KOMENTÁŘ. Celkem nenápadně se do sebeprezentace českého Senátu propsalo nové motto: „Věrný svobodě“. A jen s lehkou nadsázkou současný předseda horní komory Parlamentu Miloš Vystrčil říká, že kdo by tu chtěl svobodu demontovat, musí vzít majzlík a kladivo a ten slogan vysekat. Je to skutečně tak?

Je to právě Senát, spolu s Ústavním soudem, co Česko pomáhá zadržovat od sešupu na xenofobní, nacionalistickou, populistickou a proruskou trajektorii, jak se to stalo v Maďarsku a na Slovensku – kde jinak Andrej Babiš hledá inspiraci a spojence?

Zatím asi brzy hodnotit, ale leccos tomu napovídá. Už jen fakt existence dvoukomorového parlamentu – který Maďarsko, ani Slovensko nemá – dodává tuzemskému politickému uspořádání potřebné brzdy a protiváhy.

Klaus a Zeman mění systém

Senát tu po třiceti letech bereme už jako politickou danost. Nevznikal však snadno. První volby přišly až v roce 1996, čtyři roky poté, co byla existence Senátu vepsána do Ústavy.

A to ještě mezi kandidáty byli zhusta lidé, jejichž hlavním „originálním“ slibem („Pokud budu zvolen…“) bylo, že se zasadí o zrušení Senátu…

Nejednou se osvědčila i výhradní pravomoc Senátu potvrdit či odmítnout návrh prezidenta na jmenování ústavního soudce. A mimochodem zásluhou Senátu je třeba vznik a existence „kontrolního“ zákona 106 o svobodném přístupu k informacím.

Hlasitým odpůrcem jeho vzniku byl i Václav Klaus. Jako by tušil, že mu v budoucnu senátoři a senátorky překazí jeho společné plány s Milošem Zemanem na změnu volebního systému tak, aby zde vznikl v podstatě jen systém dvou silných stran (tehdy ODS a ČSSD), který by ty menší marginalizoval.

V době tzv. opoziční smlouvy, v roce 1998, byl Senát ještě mlád, ale proti změně se postavil prezident Václav Havel a následně Ústavní soud.

Když pak vláda svůj návrh volebního zákona nuceně upravila, tečku za jejich ideou udělala právě horní komora parlamentu: po volbách v roce 2000 už totiž „oposmluvní“ strany neudržely potřebnou ústavní většinu.

I dnes je to Senát, kdo zatím ještě vyvažuje nápady populistů a xenofobů a měl by v případě potřeby fungovat jako ústavní pojistka. Politický systém pomáhá stabilizovat už tím, že je nerozpustitelný – ani prezidentem, ani sebou samým, jak je to možné u Poslanecké sněmovny.

Volby do třetiny Senátu vždy po dvou letech také vyhlazují běžné výkyvy nálad ve společnosti a momentální naštvanosti voličů. Nedoceněnou brzdou je i fakt, že do Senátu ani neodejdou některé nápady a návrhy třeba na změny ústavních zákonů, protože je předem jasné, že by neměly šanci projít.

Nejednou se osvědčila i výhradní pravomoc Senátu potvrdit či odmítnout návrh prezidenta na jmenování ústavního soudce. A mimochodem zásluhou Senátu je třeba vznik a existence „kontrolního“ zákona 106 o svobodném přístupu k informacím.

Roli v možné budoucí změně k horšímu hraje i to, jak se politika radikalizuje, podléhá fámám a emocím spolu s faktem, že ke zvolení do Senátu postačuje sehnat i nízké tisícovky hlasů.

Když stačí pár tisíc

Ale stejně jako ve světě peněz zisky minulé nejsou zárukou zisků budoucích, ani v politice zásluhy minulé negarantují, že to tak bude navždy. Ostatně to, že Senát není předurčeným sborem moudrých a bezchybných a že nemusí být záchranou před účelovými kroky poslanců, už taky víme.

Ukázkou je rok 2009, kdy Senát odkýval předčasné sněmovní volby, jejichž konání nakonec zrušil Ústavní soud, protože přijaté zkrácení volebního období vyhodnotil jako protiústavní.

Roli v možné budoucí změně k horšímu hraje i to, jak se politika radikalizuje, podléhá fámám a emocím. To, spolu s faktem, že ke zvolení do Senátu postačuje sehnat i nízké tisícovky hlasů, dává dohromady potenciálně hořký koktejl.

Třeba takovému Miroslavu Bártovi stačilo na Praze 2 v roce 2024 k vítězství ve druhém kole jen 6352 hlasů. Největší počet hlasů z tehdy volených 27 senátorů byl pro Zdeňka Hrabu v okrese Benešov – stále nijak ohromujících – 15 754. Poslední volební účast byla celkově jen 17,54 %.

Stále bezskrupulóznější politika pak nemusí mít daleko ke kupování hlasů nejen koblihami, ale i pěkně z ručky do ručky. To spolu s poblázněnou společností taženou na vařené nudli emocí a sociálních sítí může vést k tomu, že na Senát jako na garanta svobody a ústavnosti budeme jen vzpomínat.

Koneckonců už dnes lze některé senátory a senátorky označit za, řekněme, exoty, kteří by ten nápis „Věrný svobodě“ ze štítu Senátu klidně rovnou vysekali.