ZÁPISKY Z ČESKÉHO KARABACHU. Jaroslav Rudiš napsal divadelní hru Anšlus, ve které mimo jiné jedna z postav, Charlie, říká: Tady se lidi měněj na divoký svině a divoký svině na lidi, říkával táta. A ten věděl, co říká, dělal tady hajnýho. Charlie žije v nádražní hospodě na Teufelsbergu (na Ďábelském vršku), na konečné stanici, odkud vlaky dál nejedou, i když, snad, kdysi projížděly dál, ale je to už tak dávno, že si nikdo přesně nevzpomíná, kdy to bylo a jestli je to vůbec pravda.

Člověk nemusí mít nijak extra velkou fantazii, aby mu došlo, kde se autor hry inspiroval a že Teufelsberg by si mohl klidně představit někde tady u nás na severu, v Sudetech a, ejhle!, co třeba takhle Moldava!

Obrovské nádraží, kde tráva zarostla koleje, které vedou přes hranici, do Saska, a kde vlaky na téhle štrece už dávno nejezdí.

Nádraží na konci světa. Foto: Marek Douša

(Mimochodem, jestli je Teufelsberg vršek ďábelský, Moldava je něco jako hojná voda. Počítám, že spíš ve vzduchu než někde v rybníčku.)

Vzpomněl jsem si na tenhle divadelní kus, který vloni uvedl (a stále hraje) ústecký Činoherák, letos, po obecních volbách, po volbách, které skončily soudním sporem a na Moldavě se budou opakovat.

Ich bin ein Moldavan

Jde o to, že na Moldavu se náhle, právě před volbami, přihlásilo k trvalému pobytu nějak mnoho nových voličů, kteří z nějakého podivného důvodu zatoužili být Moldavany, což se nestává úplně často…

Na Moldavě by chtěl žít každý. Foto: Marek Douša

Když uvážíme, že Moldava má necelá dvě sta stálých obyvatel a volební právo jich bude mít o něco méně (bylo vydáno 160 obálek s volebními lístky), nepotřebujete na to, abyste výsledek voleb zvrátili, hlasujících tak moc. Ta úvaha není složitá; spíš je do očí bijící.

Žiju v podobné díře, obecní volby jsou jedna z mála kratochvílí, které nám tu život přináší. Ale většinou se obejdou bez soudu – a tak, abych si udělal kompletní obrázek, na Moldavu jsem se vydal, abych viděl na vlastní oči, jestli stojí za to podniknout takovou operaci, aby se tu starostou stal někdo, kdo si přiveze vlastní voliče. Jako když si špatný komik vozí na představení svoji klaku.

„Když jsem se dostal na vrcholky Krušných hor, bylo všude jasno, sluníčko a teplo.“ Foto: Marek Douša

Jel jsem dlouho mlhou hustou tak, že by se dala krájet, obcemi, které samy o sobě jsou legendární. Krupka, Dubí, Hrob! A v duchu jsem si formuloval věty jako: Na Moldavě je situace zamlžená nebo Na konec kauzy nedohlédneme! Ale s dalšími nastoupanými metry se oblačnost trhala, a když jsem se dostal na vrcholky Krušných hor, bylo všude jasno, sluníčko a teplo.

Utábořil jsem se mezi Horní a Dolní Moldavou a četl si třeba: Stáří osídlení v okolí Moldavy dokládají nálezy z mladší doby kamenné. Ves se nacházela na staré solné stezce z Hrobu do Frauensteinu v Sasku. Krušnohorský pomezní hvozd lákal svým přírodním bohatstvím již odedávna skláře, neboť ke sklářskému podnikání bylo zapotřebí velkého množství dřeva (wiki).

Připomněl jsem si pozoruhodný budovatelský film z roku 1949 na kterém spolupracoval trojlístek zanedlouho legendárních filmařů Jasný, Kachyňa, Vláčil (!) a vlastně jsem si pokoušel představit, jaké by to asi bylo tady žít.

(Mimochodem, většinou bych chtěl za pět minut žít skoro všude, kam se vrtnu.)

Moldava Horní je esencí devadesátkových staveb, toho nejhoršího, co v pohraničí najdete. Foto: Marek Douša

A potom jsem se šel projít. Dolní Moldava snad ještě trochu připomíná horskou vesničku, kde občas potkáte souseda, poklábosíte si, zanadáváte a v noci zahlédnete v nějakém okně světýlko… Moldava Horní je esencí devadesátkových staveb, toho nejhoršího, co v pohraničí najdete (i když, proti třeba takovému Hřensku jde o obec čistou a naprosto ukázkovou! A ani těch trpaslíků tu není celá armáda).

Za zmínku ovšem stojí budova moldavského nádraží, o kterém byla řeč hned na začátku tohoto textu. Ten barák je prostě úžasný! Protože šlo o nádraží na hranici Rakouska-Uherska a Saska a úřadovali tu nádražáci a celníci z obou stran hranice, potřebovali prostor a komfort, aby tu mohli žít a pracovat. A dovedu si představit, že se jim ho tu v rámci možností dostalo. Představuju si ten cvrkot, ruch, prostě život a je mi u toho blaze.

Ten barák je prostě úžasný! Foto: Marek Douša

Potom se ale proberu ze sna, udělám pár fotek a loudám se zpátky.

V íčku narazím na ochotnou paní, která mi otevře i moldavské pidimuzeum, a když se sháním o nějaké literatuře o Moldavě, nabídne mi knihu o nedalekém Hrobě, protože ta o Moldavě zatím neexistuje. Když se zeptám na ty nešťastné nedávné volby, jenom pokrčí rameny a moc je komentovat nechce.

Íčko. Foto: Marek Douša

To není moc uspokojivý výsledek mé reportážní cesty.

Barvy? Máme. Foto: Marek Douša

Našel jsem vesničku, kde bych žít chtěl i nechtěl, dovedu si představit její světlou i temnou budoucnost, ale rozhodně na ni hned tak nezapomenu. Nemůžu ji z hlavy dostat už týden a myslím, že ji jen tak nevymažu.

Ale na to, abych tu manipuloval volby, bych ji musel buď hodně milovat, nebo hodně nenávidět.

Autor textu, Marek Douša, je publicista a kreslíř. Jeho obrázky znají čtenáři časopisu Reflex nebo magazínu Sorry. Žije ve Velkém Šenově ve Šluknovském výběžku, odkud podniká výpady po severních Čechách, převážně za kulturou. Jím spravované weby naseveru.net a vybezek.eu mapují dění ve výběžku, kterému kvůli jeho odlehlosti či zapomenutosti místní občas přezdívají Náhorní Karabach.

Projekt „Příliš vzdálené Česko“ vzniká s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.