Budova justičního areálu v Praze na Pankráci je sama o sobě dost depresivní. Ostrůvek odříznutý od okolního světa magistrálou, může za to i přítomnost sousední pankrácké věznice. Po roce 2012, kdy do části, v níž sídlí Vrchní státní zastupitelství, vkročili představitelé „nové justice“ vedení Lenkou Bradáčovou, se mezi soudci rozšířil poněkud zlý vtípek.

Soudní budova se podle něj dělí na „Půlnoční království“ a sousední „Zemi krále Jaroslava“. Míněn je předseda Vrchního soudu Jaroslav Bureš. A necháme na posouzení a fantazii laskavého čtenáře, jaké radovánky jsou v Zemi krále Jaroslava myšleny a jaká temná tajemství skrývá sousední Půlnoční království.

Strach

Laika to může překvapit, ale život uvnitř konzervativní justice je plný emocí. Kde jsou lidé, je nenávist, sympatie, vstřícnost nebo drobná či větší msta. Po roce 2012, od nástupu tzv. nové justice, se k těmto emocím přidal strach.

Právě ze soudní budovy na pražské Pankráci se začaly šířit hlasy, že jsou kanceláře soudců „napíchnuté“. Jak je justice bezesporu konzervativní, nic se v ní zároveň neutají. Pokud tehdy skutečně začali státní zástupci poslouchat, co se vedle u soudců děje, bylo to v praxi neověřitelné. Máme zaručené informace, že se to děje, říkali soudci v rozhovorech s novináři, ověřte si to. A přesouvali schůzky mimo své kanceláře, začali být opatrní.

My dnes víme, že podezření, které se v justici začalo šířit, mělo opodstatnění. Známe případ soudce Ivana Elischera, kterého detektivové z Národní centrály proti organizovanému zločinu poslouchali přímo v jeho kanceláři na Vrchním soudu, a dokonce do ní často docházeli lustrovat jeho pracovní počítač. Možná při tom i porušili zákon, to je otázka, jejíž řešení by mělo být známé ještě před soudním projednáváním Elischerova případu.

Podle Elischerovy advokátky Lucie Kýčkové prý policisté chodili v rámci sledování kanceláře ke klientovi „jako domů“. „Manipulovali tam s věcmi, ale hlavně pravidelně tam sjížděli pracovní PC klienta. Obhajoba by byla schopna v režimu práva tolerovat ono sledování, ale policejní orgán NCOZ při těchto krocích z PC, který má klient na pracovním stole umístěn, vytáhl i několik protokolů o hlasování v trestních věcech, jimž klient předsedal,“ řekla Kýčková serveru Česká justice. A v tom by byl problém: porady soudního senátu jsou totiž ze zákona tajné.

Ať už samotná kauza Ivana Elischera, obviněného z korupce, dopadne jakkoli, právě tyto doprovodné jevy ukazují, jak to skřípe, když na sebe přímo narazí dvě mocenská centra. V tomto případě pravomoci státních zástupců a policejního orgánu a nezávislost soudní moci. Příklad zevntiř budovy pražského Vrchního soudu je ukázkový. A není jediný.

Sváček nesmí projít

O tom, jak to vypadá, když na sebe narazí mocenské zájmy politiků a justice, svědčí čtyři roky starý příběh soudce Jana Sváčka.

Bývalý dlouholetý předseda Městského soudu v Praze, ale také dvojnásobný neúspěšný kandidát na ústavního soudce vyhrál v září 2014 s přehledem konkurs na trestního místopředsedu Vrchního soudu v Praze. S přehledem znamená, že získal 39 bodů z 50 možných. Pro jeho jmenování byli čtyři členové výběrové komise, kteří Sváčkovi dali třikrát desítku a jednou devítku. Proti byl jen pátý člen komise, který do zápisu doplnil nulu.

Centra justiční moci

Tento článek je jedním z hlavních textů publikace Mapa české justice, kterou HlídacíPes.org vydal letos v létě. Články jsou tradičně doplněny grafikami z pera naší spolupracovnice Kláry Hegerové. Podívejte se, jak pojala mapu vazeb mezi nejdůležitějšími centry v zákulisí české justice.

(Po rozkliknutí si můžete prohlížet grafiku ve vysokém rozlišení.)

Oním pátým členem komise byl tehdejší náměstek ministryně spravedlnosti Heleny Válkové Robert Pelikán. Bylo to sice poněkud křiklavé, ale na výsledku konkursu by Pelikánův nesouhlas neměl nic změnit – šlo o vnitřní věc justice. A tak se také k věci zpočátku stavěla ministryně Válková.

Pelikán svůj nesouhlas podle týdeníku Euro zdůvodnil tím, že Sváček je bývalý člen KSČ a tyká si s lobbistou Hrdličkou. Tak to také mělo být uvedeno v zápise z výběrového řízení.

Pak se do záležitosti vložila politická moc. Konkrétně šéf ANO a tehdejší ministr financí Andrej Babiš. „Svým“ Lidovým novinám poskytl rozhovor, v němž řekl: „Sdělil jsem paní ministryni, že hnutí ANO má ke jmenování negativní stanovisko.“

V tu chvíli už se mocenský střet rozehrál bez servítků. Přímé vměšování politické moci do justiční samosprávy bylo na světě a přestalo jít o Jana Sváčka a více či méně relevantní důvody k jeho nejmenování. Ve stejnou dobu, kdy se proti jmenování postavil Andrej Babiš, se objevilo prohlášení tří neziskovek, Nadačního fondu proti korupci a iniciativ Vraťte nám stát a Veřejnost proti korupci. Sváčka nejmenujte, vyzývaly ministryni Válkovou.

Ta začala lavírovat, vzala si čas na rozmyšlenou, který se prodlužoval na týdny. Bylo zřejmé, že se ministryně svému náměstkovi (!) a předsedovi strany neodvažuje postavit. Tehdy mimochodem poprvé zazněly úvahy o jejím odvolání, pokud si troufne soudce Sváčka jmenovat. Na to a následný nástup Pelikána do funkce si ovšem resort měl ještě pár měsíců počkat.

V listopadu kauzu uzavřel sám Jan Sváček. Nejprve ministryni Válkové nabídl, že pokud ke kauze potřebuje cokoli osvětlit, je jí k dispozici. Když získal dojem, že Válková ke jmenování odvahu nenajde, sám se místa vzdal.

Co bylo dál? Předseda Vrchního soudu Jaroslav Bureš věc otevřeně označil za bezprecedentní politický atak na justici. Řekl, že v dobách, kdy byl ministrem spravedlnosti, nebylo možné, aby náměstek kontroloval ministra. Ozvala se i Soudcovská unie a Kolegium předsedů krajských soudů, které Babišův výrok označilo za populistické gesto.

Na věci to samozřejmě nic nezměnilo. Sám Sváček později v rozhovoru pro Forum24 řekl, že tak silný tlak na justici do té doby nezaznamenal. „Ať už to bylo ze strany ministrů, nebo různých politiků, někdy ty tlaky byly silnější, někdy ne, ale tak zásadní konkrétní projev, kde moc výkonná, konkrétně ministr financí, říká, jak se má řídit personální situace v soudnictví, to jsem od toho roku 1990 nezažil,“ řekl.

Robert Pelikán ve Sváčkově kauze naznačil to, co už o půl roku později propuklo naplno, když se stal ministrem spravedlnosti. A totiž že jeho vztahy se soudci nebudou idylické a že mohou zapomenout na jakékoli posilování samosprávy. Což byla myšlenka, kterou razila Helena Válková a která ji nejspíš také stála post ministryně.

Otevřené nepřátelství mezi Janem Sváčkem a Robertem Pelikánem mělo dohru zkraje roku 2018. Andrej Babiš pronesl kvůli své kauze Čapí hnízdo známé výroky o trestních řízeních na objednávku. Na jeho hlavu se snesla kritika jeho politických oponentů, na ministra Pelikána potom zevnitř justice. Za to, že k věci mlčí. A byl to právě Jan Sváček, který do deníku Právo napsal na Pelikánovu adresu tato slova:

„Jakkoli se snažím pochopit toto jednání, ke kterému je vázán politickou loajalitou ke svému nadřízenému, jako soudce se musím proti takovému vašemu postoji ohradit, neboť tím byla hrubě znevážena nezávislost soudní moci.“ Pelikána vyzval, aby uvedl konkrétní zmanipulovaná trestní stíhání, jinak ať odstoupí. „V opačném případě očekávám vyvození politické i osobní odpovědnosti za to, že se svým postojem dopustil znevážení nezávislé soudní moci,“ napsal Jan Sváček.

Co z kauzy Sváček vs. Pelikán, tedy z mocenského střetu mezi „dravci z ANO“ a nezávislou justicí zbylo? Zjištění, že proti síle politického kartelu nezmůžou nic jakákoli vnitřní pravidla, pokud se je politici rozhodnou neuznat. Nezávislost soudní moci, reprezentovaná v tomto případě výběrovou komisí, je jen na papíře. Kauza rovněž položila základ k odmítnutí jakéhokoli posilování soudcovské samosprávy.

Jak se zbavit Marie

Rozhodně ale třenice a mocenské střety mezi politiky a představiteli justice nezačaly až s příchodem „nové justice“ nebo exponentů Babišova hnutí.

Na justiční a politické kariéře Marie Benešové je obdivuhodné, kolikrát už zaručeně skončila, aby se pak objevila posílena na ještě významnějším postu. Střetů s různými mocenskými centry podstoupila nespočet, a je třeba připomenout, že i ona sama – a lidé z jejího bezprostředního okolí z dob působení na nejvyšším státním zastupitelství – mocnou „instituci“ reprezentují.

Po dvojici aspoň mediálně nepříliš výrazných nejvyšších žalobcích Bohumíře Kopečné a Vítu Veselém přišla Marie Benešová. Psal se rok 1999 a trestní politice vévodila premiérem Zemanem vyhlášená akce Čisté ruce.

Zatímco v 90. letech bylo státní zastupitelství slabé a na politicích závislé, náhle existovala poptávka po vyšetření privatizačních skandálů a „velkých rybách“. Benešové náměstek Jaroslav Fenyk později vzpomínal, že státním zástupcům uvolnila ruce až právě vláda Miloše Zemana a ministr spravedlnosti Otakar Motejl. Ze slabé soustavy vzniklo mocenské centrum, se kterým museli politici počítat.

Možná se emancipovalo příliš, možná tomu napomohla i osobnost Marie Benešové, která vůči politikům neuměla brát ohledy, ovšem ani v situacích, kdy její pozice nebyla řekněme důkazně velmi silná. Vyvrcholilo to spory s ministrem Němcem v kauze kolem vydání katarského prince v roce 2005.

Tlaky na odvolání Marie Benešové obsahovaly obvyklou škálu politických mocenských nástrojů. Nevyslyšená výzva k rezignaci, ministerská kontrola hospodaření, která ovšem shledala závažné nedostatky, kárná žaloba. Nakonec Benešovou stála místo především politická nerovnováha, v níž se nacházel premiér Jiří Paroubek. Tlačila ho kauza údajného uplácení při privatizaci Unipetrolu, potřeboval si zavázat Unii svobody ministra Němce, aby udržel koalici. Benešovou na podzim 2005 vláda odvolala.

Spolu s ní pak odešel i Fenyk, který tehdejší tlaky popsal později v rozhovoru pro Lidové noviny takto: „V kauze katarského prince se ohýbal zákon až za hranu představitelného a rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci dodnes pokládám za naprosto nepřijatelné. Ty tehdejší tlaky byly až nechutné a po odchodu Marie Benešové jsem si uvědomil, že v tom systému dál pracovat nemohu a nechci. Neměl jsem krytá záda a vláda jasně naznačovala, že určité kauzy se nemají řešit. A já fakt nejsem člověk, který by byl ochotný se někomu podřizovat a přizpůsobovat. Tak jsem odešel.“ Dnes je Jaroslav Fenyk místopředsedou Ústavního soudu.

Stejně jako Fenyk strávila Marie Benešová roky po odchodu z NSZ v advokacii. A jako advokátka a tehdy už i stínová ministryně spravedlnosti ČSSD v boji s mocenským centrem kolem Pavla Němce pokračovala. V roce 2007 v rozhlasovém vysílání pronesla slova o justiční mafii, do které zahrnula i svou nástupkyni na NSZ Renatu Veseckou. Věc po několikaletém soudním projednávání, kdy soudy střídavě rozhodovaly ve prospěch i neprospěch Marie Benešové, skončila smírem. Benešová podle dohody nestáhla omluvu skupině, v níž vedle Němce a Vesecké jmenovala třeba bývalého místopředsedu Nejvyššího soudu Pavla Kučeru nebo náměstka pražského vrchního státního zástupce Libora Grygárka. Skupina jí naopak vrátila 370 tisíc korun, které na ní během letitého sporu vysoudila.

Ministryní za ČSSD se Marie Benešová nikdy nestala, přesto se křesla nakonec dočkala. Vděčí za to přízni Miloše Zemana, který na ni už jako prezident pamatoval při sestavování úřednické vlády Jiřího Rusnoka. Pak se Benešová s ČSSD rozešla úplně, její mocenskou pozici to ale nijak neoslabilo. Pro Miloše Zemana představovala hlavní zdroj informací o justici, donedávna byla jeho hlavní expertkou. Až koncem jara 2018 si postěžovala – podobně jako třeba Pavel Rychetský – na Zemanovo okolí. Prý záměrně staví prezidenta do izolace a filtrují mu informace.

Prezident se zlobí

O Miloši Zemanovi se říká, že justici nerozumí, a proto se do ní příliš nemíchá. Není to tak úplně pravda; zasáhne do ní kdykoli, kdy se justice stane součástí jeho zájmů nebo zájmů jeho okolí.

Naplno to ukázala kauza vydání údajného ruského hackera Jevgenije Nikulina, o kterého usilovaly Spojené státy a Rusko.

Pokud jsme ministra Roberta Pelikána kritizovali za jeho nečistou hru v mocenském sporu o jmenování soudních funkcionářů, v kauze Nikulin stál na druhé straně pomyslné barikády. Do jeho výlučné kompetence rozhodnout o vydání se tvrdě tlačil Hrad. Zcela mimo své pravomoci, je nutné říct. A dodat, že Pelikán v této zkoušce obstál, když tlaku z Hradu odolal a Nikulina vydal do USA.

Jenže nebylo to zadarmo. Pelikána jeho odvaha nejspíš stála místo v další vládě, na Hradě upadl v nemilost. A jak ukazuje následný „šprajc“ prezidenta, který odmítl jmenovat čtyři desítky nových soudců, hradní mocenské centrum se umí i mstít. Justice nové soudce nutně potřebuje, přesto podle prezidenta musel výběr počkat na nového ministra spravedlnosti.

Nebylo to tak ale vždycky, připomíná předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra: „Všichni prezidenti zachovávali a zachovávají vůči justici přiměřenou zdrženlivost, koneckonců to se ukazuje i na tom, že se nikdy nikdo nepokusil nějakým razantním způsobem změnit ideologicky Ústavní soud.“ Právě za doplnění Ústavního soudu v prvním funkčním období sklízí Miloš Zeman z justice vesměs pochvalné ohlasy.

Už nemůžu mlčet, Miloši

Pokud bychom měli mocenský spor prezidenta personifikovat, není lepší příklad než střet s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským.

Byli přáteli a politickými souputníky. Znají se od listopadové revoluce, přesněji se seznámili už krátce před ní, kdy Miloš Zeman chystal žalobu na Rudé právo a Pavel Rychetský ho zastupoval. Velká část kariéry Pavla Rychetského je spjata s ČSSD, v Zemanově vládě byl vicepremiérem, ministrem spravedlnosti a šéfem legislativní rady. Není v justici významnější osobnost, která by měla k Miloši Zemanovi tak blízko.

A zároveň od ledna 2018 tak daleko. Rychetský před druhou volbou Zemana prezidentem překvapil. Tvrdě kritizoval hradního mluvčího Jiřího Ovčáčka, o Zemanově okolí mluvil jako o kohortě panošů.

Bylo by to možné považovat za sice tvrdý, ale okrajový střet bývalých přátel, které rozdělil názorový rozkol. To by ale Rychetský nesměl být součástí nejvýznamnějších center moci, která uvnitř justice, jakkoli nemá svou pevnou formální reprezentaci, fungují. Nebo spíš právě proto.

Zdroj moci uvnitř české justice dnes představují tři silné pilíře. Tzv. Velká trojka, tedy předsedové ústavního a obou nejvyšších soudů. Vedle Rychetského tedy Josef Baxa a Pavel Šámal.

Dále Kolegium předsedů krajských soudů a Soudcovská unie.

Silnému postavení justiční trojky nahrává fakt, že byly významné justiční instituce v podstatě uměle umístěny do Brna. Tradují se společné večeře šéfů nejvyšších soudů, ale třeba i nejvyššího státního zástupce.

„Pokud se sejde předseda Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, nemluvme o tom, jakože vznikl orgán, ani neformální. Prostě jsou to tři představitelé vysokých soudů a já si myslím, že každý ten soud má svoje místo v systému. Jsou mezi nimi různé vztahy, určité napětí, vyplývající z odlišných procesních rolí, a je docela dobré, že spolu občas mluvíme,“ říká předseda NSS Josef Baxa.

Kolegium je potom orgán právě tak neformální, jako mocný. Zmínku o něm nenajdeme v žádném předpisu, přesto je pravidelně partnerem jednání s ministry spravedlnosti. A jeho největším oponentem, co se týče bránění v tom, aby ministr prostřednictvím ekonomické správy justici ovládal. Síla je v legislativní oblasti: Pokud se kolegium osmi krajských předsedů mezi sebou v tématu shodne, bývá „neprůstřelné“.

Také proto ho někteří významní justiční činitelé příliš v lásce nemají. Namátkou třeba Pavel Rychetský. „Jestli někde vidím překážky transformace justice, tak v řadách soudních funkcionářů. Zejména v kolegiu předsedů krajských soudů,“ prohlásil před časem v rozhovoru pro server Epravo.cz.

Předseda pražského městského soudu Libor Vávra kolegium uvádí jako jeden ze tří pilířů českého soudnictví: spolu s předsedy nejvyšších soudů a Soudcovskou unií. Ale dodává, že moc samotného kolegia se spíše přeceňuje.

„Určitě bych kolegium řadil vedle Soudcovské unie, která svou masovostí má přeci taky obrovský vliv. A pak, pokud jednají v souladu, je pochopitelně obrovská síla v obou předsedech nejvyšších soudů. A dnes v souladu jednají. Tím narážím na doby, kdy třeba bývalá paní předsedkyně Brožová v předchozí době ne tak často komunikovala s panem předsedou Baxou. To jsou tři „ohniska“ moci, ale je to moc bezmocných. Protože kromě toho, že se mohou vyjadřovat, a tím třeba ztížit argumentaci v politice, reálně nemají v ruce žádnou páku,“ říká Libor Vávra.

Jenže poslední dobou to vypadá, že nevraživost mezi Milošem Zemanem a Pavlem Rychetským může ovlivnit některá personální rozhodnutí, která jsou v rukou prezidenta. A že je tedy Pavel Rychetský ve svém sporu s Hradem pro hladké řešení věcí justice trochu přítěží.

Jde zejména o výběr jeho nástupce. Ještě před koncem Zemanova prvního mandátu bylo víceméně jasné, že se jím stane dnes už bývalý předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa. Na Hradě byl dobře zapsán, s Rychetským se účastnil úspěšné dohody o odchodu Ivy Brožové z čela Nejvyššího soudu.

I Baxa ovšem narazil na mocenskou hru Roberta Pelikána. Byl to on, koho exministryně Válková pověřila přípravou reformy, která měla konečně zavést soudcovskou samosprávu. A byl to znovu Baxa, kterého Pelikán od věci odstavil, za okolností mírně řečeno nedůstojných.

Baxovi skončil na podzim mandát v čele Nejvyššího správního soudu. Opakovat ho nemůže. Jeho případný přesun k Ústavnímu soudu je tak plně v rukou prezidenta, který je ovšem nyní ve sporu s Pavlem Rychetským. Hrad má přímo ve svých rukou rozhodnutí, které může přirozené centrum moci uvnitř justice posílit, nebo naopak výrazně oslabit. Za připomenutí stojí důležitý fakt: je to právě Ústavní a Nejvyšší správní soud, které přímo vyřizují politicky nejcitlivější agendu. Jde o zákony a volby.

Ten nejzásadnější mocenský střet o podobu justice za poslední roky se odehrává právě nyní. A nejsilnější karty drží v ruce prezident Miloš Zeman.