Je to už 600 let, co byl v Kostnici upálen Jan Hus. Jako historická postava je stále živoucí. Nedávno se kupříkladu objevil jako hlavní hrdina televizního seriálu…

Interpretace Husova odkazu se v čase dosti mění. Do pohybu se dala především katolická interpretace. Již papež Jan Pavel II. se k Husovu odkazu vyjádřil pozitivně a papež František také před nedávnem vyjádřil politování nad jeho osudem.

Upálení Mistra Jana bylo nespravedlivým a tragickým činem. Pohled na něj se ale za těch 600 let dosti změnil a stále mění.

Ransdorf by se Husovi nelíbil

Hus byl poměrně konzervativní katolický duchovní. Kritizoval tehdejší církevní autority především za sebevyvyšování a komercializaci duchovní péče – tedy za placení odpustků.

Husovou hlavní autoritou byl Kristus. Všeobecný přístup ke Slovu Božímu Hus usnadňoval jazykovou reformou. V teologických debatách konce 14. a začátku 15. století Hus zastával názory, které se dnes vysvětlují obtížně. Jisté je, že vedly k jeho odsouzení a upálení.

Ve 20. století se v české oblasti vyvinula jakási „národní“ interpretace Jana Husa, která je ovšem současně konfrontační. A tak syn největšího Čecha, Karla IV., císař Zikmund, není Čech, ale „liška ryšavá“. Ke slovu se dostává i nacionalismus.

V tomto smyslu se nedávno na akci v Betlémské kapli vyjadřoval třeba komunista Miloslav Ransdorf. To by se Husovi asi moc nelíbilo. A jistě by se to nelíbilo ani Jeronýmu Pražskému, upálenému o rok později.

Ano, oba upálení teologové byli Češi, ale debaty v Kostnici vedli v latině a náboženská perspektiva právě není ničím národním, ale všeobecně lidským.

Historicky nešťastná byla snaha císaře Zikmunda o potlačení reformních snah právě v jeho království českém a jeho pozdější vojenské pokusy, potlačit husitské hnutí. To se – se všemi vnitřními rozpory – stalo dominující silou v Čechách.

Klatba proti králi

Teprve vnitřní rozpory a bitva u Lipan tuto periodu v roce 1434 ukončily. Církev pak současně na koncilu v Basileji (1431 -1449) v roce 1436 otevřela své pozice a připustila přijímání „sub utraque specie“, tedy pod obojí.

Zůstala však polovičatá a v příštích desetiletích od tohoto přístupu ustoupila. Král Jiří z Poděbrad s tím měl problémy a například náběhy na bratrskou reformu byly od samého počátku mimo jakoukoli kompromisní masu v jednáních s Římem. Tento konflikt posléze vedl i ke klatbě proti králi Jiřímu.

Úvahy o reformě církve se už ovšem potlačit nedaly. Sto let po Husovi se iniciativy chopil Martin Luther, který spolu s Kalvínem, Zwinglim a jinými popřel autoritu Říma a definitivně dovedl církev k rozštěpení.

K Husovým textům se Luther sice dostal poměrně pozdě, ale vyslovil se k nim pozitivně. Již Husova snaha o o reformu nebyla ničím výlučně českým, ale nyní, s Lutherem, se jednalo o hnutí evropské.

Podobně jako Hus se Luther snažil přiblížit Písmo Svaté lidu v jeho jazyce a to vedlo k nárůstu gramotnosti. V některých německých kostelech je možné najít Husův portrét vedle portrétu Lutherova.

Třicetiletá válka skončila roku 1648 Vestfálským mírem, který sice uznal náboženskou svobodu, ale pro Čechy bylo určující, k jakému náboženství se hlásí panovník. Ten byl katolíkem.

Poslední česká Berlíňanka

Nový náběh k náboženské toleranci se v Habsburské říši odehrál až koncem 18. století. To však tato říše již dávno ztratila Slezsko, obojí Lužici a Kladsko. Podstatnou část tohoto území získali Prusové. Ti těžili z emigračních vln z katolické části Evropy.

Hugenoti, Solnohradští evangelíci, ale právě také čeští evangelíci, převážně členové Bratrské církve, opustili zemi, která jim nedala náboženskou svobodu. Bratrská církev si vytvořila řadu center. Jedno bylo hned za hranicí v Herrnhutu-Ochranově, kde hrabě Zinzendorf vytvořil vhodné podmínky.

Většinou se tato emigrační vlna rozšiřovala dál, převážně do Pruska. Řemeslníci se rychle integrovali, produkovali sukno a kožené produkty, což spolu s jejich syny posilovalo pruský vojenský potenciál. Integrovali se rychle.

Pruský král Fridrich II. dokonce navštěvoval bohoslužby v české vesnici v jižní části nového Berlína, kde Otec Jeník kázal jednu neděli česky a druhou německy. Poslední česky mluvící Berlíňanka zemřela uprostřed 20. století a je pohřbena na hřbitově zvaném Boží pole v Rixdorfu.

Rodiny se ke své tradici hlásí dodnes, i když v němčině. Je ovšem nutné připomenout, že část českých uprchlíků byla z německy mluvící populace. A všichni s sebou přivezli odkaz na Jana Husa.

Jazyk grónských Eskymáků

Odešel také Jan Amos Komenský. Pohyboval se po celé Evropě a je pohřben v holandském Naardenu. Jeho zeť Petrus Figulus, narozený ještě v Jablonném nad Orlicí, se stal biskupem a diplomatem. Svou základnu měl v Prusku.

Komenského vnuk, Daniel Ernst Jablonski, se snažil o propojení protestantských církví, stal se také biskupem a spolu s Gottfrieden Wilhelmem Leibnitzem inicioval založení Kurfiřtské braniborské akademie věd, která se po královské korunovaci 1701 stala Královskou pruskou akademií.

Moravští bratři se posléze rozšířili po celém světě a působili jako misionáři především na druhém břehu Atlantiku, od Grónska až do Karibu.

Používali jazyky svých oveček, ať to již byla němčina, angličtina či nizozemština. Jeden z nich dokonce sestavil mluvnici jazyka grónských Eskymáků.

Dnes v této církvi působí kněží a biskupové nejrůznějšího původu, bílé i černé pleti. Tradice začínající Husem tedy shodou okolností vedla do světa a není ničím výlučně českým.

To, že se v 19. století Hus stal symbolem národnostního boje, je vlastně historická manipulace. Tehdy totiž ti, kteří ho po staletí uznávali, ve své velké většině už nemluvili česky.

Tomuto národnímu vzepnutí ovšem vděčíme za řadu krásných a patetických uměleckých děl. Ale opět se ke slovu hlásí svět. V Jeně právě zahájili výstavu (bude k vidění do prosince), která má nadpis „Hus – Luther – Ochrana“. Takže nadále máme „svého“ Husa ve světovém kontextu.