Exekutorská profese v České republice funguje od roku 2001. V té době také v Přerově vznikl jeden z nejkontroverznějších exekutorských úřadů v zemi. Patnáct let ho vedl Tomáš Vrána. V rozhovoru pro HlídacíPes.org nabízí pohled na exekuce očima těch, kdo je provádějí. „Exekutor je dnes pomalu až sprosté slovo, se kterým se zametá jako s hadrem,“ stěžuje si.

„Je pravda, že si nás mnohdy vybírali z toho důvodu, že věděli, že když už to nevymůže nikdo jiný, poslední možnost je Vrána. Pokud ani on ne, tak nikdo,“ říká o sobě sám jmenovaný.

Závěr jeho exekutorské kariéry v roce 2016 provázely konflikty mezi zaměstnanci jeho úřadu v Přerově i obvinění ze zpronevěry. Vrána rezignoval poté, co na něj ministr spravedlnosti Robert Pelikán podal kárnou žalobu za porušení domovní svobody a požadoval Vránovo odvolání.

Nyní nabízí právní služby jako advokát, mimo jiné i v oblasti exekucí.

Přehmaty byly

Jak vzpomínáte na působení na exekutorském úřadě v Přerově?

Byla to poměrně dlouhá doba. Nakonec to však vyústilo k tomu, že jsem po těch patnácti letech vlastně sám odešel. Myslím si, že celospolečensky začalo být postavení exekutorů více a více nepohodlné, a také zneužívané.

Důvodem byly například některé novely, které procházely do exekutorského řádu, a to už je jedno od které vlády, protože nebylo jediné, která by nebyla horší než ta předchozí.

Na začátku, kdy tato instituce vznikla, byl podle mě zájem vychytat mouchy, kterých samozřejmě po vytvoření úplně nového právního odvětví a nové funkce soudního exekutora bylo dost.

Po několika letech se z toho procesu kvůli čím dál více populistické politice začalo ustupovat a víceméně se tlačilo jen na to, aby povinní (povinný – účastník exekučního řízení, proti kterému je řízení vedeno, pozn. red.) mohli více a exekutoři méně.

Takže se exekutor často dostával do pasti, protože zákon mu sice něco umožňoval, ale když to striktně dodržoval, tak si povinní ten stejný zákon začali vykládat jinak a exekutor i jeho zaměstnanci se více a více stávali cílem verbálních i jiných útoků. A je tehdy nikdo nepodpořil, místo toho bylo celé situace využíváno doslova k politikaření.

Které období za těch patnáct let bylo podle vás pro exekutory nejlepší?

Je na to potřeba nahlížet z pohledu té vyváženosti účastníků exekučního řízení. Pokud jde o princip exekučního řádu, tak soudní exekutor tady má být jistým prostředníkem, který stojí jakoby mimo oprávněného a povinného. Má jen vykonat to, co oprávněný požaduje po povinném a k čemu má titul (titul – rozhodnutí oprávněného orgánu k exekuci, pozn. red.).

Tady začíná být úlohou exekutora, aby hledal nějakou zákonnou cestu mezi těmi dvěma protějšky, kteří zcela jasně budou vždy antagonističtí, protože zájem oprávněného je jiný než povinného. Zákon v roce 2001, kdy exekutoři začali, byl skutečně na to, že byl novinkou a toliko vycházel z určitých vzorů ze zahraničí, třeba Slovenska, udělán podle mě solidně. Minimálně v porovnání s jinými zákony, které člověk vidí procházet sněmovnou.

Prvních pět let se podle mě dá hovořit o tom, že byla snaha o vylepšování, pak začaly pomalu, ale jistě, už ty věci jít z kopce. Postupně s lety se začala silně projevovat otázka teritoriality, což si myslím, že způsobilo úplně nejhorší dopad na exekutory a vývoj exekucí v České republice.

K teritorialitě exekutorů se určitě vrátíme, ale když se podíváme na exekutorskou praxi v jejích začátcích, tak ji podle vás odváděli exekutoři dobře? 

Podívejte se, já teď tady budu těžko hodnotit práci někoho jiného, navíc s odstupem času.

A vaši vlastní?

My jsme tu práci, myslím, odváděli dobře a i proto jsme byli neoblíbení. Já nejsem jeden z těch, kdo by tvrdil, jako leckteří jiní, že jsou neomylní a v životě neudělali chybu. Ne, nějaká chyba se stala, přehmaty byly. S některými mými zaměstnanci jsme se také kvůli chybám i rozloučili. Je pravda, že oprávnění si nás mnohdy vybírali z toho důvodů, že věděli, že když už to nevymůže nikdo jiný, poslední možnost je Vrána, když už ani on ne, tak nikdo. To je taky důvod toho, proč jsme měli tak obrovský objem těch případů. S tímto jsme se setkávali dost často.

Je pravda, že se o vás mluvilo jako o „králi exekutorů“. Takže podle vás váš úřad fungoval dobře?

Plně funkční aparát toho úřadu jsme budovali po dlouhou dobu. Než dosáhl takzvaného samospádu, trvalo to od roku 2001, kdy jsme začínali ve třech lidech, do doby, než nás bylo více než dvacet. Potom se začal tvořit a nakonec vytvořil systém, na jehož principech a základech úřad funguje dosud i pod vedením mého nástupce.

Každé oddělení má svůj konkrétní popis činnosti, svou strukturu i svého vedoucího a zástupce. Dokonce v těchto dimenzích probíhají i určitá odborná školení zaměstnanců. Nejproblematičtější bylo vždy stabilizovat oddělení vykonavatelů, kteří prováděli mimo jiné i mobiliární exekuce, které se často stávaly zdrojem mediálních kampaní a výmyslů povinných, které občas nebylo možno nazvat jinak než „Andersenovy pohádky“

Litujete nějakých vašich postupů nebo postupů vašeho úřadu při vymáhání těch pohledávek?

Litovat můžete člověka, kterého třeba znáte z osobního vztahu. Já jsem se osobně mohl potkat s minimem těch lidí, kteří nějakým způsobem byli spojeni s mým úřadem v rámci samotného exekučního řízení. Proto zde nelze mluvit přímo o lítosti. Já samozřejmě vedl své zaměstnance k tomu, aby byli korektní, ale samozřejmě i přísní. Je však potřeba vycházet také z toho, jak se bude chovat druhá strana.

Když předtím děláte jako já patnáct let trestní právo a vidíte víceméně dnes a denně obličeje lidí, kteří se pohybují v úplně jiných dimenzích než vy a vyloženě jim jde, dá se říct, minimálně o tu svobodu, tak poznáte z různých reakcí, jaký ten člověk je.

Tady jde však o to, jestli se povinní také chovali slušně a svým způsobem nezneužívali svého politiky vybudovaného postavení „chudáčků, co jim jen ubližují“. Velice často se dokonce stávalo, že se dovolávali všelijakých svých známých a přátel, jako novináři, televizní reportéři a další.

I když se nakonec zcela jednoznačně prokázalo, a to provedenou kontrolou například exekutorské komory či ministerstva spravedlnosti, že v průběhu toho kterého případu nebyl porušen zákon a vykonavatel soudního exekutora postupoval striktně dle zákona, tak se z toho udělala televizní aféra a obecně se to vykládá dodnes úplně opačně, než jak to bylo ve skutečnosti.

Chybí tu morálka

Když mluvíte o té medializaci, tak v médiích se upozorňovalo často na případy, kdy někdo dostal pokutu za neoznačenou jízdenku a ta mu postupem času vystoupala do ohromné výše. Nebo také exekuce na děti… 

Pořád si nikdo neuvědomuje, že než věc dojde k exekutorovi, je to hrozně dlouhá cesta. Tyto případy se pochopitelně medializují, vždyť i mně by vadilo, kdyby mé zatím nezletilé dítě vcházelo do života s tím, že kvůli mé blbosti rodiče bude v osmnácti letech dlužit třeba za popelnice řádově tisíce až desetitisíce korun. Ale čí je to vina? Těch rodičů. U nich je třeba hledat tu chybu. Druhá věc jsou pak samotné úřady. Jak je možné, když je dnes snadné zkontrolovat propojením různých elektronických systémů kde co, že si tady toto třeba ten daný magistrát nezjistí a nezačne dluh vymáhá hned po těch rodičích? Místo toho to nechávají ležet.

Já tady zastávám názor, který může vypadat sice jako moralizování, na což vzhledem k věku možná i právo mám, ale podstatou velkých průšvihů u jízdenek a exekucí na děti, třeba viz nezaplacené popelnice, je absolutní nedostatek odpovědnosti a morálky.

Pokud chci vychovávat nějakého potomka, tak se snad snažím. Když se dítě v osmnácti dozví, když na něj přijde exekutor, v podstatě o mých dluzích, to není zrovna nejlepší vstup do života. Ale můžou za to jednoznačně jeho rodiče. Nemůže za to exekutor, který nemá na počátku řízení ve věci ani tuchy o tom, že je v tom vlastně nevinně (z morálního hlediska určitě) zataženo nějaké bývalé dítě.

Nemohl jsem vědět v případech, kdy obce nebo dopravní podniky tyhle „banální“ dluhy vymáhaly po několika letech, že šlo o dluh, který je skutečně z doby nezletilosti dotyčného a neplatil to za něj jeho rodič. Tohle je problém, který je potřeba upravit legislativou, a ne to házet na exekutora. I když nynější znění exekučního řádu po novele jisté možnosti dává.

Co ta novela změnila?

Po dlouhou dobu exekutor dostával s návrhem na exekuci jen pravomocné rozhodnutí, kde je uvedeno, že konkrétní člověk je povinen zaplatit onomu tolik a tolik – stručně řečeno. To je ten takzvaný exekuční titul. Exekutor ho už nepřezkoumával a ani nemohl, po věcné stránce. V minulosti návrh, který dostal exekutor, se s titulem odesílal na soud a ten rozhodoval usnesením, jestli se nařizuje exekuce, a že tímto případem pověřuje exekutora. Dnes exekuci již zahajuje exekutor, který toto posílá na soud a ten jen po kontrole potvrdí pověření. Zbytečně se tak nezatěžují soudy formálními kroky, když navíc opravné prostředky proti rozhodnutí exekutora zůstaly také a lze je využít. To je také v podstatě jediná úprava, kterou bych považoval za přínos z těch posledních novel.

A co návrh novely zákona upravující oddlužení? Ta by tady mohla podle vás pomoci nějak tuto situaci vyřešit?

Já tu novelu v tom znění, ve kterém se možná pohybuje v poslanecké sněmovně, neviděl. Ale jak se o tom píše a mluví ve sdělovacích prostředcích, odkud jedině čerpám, tak bych řekl, že tady tento návrh je mírněji řečeno neuvážený.

V čem konkrétně?

Je to velice populistické a nedohlíží to do důsledků, ke kterým to povede nebo minimálně může vést. Můžeme se dostat do situace, kdy dlužníci budou dělat, že dělají, a nezaplatí ani korunu, přesto budou oddluženi do nulové částky. Takže to postrádá nějaký výchovný efekt, nevede je to ani ke snaze vrátit část dluhu, jako to bylo nyní v případě, že byla nastavena nějaká procentuální část, třeba oněch třicet procent.

Když si povinný šikovně zařídí zaměstnavatele a bude šikovně dělat, že dělá, tak by se mohlo stát, že se těm věřitelům nevrátí vůbec nic. Celkově mi ten návrh novely připadá velice nedomyšlený. Například v době, kdy insolvenční správce bude vykonávat, dá se říci jen formální dozor, bude dostávat za každý měsíc svou stanovenou odměnu. Když se však z pozice dlužníka nezaplatí vůbec nic, tak z čeho tu odměnu dostane? A kdo o tom bude rozhodovat? Narůstají nám tak nové agendy, které jsou zbytečné.

Exekutoři jsou lidi jako ostatní

Myslíte, že za negativním obrazem exekutorské profese v České republice stojí i to, že jde o soukromý byznys?

Já bych řekl, že tady je zakopaný pes od začátku. Myslím si, že pokud bychom připustili, byť jen okrajově, tuto myšlenku, tak hlavním problémem, a to nejen v rámci exekutorské činnosti, je jen bohapustá závist lidí. Je to soukromý byznys, tak jako v podstatě cokoli jiného, stejně jako podniká insolvenční správce, advokát nebo notář. Zde byla zásadní chyba v jedné věci.

Na rozdíl od slovenské úpravy, vezměte si, že oni začali s exekucemi o pět let dříve, tak v hodně věcech jsme to udělali lépe, protože jsme se poučili, ale některé věci jsme zase stále oficiálně nedořešili. Tou chybou je, že nikdy nebyly zákonem definovány pojmy, kdo je to soudní exekutor, co je exekutorský úřad a tak podobně. A v podstatě se dá říct, že až do nedávné doby, než toto svým způsobem vyřešily vyšší soudy, tak naše politická garnitura, která byla momentálně u vesla, s exekutorem pracovala jen tak, jak se jí to hodilo.

Exekutor je soukromý podnikatel, ovšem s velkými omezeními. Já osobně bych také v rámci „čištění“ exekučního řádu některá omezení exekutorů ještě zpřísnil, věci, které musí dodržovat, bych zkonkretizoval a upřesnil. Řekněme jasně, vycizelovat tady tuto profesi lze, ale ne, jak se to dělá dnes. Exekutor je dnes pomalu až sprosté slovo, se kterým se zametá jako s hadrem.

Nechci, aby tady mezi lidmi vznikl dojem, že když se řekne „exekutor“, je to něco špatného. Exekutor musí člověku, který si je vědom aspoň v koutku duše, že uvedl stát nebo někoho v omyl tím, že neplatí to, co by platit měl a vyhýbá se tomu, svým způsobem nahnat hrůzu. Ale ne v tom smyslu, že exekutor může všechno. Exekutor právě všechno nemůže. Ale tady je to tak, že si právě tito lidé, ti povinní, spíše myslí, že může, a proto reagují raději dopředu úplně jinak, než by měli.

A jak by měli reagovat?

Myslím si, že devadesát procent exekutorů z těch, které jsem poznal, je za situace, kdy se povinný je ochotný bavit a řekne: „Jo, já to beru, ale nejsem schopen toto zaplatit, pojďte vymyslet, jak to jde“, nakloněnější tomu tu situaci řešit pro obě strany příjemnější cestou, než aby musel jako blbec posílat do terénu své vykonavatele, obesílat milion pošt, bank, úřadů a získávat informace kdovíkde.

Když se domluvím s povinným a on se k tomu postaví čelem, tak problém lze vydiskutovat s oprávněným. Normálnímu oprávněnému ani tak moc nejde o úroky z prodlení, ale aby dostal hlavně jistinu. Samozřejmě bankám a podobným institucím jde třeba i o úroky, normálním lidem jde však hlavně o to, že pokud někomu půjčili 200 tisíc, že si chtěl koupit třeba ojeté auto, tak chtějí potom ty peníze zpět. A ne na tom vydělávat.

Nejsou právě ty úroky z prodlení to, co ty lidi nejvíce děsí, protože to stále narůstá?

Tak samozřejmě, ale to je taky doslova blbost těch lidí. Ano, ovšem i toto jde upravit zákonem jasněji. O to jsme se nějakým způsobem snažili už jako exekutoři, že pokud tedy došlo k tomu, že jistina nebyla nijak výrazná, ale ten dluh narostl jen díky úrokům, tak vždy sjednat jednu věc, a to pokud by došlo k zaplacení jistiny a nákladů exekučního řízení, pak aby bylo v podstatě možné se dotázat oprávněného na zastavení exekuce.

Pokud o to povinný zažádá, oprávněný dostane dotaz, jestli souhlasí se zastavením. Pokud ano, tak tu exekuci je možné exekutorem zastavit. Záleží ale i na tom oprávněném, protože on má přeci nárok na ty úroky.

Já osobně můžu říct, že za dobu mé praxe se mi mnohokrát stalo, když se jednalo s povinným a oprávněným, že povinný zaplatil část nebo zlomek úroků a pokud zaplatil jistinu, tak oprávněný souhlasil se zastavením. A pak byl velmi rychle exekuci konec. To však chce, aby se o celou věc ten povinný staral a zajímal se. Je jasné, že exekutor nebo oprávněný za ním nepůjde a nebude mu toto vykládat a vnucovat. Takže jde o to, ať se povinný na vše zeptá nějakého právníka, advokáta nebo třeba toho samotného exekutora, ten mu to také řekne, ale on musí udělat ten první krok. Ne se na vše vybodnout a potom se divit, jaké má úroky.

Dělají se i dražby exekučně zabavených věcí. Víte o případech, kdy se na nich exekutor výhodně obohatil? Vybavuji si případ Juraje Podkonického, který si v jedné ze svých dražeb koupil výhodně vilu na Praze 6, kterou dražil jeho kolega.

Co se týče Juraje Podkonického, tak i když se známe, a to nejen z titulu, že byl prezidentem exekutorské komory, ale i z osobního kontaktu, tak o této věci nevím ani zbla. Ani nad tím nechci moc uvažovat.  Takto je to pro mne jen další „drb“.

Já také, podle toho, co o mně prohlásil Jaromír Soukup na televizi Barrandov, bych měl být multimiliardář. Vycházel totiž ze „svědectví“ povinných v nějakých komentářích pod nějakým článkem. Takže já také mimo jiné vlastním nějaké ostrovy v Tichomoří, několik helikoptér, letadla a letní období trávím nejlépe v Dubaji. Možná jsem naklonovaný a je nás několik, ale já osobně o tom nic nevím. Zrovna tak se dívám na celou věc s Jurajem Podkonickým.

Takže neznáte nikoho, kdo by si přihrál v dražbě nějakou nemovitou nebo movitou věc za značně nižší částku, než je kupní cena?

Podobná věc se v poslední době řešila i okolo nyní již bývalé prezidentky Exekutorské komory Pavly Fučíkové z Ostravy. Ta si měla údajně přihrát nějaký byt přes svého manžela. Já o tom nic nevím. Samozřejmě to technicky možné je, ale přijde mi zejména pak u těchto dvou zmíněných exekutorů nepravděpodobné, že by byli tak hloupí a takovou věc udělali. Protože přeci mají svou inteligenci a profesní hrdost.

Samotné dění by měly prošetřit určené orgány, ale já nevím nic o tom, že by orgány činné v trestním řízení nebo jakékoli jiné došly k jednoznačnému výsledku a závěru, že to ten exekutor udělal. Ano, když jeden z našich bývalých kolegů Jozef Višvader odcizil 80 milionů a pak chtěl utéct do ciziny, tak ho chytili a dnes už sedí. Prostě když je to jasné, tak je to jasné. Nebudu tvrdit, že mezi exekutory není nikdo, kdo by nikdy nic špatného neudělal, protože exekutoři jsou stejní lidi, jako všichni ostatní.

A vy máte svědomí čisté?

Já sám za sebe určitě.

Přerovská exekuční mašina

Když jsme se bavili o exekutorských vykonavatelích, říkal jste, že jste se s některými musel rozloučit. Co pro vás bylo tou hranicí, kterou museli překročit, abyste s nimi ukončil spolupráci?

Největší paradox je ten, že tady ty „rozchody“ s vykonavateli mého úřadu se dělily na různé skupiny. Jedna skupina byla taková, že přišli a odešli sami od sebe, protože si od té práce slibovali úplně něco jiného, tak asi jako většina lidí, kteří jdou do nové práce. Někdo to nesnesl po stránce fyzické, nebo to někomu vadilo z rodinných důvodů, někdo to nesnesl z hlediska toho psychického tlaku a odešli sami. Nejlepší na tom je to, že ty nejkřiklavější případy, které se propíraly i na veřejnosti, nebyly důvodem, proč bychom se rozcházeli s vykonavateli, protože ve většině případů nebyla chyba na jejich straně, jak potom ukázala šetření.

Pokud se podíváte na videozáznamy, které jsme na našem úřadě zavedli dávno před tím, než bylo zákonem v exekučním řádu zakotveno, že se celá mobiliární exekuce musí natáčet, tak já do dneška, když jdu někam k soudu, kde se provádějí některé tyto záznamy jako důkazy, které dělali mí tehdejší vykonavatelé, vidím, co tam je a není. Takže je vidět, co se v reálu na místě dělo a málokdy se stalo, že by soudy v rámci například řízení o náhrady škody, které probíhaly, rozhodly ve prospěch žalobce.

Nemůžu říct, že nikdy, avšak to je samozřejmé. Za situace, kdy byly skutečně poškozeny nějaké námi zabavené věci, došlo k mimosoudnímu vyrovnání. To je ale také otázka vzájemného kontaktu daného povinného s exekutorem. V těchto případech jsem se s vykonavateli ale většinou nerozcházel. Až s těmi, kteří nějakým způsobem jednoznačně porušili nejen své povinnosti, které vyplývaly z pracovní smlouvy a absolvovaných odborných školení, ale i zákon. Nakonec to bylo několikrát řešeno i tím, že jsem sám podával trestní oznámení.

Napadá vás nějaký příklad?

Působil pode mnou jeden vykonavatel, který chodil dělat mobiliární exekuce a od skutečných povinných vybíral finance na dlužnou částku, ale nikdy je neodvedl do pokladny. Ten skončil a byl i odsouzený, dostal u soudu podmínku. Tyto věci se nedostávaly na veřejnost, protože šlo o věci, na které jsme přišli interně při komunikaci s oním povinným. Ten nějaké tyto záležitosti a odevzdávání financí popisoval, tak jsme vše ověřili a zjistili, že chybí peníze. Takže jsme i s tímto povinným nakonec vše dali do pořádku.

Osobně si myslím, že exekutorská komora udělala hodně práce, aby se práce vykonavatelů zlepšila. Dělá školení různých typů, od psychologie přes právo až po sebeobranu, protože vykonavatelé jsou důležitou složkou každého exekutorského úřadu a myslím si, že kdo z exekutorů nedělá mobiliární exekuce, tak to exekutorství dělat ani nemusí. Exekutor typu „já to udělám od stolu“ je jen na dvě věci. Je takových dost, to musím podotknout.

Vrátil bych se ještě k fungování přerovského exekutorského úřadu. Je známo, že šlo o jednu z nejvýkonnějších institucí svého typu v té době. Čím to? 

Já si myslím, že to je výsledkem zejména té naší důslednosti. Nemůžu v žádném případě tvrdit, že jsem to celé vybudoval já sám. Na počátku se vytvořil dobrý kolektiv lidí a nebudu popírat, že bylo štěstí, že se tam objevil Robert Runták, který je podle mého názoru velmi dobrý manažer. On se ujal funkce ředitele mého úřadu a svou činností se vyprofiloval do té své neotřesitelné pozice.

Za této situace se pak tvořila určitá struktura těch dalších postů, které jsou nutné pro fungování úřadu. Řada z nich vznikala za chodu. Vytvořili jsme mechanismus, který byl navíc propojen s počítačovým programem, který je spravován IT firmou, takže požadavky, které jsou dodnes na něj kladeny, jsou schopni přímo zapracovat. V počátcích bych vůbec neřekl, že do deseti let ten úřad bude mít 180 lidí.

Možná Vrána není tak zlý…

K čemu si myslíte, že může přispět nebo uškodit zavedení teritoriality exekutorů?

Myslím si, že pokud se zavede teritorialita, tak je to konec exekutorů jako soukromých podnikatelů. To ať to zruší rovnou.

Proč si to myslíte?

Náš úřad stál v podstatě v čele úřadů, které vždy bojovaly proti. Ale ne z důvodu, že bychom zavedením teritoriality měli přijít o kšefty, máme tady řadu menších úřadů, které se vyvinuly v době, kdy už se o teritorialitě mluvilo a dokázaly se vypracovat i vedle těch velkých a podle mě kvalitně. Teritorialita sama o sobě je ale nedomyšlená od začátku, není vymyšlen ten systém. Může být okresní a krajská. Bude úplná, nebo tzv. nepravá, že se pouze instituce podléhající státu v pozici oprávněných budou rozdělovat podle teritoriálních měřítek, ale soukromníci budou mít možnost žádat o vymáhání pohledávek kdekoli? I tato myšlenka tady byla.

Čili, když se o tom pořád mluví, ať se přijde s něčím konkrétním. Jedním z uváděných argumentů pro zavedení je to, že se sníží náklady, ale to je přeci nesmysl. Protože to, že třeba jízdné a podobně si exekutor počítá jen po hranici toho kraje, ve kterém je, to už je zavedeno dávno. Bylo to i za mě, kdy jsem nemohl počítat jízdné z Přerova do Chebu a zpět. Ty blbosti, které se vykládají, že teritorialita prohloubí vztah mezi exekutorem a klienty? To je taky nesmysl. Velice často, byť jsem byl z Přerova, jsem o povinných, kteří právě měli být v Přerově, věděl daleko méně než o těch, kteří žili mimo, protože ti byli daleko komunikativnější. Toto jsou jen takové chiméry.

Exekuce už je dlouhodobě jedním z důležitých politických témat. Myslíte si, že i kvůli vám?

Otázka exekucí byla vždy horkou bramborou, to není jen teď. Čím větší populista, tím více bude pracovat s pojmem exekutor, s exekutory samotnými i tím tématem exekucí. Pokud bych byl politikem populistou, tak toho můžu využít a asi bych to i udělal. Protože tím nějakým názorem ovlivňuji své potenciální voliče. Exekutor se dá navíc využít zleva doprava, shora dolů. Protože exekutor vždy bude někomu vyhovovat, někomu vadit, vždy státu může něco přinést a být nápomocen, a to i určité politické garnituře, ve vytváření jakéhosi politicko-ekonomického nástupiště.

Moje jméno tomu mohlo pomoci, protože jsem začal být moc známý a otírala se o mě spousta lidí. Navíc bylo ukončení mé činnosti řekl bych až akční, takže to v podstatě mohlo nastartovat ten větší zájem. Ale většina toho, co se o mně navykládalo, byly nesmysly. Já za svůj život v této branži sice zažil řadu napomenutí exekutorskou komorou, několik kárných žalob, ale v těchto řízeních jsem byl mnohdy zproštěn, mnohdy napomenut a někdy jsem zaplatil pokutu. Stejně jako i další exekutoři, ale také soudci či státní zástupci – tedy osoby podléhající kárně rozhodovací pravomoci nejvyššího správního soudu.

Je rozdíl, když exekutor za rok skončí osm set věcí s dvěma kárnými žalobami, nebo máte dvacet tisíc věcí a máte třeba tři kárné žaloby. Pokud se má hodnotit exekutor třeba podle těch kárných žalob, tak se to nemůže počítat na kusy, ale na procenta. Jedna věc z deseti je přeci deset procent a jedna z tisíce je mnohem méně. Proto se možná i vytvořila ta chiméra toho zlého Vrány, ale možná tomu tak vůbec není.

Podpořte nezávislou žurnalistiku.

Jako odměnu za dar ve výši 499 korun obdržíte exkluzivní 100stránkovou publikaci „Babiš. Vůdce pro 21. století“.