ROZHOVOR. Modernizovaný tank T-72, na který vybrali lidé peníze ve veřejné sbírce, dostal jméno po něm – Tomáš. Už druhým rokem je Tomáš Kopečný, dlouholetý expert na průmyslovou spolupráci na ministerstvu obrany, ve funkci vládního zmocněnce pro rekonstrukci Ukrajiny. Ta probíhá, i když se stále válčí. To hlavní, co Ukrajinci pořád potřebují, jsou ale zbraně a munice. I tuhle oblast má Kopečný na starosti.

Stůl vládního zmocněnce pro rekonstrukci Ukrajiny Tomáše Kopečného v jeho kanceláři v Černínském paláci vykazuje běžné znaky pracovního nepořádku. Dominantou, která na úřednickém stole už tak obvyklá není, je dělostřelecký granát ráže 155 mm, maketa v reálné velikosti.

„Díky českým dodávkám a české muniční iniciativě se převaha počtu dělostřeleckých nábojů Ruska vůči ukrajinským zásobám, která byla před rokem deset ku jedné, dnes snížila na méně než dvě ku jedné. I když je to pořád ve prospěch Rusů, je to už výrazně vyrovnanější. Totéž platí u všech velkých zbraňových systémů, kromě tanků. Ten obrovský nepoměr, který tam byl od začátku, se podařilo během loňského roku zmenšit,“ shrnuje v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Letos 11. ledna to byly dva roky od vašeho jmenování zmocněnce pro rekonstrukci Ukrajiny. Kolikrát jste tam za tu dobu byl?

Od doby mého jmenování jsem tam byl asi osmkrát, pokud se nemýlím. Několikrát jsem tam byl i dříve ve funkci náměstka ministryně obrany.

Jezdíte tam s firmami, jako součást obchodních delegací, nebo máte ještě nějakou svou speciální agendu?

Organizuji tam mise s českými firmami, to se snažíme dělat jednou za tři až čtyři měsíce. Někdy to zahrnuje široké spektrum sektorů, jindy třeba jen firmy z oboru kritické infrastruktury. Jsou to především obchodní mise, kdy vedle těch velkých organizujeme i výjezdy zástupců konkrétních sektorů, třeba na úpravny vod, na čističky, energetiku, zdravotnictví. Pak jsou i specifické cesty, které nejsou se zástupci byznysu – vloni na přelomu října a listopadu jsem byl na Ukrajině s národním bezpečnostním poradcem Tomášem Pojarem a náčelníkem generálního štábu Karlem Řehkou a řešili jsme bezpečnostně-obranné otázky.

To, co teď trápí Ukrajinu nejvíc, už tolik není počet zbraní a munice, ale počet a kvalita vycvičených vojáků v rámci mobilizace.

Vaše role je vlastně mixem ekonomické diplomacie v civilním sektoru a podpory vývozu munice a vojenské podpory Ukrajiny. Máte přehled, kolik nejvíce požadované dělostřelecké munice ráže 155 mm se podařilo v rámci české iniciativy za loňský rok dodat? Do konce roku 2024 to mělo být podle plánů 500 tisíc kusů dělostřelecké munice…

To číslo se naplnit podařilo. Naplnili jsme vlastně veškeré závazky, které jsme měli vůči partnerům, kteří nám v rámci české iniciativy posílali finance na pořizování nejen granátů 155 mm, ale mnoha dalších typů velkorážové munice. Vedle toho se jednalo i o spoustu zbraňových systémů jako jsou houfnice, tanky, bojová vozidla pěchoty, které byly komerčně zajišťovány skrz systém tohoto financování a i v tom se nám dařilo. Ukrajinci si kupříkladu pochvalují námi dodané nové houfnice Dita. Vozili jsme tam opravdu velmi širokou škálu vojenského materiálu.

Tomáš Kopečný ve své pracovně, pod vlajkou Ukrajiny podepsanou někdejším vrchním velitelem ukrajinské armády Zalužnym. Foto: Radek Vebr / MAFRA / Profimedia

Jaký finanční objem export vojenského materiálu z Česka na Ukrajinu v roce 2024 představoval?

To ještě nemáme vyčíslené. Ve statistikách to uvidíme někdy v březnu, v dubnu. Jsou to ale desítky miliard korun. Agendu podpory exportu vojenského materiálu jsem dělal už dříve, deset let na ministerstvu obrany, a maximum tuzemského vývozu do celého světa se za tu dobu blížilo dvaceti miliardám korun. Nyní každý rok od ruské agrese a vojenské podpory Ukrajiny to číslo jen vývozem na Ukrajinu převyšujeme.

Říkalo se, že Ukrajinci by každý měsíc ideálně potřebovali 200 tisíc kusů dělostřelecké munice. Kolik teď mají reálně k dispozici?

Ta potřeba vychází z relace, vůči které se vztahují, to znamená z toho, kolik toho má ruský protivník. Těch 200 tisíc kusů za měsíc by výrazně přispělo k tomu, že by začali Ukrajinci z hlediska počtu munice dominovat. Ale pokud se ohlédnu za uplynulým rokem a za stavem, který byl v lednu 2024, a srovnám to s tím, kde jsme teď, tak právě díky českým dodávkám a české muniční iniciativě jsme se dostali do situace, kdy ten nepoměr, ta převaha počtu dělostřeleckých nábojů Ruska vůči ukrajinským zásobám, byl před rokem deset ku jedné a dnes je to méně než dvě ku jedné. I když je to pořád ve prospěch Rusů, je to už výrazně vyrovnanější.

A to samé platí u všech velkých zbraňových systémů, kromě tanků. Ten obrovský nepoměr, který tam byl od začátku, se podařilo během loňského roku zmenšit. To, co teď trápí Ukrajinu nejvíc, už tolik není počet zbraní a munice, ale počet a kvalita vycvičených vojáků v rámci mobilizace.

Muniční iniciativa není charita, za tu munici a dodávky se tvrdě platí. Kdo jsou největší dodavatelé?

V Česku máme dvě firmy, které vyrábí velkorážovou munici, to je CSG a STV Group.

A na straně kupujících je to kombinace plateb z Ukrajiny a darů od zemí jako Dánsko a Nizozemsko?

Přesně tak. A takhle to vlastně fungovalo už od prvního roku války. První dodávky po únoru 2022 byly financované z veřejné sbírky, kterou dnes známe pod názvem Dárek pro Putina. Na začátku to bylo organizováno ukrajinskou ambasádou s dohledem ministerstva obrany; to zajistilo první výraznější dodávky. Vedle toho převážnou část nákupů v roce 2022 financovala ukrajinská vláda. Od září 2022 začalo do tohoto systému přispívat Nizozemsko, za to jsme tam poslali spoustu vojenského materiálu, munice a zbraňových systémů. V roce 2023 se přidalo Dánsko a vloni dalších 14 států. Celkově je to tedy 17 států, které jsou součástí muniční iniciativy. Jsou mezi nimi země, které platí spíše jen symbolicky jeden milion eur a jsou tam státy, které daly už přes půl miliardy eur, jako třeba Německo. Kromě toho samozřejmě Ukrajinci mají i své vlastní nákupy.

Ve srovnání s tím, kolik na podporu ukrajinských uprchlíků vydává český rozpočet, na jejich přítomnosti získáváme, jsou ekonomicky obrovským přínosem.

A pokud jde o Česko, kromě know-how a organizace vývozu, kolik peněz jsme do muniční iniciativy vložili?

Je to za loňský rok pod jednou miliardou korun. Ryze z ekonomického hlediska ta iniciativa extrémně pozitivně rozvíjí české firmy obranného průmyslu, i celou českou ekonomiku. Do rozpočtu už přinesla vysoké miliardy korun jenom na odvodech a na daních. Jako Česko jsme do toho vložili 40 milionů eur a vybrali jsme přes 1,6 miliardy eur, tedy čtyřicetkrát víc. Dali jsme do toho tedy necelá tři procenta, zbytek zafinancovali zahraniční donoři.

Zmínil jste, že Ukrajině teď chybí nejvíce živá síla. Je nějak ve hře, že by Česká republika, nebo i další země, aktivně pomáhaly Ukrajině v mobilizaci mužů, kteří jsou v zahraničí a mají potenciálně vojenskou povinnost?

Tohle je agenda, kterou se mnou, ale i s dalšími kolegy z české vlády a administrativy, řeší ukrajinští partneři už řadu měsíců. Ale řečeno na rovinu: jde o externalizaci vnitřních problémů Ukrajiny. Oni to téma mediálně a komunikačně přenášejí na zahraniční partnery. Jako by byla zodpovědnost, nebo snad chyba západních států, že jim se nedaří mobilizovat. Nedávno třeba vyšla řada článků skandalizujících francouzský vojenský výcvik s argumentem, že stovky ukrajinských vojáků z Francouzi vycvičené brigády dezertovaly. Jenže to je upřímně řečeno normální číslo v podstatě u každé nové ukrajinské brigády. Tohle téma s nimi tedy řešíme, ale náš postoj je takový, že Česko pomáhá uprchlíkům před válkou a je z hlediska integrace Ukrajinců na trh práce extrémně úspěšné. Zatím bohužel působí spíše v méně kvalifikovaných profesích, což je nevýhodné jak pro ně, tak pro naši ekonomiku, ale i tak jenom na daních odvádí každý měsíc skoro miliardu korun. A ve srovnání s tím, kolik na podporu ukrajinských uprchlíků vydává český rozpočet, na jejich přítomnosti získáváme, jsou ekonomicky obrovským přínosem. S novým lex Ukrajina se podmínky pobytu sice zpřísnily, ale těm, kteří tady jsou a jsou ekonomicky aktivní a odvádějí daně, umožníme se tady usadit dlouhodobě.

Ale Ukrajina by měla zájem o to, abychom ukrajinské muže v Česku nějak podchytili?

Ukrajinská vláda o tom s námi samozřejmě komunikuje, zjišťovali možnosti všude po Evropě, zda a jak by mohli identifikovat muže, které by mohli mobilizovat. My v Česku máme zhruba 400 tisíc Ukrajinců, z čehož drtivá většina jsou ženy, děti, případně staří lidé. Potenciální mobilizace mladých Ukrajinců v Česku by nic zásadního nezměnila. Přímo v rámci Ukrajiny jsou naopak pořád miliony lidí, které by šlo mobilizovat. To se také v posledních měsících v rámci mezinárodní komunikace zejména se Spojenými státy, ať už za zavřenými dveřmi nebo přes média, řeší.

Proč se na Ukrajině ta mobilizace nedaří?

Protože se v rámci Ukrajiny bere z malého počtu lidí. Jsou tam limity na věk, neodvádí se ve věku 18–25 let. To je samozřejmě citlivé, ale jsou i další faktory. Strašně moc oblastí hospodářství je tam označováno za kritickou infrastrukturu, je to velmi nejasné a netransparentní, ale od toho se odvíjí, že jedna firma musí svoje lidi poslat a jiná ne. A za třetí jsou tam rodinné podmínky. Nejdřív to bylo tak, že kdo má dvě děti a víc, tak narukovat nemusí, teď už je to tři děti a víc. To jsou vnitřní ukrajinské podmínky, které jsou tím skutečným důvodem problémů s mobilizací. Na Ukrajině mobilizační systém pořádně nefunguje už rok a půl. To byl i důvod odchodu teď už bývalého velitele ukrajinských sil Valerije Zalužného.

I když je to tedy jen teoretická úvaha, umíte si představit, jak by takový, řekněme, lov na bojeschopné Ukrajince v západních zemích vypadal?

Je to nesmysl. Proto jsem mluvil o té externalizaci vnitřních problémů. V rámci jakéhokoliv evropského právního státu je nepředstavitelné, abychom lidi, kterým byla poskytnuta dočasná ochrana nebo azyl nebo ty, kteří zde mají povolení k pobytu, vydávali do válečné zóny.

Firma CSG jako první na světě začala, respektive v tomto čtvrtletí začíná, vyrábět velkorážovou munici přímo na Ukrajině.

Když jste mluvil o přínosech pro českou ekonomiku, jak se daří rozvoj společných ukrajinsko-českých zbrojních podniků? Příkladem je výroba ukrajinských dronů DeViRo v továrně UAC v Kolíně, ale plánů bylo více…

To byla idea, se kterou jsme přirozeně pracovali už od prvních týdnů ruské invaze a s ukrajinskými partnery jsem to řešil mnohokrát. Řekli jsme si, že spousta podniků se musí přesunout do bezpečného zázemí v rámci Ukrajiny, a že by mohly být i tady, ale téměř nic z toho nevyšlo. DeViRo je velmi ojedinělý případ. Ona i ukrajinská strana na to pohlíží ekonomickým prizmatem, potřebuje, aby jim stát fungoval a generoval nějaké zisky, odvody a daně, chtějí, aby výroba byla u nich. Přizpůsobili se tomu a jejich obranný průmysl výrazně roste. Původně jsme sice předpokládali, že dojde k nějaké výraznější přesunu výroby k nám v rámci společných podniků, ale teď je to spíše transfer technologií z Česka na Ukrajinu a zbrojní výroba přímo na Ukrajině.

Máte nějaké příklady?

Příkladem je Česká zbrojovka, kde se jedná o transferu technologie v oblasti útočných pušek. Nebo už na Ukrajině široce medializovaná a úspěšná aktivita, kdy firma CSG jako první na světě začala, respektive v tomto čtvrtletí začíná, vyrábět velkorážovou munici přímo na Ukrajině.

Podívejme se i na ten civilní sektor. To, že válka přináší i příležitosti, zní možná cynicky, ale je to realita. Vy se nijak netajíte tím, že na pomoci Ukrajině Česko a české firmy dobře vydělávají. České firmy třeba postavily větrnou elektrárnu za v přepočtu 1,5 miliardy korun ve Lvovské oblasti. Dodávají se například bioplynky, kogenerační jednotky, zdravotnické vybavení nebo čističky vody. Rýsuje se teď nějaká zajímavá nová zakázka?

Zmíněnou větrnou elektrárnu ve Lvovské oblasti vybudovala firma Moravské naftové doly spolu s lokální firmou; dodává elektřinu pro 125 tisíc lidí a je to jedna z největších zahraničních investic na Ukrajině a největší česká v průběhu války. Velmi úspěšná je i spolupráce Škody JS s ukrajinskými partnery v jaderném průmyslu. To bylo z mnoha důvodů velmi citlivé. Je to jednak obtížnější z hlediska bankovního financování, jednak bylo podstatné, že se Škodu JS podařilo v roce 2022 vykoupit od ruského vlastníka a nyní firmu stoprocentně vlastní ČEZ. Bylo pak nutné ji dostat ze všech sankčních seznamů, kde byla právě kvůli původnímu ruskému vlastníkovi. V roce 2023 se to výrazně rozhýbalo, v roce 2024 se už podařilo udělat velký obchod. Je to celkově obrovská ekonomická příležitost, my ji využíváme a od vypuknutí války náš export na Ukrajinu výrazně narostl. Podstatná je také informace, kdo to platí. Jsou vlastně jenom dva typy financování: první jsou granty od rozvojové agentury především z USA, částečně z Japonska, Jižní Koreje a Tchaj-wanu, druhé jsou, a to je drtivá většina, úvěrové produkty. To znamená, že banky půjčují firmám nebo municipalitám na to, aby si koupily nějaký produkt, který pak splácí. To je a bude alfou a omegou celého příběhu rekonstrukce Ukrajiny.

Čili to bude na dluh…

Bude to na dluh a rozhodující bude, jak budou municipality a firmy, ať už státní, městské nebo soukromé, způsobilé k tomu získat úvěr, jak budou administrativně a manažersky schopné a jak budou schopné úvěry splácet. Podle toho se budou obnovovat a rozvíjet. Velkou roli v tom budou mít Evropská investiční banka a národní rozvojové banky jednotlivých zemí, které mohou dávat záruky na úvěry pro klíčové projekty. Drtivá většina evropské podpory tkví právě v tom, že půjčí evropským finančním institucím a ony ty prostředky půjčují dál, respektive díky tomu poskytnou záruku ukrajinské bance, která půjčí třeba konkrétní ukrajinské municipalitě, která za to koupí ideálně české produkty.

Třeba Škoda Transportation, patřící pod PPF, se zajímala o projekt na rekonstrukci kyjevského metra, na který má jít 300 milionů eur (7,3  miliardy Kč)… Jak se to vyvíjí?

Škoda Transportation má příležitosti, má ambice a na Ukrajině je chtěná, nejenom v kyjevském metru, kde je to teď trošku zaseklé. Dlouhodobě probíhá komunikace s Ukrajinskou železnicí, to je celonárodní přepravce, ale jednání se vedou i s městy. Například v Charkově je možnost podílet se na modernizaci tamního metra, v dalších několika městech řešíme se Škodovkou dodávky tramvají nebo trolejbusů.

Jinými slovy, ta rekonstrukce Ukrajiny už teď probíhá, navzdory válce. Aspoň v místech, kde se aktivně nebojuje.

Probíhá a už teď je tam velká konkurence, i když zatím ještě v malém. Obrovské projekty za desítky miliard korun, které jsou plánované, jsou zatím ve fázi studií proveditelnosti. I kdyby tam válka nebyla, příprava nějakou dobu trvá; na realizaci pak bude čas až přestanou padat rakety. Pokud jde o konkurenci, v tuhle chvíli jsme na východě Ukrajiny, na místech blízko frontě, jedni z mála. Pak se budou snažit všichni, ale my teď máme velkou konkurenční výhodu v tom, že tam jsme už teď a máme navázané vztahy. Ze zemí regionu je hodně silné i Polsko. Tamní firmy budou v mnoha ohledech naším konkurentem, ale i partnerem. V tuto chvíli je na Ukrajině takové množství práce, že mnohonásobně přesahuje všechno, co by zvládly všechny české i polské firmy dohromady.

Teď se bohužel některé aspekty korupce vracejí zpátky, ale v ukrajinské společnosti už to není vnímané jako modus vivendi, ale je to velmi ostře odsuzované.

Když jste zmínil země regionu, dá se říct, že Ukrajina nějakým způsobem zohledňuje současný přístup třeba politického vedení Slovenska a Maďarska k Rusku?

To tam nijak nevnímám. Byznys si tam svou cestu nachází, koneckonců není tajemství, že slovenské zbrojní firmy dokonce navýšily svůj export na Ukrajinu. A u civilního sektoru to je velmi podobné. Na druhé straně je zjevné, že velké infrastrukturní projekty v energetice nebo v dopravě pojedou podle politického klíče. Nyní se ale drtivá většina kontraktů odehrává na nižší než státní úrovni. Příkladem je už zmíněný Charkov, kam jezdíme často, máme tam velmi dobré vztahy a jsme tam jedni z největších dodavatelů kogeneračních jednotek a energetických systémů v rámci celého světa. Vedle nás tam jsou ale silně přítomny i rakouské firmy, bez ohledu na politiku – prostě proto, že jejich produkty jsou tam potřeba.

Častým argumentem proti pomoci Ukrajině je tamní korupční prostředí. Stěžují si na to firmy, které tam vozíte, firmy, které jsou na Ukrajině aktivní a usilují tam o zakázky?

Na rovinu řečeno – ano. Takové zkušenosti firem tam jsou, dějí se tam i pokusy různých nájezdníků ukrást celou firmu, která třeba vysoutěžila dobrý kontrakt, případně se snaží to různým podplácením u soudu zrušit nebo změnit. Když ale srovnáme situaci k roku 2024 s tím, co bylo před deseti lety, tak je to jednoznačně lepší. Je to i lepší než před pěti lety. Ve srovnání s roky 2022 a 2023 je to už ale horší, protože se začátkem války spousta těch praktik zamrzla nebo se lidi prostě neodvažovali. Teď se bohužel některé aspekty korupce vracejí zpátky, ale v ukrajinské společnosti už to není vnímané jako modus vivendi, ale je to velmi ostře odsuzované. Zároveň obvinění z korupce, podobně jako jakákoliv spojitost s Ruskem, funguje i jako součást konkurenčního boje. Díky tomu, jak komplexně na Ukrajině jako Česko působíme, se nám ale daří, že když se něco takového děje vůči české firmě, dokážeme ukrajinským partnerům vysvětlit, že by měli využít veškeré své možnosti, aby české investory neodrazovali. A musím zaklepat, že jsme v tom úspěšní a zatím vždycky se podařilo českým firmám pomoct tak, aby je nikdo neokradl, nebo nešikanoval v očekávání korupční nabídky.

Bavíme se sice o pomoci Ukrajině a sám jste zmínil, jak negativně se bere jakákoli spojitost s Ruskem. Na druhé straně vidíme, jak dramaticky narostl český i evropský vývoz třeba do Kazachstánu, což je s velkou mírou pravděpodobnosti skrytý export do Ruska. Řešíte to nějakým způsobem s ukrajinskou stranou, která si, pokud vím, hodně hlídá to, zda v ruských zbraňových systémech nenachází součástky ze Západu?

Vždycky, když se taková součástka najde, tak o tom informují v lepších případech nás, v horším média a my se to snažíme řešit. Vždy danou firmu kontaktujeme, ptáme se, jak je možné, že se to tam dostalo. Spíše se jedná o materiál dvojího užití, u toho vojenského se to de facto neděje, protože u něj víme, co jsme vydali za licence, jaká jsou vývozní povolení. Ale u zboží dvojího užití, jako jsou obráběcí stroje a výrobky přesného strojírenství, se to dost firem naučilo po roce 2014 obcházet, i když tlak na dodržování sankcí je veliký a už jen málokdo to riskne. Pak jsou ale vyloženě civilní produkty, třeba čipy v pračkách. Vloni bylo v rámci EU identifikováno na devět set položek, které jsou čistě civilní, ale jsou využitelné i pro vojenský účely. A tohle uhlídat je těžké.

To, co jsem dlouhodobě pozoroval a co mne frustrovalo, bylo, že americká demokratická administrativa ukazovala spíše slabost; ze strany Ruska to tak bylo jednoznačně vnímáno.

Řešíme třeba i to, že nějaký zástupce ruské firmy si na veletrhu dá na svůj stánek název české firmy nebo na internetu nabízí produkty našich firem. I v takové případě kontaktujeme danou českou firmu a ptáme se, jak to, že na tomhle ruském nebo čínském veletrhu někdo nabízí jejich produkty. Obvykle řeknou, že o tom sami vůbec nevědí, případně, že s danou firmou spolupracovali před invazí, ale v kontaktu už nejsou. Snažíme se to prověřovat. Rusko se sankce snaží obcházet, ale v některých sektorech se už silně projevují. Dochází k praktickému odstřižení západních trhů od toho ruského, což Rusko technologicky a strategicky na další desítky let nahrazuje Čínou. To, že se takhle odstřiháváme, je ale dobře, umožňuje nám to lépe a plně čelit ruským imperiálním agresivním ambicím. Ale rozhodně si nesmíme představovat, že to, že najednou Západ něco nedodává Rusku, Rusko položí na kolena, to se prostě neděje.

Když mluvíme o odstříhávání, od počátku ledna je velké téma, byť avizované dlouho dopředu, zastavení tranzitu ruského plynu přes Ukrajinu. Myslíte, že tohle už je trvalý stav, že i když válka jednou skončí, tak tudy už plyn nepoteče?

To je otázka za miliardu dolarů. Velmi prakticky to záleží na tom, kolik let ještě válka v téhle podobě potrvá. Každý další rok se přirozeně bude snižovat potřeba využívání tohoto plynovodu, případě ropovodu. Kdy válka skončí nebo kdy bude podepsáno příměří, samozřejmě nevím. Sice hluboce doufám, že by to mohlo být letos, ale moc peněz bych si na to nevsadil. Ačkoli myslím, že letos je ta pravděpodobnost vyšší, než byla vloni. Každopádně platí, že každý další rok, kdy se evropské ekonomiky bez téhle tranzitní cesty budou muset obejít, snižuje pravděpodobnost budoucího využití. Teď se tedy bavíme o využívání těch produktovodů, ne o zdroji plynu nebo ropy. To je zase jiná otázka, protože ruská ropa může být i v indickém barelu… Ale pokud to ještě pár let bude trvat, myslím, že to může být trvalý stav.

Řekl jste, že letos se vám pravděpodobnost míru či příměří jeví vyšší než vloni. Souvisí to s nástupem nového amerického prezidenta Donalda Trumpa?

To jednoznačně. Očekávám, že prezident Trump a jeho administrativa bude prosazovat diplomacii, potažmo snahu o mír, silou a projekcí síly. To, co jsem dlouhodobě pozoroval a co mne frustrovalo, bylo, že americká demokratická administrativa ukazovala spíše slabost; ze strany Ruska to tak bylo jednoznačně vnímáno. A to je naopak něco, co je obecně republikánským zahraničním politikám cizí a extrémně cizí je to naturelu Donalda Trumpa i jeho projekci sebe sama v mezinárodním prostředí. Myslím, že první týdny po jeho nástupu se spustí nějaké kolo jednání, oťukávání, jaké budou vyjednávací pozice. Rozhodně se s tím nebude chtít trápit celé svoje volební období. Bude chtít demonstrovat rychlé vítězství, protože jakkoliv je to pro Ameriku daleko, je to pro ni obrovské téma politicky i mediálně. Není to jejich největší problém, ale je to mnohem urgentnější problém než je čínská hrozba, s níž se potýkají posledních patnáct let. Ukrajina je hlavně evropský problém ale nová Trumpova administrativa bude chtít ukázat, že to dokáže vyřešit.

Čas hraje ve prospěch Ruska, pro ně je delší válka výhodnější. Budou mít víc území, zničí víc měst, ale u nich jsou doly, které mají být součástí jejich impéria.

A co případné problémy Ruska?

Nečekal bych žádný zásadní kolaps ruské ekonomiky, ani vyčerpání ruských zásob. Z hlediska produkce vojenského materiálu a dodávek a z hlediska mobilizace je na tom Rusko udržitelně na několik dalších let. I z hlediska dalšího postupu na frontě. Osobně nevidím možnost, že by se ruský postup na další měsíce mohl na východním křídle fronty zastavit. Vycházím v tom z komunikace a z konzultací s vedením ukrajinské armády a administrativy. Čas hraje ve prospěch Ruska, pro ně je delší válka výhodnější. Budou mít víc území, zničí víc měst, ale u nich jsou doly, které mají být součástí jejich impéria. Když dnes tisknou mapy do školních atlasů, už je tam mají začleněné do svého území, i když je třeba stále kontroluje ukrajinská armáda a mají tam přesně vyznačené, kde je jaký důl, kde je kolik tun jakého minerálů, jakého kovu. To je v jejich logice důležité: oni si jdou pro něco, co je obohacuje. Ukrajina sice není blízko kolapsu, ale nyní dokáže na frontě jen dlouhodobě udržitelně ustupovat. Pro nás je ale důležité brát vždy v potaz ukrajinskou perspektivu a tak to také budeme nadále dělat. Žádný mír nebo příměří prostě bez Ukrajinců nebude. Rusko bude ale nadále zbrojit a posilovat se, chystat se na velkou válku proti Západu. Na tuhle trajektorii už Rusko naběhlo, výrobními procesy, dodavatelsky z Číny, ze Severní Koreje a Íránu a bude se připravovat na strategický úder za pár let. To by pro Putina mohlo být argumentem, proč by s příměřím mohl souhlasit.

Než jste se stal zmocněncem pro rekonstrukci Ukrajiny, byl jste deset let na ministerstvu obrany a řešil průmyslovou spolupráci. Myslíte, že se naplní Trumpův požadavek, aby se procentní podíl HDP výdajů na obranu zvýšil až na pět procent?

Jak to tak pozoruji, Donalda Trumpa hrozně baví říct kanadskému premiérovi, aby se Kanada stala 51. státem USA, baví ho říct, že Grónsko by mělo být jejich a baví ho říkat, což už udělal, že by členské státy NATO měly dávat 5 % svého HDP. To neznamená, že se to stane, stejně jako to neznamená, že se Kanada stane 51. státem USA. Ostatně ani samy Spojené státy nyní tolik na obranu nedávají, ale rozhodně to bude zaznívat a bude to výchozí pozice v Trumpově transakční logice. Myslím, že ten jeho přístup bude velmi pragmatický. Lidově řečeno to bude méně keců, méně vyprázdněných slov a více počítání toho, co kdo opravdu dělá a jednoznačně se uvidí, kdo jsou spojenci, na které se dá spolehnout. Prostě tvrdá data.