Začít nadávat vojákovi německého Wehrmachtu a pak se prát s dvěma příslušníky SS nebyl v době protektorátu zrovna dobrý nápad. Padesátiletý Rudolf Petlan si však toho listopadového dne roku 1942 v pražském hostinci U sv. Havla nedokázal pomoct. V červnu mu totiž nacisté popravili syna – za nedovolené držení zbraní a distribuci letáků. Na popravišti pak 22. listopadu, jen devět dní po potyčce, skončil i sám Rudolf Petlan.

Veterán z první světové války tehdy dostal ve zrychleném řízení německého Zvláštního soudu (Sondergericht) v Praze trest smrti za „sabotáž soužití mezi Němci a Čechy“.

Fakt, že v pozadí incidentu stála osobní tragédie, mu soud jen přičetl k tíži. Petlan byl popraven, podobně jako stovky dalších Čechoslováků, v německých Drážďanech.

Jeho příběh je jedním z více než tří set, které jsou nově veřejně dostupné na www.popravenizavalky.cz v rámci projektu Ústavu pro studium totalitních režimů.

Řekni, kde ty hroby jsou

Do databáze jsou zahrnuti lidé popraveni na základě rozhodnutí německých nacistických soudů, kteří měli před 30. zářím 1938 československé státní občanství. „Je to bez rozdílu národnosti i pozdější státní příslušnosti. Zahrnuje tedy Čechy i Němce, Slováky i Maďary,“ podotýká jedna z autorek projektu, Pavla Plachá, vedoucí Oddělení výzkumu let 1938–1945 ÚSTR.

Nacistických popravišť byly za války desítky, celkové odhady československých obětí se za roky 1939–1945 stále jen odhadují „na nižší tisíce“.

Většina z popravených byla odsouzena za odboj a odpor proti okupantům. „Čímž mimochodem přispíváme fakty a daty do stále se vracející diskuse, zda byli Češi kolaboranty s nacistickým režimem, nebo proti němu bojovali a aktivně vystupovali. Vracíme jim tváře a identitu,“ upozorňuje náměstek ředitele ÚSTR Kamil Nedvědický.

Nad dalšími popravenými byl vynesen nejvyšší trest kvůli porušení nařízení zavedených v Říši a v protektorátu v roce 1939, například za nedovolené držení zbraní, ale také za hospodářské delikty.

Mezi popravenými figurují i pachatelé násilných trestných činů nebo dezertéři z německé armády.

Rozsudky odrážejí perspektivu nacistické justice, která – jak zdůrazňují autorky projektu – měla tendenci některé ve skutečnosti politicky motivované činy kriminalizovat, a naopak kriminální případy politizovat.

Nacistických popravišť byly za války desítky, celkové odhady československých obětí se za roky 1939–1945 stále jen odhadují „na nižší tisíce“.

Pilotní část projektu je ale spojena primárně s popravištěm v Drážďanech, kde za dobu nacistické okupace zemřelo nejvíce někdejších občanů Československa – kolem devíti set.

Aktuálně je v databázi zveřejněno přes tři sta případů – popsané jsou přes příběhy popravených, s fotografiemi a detaily z jejich života, dopisy na rozloučenou či místy jejich posledního spočinutí.

„Zrovna informace, kde jsou konkrétní lidé pohřbeni, je stále citlivá záležitost. V Drážďanech jsou k tomu ale podrobné informace a jsou to silné momenty, když rodinám tuhle informaci předáváme,“ říká druhá z hlavních autorek projektu, historička ÚSTR Magda Veselská.

Snahou projektu je i rodiny popravených přizvat ke spolupráci. „Aby s námi vstoupily v kontakt a sdílely s námi například dokumenty po svých předcích a příbuzných,“ vyzývá Pavla Plachá.

Za věrné služby režimu

Od řady rodin takto ÚSTR již získal jedny z nejcennějších materiálů – dopisy na rozloučenou. „Ti lidé je psali obvykle pár hodin před smrtí, kdy už věděli, že za nedlouho půjdou na popravu. Jsou unikátním zdrojem zejména proto, že konkrétní lidé zde mluví sami za sebe, nikoli ze složek nacistických soudů,“ vyzdvihuje Veselská.

„I dnes se justice v jistých zemích tváří normální a nezávislá a ve skutečnosti jen slouží represivnímu režimu.“

Příkladem kontrastu mezi zdůvodněním soudů a realitou je podle ní třeba případ Stanislava Langra. Toho nacistická justice označila za komunistického funkcionáře, on sám v posledním dopise píše, že komunistou nikdy nebyl a nikdy se jím necítil. „To jen potvrzuje, jak rozsudky přinášely vždy jen interpretaci nacistů,“ říká Veselská.

Projekt nijak nezahrnuje lidi, kteří byli zavražděni v koncentračních táborech, jako například zatčení v souvislosti s likvidací říšského protektora Reinharda Heydricha, jejichž život často skončil na popravišti v Mauthausenu.

Pavla Plachá vysvětluje, proč v této databázi nejsou a nebudou: „V těchto případech nešlo o oběti nacistické justice, tedy oběti německých soudů, ale o oběti policejního aparátu, což je jiný příběh.“

Součástí příběhu jsou ale soudci, kteří věrně sloužili nacistickému režimu, v německé justici mnohdy zůstali i po válce a dál tak budovali svou kariéru. „I když se primárně soustřeďujeme na oběti, snažili jsme se vždy identifikovat právě i předsedy senátů, byť je často obtížné je dohledat,“ komentuje to Pavla Plachá.

Podle náměstka ředitele ÚSTR Kamila Nedvědického je téma nacistické justice v jistém smyslu aktuální i nyní: „Na první pohled se totiž tvářila tak, že rozhoduje podle práva a že soudci jsou nezávislí, ve skutečnosti byl ale pramenem nacistické justice Adolf Hitler. I dnes se justice v jistých zemích tváří normální a nezávislá a ve skutečnosti jen slouží represivnímu režimu.“