Jeho rýmy zná snad každý: „Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde“, nebo „Sedí pán při malém pivu, ve tváři má zděšení. Není ani příliš divu, padá na něj lešení“. Jan Vodňanský, který v březnu zemřel, měl ale za sebou i životní příběh, který by vydal na román.

Za druhé světové války spadla na jejich dům na Vinohradech letecká bomba, která zázrakem nevybuchla. Během amerického bombardování 14. února 1945 se Jan se svojí starší čtrnáctiletou sestrou snažili ukrýt do sklepa, jenomže zámek do krytu se zasekl.

Děsivý zvuk vybuchujících bomb a hroutících se domů způsobil, že začal koktat. Po válce logoped, profesor Seeman, vyšetření chlapce pojal jako politologickou přednášku.

Rusové jsou vlci a naše země Karkulka

„´Ten chlapec má v hlavě myšlenkový přetlak, paní Vodňanská!´ Mamince vysvětlil, že jsem jako papiňák. Nechtěl připustit, že by to mohlo být v důsledku amerického bombardování. Byl to veliký obhájce Ameriky. Pak se ke mně přiklonil a zeptal se, jestli znám pohádku o červené Karkulce a vlkovi? Odpověděl jsem pravdivě, že ano. A on povídá: ´No! Tak my jsme ta červená Karkulka a Rusko je ten vlk. A do roka nás sežere!´ A měl pravdu,“ vzpomíná na logopeda z dětství Jan Vodňanský.

Bombardování, během kterého rodina málem přišla o život, vylekalo rodiče natolik, že své děti převezli k prarodičům do Milevska v jižních Čechách, kde měl děda ševcovskou dílnu.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Na konci války, když se k městu blížila Rudá armáda, předcházela jí pověst hrdlořezů, ušil dědeček vnoučatům, sobě a babičce baťůžky, do nich dal upečené strouhankové šišky. Pak prohlásil, že teď všichni na nějaký čas půjdou žít do lesa. Nestalo se tak, protože rudoarmějci dorazili dříve, než se čekalo:

„Stal se ze mě takový ten chlapeček jako z pozdějších propagandistických plakátů. Vojáci si se mnou pohazovali, drželi v náručích, zpívali písně. Dvořili se mé sestře. Dědeček zatím pověsil na stěnu, kde visel dříve Masaryk, fotografii Stalina. Pod ním bylo napsáno ´maršál´. To slovo se mi zvukově strašně líbilo,“ vypráví Vodňanský.

Patočkovým žákem

Léta strávená na jedenáctiletce – základní škole a gymnáziu na Vinohradech považuje za dobu, kdy se ho učitelé snažili převychovat. Odnesl si z toho mnoho drobných příhod, které prohloubily jeho zalíbení v tragikomičnosti a pitoresknosti.

Vzpomíná například na scénu, kdy před žáky předstoupil učitel v kabátě a typické sovětské beranici, jenomže už byl květen a pálilo jarní sluníčko. Soudruh hřímal, že Horáková je lidská zrůda, protože chtěla, aby byla Praha opět bombardována Američany! A i kdyby během toho náletu zemřela její dcera, že by jí to nevadilo:

Jan Vodňanský. Foto: se souhlasem Post Bellum

„To byla taková převýchova až do takovýchto drastických poloh. Ovšem ta stylizace včetně kabátu a beranice byla úžasná! Vypadal jako Čapajev nebo jako někdo z těch sovětských filmů, co tenkrát dávali,“ smál se Vodňanský.

Jeho tatínek po válce vstoupil do KSČ. Podle Jana Vodňanského se v něm smísil pocit entuziasmu z osvobození a touha stát se ředitelem finančního úřadu. Jenomže na začátku 50. let ho soudruzi vyloučili.

Když někdy před Vánocemi přišla domovní důvěrnice žádat paní Vodňanskou, aby „uvolnila manžela“ pro okamžitou účast na stranické schůzi, dostalo se jí odpovědi, že to je naprosto vyloučeno, protože musí uklízet. Když drzá domovnice prohlásila, že to nepřichází v úvahu, ať uklízí ona, nebo její dcera, paní Vodňanská jí z bytu vyhodila:

„Soudružka to dotáhla až k těm závěrečným vylučovacím ceremoniím a tatínka vyloučili. Což se mi nepříznivě započítalo, když jsem se chtěl přihlásit v osmapadesátém na filozofickou fakultu,“ vysvětluje Vodňanský, kterému soudruzi nedovolili studovat humanitní vysokou školu, pouze technickou. Filozofii vystudoval později a stal se žákem asi největšího českého filozofa 20. století, Jana Patočky.

„Písničky napíše strojní inženýr!“

S vážnými obtížemi především v předmětech, kde se rýsovalo, dostudoval Jan Vodňanský začátkem 60. let ČVUT. Kromě studia matematiky, ekonomie a základů programování se věnoval psaní textů pro písničky v rozhlasových pohádkách.

K rozhlasu ho přivedl jeho kamarád, básník, spisovatel, o rok starší Pavel Šrut, autor pohádkové knihy Lichožrouti: „Oslovili ho z rozhlasu, jestli by pro ně neudělal nějakou pohádku. Souhlasil, ale trval na tom, že texty k písničkám napíše jeden student ČVUT! Tím z rádia všechny šokoval. Jak jste správně pochopili, myslel tím mne. A protože já musel studovat, neměl jsem čas shánět někoho, kdo by mi texty zhudebnil, poslal je svému známému Petru Skoumalovi,“ popisoval Vodňanský.

Jan Vodňanský s Petrem Skoumalem v Činoherním klubu při zkoušce na představení Hurá na Bastilu (duben 1970). Foto: se souhlasem Post Bellum

„A ten mi pak zavolal a takovým vážným hlasem – Skoumal byl víceméně vážný člověk – povídá: ´Dobrý den. Pan Šrut mi poslal jeden váš text o Othellu, aby šel do hotelu, že tam najde Desdemonu s jiným. Tak to mne zaujalo. A to já zhudebním a prodám!´ Takže já jsem si vytvořil představu dvoumetrového producenta s býčí šíjí, co občas něco složí, ale hlavně to prodává! Asi po půl roce telefonování jsme si dali osobní schůzku před Klášterní vinárnou u Národního divadla. Byl to takový hezký letní večer. Stojím tam a vyhlížím toho producenta s býčí šíjí, co nakonec prodá třeba i mě. Pořád nikdo, čas plynul. Pak jsem si všimnul, že tam postává takový malý vojáček, ne nijak vesele se tvářící. Dodal jsem si odvahy a zeptal se ho, jestli není Skoumal. A byl to on!,“ líčil Jan Vodňanský první setkání s osudovým přítelem, se kterým pak vystupoval s přestávkami dvacet let.

Život Jana Vodňanského zachycují dva díly rozhlasové verze Příběhů 20. století. První se věnuje jeho dětství za 2. světové války, studijním letům v 50. letech, až do chvíle, kdy se v roce 1963 potkal s Petrem Skoumalem. Druhý díl vypráví o jeho konfliktech s komunistickým režimem, jak ho StB surově vyslýchala a marně se ho snažila zlomit ke spolupráci. Zazní také důvod, proč se s Petrem Skoumalem rozešli.

Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.