Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan opět třímá v ruce eso, které už několikrát otočil. Evropský strach z ilegálních přistěhovalců. Ti byli hlavním tématem jeho schůzky s italskou premiérkou Giorgiou Meloniovou a libyjským premiérem mezinárodně uznávané tripoliské vlády národní jednoty Abdalem Hamídem Dhaíbou.

Libye je v současné chvíli „nejpropustnější“ zemí, odkud migranti do Evropy proudí, jejich počty meziročně vzrostly o 48 procent. Turci podle Erdoğana můžou Evropě pomoct, chtějí za to ale podporu při schválení kontroverzní turecko-libyjské Smlouvy o námořní hranici. Ta by jim umožnila hledat a případně těžit zemní plyn v oblasti východního Středomoří, a to i u sousedů.

Evropská média psala o turecko-libyjsko-italské tripartitní schůzce začátkem srpna v čase budoucím. O tom, že k dojde a probírat se bude hlavně migrace. Ovšem poté, co Giorgia Meloniová s Abdalem Hamídem Dhaíbou usedli u Erdoganova obřího trojúhelníkově uspořádaného jednacího stolu, je ticho.

Detaily schůzky či případné výstupy nebyly oficiálně komentovány. Dá se tedy spíš odhadovat, co kdo z účastníků istanbulského jednání mohl nabídnout, co za to mohl požadovat a proč je to hodné zaznamenání.

Itálie pod největším náporem

Zájmy Itálie jsou nabíledni. Její hranice tvoří nárazník Evropské unie proti ilegální migraci tzv. centrální Středomořskou trasou. Ta podle aktuálních údajů zveřejněných agenturou Frontex zůstává nejfrekventovanější migrační trasou, na níž připadá 39 % všech nelegálních příjezdů do Evropské unie.

Zatímco trasy přes západní Balkán a východ Středozemního moře zaznamenaly podle Frontexu meziročně významný pokles – na Balkáně o 53 % a na tzv. východní trase přes Řecko, Bulharsko a Kypr o 50 % – centrální a západní migrační trasy jsou podle Frontexu nejfrekventovanější.

Přes západ Afriky a Španělsko se za leden a únor tohoto roku pokusilo do Evropy dostat 6714 migrantů, což je o 19 % víc než vloni, u italských břehů pak přistálo za první dva měsíce tohoto roku 29 340 migrantů, o 12 % víc než vloni. Nejčastěji šlo o Afghánce, Bangladéšany a Egypťany.

Počty nelegálních přechodů hranic za první pololetí letošního roku. Zdroj: Frontex

Premiérka Meloniová se snaží téma migrace řešit od začátku svého nástupu k moci. Dá se říct, že zkouší, co se dá. Před dvěma lety podepsala dohodu s Albánií, kde měla být zřízena detenční centra a azylová řízení by tak byla „vyvedena“ mimo hranice EU. Tento pokus ale nevyšel, ukázal se být příliš nákladný a kvůli právním překážkám se Meloniové vláda dokonce dostala do sporu s vlastním soudním systémem.

Vloni premiérka přišla s tzv. plánem Mattei, pojmenovaném po vlivném zakladateli ropného gigantu Eni Enricu Matteim, jehož cílem je zaměřit se přímo na Afriku a její dlouhodobý strategický rozvoj, klade přitom důraz především na bilaterální spolupráci s konkrétními zeměmi.

Premiérka o něm nedávno jednala v Tunisu a turecký prezident teď zprostředkoval jednání se zemí, přes kterou momentálně do Evropy proudí uprchlíků nejvíc, a sice vnitřním konfliktem destabilizovanou Libyi. Ta je od pádu diktátora Muammara Kaddáfího v roce 2011 rozdělena mezi dvě soupeřící vlády, přičemž každou z nich podporují jiné ozbrojené skupiny a zahraniční vlády.

V čele mezinárodně uznané vlády národní jednoty, podporované dlouhodobě například Tureckem, stojí Abdul Hamíd Dhaíba, konkurenční vládu na východě země podporovanou například Ruskem, vede Usáma Hamad. Moc ale ve skutečnosti drží vojenský generál Haftar Chalífa, který stojí v čele Libyjské národní armády (LNA).

Turecko-libyjské šachy s Evropou

Rozdělená země a nejednotná politika jsou úrodným územím pro pašerácké gangy, které vydělávají obrovské peníze mimo jiné právě na „vývozu“ ilegálních uprchlíků k evropským břehům. Migranti proudí do Itálie především přes východní část Libye ovládanou Kremlem podporovaným Haftarem, což italská vláda opakovaně komentovala jako „součást ruské hybridní války a její touze po rozkladu Evropy“.

Proč se tedy Melodiová spoléhá právě na pomoc Erdogana, který v Libyi stojí na pomyslné „opačné straně barikády“ a v ostatních konfliktech udržuje s Ruskem neutrální vztahy?

Recepovi Tayyipovi Erdoğanovi se totiž podařilo velmi šikovně zareagovat na současnou mezinárodní situaci, kterou neváhá využít, především ve prospěch Turecka.

Tripoliská vláda se dlouhodobě potýká s nedůvěrou veřejnosti a obviněními z korupce, Erdoğan vycítil, že zájmem jak jeho vlastním, tak Evropy by byla stabilizovaná Libye a pod rouškou snahy o zajištění takového stavu navázal intenzivnější kontakt s rebelskou vládou v Tobrúku.

Konkrétně se synem generála Haftara, Saddámem, který je velitelem pozemních sil LNA a v Istanbulu byl za poslední čtyři měsíce už dvakrát na oficiální návštěvě.

Turci tak pro Italy začínají být ohledně tobrúcké vlády „zajímavou spojkou“. Řím by s ní rád, podobně jako s vládou v Tripolisu, vyjednal podmínky k efektivnějšímu boji s pašeráckými gangy a snížení toku migrantů mířících přes Libyi do Evropy.

Turecký prezident si je navíc vědom, že Evropa, kvůli složitému vývoji vztahů se Spojenými státy, Turecko bezpečnostně „potřebuje“ víc než kdy dřív, což se odráží primárně v čím dál ochotnějším přivírání bruselských očí nad lidskoprávními otázkami uvnitř Turecka, jež někteří političtí analytici označují jako autokratický stát pohybující se na pokraji diktatury.

Erdoğan jako protřelý politik neváhá využít výhod současného geopolitického nastavení a „kuje železo, dokud je žhavé“. A jeho hlavním želízkem je dlouhodobý zájem o naleziště nerostného bohatství, která se můžou nalézat na dně Středozemního moře.

Kvůli nim neváhal v roce 2019 riskovat diplomatickou bouři s Evropskou unií, ale i s Egyptem, kterou vyvolala kontroverzní dohoda o námořní hranici, jíž uzavřel s tripoliskou vládou.

Dohoda překreslila námořní hranice mezi Tureckem a Libyí a umožnila Ankaře nárokovat si práva na vodní pásmo, i potenciální nerostné bohatství na jeho dně, mezi libyjským a tureckým pobřežím v blízkosti Kréty. Na část tohoto území si ale dělá nárok i Řecko, které společně s Kyprem, Egyptem a východolibyjskou vládou proti dohodě protestovali u OSN.

Východolibyjská vláda v Tobrúku ale postupem času změnila názor a podle Turků je připravena námořní dohodu ratifikovat. To by významně zvýšilo její mezinárodní legitimitu a Turecku by potenciálně umožnilo pokračovat ve výzkumných vrtech na těžbu ropy a zemního plynu z mořského dna, které pod hrozbou evropských sankcí přerušilo ve sporných vodách s Řeckem a Kyprem.

Evropská unie sice zatím v červnu potvrdila formální nesouhlas ohledně legitimity přepsaných námořních hranic, je ale možné, že právě v tomto ohledu by Erdoganovi mohla pomoct istanbulská tripartitní schůzka. Výměnou za pomoc s „libyjskými uprchlíky“ a udržování „dobrých vztahů“ se zemí, jež má druhou největší armádu v rámci NATO, by Brusel zkrátka nadále ohledně námořní dohody „pomlčel“.