Po zásadních velkých demonstracích, které v ulicích Hongkongu proběhly v červnu, přičemž té největší z nich 16. června se podle organizátorů zúčastnilo až dva a půl milionu lidí, se ve městě protestuje dál. Každý víkend se konají nové demonstrace, s nižší účastí, zato však radikálnější.

Stále častěji dochází k násilným střetům demonstrantů s policií. Často tam, kde se radikálnější skupiny převážně mladých demonstrantů uchylují k použití síly. Tu však nepoužívají k pustému rabování a výtržnostem, ale v reakci na policejní násilí a proti vládním symbolům.

Jako například když 1. července, v den dvaadvacátého výročí navrácení Hongkongu ČLR, menší skupina demonstrantů vnikla do budovy hongkongské Legislativní rady. Rozbili skleněné hlavní dveře a počmárali vstupní prostory protestními nápisy.

K dalšímu „vandalismu“ sáhli demonstranti v neděli 21. července. Skupina demonstrantů vnikla do čínské Styčné kanceláře, jež je zastoupením pekingské ústřední vlády v Hongkongu. Na budovu házeli vajíčka, postříkali zdi protičínskými nápisy a poničili barvami čínský státní znak.

Muži v bílém

V neděli 21. července přišel incident, který šokoval jak obyvatele Hongkongu, tak západní pozorovatele. Demonstranti vracející se z protestní akce v centru byli pozdě v noci spolu s běžnými cestujícími ve stanici metra Yuen Long napadeni desítkami převážně maskovaných mužů v bílém (protestující se naopak identifikují černými tričky).

Při brutálním útoku byly až stovky lidí zbity dřevěnými nebo dokonce kovovými tyčemi a 45 napadených, včetně jednoho člena zastupitelstva a dvou novinářů (jedna z nich byla žena), bylo hospitalizováno s více či méně závažnými zraněními.

Na celé situaci bylo zvláštní také to, že policie proti útočníkům nijak nezasáhla a první hlídky na místo přijely až poté, co útočníci zmizeli. Ani v následujícím týdnu pak policie nikoho z útočníků nezatkla a neobvinila, přestože se většina mužů v bílém prokazatelně uchýlila do nedalekých vesnic.

Na sociálních sítích i v médiích se rychle objevily spekulace, že muži v bílém byli nejspíše najati a zaplaceni členové místních hongkongských „mafií“, gangů známých jako „triády“. Členové triád, kteří se zpravidla rekrutují z dělnické třídy, byli totiž již prokazatelně využiti proti „deštníkovým protestům“ v roce 2014.

Nyní se zdá pravděpodobné, že se tito „mstitelé“ rekrutovali z nebo byli najati místními klany z vesnic v okolí Yuen Long, které se živí obchodováním přes hranice s ČLR a zastávají silně pročínské postoje.

Triády a místní vlády na pevnině

Profesor kriminalistiky z Oxfordu Federico Varese se spolu se svou hongkongskou kolegyní věnoval výzkumu místních gangů a jejich zapojení proti protestujícím v roce 2014 a ve své nedávné publikaci konstatuje:

„Triády se v kontextu posunu Hongkongu směrem k autoritářskému režimu mohou uplatnit v nové roli a napomáhat při vynuceném zavádění nepopulárních politických kroků či při represích proti demokratickým protestům.”

Autoři článku přitom dodávají, že najímání zločineckých gangů za těmito účely je již běžnou praxí v pevninské Číně, kde s nimi spolupracují „místní vlády“, když potřebují „prosadit konkrétní projekty nebo získat konsenzus místních komunit.“

Historie spolupráce mezi hongkongskými triádami a KS Číny sahá minimálně do roku 1994, kdy Velká Británie podepsala dohodu o předání města do rukou Pekingu.

Podle britského deníku The Independent se tehdy čínští komunisté s hongkongskými triádami domluvili, aby celý proces proběhl “hladce”. Existují však důvodná podezření, že skutečný počátek vztahu mezi triádami a ČLR se datuje už k období vzniku nového státu v roce 1949.

Wong Man-fong, bývalý zástupce generálního tajemníka tiskové agentury Nová Čína v Hongkongu (kdysi fungující jako svého druhu ambasáda), se měl s lídry tzv. “černých společností” pravidelně setkávat v nedalekém Šen-čenu a koordinovat akce mafie a Strany. Vřelé vztahy by také mohly vysvětlit, proč Teng Siao-pching na adresu těchto zločincův roce 1984 uvedl, že “je mezi nimi mnoho dobrých chlapů”.

Už nejde jen o vydávání do ČLR

Hongkongské demonstrace původně začaly jako protesty proti extradičnímu zákonu, který by umožňoval vydávání stíhaných do ČLR a na Tchaj-wan, postupně se ale protesty rozšířily na obecnější boj proti sbližování HK s ČLR a stále evidentnějšímu prosazování jejího autoritářského totalitního systému a omezování osobních svobod.

Červencových demonstrací se účastnili převážně mladší lidé (i když se zde konala i jedna demonstrace pro „starší a pokročilé“, kteří chtěli protestujícím ukázat svou podporu), z nichž mnozí jsou poměrně radikální. To má ale svůj důvod, protože již mají zkušenost, že pokojnými demonstracemi, jako byly ty v roce 2014, ničeho nedosáhnou.

Také vědí, že za jakýkoli odpor proti vlastní – a tím pádem i pekingské – vládě, je čeká vězení, stejně jako studentské vůdce „deštníkových protestů“ v čele s Joshuou Wongem. To jim dává pocit, že nemají co ztratit. Např. jeden z nápisů, jež demonstrující zanechali na zdech poničené Styčné kanceláře, zní: „Naučili jste nás, že pokojné demonstrace jsou k ničemu.“

Demonstrace se nyní částečně obracejí obecně proti čínskému vlivu v Hongkongu, jemuž místní přičítají proměny, kterými město za posledních dvacet let prošlo.

Nejde jen o omezování svobod a posilování autoritářství, ale také o ekonomický vliv a příliv turistů i imigrantů z pevniny, který má za následek mimo jiné zdražování, zejména nemovitostí. Ceny bytů za poslední roky vystoupaly do astronomických výšin a jen málokterý obyvatel Hongkongu si může dovolit vlastní bydlení, i kdyby to měla být jen ona pověstná hongkongská „krabice“ o rozloze sotva pár metrů čtverečních.

Za obnovu veřejného pořádku

Obecně lze říci, že se situace vyhrocuje a stává méně přehlednou, což v každém případě hraje do karet nikoli demonstrantům, ale spíše hongkongské vládě v čele s guvernérkou Carrie Lam, potažmo čínské komunistické vládě v Pekingu.

Lze předpokládat – jak je patrné z oficiálních vyjádření už od začátku protestů – že cílem hongkongské vlády, která je pod silným tlakem Pekingu, je přesvědčit veřejné mínění v Hongkongu, ČLR i ve světě, že demonstrace jsou vlastně výtržnosti, které jsou dílem mladých nespokojených radikálů, a působí ve městě zbytečný „chaos“.

Pokud by se autoritám podařilo veřejné mínění alespoň částečně zvrátit na svoji stranu, nebyl by takový problém proti „výtržníkům“ zasáhnout, aby byl obnoven „veřejný pořádek“.

Již nyní se v Hongkongu konalo několik „antidemonstrací“ proti protestům, přičemž na poslední z nich se podle organizátorů sešlo až tři sta tisíc lidí, aby vyjádřili svou podporu hongkongské policii a nesouhlas s násilím a chaosem, který způsobují odpůrci extradičního zákona.

Někteří komentátoři např. srovnávají hongkongské demonstranty s francouzskými „žlutými vestami“. Má se tedy jednat především o mladé lidi spíše z nižších vrstev společnosti, kteří jsou frustrovaní nedostatkem pracovních příležitostí, nemohou si dovolit vlastní bydlení apod.

Oproti „žlutým vestám“ je zde však jeden zcela zásadní rozdíl – ve Francii nejde o boj o zachování demokracie a základních lidských práv a svobod, na rozdíl od Hongkongu, který se pomalu, ale velmi zřetelně sune k totalitě, jaká vládne v “mateřské” ČLR.

“Narušili ducha vlády práva”

Ze strany pekingské vlády se zde v boji o „veřejné mínění“ jedná o podobnou strategii, jakou uplatňuje k ospravedlnění masových opatření proti muslimům v Sin-ťiangu: muslimské obyvatelstvo plošně označuje za radikální islamisty a vládní koncentrační tábory srovnává s protiteroristickými opatřeními v Evropě a jinde ve světě. Také to ovšem nápadně připomíná argumentaci, která ospravedlňovala masakr studentů na náměstí Nebeského klidu v červnu 1989.

O to vážněji je třeba brát nedávné komentáře k hongkongským událostem z Pekingu. Nejprve „výtržnosti“ odsoudil velitel hongkongské posádky Čínské lidově osvobozenecké armády, když prohlásil: „Demonstrující narušili ducha vlády práva v Hongkongu (…) a vážně zranili city všeho čínského lidu, včetně sedmi milionů obyvatel Hongkongu.“

Ve středu 31. července velitel místní posádky ČLOA v Hongkongu zdůraznil připravenost armády bránit bezpečnost a suverenitu země; na sociálních sítích čínská armáda sdílela video, ve kterém vojáci cvičí boj ve městě, nasazení obrněných transportérů, tanků, apod.

Mluvčí pekingského ministerstva obrany týden předtím na tiskové konferenci prohlásil, že ministerstvo „situaci bedlivě sleduje“ a že „některé činy radikálních protestujících podvracejí autoritu ústřední vlády a základy premisy ‘jedna země, dva systémy‘“, což „nelze tolerovat.“

Mluvčí poté bez dalšího komentáře naznačil, že podle článku 14 tzv. „Základního zákona“, tedy hongkongské ústavy, může místní vláda požádat čínskou armádu o pomoc při řešení krizových situací, jako jsou např. přírodní katastrofy, nebo v případě potřeby „udržení veřejného pořádku.”