Ve čtvrtek 1. června se uskuteční druhý ročník studentského připomínkového pochodu z Postoloprt přes zámek Stekník do Žatce. Připomene poválečné vyvražďování německého civilního obyvatelstva československou armádou. Během pochodu proběhne i krátký happening na místě bývalých postoloprtských kasáren a na Stekníku.

Události v Postoloprtech byly největším poválečným masakrem civilního obyvatelstva na českém území. V červnu 1945 právě v Postoloprtech na Lounsku soustředila československá armáda tisíce Němců a prokazatelně 763 z nich bez soudu zastřelila. Vzpomínkovou akci pořádá učitel pražského Gymnázia Jana Keplera a spolupracovník redakce HlídacíPes.org Petr Zemánek.

Trasa letošního pochodu

Studentský pochod se vydá od postoloprtského zámku v 9:30 a projde přes zastávky u pamětní desky v lenešické bažantnici, na náměstí a u kasáren v Postoloprtech, u kříže v levonické bažantnici přes zámek Stekník do Žatce. Konec je naplánován zhruba na 15:30.

Trasu pochodu najdete zde.

---

Petr Zemánek je kastelánem hradů Točník a Žebrák a učitelem na pražském Gymnáziu Jana Keplera. Loni na jaře k připomínce událostí v Postoloprtech sepsal osobně laděný text, který nyní přinášíme znovu v plném znění.

Černý květ našich dějin

Na konci vojny jsem pracoval v Postoloprtech na zahradě za starými, původně husarskými kasárnami z roku 1813. O zahradu se staral Jirka, selský synek z Hané, který mi jednou po orání přinesl hromádku kostí. „To vyhodili kluci z kuchyně,“ řekl jsem tehdy. Odpověděl, že to nejsou kosti zvířecí, nýbrž lidské. Přešel jsem to. Nevím, zda Jirka už tehdy věděl, co se v Postoloprtech po válce stalo, ale dnes je mi líto, že jsem se té záhadě nevěnoval dřív.

Na Žatecko a Lounsko, jsem se dostal jako student na začátku 80. let minulého století. V Březnu u Postoloprt (tehdy u Loun) jsem několik nocí (jako adept archeologických studií) spal v experimentálně postavených slovanských a germánských polozemnicích.

Už tehdy mne zaujalo, že vedle sebe žili, i když odděleně, Slované a Germáni. Museli spolu vycházet, komunikovat a vzájemně tolerovat své zvyklosti. Prochodil jsem v té době okolní kopce – Milou, Ranou i Oblík, a našel v tomto koutě zalíbení. Ještě jsem netušil, že se do tohoto kraje nadlouho vrátím.

Foto ze vzpomínkové akce v Postoloprtech v prosinci 2021

Svou povinnou vojenskou službu jsem totiž prožil opět v „Oráčově kraji“ – v Žatci, Lounech a Postoloprtech. Užil jsem si tam své. Čtrnáct dní před koncem vojny jsem si odmítl obléct uniformu a zůstal jsem jen v maskáčích a keckách. Dostal jsem sice basu, ale pracoval jsem aspoň v Postoloprtech na zahradě. Na té, kde v úvodů zmíněný Jirka, selský synek z Hané, našel hromádku kostí. Lidských.

Časy se od té doby změnily, a tak jsem se o tom, co se v Postoloprtech a jejich okolí po válce v květnu a červnu roku 1945 stalo, dozvídal postupně z novinových článků Davida Hertla a Květy Tošnarové, z divadelního představení pana Miroslava Bambuška, z historických statí Tomáše Staňka, Otokara Löbla, Adriana von Arburga, z aktivit Jaroslava Venclíka, spolku Antikomplex a zejména Nadačního spolku Žatec. Bylo toho dost! Pod jejich vlivem jsem se nechtěl stát podílníkem na tomto činu tím, že o něm budu mlčet.

Pomalu ve mně vítězil Oráč, který osočuje Smrt, a Tkadleček, který hledá cestu, kudy přišlo zlo k Neštěstí. (Narážím zde na dvě středověká díla „Tkadleček“ z roku 1400 a jeho o rok starší německou předlohu „Oráč z Čech“, jež ale skýtají dodnes mnohá poučení. V „Oráči“ vede Oráč rozhovor se Smrtí, kterou obviňuje ze skonu své milované ženy Markéty, matky čtyř dětí. Tkadleček zase obviňuje personifikované Neštěstí, že zavinilo nevěru jeho milé Adličky. Obě hádky vedou ke sporu běžného člověka s daností života i poznávání původu zla ve světě.)

Pojednou přede mnou vyrašil černý květ našich dějin v místě, kde pod patronací nové československé armády došlo k nejmasovějšímu systematickému vyvražďování civilního německy mluvícího obyvatelstva na jedné lokalitě.

Bylo to trnem v očích již československému parlamentu v roce 1947, který na základě zahraničního a opozičního tlaku rozhodl o vytvoření vyšetřovací parlamentní komise v čele s lidoveckým poslancem JUDr. Bohumírem Bunžou. Komise měla vést vyšetřování „gestapismu“, tedy činů, jichž se dopouštěli českoslovenští občané v době míru na svých německy mluvících spoluobčanech a byly srovnatelné s počínáním gestapa během válečných let.

Bohumír Bunža byl okresním soudcem v slováckých Bojkovicích, za války se zapojil do odboje a pomáhal ukrývat rozprchlé muže výsadku Carbon. Jeho jméno mi bylo povědomé. Od své maminky jsem se později dozvěděl, že její tatínek (můj dědeček) stavěli v Bojkovicích pro pana soudce vilku; dnes je z ní mateřská škola.

Po výsleších a rekonstrukcích nechala komise vykopat v Postoloprtech pět hromadných hrobů a exhumovat 757 těl. Komise však nestihla prozkoumat všechny lokality; dnes počet zmizelých německých občanů v Postoloprtech odhaduje přes 1600. Toto systematické vyvražďování vlastního obyvatelstva prováděla z rozkazu „vyčistit prostor“ poválečná československá armáda, kterou podněcovaly i výroky nejvyšších představitelů československého státu.

Nedivme se, že se po únoru roku 1948 začalo uklízet. JUDr. Bohumír Bunža byl odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti, ale podařilo se mu uprchnout do exilu uzavřen ve skříni v nákladním vlaku. Do Československa se nadšeně vrátil až těsně před svou smrtí v roce 1990.

Kříž na truc

Hlubokou brázdu mi zasazuje výsledek čtyřletého jednání o připomínce postoloprtských a žateckých obětí, jejímž výsledkem se stala neurčitá pamětní destička, která má být umístěna na boční hřbitovní zeď v Postoloprtech.

To místo jsem dobře znal. Za zdí býval vojenský automobilový park Tatrovek 815, kam jsem chodil obden do stráže. Vše, co bylo zapotřebí ve vozovém parku zlikvidovat, končilo u této hřbitovní zdi. Bylo to prolito kdečím. Zkrátka skvěle vybrané připomínkové místo. Nebylo by lepší umístit destičku u hřbitovní kaple?

Nedalo mi to, a tak jsem se spojil se svým kamarádem z vojny Zdeňkem Černým z Nadějkova a dalšími přáteli a 10. května 2010 jsme udělali „truc akci“ a zároveň vydali prohlášení občanské neposlušnosti s oficiální verzí památníku. Dva týdny před instalací oficiální připomínkové destičky na místním hřbitově jsme jako protest vztyčili tesaný kříž v místě dvou hromadných hrobů nalezených v roce 1947 parlamentní komisí v levonické bažantnici.

Kříž, který vysvětil místní pan děkan Prey, nese pamětní desku, jejíž text je určitý a odpovídá dvěma přístupům, které jsme zvolili jako výchozí – genius loci (tedy duch místa) a memento mori (okamžik smrti).

Chtěli jsme také umístit připomínkovou kovovou desku na postoloprtská kasárna, ale nedohodli jsme se s jejich majitelkou. Dnes opuková kasárna ani zahradu, kterou jsme orali, už nenajdete. Byla zbourána. Mají tu stát nové domy. A tak jen Oráči a Smrt ví, kde čekalo Neštěstí.

Uplynulo od té doby dalších jedenáct let. „Snad se už hnuly ledy,“ řekli jsme si tedy. Rozhodli jsme se umístit další připomínku v místech válečného židovského tábora a poválečných čistek nejen místních Němců v postoloprtské (lenešické) bažantnici.

Požádali jsme oficiálně místní radnici o povolení instalace smaltované připomínkové desky. Ačkoli je deska nenáročná na prostor a je mobilní, nebyla nám instalace desky povolena s tím, že v dotčených místech budou probíhat stavební práce.  Škoda.

Smrti, promineš nám někdy?

Umístění desky mělo mít i skrytou židovskou historickou kontinuitu. Do židovského tábora byli v roce 1944 umísťováni vězni ze smíšených židovských rodin a ti, kteří nezapřeli své židovské manželky. Také na zpracování událostí v Postoloprtech a Žatci se výrazně podílel pan Otakar Löbl z žatecké židovské rodiny. A posledním židovským pojítkem je i to, že autor zmíněného německého spisu „Oráč z Čech“, Jan z Žatce, věnoval dílko svému příteli, pražskému židovskému kupci Petru Rothirschovi.

Bylo to v království Koruny české za panování Václava IV., kdy se ještě nerozlišovalo obyvatelstvo dle národnosti, ale podle toho, zda chce žít v této krásné zemi.

Čech „Tkadleček“ se svého Neštěstí se ptá: „Odkud se v nás to zlo bere?“ A hloubá nad tím, do jaké míry může člověk určovat svůj osud. I já se ptám, zda tehdy mohli českoslovenští vojáci a místní gardisté neuposlechnout bestiálních rozkazů svých nadřízených, kteří se stali, možná nechtěně, vykonavateli staré bolševické teze o přerůstání války ve válku občanskou. Mohli se zachovat jinak? A jak bych se tehdy zachoval já?

Slovy středověkého Oráče: „Nic neomlouvá krutost smrti.“ Smrt mu moudře odpovídá: „Buď rád, že jsem si tvou Markétu vzala ctnostnou, dosud nezkaženou světem.“

Když však, milá Smrti, záměrně nedovolíme zoufalým kojícím matkám nasytit své děti a necháme je hladem pomalu umírat jen proto, že jsou německé, není to tvá vina, ale naše. Promineš nám to někdy?

Čech Tkadleček s Němcem Oráčem a židovským klukem Petrem Rothirschem spolu ruku v ruce chodili do klášterní školy v Teplé a našli k sobě cestu. Proč my ne?