„A v jaký jsi byl?“ To je při kubánských debatách častá otázka, když se hodina nachýlí k půlnoci… Každý Kubánec narozený nejpozději v 80. letech je zažil. Školy na venkově. Jako by to byly zážitky z bojiště.

Nepleťme si prosím termíny – kubánské „školy na venkově“ nemají pranic společného se školami v přírodě, které jsme zažívali v dětství my v našich zeměpisných šířkách. V případě kubánských „escuelas en el campo“ totiž hovoříme spíš o pracovních táborech pro nezletilé. Tedy o systému kubánského vzdělávání, který ovlivnil celé generace současných dospělých Kubánců.

Francis Sánchez. Zdroj: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa

„Pro mě to bylo strašné. Nikdy předtím jsem nebyl bez své rodiny. Traumatizovalo mě to,“ vypráví Francis Sánchez. I on byl součástí kubánského vzdělávacího experimentu vrcholícího v 70. a 80. letech 20. století. Experimentu, který měl dát vzniknout „novému člověku“, jak si na sklonku vítězné kubánské revoluce předsevzal Che Guevara.

V Magazínu Paměti národa jste si už mohli přečíst článek na téma indoktrinace kubánského školství „Budeme jako Che Guevara!“ Totalitní stín nad kubánskými školami. Téma „nového člověka“ Che Guevara představil ve svém spisu Socialismus a lidé na Kubě z roku 1959. Jeho slova se ve výuce začala na Kubě uplatňovat už po vítězství kubánské revoluce, avšak velmi pozvolna. Studenti měli na venkově odpracovat 45 dní v roce – víkendy plus 15 dní o prázdninách. Tento koncept byl nazýván Escuela al Campo – Škola na venkov.

Porevoluční boom plynoucí z nadšení nad vítězstvím Fidela Castra a jeho vousatých revolučních souputníků v roce 1959 dal v následující dekádě vzniknout i populačnímu boomu. Rok se s rokem sešel a Fidel Castro jednoho dne roku 1972 při jednom ze svých nekonečně dlouhých proslovů deklamoval, že celých 750 tisíc mladých Kubánců nestuduje ani nepracuje. Co s tím?

Tohle vyřešíme!

Juana González Jiménez, zdroj: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa

I na to měl kubánský režim odpověď. Byla jí kombinace studia a práce na všech výukových úrovních. Che Guevara byl už sice dávno po smrti, ale v září 1972 se jeho myšlenky začaly uplatňovat – s počátkem školního roku bylo otevřeno prvních 40 vzdělávacích center ESBEC (Escuela Básica en el Campo – Základní škola na venkově).

Pozorný čtenář si jistě všiml oné drobné nuance v terminologii – od vzdělávacího výdobytku hledání „nového člověka“ (nejen) formou „školy na venkov“ jsme se přidáním jediného písmene koncovky dostali do úplně nových rovin – „škol na venkově“. Venkov přestal být něčím výjimečným, občasným, a bryskně se změnil v povinnost.

Základní školy na venkově se po ostrově šířily jak houby po dešti a v dobách své největší slávy pojaly až 100 tisíc studentů naráz. A k základním školám brzy přibyly i střední školy, na Kubě nazývané jako předuniverzitní přípravky.

„Domů ze školy jsem se nedostala dřív než v pátek v pět hodin odpoledne. A přitom v neděli v jednu už bylo nutné zase vyrazit do školy,“ popisuje Juana González Jiménez. „Tohle období nebylo jednoduché. Přinejmenším tedy pro malé děti, jako jsem byla já,“ dodává a upřesňuje, že ona sama se do vzdělávacího programu škol na venkově dostala v 11 letech.

„Budíček v šest ráno, rychlá snídaně a v sedm už jsme byli na poli. Polévali jsme vařící vodou plevel v ovocném sadu, seli jsme záhony, třídili jsme sklizené banány, sbírali jsme pomeranče…“ Vše se odehrávalo v závislosti na ročním období. Plán se samozřejmě musel plnit bez ohledu na věk studenta. „Do školy jsme se vrátili až v jedenáct hodin a za chvíli už začínala výuka,“ dodává Juana González Jiménez.

To, co mělo Kubu proměnit v nejvzdělanější národ světa, bylo prachsprosté fiasko.

Giolvis Leliebre Duvergel, zdroj: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa

„Však si to dokážete představit. Děti jsou na internátních školách bez dozoru. Není tam nikdo, kdo by jim vštípil nějaké hodnoty, vysvětlil jim, co je správné, a co ne,“ hodnotí Giolvis Leliebre Duvergel.

A stejně jako řada dalších kubánských pamětníků podtrhuje morální kolaps na venkovských školách – znásilňování, přemíra alkoholických nápojů a násilí. „Občas to byly krvavé lázně, když někdo při potyčce umřel,“ potvrzuje tutéž situaci i Yordis García Fournier.

Násilí je ovšem jen špičkou ledovce. Pod ním se v paměti celých generací Kubánců, kteří prošli vzdělávacím procesem, skrývá peklo… Bylo to vězení pro nezletilé. Obrovská rána. Trauma. To je jen výběr ze slov pamětníků, když přijde řeč na hodnocení škol na venkově.

„Byl to systém, který vás v 15 letech, kdy jste ještě nezletilí, vzal z vašeho domova pryč, aby vám vnutil svá pravidla, ideologicky vás ovládl a odstřihl vás od domova. Takový systém přece nemohl být správný,“ hodnotí s mnohaletým odstupem kubánská spisovatelka Lien Carrazana Lau.

Podobně traumatizující byl pobyt na venkovském internátu i pro Francise Sáncheze. Ten často utíkal mnoho kilometrů pěšky v noci jen proto, aby se mohl schovat doma pod postel, kde by ho rodiče nenašli. „Dokonce jsem v té době přemýšlel o sebevraždě,“ dodává Francis.

„Došel jsem k závěru, že komunistický režim všem ukrajuje života. A kradl děti rodinám.“

Takto situaci hodnotí i nezávislý umělec Luis Eligio Omni. Vzpomíná na hlad, kterým často na internátních školách na venkově trpěli, a na nadšení z rozpečeného chleba s máslem, který občas dostali. Vzpomíná i na to, jak matka musela jeho prohřešky v chování „žehlit“ školními pomůckami, které ukradla ve své vlastní práci. A mezitím režim kradl Kubáncům to nejdůležitější, co člověk v životě má – rodinné vazby.

Che Guevara – vzor každého kubánského školáka… Zdroj: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa

Ze studentů, kteří vzděláváním na venkově prostě museli projít, pokud chtěli dál studovat, a neměli po boku rodiče či strýčka s patřičně pompézním kádrovým profilem, se režim postupně snažil formovat souputníky pro vlastní řady. Za přítomnosti pečlivě vybraných pedagogů a samozřejmě roli hrálo i izolované prostředí: „Režim pomalu odebíral rodičům práva a možnosti výchovy,“ hodnotí básník Jorge Olivera Castillo.

Jorge Olivera Castillo, zdroj: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa

„Školy na venkově kubánskému národu ublížily z lidského hlediska. Ty děti totiž neviděly své rodiče často deset měsíců!“ rozčileně podotýká i Fernando Ginarte Mora, který si za trest prošel školou na venkově na odlehlém Ostrově borovic (Isla de Pinos).

Systém se prodražil

Kubánský systém takového vzdělávání byl finančně nesmírně náročný – zahrnoval kromě ubytovacích služeb a stravování třeba i dopravu studentů na víkendy domů. Ne všichni ale měli to štěstí. Na vzdělávání samotné pak už zbylo financí jen pomálu.

Logistický kolos škol na venkově dostal svou první ránu Gorbačovou perestrojkou, která utnula tipec sovětským dotacím. Smrtelná rána přišla jen o pár let později s pádem Sovětského svazu. Zatímco léta sedmdesátá byla zlatým věkem nového kubánského vzdělávacího systému, léta devadesátá pro něj byla rychlou cestou do zapomnění.

„Díky bohu už to neexistuje, bylo to pro kubánskou vládu neudržitelné,“ uzavírá myšlenku Yordis García Fournier. A skutečně. Po mnoha letech, kdy stovky budov kubánských internátních škol na venkově čím dál tím častěji zely prázdnotou, a vláda se je navenek snažila „prodat“ jako útočiště pro lidi postižené přírodními pohromami či ubytování pro rolníky, oficiálně nový počátek nového soběstačného zemědělského systému.

V roce 2011 se Komunistická strana Kuby ovšem kapitolu škol na venkově rozhodla uzavřít a oficiálně je prohlásila za „neefektivní“. „No a já jsem v nich ztratil rok života,“ uzavírá Yordis García Fournier. Nebyl sám.

Autorka textu Eva Kubátová působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.