V copatém děvčeti s tenisákem v ruce by sotvakdo rozeznal partyzánskou spojku. Bylo jí čtrnáct let, když riskovala život. Do konce války zbývalo několik měsíců a lesy v okolí Valašského Meziříčí se hemžily partyzány.

Příběh protinacistického odboje se na Valašsku začal na podzim roku 1944, kdy sem, po zmařeném Slovenském národním povstání, přešly desítky partyzánů, kteří položili základ 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky.

Ta byla největší vojenskou jednotkou vedoucí odboj proti nacistickým okupantům na území Protektorátu Čechy a Morava.

Zalezte pod postel, budeme střílet

Úkol partyzánů byl následující – co nejvíc ztížit existenci a činnost německých vojenských jednotek. Do odboje se také zapojily desítky statečných lidí, často prostých chalupníků, kteří odbojářům poskytovali úkryt a materiální pomoc. Takto pomáhala i rodina Marie Adámkové (1930–2020).

„U nás třeba měli partyzáni na půdě vydělané tašky a měli hlídku a dívali se na Němce a Němci na ně. Proti našemu domu stál veliký kopec Cimbál a Němci z něho dalekohledem obhlíželi obec a partyzáni byli u nás v chalupě. Bylo to brzy zjara, v březnu, a my jsme s maminkou byly na poli,“ říká Marie Adámková v rozhovoru pro Paměť národa.

„Viděly jsme ty Němce a doma jsme to řekly partyzánům a ptaly jsme se jich, co budeme dělat. Řekli, že budou střílet a my se máme ukrýt pod postel.“

Devatenáct chlapů v domě

Marie se narodila v Oznici v obci asi sedm kilometrů vzdálené od Valašského Meziříčí. Rodiče zde vlastnili dvouhektarové hospodářství. Ve svém vyprávění Marie Adámková vzpomíná na idylické večery při svíčkách, v obci tehdy ještě nebyla zavedena elektřina, ale také na tvrdou dřinu na poli, kdy musela spolu se starším bratrem Aloisem od útlého věku pomáhat. Ale ta opravdová zkouška, během které jde o život, měla teprve přijít.

Válka do života v obci až do druhé poloviny roku 1944 nijak výrazně nezasahovala. Vše se změnilo s příchodem partyzánů. Na konci roku našel v Oznici útočiště jeden z oddílů pod velením Alexandra Dolinova a Pjotra Vasilijeviče Moskalenka, devatenáct partyzánů se tehdy ukrylo v domě Mariiných rodičů: „Spali na zemi na slámě a ve stodole v seně.“

Marie Adámková (Hurtíková) v roce 1946. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Kráva v gumácích

Rodina se musela ještě více uskromnit, nejenže měla najednou mnohem menší prostor k životu, ale partyzáni také zanedlouho snědli všechny zásoby. Naštěstí síť odboje už byla široká a partyzáni věděli, kde si další jídlo opatřit:

„Šli do statku ve vedlejší obci, vzali krávu, obuli jí gumáky, aby zmátli stopy, a převedli ji přes kopce. V lese ji zabili, vnitřnosti zakopali a měli maso.“

Mariini rodiče museli žít v obrovském stresu, protipartyzánská komanda totiž podnikala v okolních obcích a osadách zátahy. Když nacisté odhalili, že někdo odbojáře ukrývá nebo jinak pomáhá, hrozila smrt celé rodině. I přes rostoucí napětí a hmatatelné nebezpečí se čtrnáctiletá Marie a její sedmnáctiletý bratr Alois stali partyzánskými spojkami.

Jan Hronek, který ve svých čtrnácti letech vykonával stejnou činnost na Vsetínsku, popisuje své nasazení:

„Nebyla to sranda. Musel jsem chodit v noci, nesměl mě nikdo vidět. Němci přišli do obce a postavili vždycky hlídky, musel jsem si najít únikové trasy. Já vše znal, stromy, pěšiny i se zavázanýma očima. Jednou mě i chytili. Hlídka mě legitimovala. Ptali se mě, kde jsem byl, řekl jsem, že hrát šachy. Jen mi řekl, že jsem moc mladý, abych o půlnoci kdesi hrál šachy, a poslal mě domů. Tak to dopadlo dobře.“

„Také jsem jednou nesl vzkaz na papírku napsaný azbukou. Dostal jsem pokyn, abych ho v případě, že budu mít sebemenší podezření nebo se kdokoli objeví, snědl. Nevěděl jsem, co je tam napsané.“

Zprávy ukryté v copech

Marie Adámková měla pro svou partyzánskou činnost skvělé krytí – byla děvče a bylo jí čtrnáct let. Vzkazy, které nosila a předávala starostovi vedlejší obce Mikulůvky, měla zapletené v copech nebo zatlučené v podrážkách bot.

Když šla, pozorovali ji partyzáni z blízkých lesů a ona jim pak dávala smluvenými signály najevo, zda akce proběhla v klidu nebo hrozí nebezpečí. „Měla jsem po kapsách takové dorozumívací ‚zařízení‘. Buď jsem měla tenisáky nebo různé barevné pentličky a taky nafukovací balonky. Vypustila jsem pak třeba balonky,“ vypravuje Marie Adámková.

„Přesně si to nepamatuji, ale myslím, že když byl žlutý, tak to bylo ještě dobré, když jsem pustila zelený, tak jsem zprávu předala a nic se neděje. Když ovšem byl červený, tak už to bylo vážné a partyzáni přivolali posily.“

Němečtí vojáci, které na svých výpravách potkávala, neměli vůči děvčeti s copy nejmenší podezření. Jednou procházela obcí, kde se to šedými uniformami jen hemžilo: „Chodila jsem mezi nimi a vůbec netušila, co mám dělat, tak jsem vzala tenisák a házela ho Němcům a oni to zase házeli mně a partyzáni se na to dívali z lesa.“

Každý mu zasadil čtyři rány nožem

Ve válce platilo zabij nebo budeš zabit. Partyzáni jednoho dne odhalili zrádce ve vlastních řadách – podle Marie Adámkové se muž jmenoval František Školoud a pocházel z Holic. Jediným možným trestem pro takové lidi byla smrt a partyzáni tehdy chtěli spravedlnosti dostát a vykonat trest přímo v domě.

„Maminka dojila krávu. Přišli a řekli jí, ať nachystá velký nůž a velký hrnec, že budou ve chlévě zabíjet konfidenta. Maminka nevěděla, koho a prosila na kolenou, ať ho nezabíjejí v domě, ale ať to udělají někde jinde…“

„Školouda svázali a šli ho zabít do strýcova lesa. Bylo jich šest a každý mu zasadil čtyři rány nožem. Druhý den nám to říkali,“ vzpomíná Marie Adámková a dodává: „Našli u něj papíry, ve kterých měl poznámky o chystaném vypálení Oznice. Jméno mojí rodiny tam stálo na prvním místě.“

Brzy potom, co válka skončila, přijela do Oznice Školoudova sestra s matkou a prosily, ať jim rodina řekne, kde je zakopáno jeho tělo. Odjely s nepořízenou, četníci prý tehdy Mariiným rodičům přikázali, že místo zrádcova hrobu nesmí prozradit: „Takové to bylo, taková byla tehdy doba… hodnotí pamětnice.“

Marie Adámková v roce 2016. Zdroj: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa

Ve stínu smrti láska

Marie se zamilovala do sedmnáctiletého Ivana, partyzána, který pocházel z Podkarpatské Rusi, a který se k odbojářům přidal proto, že mu němečtí vojáci oběsili oba rodiče: „Šlo o dětskou, platonickou lásku.“

„Vždycky mě pohladil po vlasech a velitel, když to zjistil, tak mu to zakázal.“

Na samém konci války se oddíl z Oznice zapojil do frontových bojů v okolí. Jednoho dne za Marií přišel partyzán, aby jí řekl smutnou zprávu – Ivan svůj poslední boj nepřežil.

„Moc jsem plakala a další dva roky jsem mu na hrob nosila květiny,“ uzavírá Marie Adámková, pro niž se život po válce vrátil do starých, klidných kolejí. Ve Valašském Meziříčí, kde vystudovala rodinnou školu, velkou část života pak pracovala v Domě obchodu. S manželem Stanislavem vychovali tři syny.

Autor textu František Vrba působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.