Série požárů továren na severu Čech zaměstnala ve druhé polovině osmdesátých let hasiče i kriminalisty. Dopadli desítky pachatelů včetně jednoho příslušníka Pohotovostního pluku VB, který do party rovněž patřil. Právě on kvůli akcím záškodníků jako jediný skončil ve vězení.

Nejprve propukl požár v noci na 26. září 1986 v Severočeských papírnách (SEPAP) Štětí. Další následovaly v říjnu 1986 v lakovně podniku Agrozet Roudnice nad Labem, v listopadu 1986 v rafinérii cukrovaru Mělník a v březnu 1988 v podniku Kaučuk Kralupy nad Vltavou.

Menší požáry tou dobou propukaly i na dalších místech. Celková škoda přesáhla 50 milionů Kčs. Viníky policie pochytala.

Byli jimi členové skupiny záškodníků ze severních Čech, inspirované nacistickými záškodnickými skupinami Wehrwolf z konce II. světové války. Dokonce si tak i říkali. Jejich případ se ale hlavně vymyká tím, že členem party, která se na záškodnických akcích podílela, byl i jeden příslušník Pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti (PP VB). Tím byl jistý Václav Karel ze Štětí (*1967).

Hledání bývalého příslušníka

Karlova jmenovka na zánovním tlačítkovém tablu panelového domu na adrese ve Štětí ze 40 let starého osobního spisu je už přelepená štítkem s jiným jménem. Muž, který reaguje na zazvonění, tu podle svých slov bydlí teprve rok. Naděje, že Karel někde ve Štětí je, tedy existuje. Ve druhé navštívené hospodě je jméno Václava Karla jednomu z hostů povědomé a doporučuje jiné místní podniky, kde má také smysl dotyčného hledat.

Řeč se štamgasty na další zastávce přináší vodítko k nalezení aktuální adresy, zvonění na této adrese ale zůstává bez odezvy. Obsluha za pultem čtvrtého z navštívených zařízení ozdobeného šálami s názvy fotbalových klubů jen mávne rukou směrem k hostovi na stoličce před sebou.

Muž středního věku prohlašuje, že je bratrem Václava Karla. Upozorňuje, že ten ani s ním o své minulosti dobrých třicet let nemluvil, a vzpomíná, že vyšetřovatelé bratrovi údajně hrozili vysokým trestem. Předává bratrovo telefonní číslo a poznamenává, že „seděl s Havlem“.

Klidný a upřímný soudruh

Vyučený zedník Václav Karel po léta vyhovoval jak kamarádům ze své protikomunisticky naladěné party, tak ale i komunistům samotným. Spolu s kamarády podepsal „přísahu“, že emigruje na Západ. Partu vedl Roman Mládek, který komunisty alespoň mezi svými ostře kritizoval. Podrobně to před vyšetřovateli rozvedl další ze členů party, Karlův bývalý spolužák Stanislav Kohout.

Podle Kohoutova vyjádření ve spisu Václav Karel byl u toho, když Mládek prohlásil, že je třeba dělat sabotáže, nebo že by chtěl postřílet komunisty a prostřílet se na Západ. „Všichni jsme se na názorech Mládka shodli, i Karel. Odsouhlasili jsme, že by bylo třeba republice škodit,“ řekl vyšetřovatelům.

Kdyby nebyl jako my, tak by v partě nemohl vůbec vydržet, nepochyboval o policistovi Karlovi jeho bývalý spolužák Kohout.

Mládek sám pak u výslechu řekl, že partě v hospodě vysvětloval, že zapálení pytlárny je akce proti komunistům.

Karlův zamýšlený vstup do SNB překvapivě partě nevadil. „Nikdy bychom nevěřili tomu, že by Karel jako příslušník SNB šel proti nám,“ vyjevil později její vůdce Mládek. Kamarádi s Karlem naopak vtipkovali o tom, že jim jako jejich člověk u SNB ještě může být prospěšný.

„Obviněný Karel svými názory do party dobře zapadal. Jeho vztah k partě se naopak nezměnil ani poté, co se rozhodl vstoupit do SNB,“ popsal později Karlovu situaci v obžalobě vojenský prokurátor Edvard Kubečka.

Stejně dobře jako na své kamarády Václav Karel působil i na režimní policii. „Již odmalička jsem měl rád uniformu a věřím, že se v budoucím kolektivu dobře zapojím,“ napsal si do životopisu, jímž v lednu 1986 doprovodil svou přihlášku. Aparátu se líbil.

„Jako člen SSM, ROH, ČSTV a SČSP (Socialistický svaz mládeže, Revoluční odborové hnutí, Československý svaz tělesné výchovy, Svaz československo-sovětského přátelství, pozn. red.) se plně angažuje pro politiku KSČ,“ přiznal uchazeči starší referent II. oddělení Kontrolního oddílu Krajské správy SNB v Litoměřicích mjr. Stanislav Suchý. „Po morální stránce se jedná o klidného a upřímného soudruha se smyslem pro povinnost,“ chválil Karla v hodnocení už po prvních měsících služby vedoucí jeho oddílu.

Úleva od vojny a pět tisíc k tomu

Václav Karel zaslané dotazy k požáru papírny odbyl konstatováním, že se k věci nechce vracet, a lží v tom smyslu, že zřejmě ani nikdo nic nezapálil. Potvrdil, že byl v kauze záškodnictví jediným odsouzeným k trestu vězení.

Informaci svého bratra o setkání s Václavem Havlem ale uvedl na pravou míru. O Havlovi na Ruzyni slyšel, ale nepotkal ho. Proč se vůbec přihlásil k SNB a nastoupil do Pohotovostního pluku VB, který mlátí demonstranty, když se zároveň kamarádil s vrstevníky, kteří se proti režimu vymezovali, ale nevysvětlil. „Dejte mi už pokoj,“ odsekl v textovce.

Možnou odpověď nabízejí dokumenty v Karlově vyšetřovacím spisu, které zároveň také připomínají, jak propracovaný náborový systém SNB měl. Podpis smlouvy byl především způsobem, jak se vyhnout dvouleté vojenské službě.

Upsal se ke službě na 19 měsíců u pohotovostního útvaru VB, během nichž začne dvouleté studium na praporčické škole SNB a po něm absolvuje tři a čtvrt roku u SNB, z toho první rok bez možnosti zvolit si útvar. Tím se mu otevřela cesta k pětiměsíční náhradní vojenské službě.

Začátek Karlovy dráhy u SNB se nesl v duchu rituálního utužování loajality k režimu.

Ve služební přísaze příslušníka SNB slíbil, že bude střežit přátelství a upevňovat spolupráci s lidem SSSR a v boji za vítězství komunismu nasadí život.

Už v srpnu 1986 pak dostal kádrový rozkaz velitele pohotovostního pluku VB a v září narukoval v hodnosti rotného jako frekventant PP VB. U jednotky se ujal funkce agitátora družstva a vysloužil si kladné hodnocení, takže po zkušební době v únoru 1987 povýšil na strážmistra.

Kádrový rozkaz velitele Pohotovostního pluku. Zdroj: ABS, se souhlasem Paměť národa

Výhoda v podobě přislíbeného nástupního příspěvku pět tisíc Kčs, který inkasoval po půl roce, byla dvojsečná. Kdo by totiž z jakéhokoliv důvodu policii před určenou lhůtou opustil, musel by poměrnou část příspěvku vrátit. V součtu s hrozící úhradou nákladů na školné šlo o citelnou sankci. Ta neminula ani následně odsouzeného Karla, který měl vracet osm tisíc.

Násilník Gebler

Záškodníky vedl jistý Antonín Gebler ze Štětí, který v dubnu roku 1987 ve svých 19 letech nožem napadl svého otce a byl tehdy odsouzen na čtyři roky do vězení. V násilnostech pokračoval i po revoluci. V roce 2013 na ubytovně ve Štětí nožem napadl kamarády Václava a Lenku. Dotyčného bodl do krku a při tom mu vyhrožoval i uříznutím hlavy. Ústecký krajský soud mu za pokus těžkého ublížení na zdraví v roce 2014 uložil šest a půl roku vězení.

Geblerova skupina má na svědomí i vraždy. Obětí jedné byl sedmnáctiletý Jan Hnilička. „Členové skupiny po odsouzení usilovali o obnovení své činnosti, přičemž J. H. se odmítl na ní dále podílet. Ostatní členové se z obav před odhalením rozhodli pro jeho odstranění, a proto byl dne 4. června 1985 ve svém bydlišti zavražděn,“ citoval dobový tisk náčelníka odboru vyšetřování v Litoměřicích Miloslava Nováka.

Nepomohl, ale mlčel

Nápad zapalovat továrny přejal Roman Mládek z Geblerovy party a snažil se pro něj získat další lidi. Karel to rovnou odmítl jako „zbytečnost“ a „blbost“, na kterou se přijde. Na chatě na poradě pěti lidí odpověděl Mládkovi, že „by bylo blbý, kdyby jako budoucí policajt šel zapalovat fabriku“.

O plánu na založení požáru v papírnách Mládek mluvil koncem srpna 1986 v hospodě ve Štětí, když Karel slavil návrat ze zkrácené vojny u vojska MV ve Frýdku-Místku. Karel se na tom opět odmítl podílet a poznamenal, že o tom musí všichni mlčet. Přátele varoval, že už příprava sabotáže je trestná. Zároveň jim ale slíbil, že plán neprozradí.

O několik týdnů později 26. září 1986 Karel složil v Praze přísahu a přijel do Štětí, kde se dozvěděl, že noc předtím hořelo v papírně v sekci pytlárna. Téhož večera mu Mládek řekl, že továrnu zapálil spolu s dalšími lidmi z Geblerovy party, a kamarádům vyčetl, že jsou srabi, že se měli alespoň přijít podívat, jak to hoří. Ani tehdy se Karel nenadchl. „Obžalovaný nesdílel Mládkovu radost nad akcí a zopakoval, že to byla ‚blbost‘, ale slíbil, že bude mlčet,“ shrnul soud výpověď Karlových kamarádů.

Ruzyně

Václava Karla vyšetřovala vojenská prokuratura spolu s StB, a to zvlášť a v utajení. Výpovědi jeho kamarádů jej usvědčily z toho, že o prvním z chystaných žhářských útoků věděl předem. Stíhaný Karel zároveň neodhadl situaci, když v cele během prvních dnů vazby v Ruzyni domnělému zvídavému spoluvězni popsal okolnosti přípravy požáru i zamýšlenou strategii vlastní obhajoby.

V Karlově spisu tak přibyl report StB s jeho řečmi z cely o tom, že vše kolem požáru popře, protože se doslechl o vysoké sazbě, která by mu hrozila. Objevilo se tam i jméno Karlova bývalého kolegy z PP VB, jemuž se o požáru zmínil, a který mu doporučil, aby o tom mlčel.

Milionové škody

Škody z požárů, které podle vyšetřovatelů založila Geblerova skupina, přesáhly pět milionů Kčs. Požár v Papírnách Štětí, o němž předem věděl i příslušník policie Václav Karel, způsobil škodu 110 tisíc Kčs a při rozšíření mohl podle posudku dosáhnout i desetinásobné výše.

Při své obhajobě Karel vršil další chyby. Vyšetřovatelům nejdřív tvrdil, že o plánovaném požáru sice věděl, ale záměr svých kamarádů nebral vážně. To si později rozmyslel a prohlásil, že si vyšetřovatelé přiznání vynutili, a že o přípravě založení požáru nevěděl. To ale výslechy kamarádů vyvrátily.

Obžaloba Karla nevedla jako součást organizované skupiny, ale kladla mu za vinu „spolčení se závadovými osobami“. Za to, že nepřekazil přípravu založení požáru v papírnách Štětí a mlčel i poté, soud Karla poslal na dva a půl roku do vězení. Odseděl si bezmála dva. Nikdo z dalších obviněných nebyl potrestán.

Autor textu David Horák působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.