Ve věku 79 let zemřel ve čtvrtek 4. března jezuita František Lízna. Výrazná církevní osobnost, kterou komunistický režim pětkrát poslal do vězení. Za zničení vlajky Sovětského svazu si páter Lízna odseděl sedm měsíců. Za šíření samizdatu dostal dva roky.

„Jsem ubožák! Je dobře, že máme papeže Františka, který říká, že jsme všichni ubožáci. Jsem hříšník, říká František. Já jsem tak rád, že to tak František říká,“ neskrýval se obdivem k současnému papeži páter Lízna, který žil a sloužil mše v malé vesnici Vyšehorky u Mohelnice.

Tento jezuita patřil mezi „nejvýkonnější“ kněze v okrese co do počtu křtů. Byl známý svojí laskavostí, léta se obětavě staral o bývalé vězně a bezdomovce. Za komunismu – když zrovna nebyl ve vězení – pracoval jako pomocná síla v nemocnicích a ústavech tělesně postižených.

„Nebyl jsem hodný“

František Lízna vyrůstal na Moravě v přísně katolicky vedené rodině lidoveckého funkcionáře. Jeho maminka Ukrajinka ho porodila během války 1941 v Jevíčku. Žili v malém bytě nad hospodou v domku naproti kostela. Po osmi dnech od narození nechali Františka rodiče pokřtít.

Miminko vyrůstalo – dalo by se říci – v křesťansky idylickém prostředí za zvuků kostelních zvonů a varhan: „Byl jsem darebák! Dělali jsme různé lotroviny, o kterých není radno moc asi mluvit, protože bych mohl ztratit z pověsti hodného chlapce, ale já jsem tedy hodný chlapec nebyl,“ vzpomínal v rozhovoru pro Paměť národa Lízna.

Páter František Lízna. Fotografie: se souhlasem Post Bellum (Štěpán Hon)

Jednou mu o rok starší bratr prostřelil nohu pistolí, kterou někde našli. Po několika měsících léčby ho propustili a vypadalo to, že už nebude nikdy správně chodit. Potom sjížděl na kole kopec do kostela na bohoslužbu, vyhýbal se nějaké holčičce, vyboural se a stejnou nohu si zlomil. Tentokrát ho operoval zkušený lékař, který mu ji dal do pořádku.

Na svého tatínka vzpomínal jako na člověka, který se nezdráhal k výchově svých synů použít rákosku. Vtloukal do nich křesťanské cnosti. A ukázal jim je i v praxi. Odmítl spolupráci s KSČ. Komunisté ho lákali, aby vstoupil, nebo aby lidové straně škodil zevnitř jako místopředseda, později předseda lidovců Josef Plojhar. Vyhodil je.

I za to byl později úředně po roce 1948 takzvaně odeslán na dva roky nucených prací do tábora v Oslavanech. Rodina se musela vystěhovat. Úřady jim zabavily auto.

Roztrhaná sovětská vlajka

Ředitel gymnázia maturanta Líznu ponížil, když před ním roztrhal jeho přihlášku na práva a sdělil mu, že ho čeká dělnické učňovské povolání, za což mu byl Lízna podle svých slov do posledních dní vděčný:

„Jsem šťastný. Za to všechno. Vždyť kdyby mi tento ředitel neroztrhal přihlášku na práva, kde bych byl dnes?“ ptal se sám sebe. V učení na tiskaře moc dlouho nevydržel, zavřeli ho, protože poničil vlajku SSSR:

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

„Byl jsem zamilovaný do dívky, která žila v Babolkách, což bylo asi deset kilometrů od nás. Stalo se to těsně před prvním májem. Měl jsem v plánu ji ten den poprvé políbit. Když jsem tam přišel, všichni plakali. Jejich tatínka zavřeli komunisté jako kulaka. Byl jsem strašně naštvaný. Ani jsem tu dívku nepolíbil. Když jsem šel zpátky přes Jičín, na škole tam visela československá a rudá vlajka. Tu jsem sundal a nesl ji jako kosu přes rameno. V lese jsem jí pak podélně potrhal a zavěsil na strom,“ vyprávěl Lízna.

Druhý den si pro něj přijeli příslušníci SNB. Jeho tatínek se ho přede všemi zeptal, jestli to udělal, Lízna odpověděl, že ano. U soudu dostal za hanobení státních symbolů sedm měsíců vězení a putoval do dolů na Jáchymovsku.

S cukrem do Rakouska

Po propuštění dostal povolávací rozkaz. I na vojně měl malér na prvního máje. Odmítl nést v průvodu transparent, prý s nějakým připitomělým socialistickým heslem ve smyslu věčného přátelství s SSSR. Od té doby sloužil jako pasák vepřů a ovcí, kde si uvědomil, že svobodu najde jedině za hranicemi.

Po vojně přijal místo jako dělník v uherskobrodském cukrovarnickém národním podniku. Skládal pytle cukru do vagónů určených na export do Rakouska. Jednou se mu podařilo vytvořit si skryté místečko mezi cukrem a před zaplombováním se ve vagonu skryl. Moc si z cesty nepamatoval, protože ji prospal.

Vytáhli ho pohraničníci na hranicích. „Dodnes nevím, jestli to bylo kvůli chrápání, nebo mě odhalili psi,“ vysvětloval Lízna, který si za pokus o ilegální opuštění republiky odseděl rok na Pankráci.

Po propuštění se pokusil přejít hranice znova, tentokrát pěšky přes východní Německo. Plánoval dostat se do Berlína a dál na Západ. Hranice přešel, ale v prvním německém městečku poprosil kohosi o pomoc. Jako uvědomělý socialistický občan tohoto uprchlíka dotyčný předal východoněmecké policii. Ta ho odvezla na hranice, kde si ho přebrali čeští pohraničníci a StB.

Kupodivu uvěřili jeho historce, že přešel v místech, kde se nenacházely dráty. Lízna jim dokola opakoval, že se chtěl usídlit v zemi našeho socialistického souseda. Propustili ho bez trestu.

Kněz, který neslíbil věrnost komunistům

František Lízna se už znovu o přechod nepokoušel. Přijal místo pomocníka v ústavu pro fyzicky a mentálně postižené na Velehradě, kde se setkal s jezuity. Mnozí z nich se právě vrátili z trestaneckých táborů, kde léta těžili uran. Během tří týdnů si uvědomil, že toto je jeho cesta.

Začal studovat teologii, prošel několikaletým noviciátem, absolvoval náročné třicetidenní duchovní cvičení zakladatele jezuitského řádu Ignáce z Loyoly. Složil řeholní věčné sliby chudoby, čistoty a poslušnosti, přijali ho do řádu Tovaryšstva Ježíšova a po dostudování litoměřické teologické fakulty, byl vysvěcen na kněze.

Páter František Lízna. Litoměřice 1979, před kněžským svěcením. František Lízna se spolužáky. Fotografie: se souhlasem Post Bellum (Štěpán Hon)

Nepřijatelným se pro něj stal slib, který požadoval komunistický Úřad pro věci církevní. Bez tohoto souhlasu však kněz nedostal plat a faru:

„Slibuji na svou čest a svědomí, že budu věren Československé republice a jejímu lidově demokratickému zřízení a že nepodniknu nic, co by bylo proti jejím zájmům, bezpečnosti a celistvosti. Budu jako občan lidově demokratického státu plnit svědomitě povinnosti, jež vyplývají z mého postavení, a vynasnažím se podle svých sil podporovat budovatelské úsilí směřující k blahu lidu.“

Kněz a jezuita František Lízna vůči komunistickému režimu nehodlal projevit sebemenší lokajství a loajalitu. Souhlas s duchovenskou činností získal až po revoluci v roce 1989.

Křty na operačních sálech

V době normalizace pracoval v nemocnicích jako pomocná síla: „Na operačních sálech jsem často viděl, jak lidé umírají. Říkal jsem – nejsi-li pokřtěn, křtím tě ve jménu otce, i syna i ducha svatého. Někteří puritánští kněží to neuznávají, ale to nevadí. Věděl jsem, že to mám dělat,“ nepochyboval Lízna, kterého přišli zatknout příslušníci StB v roce 1984 kvůli šíření samizdatů do olomoucké nemocnice na sádrovnu.

Ačkoliv kněz tušil, že to může přijít, byl zaskočen: „Řekl jsem, protože tam seděli sanitáři a medici: To je ale ostuda! A oni chytře odpověděli: To je vaše ostuda! Ne naše! Já si to tak vyčítal, když jsem si později četl breviář, měl jsem říci: Ó, ta šťastná chvíle, kdy můžu nést pouta pro Ježíše Krista. To by byla legrace, jak by byli zmatení,“ smál se později.

V 80. letech ho soudili třikrát, nejdřív dostal dvacet měsíců, podruhé sedm, naposledy ho zatkli a soudili v roce 1988 za šíření letáků o politických vězních. Tehdy dostal dva měsíce vězení.

Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.