ZÁPISKY Z ČESKÉHO KARABACHU. Ústím nad Labem hýbe další případ nesmyslného bourání historické budovy, obyvatelé města hromadně protestují a snad se podaří budovu zachránit… Ba ne, kecám.

Pro záchranu správní budovy Schichtových závodů na Střekově vznikla skupina čítající asi čtyři sta duší na facebooku, vznikla petice a senátor Martin Krsek dal podnět Ministerstvu kultury ČR, aby byly zmíněné budovy státem chráněnou památkou. A ministerstvo tento podnět akceptovalo, takže od této chvíle se musí na budovu pohlížet jako na památku, dokud ministerská komise s konečnou platností nerozhodne, zda statut státem chráněné památky objektu udělí. To znamená, že majitel musí zabránit jejímu zbourání nebo poškození a obecně ničení její památkové podstaty.

Neznamená to samozřejmě, že barák je zachráněn, a v tuto chvíli už probíhá demolice části budovy, u níž magistrát města Ústí nad Labem vydal povolení k demolici v listopadu 2022.

Jestli budou budovy zachráněny a nějak smysluplně využity, se uvidí, v tuto chvíli se objevují zprávy, že zájem projevilo nikoli město Ústí nad Labem, ale Ústecký kraj, který by — možná — právě sem mohl umístit archivy, třeba Krajské zdravotní.

Výsledek bude záviset nejen na potřebných financích, které jistě nebudou malé, ale taky na posouzení statika.

Tohle všechno, bourání Schichtovky i boj o její záchranu, je pro Ústí nad Labem vlastně velmi signifikantní a znovu připomíná, že tohle krajské město nemá žádnou koncepci nebo myšlenku, vlastně nemá, jak se v Sudetech říká, ánung, co si se sebou počít. Jestli město rozvíjet anebo rovnou zbourat celé…

Radši se zbouráme…

Na Mírovém náměstí přímo v centru už patnáct let zeje díra, kde měla být podzemní parkoviště pod budovou s kancelářskými a správními prostory. Na díru samotnou si člověk zvykne, vlastně návštěvníkům tak nějak podprahově sděluje, kde se právě ocitli, ale to, že nikdo není schopen zajistit, aby byla alespoň nějak důstojně (kulturně?) oplocena, to pochopitelné není.

Myslím, že existuje jeden hodně odborný, ale přesný termín. Bordel.

Aby byl vtip celý, musíme pro ty, kteří se do Ústí bojí a nikdy tu nebyli, dodat, že tenhle vstup do podzemí je jenom pár metrů od budovy magistrátu. A z druhé strany krajského úřadu.

Když už jsme u ústeckého bourání, musíme připomenout i případ Matiční.

Srandovní. Vlastně jen několik desítek metrů dlouhá ulička v ústeckém Krásném Březně s poetickým názvem Matiční, o které se před pětadvaceti lety (před čtvrt stoletím!!!) psalo i v Austrálii, protože tu žilo několik desítek takzvaně nepřizpůsobivých, byla nakonec vybydlena.

Architektonicky ne tak docela nezajímavé nájemní domy ohlodával zub času a o jejich dalším využití se vedly maximálně akademické debaty – nakonec byly vloni na podzim zbourány.

Tedy, zbourány byly tři, poslední, ten hned u silnice na Děčín, který má jiného majitele, zatím stojí a samozřejmě také není nijak využíván.

Sečteno a podtrženo: po všech těch letech má Ústí nad Labem k dispozici rumiště, které lze využít třeba k pěstování bodláků a kopřiv; kopřivy jsou podceňované léčivé byliny, takže třeba tohle je ten směr, kterým se bude rozvoj téhle lokality ubírat.

Začátkem dubna tohoto roku končí v ústeckém muzeu výstava Flaška. Výstava opravdu povedená a velmi ceněná. Dokumentuje historii svého času největší sklárny v Rakousku-Uhersku, kterou, fakt, byste našli nedaleko ústeckého centra. Zbourána byla, bez zájmu širší veřejnosti, před pěti lety.

Proslýchá se, že v poslední chvíli tam možná muzejníci, možná jiní nadšenci vlítli a zachránili, co se dalo, takže to hodilo alespoň tu výstavu a krásnou knížku, nad kterou se nejenom my, ale i naše děti budou moci dojímat…

Tedy zpět k začátku tohoto textu: jestli jednou v rytmu písně My Ústí nedáme, rači ho zbouráme nezbyde nic, v muzeu se něco najde.

Doufejme.

---

Autor textu, Marek Douša, je publicista a kreslíř. Jeho obrázky znají čtenáři časopisu Reflex nebo magazínu Sorry. Žije ve Velkém Šenově ve Šluknovském výběžku, odkud podniká výpady po severních Čechách, převážně za kulturou. Jím spravované weby naseveru.net a vybezek.eu mapují dění ve výběžku, kterému kvůli jeho odlehlosti či zapomenutosti místní občas přezdívají Náhorní Karabach.