého, slovenského, ruského či francouzského prezidenta není americký prezident volen přímo lidem, ale je volen nepřímo, tzv. voliteli, kteří jsou voleni lidem jednotlivých států pouze za tímto jediným účelem a pro každou prezidentskou volbu zvlášť. Přestože tento systém, vzniklý v důsledku federativního uspořádání USA, v praxi simuluje přímou volbu, (xi) dokresluje klíčový fakt, že pro prezidentský systém je charakteristické a klíčové to, že moc zákonodárná a moc výkonná vznikají nezávisle na sobě, nikoli to, jak a kým jsou ustanovovány. (xii)

Jestliže kritériem pro třídění ústavních systémů jednotlivých států na parlamentní a prezidentské je vzájemná nezávislost vzniku exekutivy a legislatury, nezbývá než učinit závěr, že každý systém je buď parlamentní, nebo prezidentský – neexistuje nic mezi tím. Protože však vliv parlamentu na vznik a existenci vlád může mít a má různou míru a formu, existuje celá řada modifikací parlamentního systému.

Akademickou „škatulku“ si vysloužily minimálně dva z nich, a to systém kancléřský a systém poloprezidentský. Těm se budeme věnovat v další části.


Poznámky:

i Pojmy parlamentní, prezidentský, poloprezidentský či kancléřský systém vesměs pojmenovávají typické vztahy, resp. dělbu moci mezi zákonodárnou a výkonnou mocí, popř. hlavou státu, a míru vlivu lidu jako celku a jako „nejvyššího orgánu“ dané země, nic však nevypovídají o charakteru soudů dané země. Podobně nemá vliv na určení charakteru ústavního systému dané země jeho federální uspořádání; proto nás zde budou zajímat pouze vztahy mezi lidem, mocí výkonnou a mocí zákonodárnou, a to vztahy existenčního, kreačního charakteru, tj. kdo koho jmenuje, odvolává či bez čí důvěry se neobejde a komu je odpovědný.

ii Horní sněmovna je politicky nežádoucí z obdobných důvodů, jako král; např. Winston Churchill se stal v roce 1940 premiérem též proto, že na tuto funkci tehdy preferovaný lord Halifax byl členem Horní, nikoli Dolní sněmovny.

iii V případě dvoukomorového parlamentu se zpravidla rozumí ta jeho část, která se považuje za dolní komoru, obdobu britské Dolní sněmovny.

iv Teoreticky si však lze představit i „premiérskou monarchii“. Vypadala by tak, že hlava vlády by byla volena v přímých volbách na pevně časově určené období (stejně jako prezident USA) a vláda by nebyla existenčně závislá na parlamentní důvěře (stejně jako prezident USA). Tento systém ale nikde neexistuje a pravděpodobně ani neexistoval, pravděpodobně proto, že na panovníka by pak nezbyla už vůbec žádná pravomoc – protože arbitra plnícího roli prezidentů v parlamentních republikách tento systém vůbec nepotřebuje, musel by panovník nejen stát nad všemi třemi složkami moci, ale i část každé moci vykonávat podle vlastního uvážení, a proti tomu by se pravděpodobně zvedl silný odpor daný bezděčným, ale o to silnějším odporem moderního člověka k nahodilostem všeho druhu, a tedy i k nahodile určeným držitelům moci.

vi Spousta dalších rozdílů je dána tím, že USA jsou federací; kdyby jí nebyly, nepotřebovaly by např. Senát jakožto komoru, kde má všech 50 států rovný počet zástupců bez ohledu na svou velikost a počet obyvatel, ale jako parlament by jim stačila Sněmovna reprezentantů, kde má každý stát počet kongresmanů svému počtu obyvatel úměrný. Tyto rozdíly jsou ale nepodstatné pro určení charakteru vládního systému.

vii Pod Montesquieuovým vlivem byla nově z exekutivy a legislatury vydělena i moc soudní a poprvé v historii vznikla klasická mocenská triáda.

viii Byli a jsou odpovědni Bohu, nikoli svým poddaným, ostatně proto jsou to poddaní a ne občané.

ix I pokud výjimečně skončí volební období prezidenta (či kongresmana) předčasně v důsledku jeho smrti, rezignace nebo impeachmentu, předurčený nebo zvolený náhradník pouze dokončí volební období svého předchůdce, a nezačíná mu běžet nové, jeho vlastní.

x V USA neexistuje vláda jako kolektivní, hlasováním rozhodující orgán; existují pouze ministerstva a ministři (jejich existenci předepisují příslušné zákony).

xi Teoreticky volitelé zpravidla nejsou zavázáni hlasovat pro určitého kandidáta, ale předpokládá se, že Republikán bude hlasovat pro republikánského a Demokrat pro demokratického kandidáta (pravidla se stát od státu liší). Pokud by tento systém měl být nahrazen přímou volbou, volitelé by se vypustili a prezident by se určil rovnou podle toho, kdo získal nejvíce hlasů států (státy mají různý počet hlasů, reprezentovaných různým počtem volitelů, v závislosti, ale nikoli úměrně na počtu svých obyvatel).

xii Teoreticky si lze představit i nepřímé volby parlamentu (až do roku 1979 takto byli voleni poslanci Evropského parlamentu).

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

10 komentářů

  1. petrph napsal:

    Děkuji za historicko-politický přehled. A z něj taky vyplývá příčina našich současných sporů. Že totiž na rozdíl od USA kde je prezident současně i „hlavou vlády“, kterou si sám určuje, existují v evropské parlamentní demokracii dvě centra výkonné moci. Jednu tvoří premiér a jím najmenovaná řízená vláda, která ovšem politicky ovládá parlament a tím i složku moci zákonodárné. Tak to druhé, samostatné centrum výkonné moci tvoří prezident, který má rovněž z Ústavy řadu pravomocí, které smí používat /i třeba do krajností, jak říkával už pan Čuba),
    Logicky tedy právě mezi těmto centry může docházet ke sporům, které mohou eskalovat do vládní krize, pokud se nedokáží dohodnout.

  2. ČERT napsal:

    Já bych si dovolil pár poznámek ke článku, pokud jde o tu historickou stránku ve vztahu k Velké Británii a USA, tedy s realitou současné ČR vlastně nesouvisejících.
    1) Cituji: „Zatímco v Anglii do počátku 18.století vykrystalizovala dělba moci bezděky a přirozenou cestou…“ Tak to platí v podstatě jen zčásti, protože jen letmý pohled na anglické politické dějiny předchozího 17.století napovídá, že se to tak bez násilných procesů také neobešlo. V polovině 17.století zde přece byly události tzv. puritánské revoluce, občanské války mezi králem Karlem I. (nebo, abychom si ho tolik nepočešťovali, Charlesem I.) a parlamentem, která vedla k veřejnému stětí Karla I. v roce 1649 a nastolení Cromwellovy vojenské diktatury v Anglii. A o několik málo desetiletí později byla přece rozhodující tzv. Slavná revoluce z roku 1688, která vedla k pádu katolického krále Jakuba (Jamese) II., opět obviňovaného z absolutistických tendencí. A zatímco Jakub II., resp. jeho potomci (tzv. jakobité) se pak příležitostně s podporou Francie pokoušeli až cca do poloviny 18.století o návrat na anglický trůn, tak právě tahle Slavná revoluce (se svojí Bill of Rights z roku 1689) je obecněji vnímána za takový mezník, kdy ten evoluční vývoj k moderní britské konstituční monarchii započal.
    2) USA v období po své válce za nezávislost chovaly vůči instituci monarchie jako takové doslova proklamovaný oficiální odpor. Co jsem měl např. možnost seznámit se náhodou s nějakými publikovanými americkými dokumenty z doby tak kolem roku 1820, tzn. doby, kdy se v jižněji položené, pozdější Latinské Americe vytvářely nové nezávislé státy v boji za nezávislost proti Španělsku, a kdy se zároveň nabízela alternativa vojenské intervence tzv. Svaté aliance, vytvořené v Evropě po napoleonských válkách a v první řadě prezentované takovými státy jako Rusko, Rakousko, Prusko a Francie, která by v té španělské Americe zvrátila poměry znovu ve prospěch španělského krále, tak z hlediska americké zahraniční politiky bylo třeba nepřijatelné, aby si v takovém Río de la Plata (pozdější Argentině) povolali španělského prince, což by možná chtělo být i známkou nějakého kompromisu, namísto toho, aby vyhlásili republiku.
    Tak jistě, pro Američany, ohánějící se demokracií, byla monarchie už principiálně něčím špatným – a i když se to třeba nakonec, později už nevztahovalo k té britské monarchii, určitě to zůstávalo u těch monarchií, které zůstávaly pořád absolutistické nebo nějak příliš konzervativní, jaksi málo demokratické. Vždyť ještě o cca 100 let později, za první světové války, se to ostatně mohlo odrážet v takovém ideologickém přístupu USA jak vůči Rakousku-Uhersku a císařskému Německu, tak vůči carskému Rusku. Prostě něco jako totalitní režimy zase o něco později… Mám pocit, že už jsem to tady někde citoval, ale vystihl to i americký autor Dexter Perkins, když ve své knížce „A History of the Monroe Doctrine“ (vydané poprvé nedlouho po druhé světové válce) napsal zhruba, že „pro Američany tehdejška (tj. první poloviny 19.století) byla monarchistická Evropa podobně odporná jako nacistické Německo nebo stalinistické Rusko pro Američany dneška“…
    Takže pár dodatků k tomu, o čem se v článku píše…

    • petrph napsal:

      Jestli bych mohl připojit dvě historické poznáky
      1) K tomu že „.. v Anglii do počátku 18.století vykrystalizovala dělba moci bezděky a přirozenou cestou…“ – tak ty počátky dělby moci je nutné vidět až mnohem hlouběji, k proslulé Magna charta libertatum z roku 1215. Ale že pokud budeme hledat příklady z podobné doby na kontinenťe, tak je najdeme také, v té době se totiž teprve koncentrovaly státy, čili panovníci byli v řadě oblastí závislí na souhlasu a podpoře stavů. Ale že až později se mnohde podařilo koncentrovat veškerou moc v rukou panovníka (včetně bezpečnostních a vojenských institucí), čili mohl zde být zaveden mocnářský absolutismus.. Který se pak postupně hroutil, vlivem revolučních nebo zahraničních intervencí.. Historie halt není lineární..
      2) Nelze upřít tu výhodu, že politický systém USA byl vytvořen na počátku jeho elitami velice kvalitně a to díky tomu že doslova na zelené louce.
      Ale taky je nutno dodat, že sám prošel řadou zatěžkávacích zkoušek které odhalily jeho slabiny. Připomeňme na místě prvním občanskou válku Severu proti Jihu /jak sami Američané přiznávají, nejkrvavější válku kterou kdy vedli – sami proti sobě/, a btw ani následující období druhé poloviny 19.století nepatří k těm „nejštasnějším“, kterým by se mohli chlubit a tahle historie se zase ani u nás moc neučí…Jak je tomu dnes, by bylo na douuuhou diskusi.

      • ČERT napsal:

        Tak, že v té Anglii byla Magna Charta už z roku 1215 bezesporu důležitým základem nějaké tradice pro další staletí, to je nepochybné (tam potom taky mohlo být důležité, jak který král bral na tyhle zásady fakticky ohled)…
        Ale jinak, jasně, že na evropském kontinentě byla situace jiná. Zůstal bych jen u nás… Když si vezmeme počátek našich národních dějin, tak ta období těch brutálních mocenských bojů mezi přemyslovskými knížaty, můžeme začít už Václavem (Svatým), ale pak hlavně v průběhu 11. a 12.století, tak to ještě ale rozhodně nelze mluvit o stavovské monarchii. Ta tak nějak vykrystalizovala postupně až později (lze říci, že vznikem sněmu za krále Václava II. na konci 13.století, a pak za Jana Lucemburského) a takový její určitý vrchol je dnes viděn za Jagellonců na přelomu 15. a 16.století. Jistě, pak Habsburkové postupně prosadili absolutismus, který tedy vzal za své, taky víceméně postupně, po revoluci z let 1848/49. Takže Rakousko-Uhersko (nebo specifičtěji Předlitavsko, Rakousko, což se týkalo i nás) už v dlouhých desetiletích před rokem 1918 bylo konstituční monarchií – i když role panovníka (a v praxi se to vztahovalo zejména na Franze Josefa I.) zůstávala pořád rozhodující….
        A pokud jde o to USA… Tak tam od začátku hrál důležitou roli takový lidskoprávní problém jako bylo otroctví, vztahující se samozřejmě na černochy. Jako tohle byl vnímán jako zásadní etický problém už v době války za nezávislost v těch 70.-80.letech 18.století, a taky už tehdy otroctví padlo v těch severních státech USA. A jistě, to že pak přetrvávalo na Jihu, to pak vedlo k hlubokému rozdělení americké společnosti. Ta občanská válka let 1861-65 sama začala v důsledku toho, že se ty jižní státy (Konfederace) snažily od USA odtrhnout, resp. se fakticky odtrhly. Tak víme, že vzbouřenecká Konfederace byla poražena, otroctví zrušeno – ale taky víme, že to s tím společenským postavením černochů zejména Jihu, přes všechny počáteční snahy republikánů z Washingtonu, zůstalo problematické ještě po dalších cca 100 let.
        A samozřejmě taky, byly tam i jiné body, které bychom z nějakého etického pohledu mohli považovat za problematické…

        • petrph napsal:

          Tak ona historie je skutečně zajímavá, a dlouhá a široká, dá se v ní nalézt mnohá vysvětlení i poučení. Takže – jen stručně.
          1) Samozřejmě, i ono soužití mezi panovníkem a stavy nebylo vždy ideální, a docházelo často ke sporům, které pokud se vyostřily, vedly k hluboké krizi státu – zrovna to popisované 11.století k nim patřilo. A přišly další..
          A za druhé, výhoda americkými elitami vymyšlené Ústavy byla v tom, že byla nejen kvalitní – ale i reálná. Nesnažila se protlačit něco, co tehdy politicky nebylo možné. Tudíž proto ani otrokářství nezakázala – to by totiž (nejen) jižní státy nepřijaly – a žádné USA by nevznikly..Ale pouze ho vědomě ponechala do řešení vzdálenější budoucnosti. Patrně s předpokladem, že v té budoucnosti dojde k většímu sjednocení oněch morálních hledisek, tak i zvýšení politické kultury, která povede k větší možnosti dohody. Což se ale obávám, že je omylem elit dodnes.

          • ČERT napsal:

            Jen taky stručně: 1) Ale ta situace u nás někdy v 11. a 12.století, to ještě právě s tou stavovskou monarchií zdaleka nesouviselo. To šlo o opakující se mocenské zápasy mezi příslušníky jednotlivých linií přemyslovského rodu, pochopitelně za účastí jejich družin, který z nich má nárok na knížecí stolec, vlastně ještě v době „předkrálovské“ (když za počátek té doby „královské“ budeme považovat až Zlatou bulu sicilskou z roku 1212, i když Přemysl Otakar I., na kterého se vztahovala, nebyl naším prvním panovníkem, který oficiálně nesl titul „král“).
            2) K té Ústavě USA z roku 1787 (která samozřejmě s dodatky platí dosud) – tak ona už vlastně reflektovala nějakou stávající realitu, resp. tu realitu upravovala. Ty USA se zformovaly už cca o 11 let dříve (Deklarace z roku 1776), ale byla to původně taková dost volná konfederace, která by s dalším vývojem nemusela přežít. Ta Ústava jim dala takový jasný raz federativního, ale jednolitého, pevného státu… Nakonec, až po vzniku téhle Ústavy byl generál Washington zvolen prvním presidentem USA, například…

  3. Ondřej Dvořák napsal:

    Náš vládní systém je kombinací parlamentního a prezidentského. Prezident má v otázce jmenování a odvolávání vlády rovné právo s předsedou vlády, vláda jmenuje na návrh předsedy vlády, o němž rozhoduje, jenž může vetovat.

    Vláda vzniká, mění se a zaniká, za vzájemného souhlasu předsedy vlády a prezidenta. Prezidentův souhlas je pro vznik, změnu a zánik vládní funkce klíčový.
    Předseda vlády disponuje pravomocí iniciativy změny vlády navrhovat. Prezident tyto změny schvaluje a změny vykonává, provádí, svým jmenováním anebo odvoláním.

    Prezident a předseda vlády jsou v našem systému ústavní činitelé, kteří vykonávají své funkce ve vzájemném souladu a za vzájemného souhlasu. Nemůže se stát, že by člen vlády byl jmenován anebo odvolán pouze z vůle, či iniciativy jednoho z nich.

    Předseda vlády od okamžiku, kdy je jmenován má iniciativu přicházet s návrhy, prezident jeho návrhy posuzuje, rozhoduje o nich a dle svého rozhodnutí členy vlády jmenuje, či odvolává.

    Prezident je v otázce složení vlády konečným arbitrem, který může vládu udržovat ve funkci dokonce i proti její vůli, jelikož může odmítnout demisi, a může odmítnout návrh předsedy vlády na změnu na postu ministra.

    Prezident svým jmenováním přebírá za vládu spoluodpovědnost, a z této spoluodpovědnosti vyplývá rovněž jeho právo spolurozhodovat o změně vlády. Jmenováním se vláda de facto stává vládou předsedy vlády a prezidenta, předseda vlády vládu řídí, prezident rozhoduje o změně v jejím složení, ve smyslu pravomoci odmítnout změnu provést, ať už jde o odvolání anebo jmenování. Obojí vyžaduje jeho souhlas a vláda je vždy pouze taková, na jaké se shodne předseda vlády a prezident.

  4. Oskar (hanák z Hané) napsal:

    Protože demokracie není vládou lidu, je úplně fuk jestli je taková, nebo onaká, ona totiž reálně není žádná. Například v ČSR, následně v ČSSR a dále v ČSSFR nás sledovala StB pomocí osob, telefonů propojených drátem, filmovými kamerami a fotoaparáty na klasický film ( s želatinovou emulsní vrstvou), tak dnes jsme sledováni státní mocí – BIS, policije a podobně, digitálně pomocí kamer v ulicích a na veřejných místech vůbec, přes mobilní telefony, sociální sítě na internetu avmnoha případech i přímo moderními prostředky a technologiemi, o kterých většinový běžný občan nemá ani ponětí, protože jejich existence i používání jsou přísně tajeny.

    • Pamětník - bohužel napsal:

      Vzpomínáte-li na „lidovou demokracii“ minulého, zločinného režimu, nedá mi (ač nemám sebemenší důvod minulá neřádstva hájit) abych nepřipomněl, že Ústavy z té doby, – nejsem si jist zda ČSSR, či ČSFR zakotvovala odvolatelnost politiků. Ale ta připomínka má zřejmě stejnou hodnotu – jako ostrakizace za Perikla…?

      • petrph napsal:

        Jestli bych k tomu dvě poznámky. Za prvé, jak jsem si pro zajímavost dohledal, tak v Ústavě z roku 1960 se skutečně píše „Člen kteréhokoli zastupitelského sboru může být z rozhodnutí svých voličů kdykoli odvolán.“.. Jenže, (pravděpodobně) neexistoval žádný legitimní právní postup, jak by voliči mohli toto právo použít. Ono je vůbec nutné si uvědomit, že tehdy existovala ve volbách jednotná /jediná/ kandidátka, kde byli uvedeni pouze komunisty navržení a schválení kandidáti. Už jen zajít si za plentu a toto jméno škrtnout bylo tehdy považováno za – slovy dneška, extrémistický čin, s patřičnou mstou režinu. (proti tomu Zeman hadr). Tudíž – to „odvolání z vůle voličů“ určitě nehrozilo

        Věc druhá, pokud hovoříme o době Perikla a ostrakizaci, tak hovoříme o zcela jiné demokracii…Mnohem více přímé (kde shromáždění všech svobodných občanů nahrazovala dnešní parlamenty). Ovšem taky s mnohem větší osobní zodpovědností, politiků,doslova na vlastní kůži.

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama