Kuneš Sonntag byl kamarádem smrtelně postřeleného studenta Jana Opletala. Za organizování Opletalova pohřbu ho nacisté málem popravili, nakonec skončil v koncentračním táboře Sachsenhausen. Po válce pomáhal vrahy studentů usvědčit u soudu, za několik let se však v rámci vykonstruovaných procesů sám stal obětí komunistické justice. Odseděl si šest let.

Kuneš Sonntag (*1919) vyrůstal v rodině stejnojmenného prvorepublikového politika. Jeho otec byl významným československým agrárníkem (Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu), který během své kariéry vystřídal hned několik ministerských křesel.

Sonntagovi v tu dobu žili na pražských Hradčanech, kde malý Kuneš cestou do školy potkával například prvního ministerského předsedu tehdejšího Československa Karla Kramáře. Po smrti Kuneše Sonntaga staršího se rodina v roce 1931 přestěhovala zpět do rodných Troubelic (hanácká obec v dnešním Olomouckém kraji).

Kuneš Sonntag s matkou a sestrou na dožínkách, 1935. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Kuneš přestoupil na litovelské gymnázium, kde také v roce 1937 úspěšně odmaturoval. Bylo to v době, kdy v Československu sílila Sudetoněmecká strana a vztahy mezi českými a německými obyvateli začínaly být vyhrocené a napjaté. Kuneš Sonntag tehdy coby skautský vedoucí odjel na mezinárodní skautský tábor do francouzských Alp, kde měl každý z účastníků v závěru pohovořit na zvolené téma. Kuneš chtěl mluvit právě o česko–německých vztazích, ale nesměl. Jeho řeč nakonec zazněla, mluvil ale o Baťově obuvnickém průmyslu.

O rok později se aktivně zapojil do všeobecné mobilizace. Ve skautském stejnokroji převážel za volantem náklaďáku vojenský materiál. Okamžik, kdy čeští muži museli složit zbraně a stáhnout se z pohraničí, byl drtivý:

„Postupoval jsem s tou neporaženou armádou. Věřte mně, ti chlapi plakali. Já taky. Pomalu jsme jeli, koně táhli děla. A přijeli jsme do Uničova a město už bylo ‚vyzdobené‘: samé hakenkreuze, vlajky a stáli tam Němci.“

Hymna zapálila jiskru

Rok 1939 je kromě vypuknutí druhé světové války a vpádu nacistů do Československa také rokem Jana Opletala. Dosud neznámý student, postřelený během protinacistické demonstrace v Praze dne 28. října 1939, čtrnáct dnů na to umírá se zánětem pobřišnice. Je to Kunešův spolužák z litovelského gymnázia. Kuneš se s Janem dobře znal, a tak jej událost zasáhla i v osobní rovině.

Kuneš Sonntag starší. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Jako zvolený člen Ústředního svazu československého studentstva byl jedním z organizátorů Opletalova pohřbu. Nebylo to jednoduché. Studenti se na policejním ředitelství museli zaručit, že smuteční průvod bude pokojný, a také přislíbit, že pohřeb se obejde bez projevů protestů vůči nacistické okupační zprávě. Kuneš nesl věnec jako zástupce Švehlovy koleje. Poté, co nad hrobem promluvil kněz, začali lidé spontánně zpívat hymnu:

„Někdo spustil a přidali se všichni. Česká hymna se směla zpívat. Ale hlouček potom spustil i Nad Tatrou se blýská. To byli Slováci, kteří zůstali věrni Praze a nešli studovat do Bratislavy, do svého nového státu. Pro mě to byla jiskra, která zapálila vědomí, že je nás hrozně moc.“

Pohřbu se zúčastnily tisíce studentů a i přes prvotní slib úřadům toto setkání přerostlo v další protinacistickou demonstraci. Odveta přišla brzy. Gestapo zatklo téměř dvanáct set studentů – Kuneš Sonntag byl mezi nimi: „Tak nás začali vodit na výslechy. Mě strčili do takové kanceláře, byla to podlouhlá místnost s psacím stolem. Na něm stál globus, skleněný, svítící a otáčel se.“

„Stál tam K. H. Frank. Ten mě přivítal tím, že jsem jeden z těch vůdců české pseudointeligence, že jsme byli ve spojení se Židem Benešem a že jsme se pokoušeli svrhnout řád jednou provždy daný Vůdcem a že budeme ráno zastřeleni.“

Následujícího rána kulkami popravčí čety padlo devět představitelů studentských spolků. Kuneš Sonntag měl nakonec „štěstí“. Místo smrti jej čekalo surové bití a jednosměrná jízdenka do koncentračního tábora Sachsenhausen.

Ořechy pro Hitlera

Gestapo nejprve všechny studenty převezlo na Ruzyň, kde proběhlo rozřazování. Časně za rozbřesku pak byli studenti přinuceni nastoupit do vlaku se zakrytými okny. „Ve dvě hodiny v noci nás za toho jejich řevu hnali přes hlavní bránu s nápisem ‚Arbeit macht frei‘. Už tam nás řadili do pětistupů a předběžně nás počítali. Na apelplatzu nás seřadili. To už organizovali sami vězni,“ vzpomíná Kuneš Sonntag na první chvíle v Sachsenhausenu.

Před výslechem K.H.Franka na Pankráci, zleva Engelbert Zatloukal,Kuneš Sonntag,Ladislav Schubert. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Sachsenhausenský režim neproslul takovou krutostí jako jiné nacistické koncentráky, protože jeho cílem nebyla fyzická likvidace vězňů. Šlo o tábor pracovní. Českých studentů se práce zpočátku netýkala, neměli status vězňů – byli pouze internováni. Později však pracovat museli. Kuneš nastoupil do kantýny.

Adolf Hitler prý miloval vlašské ořechy a Kuneš Sonntag pro něj chystal balíčky s touto pochutinou.

Přestože Sachsenhausen nepatřil k vyhlazovacím táborům, krutost a bizarnost nacistického režimu byla všudypřítomná. Jeden z důstojníků SS si jako dárek pro manželku nechal vybělit lebku sovětského zajatce. K přežití na takovém místě až do propuštění v roce 1942 o Vánocích Kunešovi pomohlo několik jednoduchých pravidel – zapamatovat si hodnosti příslušníků táborové správy a správně je oslovovat, držet pospolu s ostatními studenty a nezapomenout průpravu, kterou mu vtiskla léta prožitá v Junáku a Sokole.

Opilý Gottwald chtěl zpívat lidovky

Nacisté po pohřbu Jana Opletala uzavřeli české vysoké školy. Mělo to být dočasné – do roku 1942. Jenomže rok předtím přišel do protektorátu nový zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich a posluchárny zůstaly prázdné až do konce války.

Kuneš Sonntag byl členem Akčního výboru vysokoškolského studentstva, který vznikl během květnového srazu studentů v roce 1945. Kolem tří tisíc studentů se sešlo v Olomouci – až dosud nesměli svoje započaté vzdělání dokončit, a teď na vlně nadšení z konce války a znovunabyté svobody byli odhodláni svoji věc dotáhnout.

Kuneš Sonntag v roce 2009. Foto: se souhlasem Paměť národa

Jejich snaha se upřela nejen na dokončení vysokoškolského vzdělání, ale také na plán, jak znovuobnovit a otevřít olomouckou univerzitu, která má na Moravě dlouhou tradici sahající až k jezuitům v 16. století.

V roce 1860 však byla zrušena rakouským císařem a až do Sonntagových časů fungovala s výjimkou nacistické okupace pouze Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta a také někdejší univerzitní knihovna.

Studentský akční výbor začal jednat s vrcholnými představiteli země. Tehdejšímu premiérovi a olomouckému rodákovi Zdeňku Fierlingerovi studenti předali memorandum a v Praze se jim podařilo přesvědčit ministra školství Zdeňka Nejedlého.

„Říkal, že my, Moravané, už máme univerzitu v Brně, takže teď je na řadě slezská Opava. Potom si ale uvědomil, že olomouckou univerzitní knihovnu vede jeho známý a to nám velmi pomohlo,“ říká Kuneš Sonntag, který se v tu dobu v parlamentní kantýně také setkal s budoucím prezidentem Klementem Gottwaldem: „Gottwald tam seděl už značně rozjařený, nabízel nám slivovici a chtěl si s námi zazpívat lidovky.“

Studentský plán vyšel – 21. února 1946 Prozatímní Národní shromáždění republiky Československé obnovilo olomouckou alma mater pod názvem Univerzita Palackého.

K. H. Frank škemral o milost

Kuneš Sonntag potom v průběhu druhé poloviny 40. let promoval jako právník. A ještě jeden kruh se uzavřel. Když v březnu roku 1946 probíhal u Mimořádného lidového soudu v Praze proces s válečným zločincem K. H. Frankem, Kuneš Sonntag proti němu svědčil ve věci zatýkání a poprav studentů, jež následovaly po Opletalově pohřbu.

„Stál před námi zplihlý, bez honosné uniformy, vyznamenání a škemral o milost. Nakonec přiznal, že poprava českých studentů byla vražda. Verdikt, který si vyslechl, zněl jednoznačně – trest smrti. My tři, kteří jsme z vedení studentstva přežili, jsme se nikdy nedozvěděli, proč jsme tehdy nebyli zastřeleni.“

Přišla 50. léta – doba politických monstrprocesů a justičních vražd. Kuneš Sonntag byl jako mnoho dalších představitelů československé inteligence zatčen, vyšetřován a mučen v Uherském Hradišti. Státní soud v Brně jej pak odsoudil za vyzvědačství a velezradu ke dvanácti letům odnětí svobody. Odseděl si šest.

Kuneš Sonntag zemřel v roce 2010. Ve svých jednadevadesáti letech stále ještě jezdil autem a účastnil se mnoha pietních akcí za oběti nacismu a komunismu.

Autor textu František Vrba působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.