Opakovaně dostávám otázku, kde by asi tak mohl vzniknout plán na reformu současného peněžního systému. Pochopitelně se nejvíc ptají ti, kteří mají z jakýchkoli důvodů potíž s politikou centrálních bank vyspělého světa po roce 2008.

Nesouhlasím sice, že peněžní systém vůbec potřebuje od základu změnit, zafungoval totiž až obdivuhodně dobře, odpovídám ale stále stejně. Má-li přijít v této oblasti něco zásadně nového, s velkou pravděpodobností to přijde odněkud z anglosaského světa. Tak jako už tolik a tolik dekád.

Naše mentální nastavení

Většina podstatných abstraktních i konkrétních prvků dnešního i předchozích peněžních systémů – od platebních karet a telefonního bankovnictví po pojištění vkladů a inflační cílování – a též intelektuální inspirace k nim, měly své rodiště v některé z anglosaských zemí.

Koneckonců neplatí to jen v mém oboru. Stolní počítače pro každého, tablety, smartphony či sociální sítě – to všechno, co bereme už jako samozřejmé, přišlo jako nápad z anglosaského světa. Nesčetné další příklady z oblasti masové kultury a zábavy, stravování, podnikání či práva nechť si laskavý čtenář doplní sám.

Určitě bude existovat přehršle teorií, proč tomu tak je. Ale ze své vlastní zkušenosti bych řekl, že tím hlavním rozdílem Anglosasů třeba oproti nám kontinentálním Evropanům je jiné myšlení či mentální „nastavení“.

V anglicky mluvícím světě je mnohem běžnější pragmatismus, zdravý rozum a nedogmatismus. Snaha prakticky vyřešit konkrétní otázku dne. Vzít si čistý bílý papír a zkusit bez předsudku vytvořit úplně z nuly, z ničeho, řešení.

Jeden můj vážený kolega z Bruselu tvrdí, že v dnešní EU již existují pouze dvě země, kde to dokážou: Velká Británie a Francie. O první EU nenávratně přišla a ta druhá často kreslí na ten bílý papír dosti zvláštní věci. Všichni ostatní jen papouškují, opakují, opisují či jedou v nějakých zaběhaných stereotypech.

Dogmata a stereotypy

Američan i Brit přemýšlejí o tom, kam se na každé křižovatce vydat. Němci a Rakušané jedou rutinně a do zblbnutí tam, kam jezdili vždy. Když se jezdilo vždy doprava, pojede se zase. A opačně.

Dotahují chůzi po zvolené stezce poslušně do důsledků. Pozitivních, ale i tragických. Koneckonců stále opakuji, že Němci nikdy nedělají malé chyby. Češi jsou v tomhle bohužel trochu podobní. Dělají povětšinou buď jen to, co dělali dřív, případně to, co se dělá jinde.

Jen jsou proti Němcům méně ukáznění a více improvizují. Ale v jádru se to neliší. Koneckonců příliš velká kreativita se v konzervativních zemích po zásluze trestá.

Nové přichází zvnějšku, ne zevnitř. A tento stav světa se bezmyšlenkovitě bere jako samozřejmý. Proto si třeba nedělám iluze, že by další firma typu Apple vznikla v kontinentální Evropě.

Winston Churchill, zřetelný to dědic a též představitel pragmatických tradic své země, kdysi prohlásil o svých větších anglosaských partnerech za velkou louží: Američané vždy udělají tu správnou věc, poté co nejprve vyčerpají všechny ostatní možnosti.

I když je to sarkasmus, v němž je navíc troška pohrdání, je v něm také jasná naděje. Nakonec se udělá ta správná věc!

Proto nemám ani na chvíli strach o Ameriku. S Trumpem či bez něj. Ani o Británii. V čím dál těžších geopolitických časech mám mnohem větší strach o nás, co jsme si tady v kontinentální Evropě zbyli, se všemi svými dogmaty a stereotypy a bez schopnosti něco vymyslet.

Text byl publikován ve slovenském časopise Týždeň, publikujeme s laskavým svolením redakce i autora.