Nejen o Sudetech se mluví jako o periferii. Je to taková oblast, kam ti z centra občas rádi vyrazí, aby si takzvaně odpočinuli od lidí, ale opravdu sami se sem bojí, tak si raději vezmou nějaké kámoše, pár knížek, protože kdoví, jakým jazykem se tam vlastně mluví. A jídlo na pár dní, samozřejmě.

S kulturou se tak docela nepočítá, protože dezoláti, burani a tak.

My samozřejmě víme své, a tak se jenom tak pod fousy usmíváme a máme jasno.

Bylo to tak od nepaměti, kdy, jak víme, bylo hůř a lidi zpívali.

Také víme, že opravdu skromný umělec je ten, o kterém vlastně nikdo neví. A tak je dobře, že se jejich tvorbě věnují nadšenci, ale i historici, kteří mají rozum a vědí, že ačkoli je umělec skromný, je dobré o jeho práci a díle vydat svědectví. A to i přesto, že o to opravdu nestojí.

Před časem tak třeba vznikla v České Lípě kniha a později film, ve kterých se dočtete a ve kterém uvidíte, jak vypadala nezávislá hudební scéna na uranovém okrese, o kterém mi tehdy, kdysi dávno v době umírajícího socialismu, jeden okresní tajemník tvrdil, že Česká lípa bude už brzy vzorovým městem socialismu.

Tou tlustou a výpravnou knihou je Českolipská satisfakce neboli I can’t get no a sepsal ji Tomáš Cidlina. Film Severní vítr režíroval, stříhal a dotočil vzpomínk těch, kteří přežili, Rudolf Živec.

Kdyby měl takové nadšence každý zapomenutý okres (nejen) na severu, myslím, že bychom docela překvapeně hleděli, jak barevný ten život v tom černobílém filmu, kteří si většinou vybavíme, byl.

Oba českolipské projekty nejsou úplně nové, v Liberci ale vloni, zásluhou Severočeského muzea, vznikla kniha fotografa Petra Šimra.

Luděk Lukuvka v úvodu knihy Portrét města píše: „Když ovšem vlasatý mladík vzal do ruky fotoaparát, aby si nafotil nejen svou svatbu, ale postupně začal se zaujetím fotografovat svou novopečenou rodinu, fotoaparát už nepustil. Nejdříve se Zenitem, později s Praktikou se jeho zájem stočil na rozbité ulice Liberce, domy s vytlučenými okny, osleplými svědky novodobých (ne)pořádků. Potichu si razil cesty městem s mnoha vybydlenými domy, zároveň s už přibývajícími obyvateli, kteří se mu okamžitě a přímočaře zjevovali před objektivem.“

Víme – ti, kteří fotí, i ti, kteří si fotky jenom prohlížejí, – že s ubíhajícím časem oceníme spíš snímky, které nám v době svého vzniku připadaly moc obyčejné, banální nebo málo atraktivní.

Většinou fotíme to, co se zdá v danou chvíli atraktivní, jenomže čas, naše paměť a vzpomínky povzbuzuje to, čemu říkáme obyčejný život.

A přesně tohle Petr Šimr dělal.

Ukázky: Severočeské muzeum v Liberci

Po několik desetiletí úporně a vytrvale fotil Liberec, jeho fotky nekompromisně a nemilosrdně zachycovaly život ve městě, ve kterém žil, šel mu pod kůži, nevysmíval se, ale ani ho nešetřil. A i jeho fotografování, jako profese, zrálo.

Vytvořil si vlastní styl, pouliční fotky jsou černobílé a zůstaly takové, i když postupně přešel z filmu k technice digitální.

Neidealizuje. Nedělal to v době, kdy vládl bolševik a jednou z největších libereckých atrakcí byly Liberecké výstavní trhy, a nedělá to ani teď, když vládne kapitalista a snaží se nám vnutit myšlenku, že naší jedinou povinností je konzum.

A ani to dělat nemusí, protože Liberec a Liberečáci si žijí svým životem, na který stačí a na který navzdory všem proklamacím mají.

Jasně, město pod Ještědem můžete vnímat podle svých preferencí a podle svého vlastního vkusu, přinejmenším si ale prohlédnout Šimrovu knihu vám třeba otevře další pohled, který je třeba tomu mému velmi blízký.

Autor textu, Marek Douša, je publicista a kreslíř. Jeho obrázky znají čtenáři časopisu Reflex nebo magazínu Sorry. Žije ve Velkém Šenově ve Šluknovském výběžku, odkud podniká výpady po severních Čechách, převážně za kulturou. Jím spravované weby naseveru.net a vybezek.eu mapují dění ve výběžku, kterému kvůli jeho odlehlosti či zapomenutosti místní občas přezdívají Náhorní Karabach.