Diamant. Ilustrační fotografie.
*ACiD on Foter.com / CC BY-NC-ND, zdroj

StB a její zájem o drahé kameny i falešné diamanty. Platidlo pro akce v zemích třetího světa?

Napsal/a Robert Břešťan 2. srpna 2020

Když HlídacíPes.org na jaře 2018 upozornil na to, že ve sbírkách Národního muzea jsou místo nejvzácnějších drahokamů ve skutečnosti syntetické náhražky a dokonce obyčejné olověné sklo, rozběhlo se pátrání. Historika a náměstka ředitele Národního muzea Michala Stehlíka zavedlo až do archivů StB, kde našel zajímavou vedlejší stopu. 

Kam vás dovedlo pátrání po původu vzácného kašmírského safíru, který se později ukázal být v podstatě finančně bezcennou syntetickou verzí?

Hledali jsme samozřejmě jak ve sbírkové evidenci a doprovodných materiálech v archivu muzea, tak i mimo. Napadlo nás, zda se nějaké informace o nakládání s drahými kameny v muzeu nemohly nacházet také v Archivu bezpečnostních složek, kde jsou materiály Státní bezpečnosti. A zde jsem díky velké pomoci kolegů z archivu narazil na příběh, který nám sice neobjasňuje ten konkrétní případ safíru, ale svědčí o zájmu StB jak o muzeum, tak o samotné drahé kameny.

Ten konkrétní safír kupoval bývalý kurátor Jiří Kouřimský, který byl nějakým způsobem zapojen do spolupráce s StB v případu, o němž ještě budeme mluvit. Nemohlo jít třeba i o nějaký test tajné služby, jak věrohodné jsou syntetické safíry? Že ten kámen muzeu podstrčila právě StB?

To bychom hodně spekulovali a bohužel bez důkazů. Dr. Kouřimský je maximálně v 80. letech zmiňován jako oddaný straník, který přijal v roce 1987 roli v jedné zpravodajské hře Státní bezpečnosti. StB se snažila získat ke spolupráci jednoho českého emigranta, Edwina H., a při hledání využitelných témat se u něj objevila právě i otázka drahých kamenů a znalectví tohoto emigranta.

Ještě se nabízí další spekulace, že to mohl být i pokus vyprat pro tehdejší komunistickou tajnou službu peníze?

Safír se dostal do muzea v roce 1978. Koupený byl za i tehdy vysokou cenu 200 tisíc Kčs. Žádost o nákup zpracoval tehdy v září 1978 právě kurátor muzea dr. Kouřimský. Měl na něj narazit ve starožitnictví na Praze 1 a takzvaně jej „zadržel“ pro účely nákupu Národním muzeem, respektive státem vzhledem k unikátnosti, jak uvádí ve svém odůvodnění. Mimořádné finance muzeum získalo a kámen byl zakoupen. To, že by takhle StB vyprala peníze, je ale také jen další lákavá spekulace. I když impulsem k tomu, že jsme začali po historii falešného safíru pátrat i v archivech Státní bezpečnosti, byly i nepotvrzené „řeči“, že rozvědka mohla využívat drahé kameny jako platidlo v zemích třetího světa. Když jsem to ale konzultoval s mnoha znalci práce rozvědky, byli k tomu velmi skeptičtí. Přesto jsme na drobné indicie přinejmenším zájmu o syntetika v 80. letech ze strany StB narazili.

V jaké souvislosti?

Právě při snaze o naverbování německého občana, československého emigranta Edwina H. Primárním zájmem StB bylo získat jej ke spolupráci proto, že vlastnil soukromé letadlo, které měl v Německu na americké vojenské základně ve Stuttgartu. Záležitost drahých kamenů se k tomuto zájmu přidružila, protože on se věnoval právě gemologii a především syntetikům. Na schůzkách podle dr. Kouřimského projevoval velké znalosti moderních trendů rozeznávání syntetik, což StB zaujalo. Ale nebylo to jediné téma. Svazek, který k tomu StB vedla, zmiňuje i zájem vytěžit ho s ohledem na možné využití drahých kamenů ve zbrojní výrobě, konkrétně v laserových zbraních.

On byl ale spíše amatérským gemologem, nebo se tím i živil?

Pracoval původně v dopravě, ale gemologii se začal systematicky věnovat, vzdělával se, jezdil po Evropě, i proto byl velmi zajímavým možným kontaktem pro StB. Sám měl například zájem gemologii přednášet i v ČSSR, ale to byl trochu problém, protože byl emigrant po roce 1969.

Víte, čím se jej StB snažila ke spolupráci – nakonec neúspěšně – získat?

Spolupráci odmítl. Ale pro StB byl rozhodně zajímavý, protože na něj při jeho pražských pobytech nasadila celou operativní skupinu, sledovali i členy jeho rodiny žijící ještě v Československu a svazek obsahuje i citlivější informace o jeho kontaktech se ženami. Jedná se prostě o klasickou podrobnou práci Státní bezpečnosti, kdy rozpracovávají všechny využitelné oblasti výhodné pro nátlak či zajištění výhod směrem ke spolupráci. Úspěšní ale nakonec nebyli.


KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG


Vypadá to, že Edwin H. pořád ještě v Německu žije, je ročník 1946, zkusíte ho kontaktovat?

Vzhledem k ročníku narození je možné, že stále žije, ale my jsme ten případ takto dále nezpracovávali. Narazili jsme sice na nečekaný historický příběh související s muzeem, který však neposouval naše zjišťování v konkrétním případu safíru z roku 1978. Takže jsme se o žádný kontakt ani nepokoušeli. Každopádně jde o mimořádně zajímavou historii, která si do budoucna zaslouží přinejmenším nějaký kratší historický článek.

Nemohla být vlastně za tím zájmem StB o syntetické safíry či diamanty i snaha proti falešným drahokamům bojovat? Sama StB ve spisech, které jste objevil, konstatuje, že „v poslední době dochází k falešným nákupům a finančním ztrátám…“

To je bezesporu mimořádně zajímavé. Státní bezpečnost musela tento svůj argument o něco opírat, nenašli jsme však další podobné případy. Ale to může být prostě i tím, že je to složitější téma, doslova na samostatný a systematický výzkum, na který prostě nebyla kapacita. Každopádně v širším kontextu víme – a v jednom z nedávno zveřejněných rozhovorů generála Lorence to je přímo uvedeno – jak moc se StB v 80. letech zaměřovala také na majetkovou kriminalitu, korupci a celou ekonomickou oblast. Do této souvislosti by to jistě patřilo.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

5 komentářů

  1. petrph napsal:

    k tomu závěru, podle zkušeností z té doby přesně naopak. Jak STB, tak kriminálka, tak i další kontrolní instituce se sice v té době „.silně zaměřovaly na majetkovou kriminalitu, korupci a celou ekonomickou oblast.“ Jenomže právě proto se všude dělaly podrobné a opakované inventury a kontroly. A při nich by určitě odborníci ta falza rozpoznali.
    Daleko spíše se dá předpokládat, že se to vyměnilo a rozkradlo v tom chaosu po sametovce.. Ale o to se asi bude zajímat až další generace historiků…

    • Oskar (hanák z Hané) napsal:

      Jsem přesvědčen, že se to opravdu rozkradlo po sametovce. Podle toho co vím, tak se už v druhé polovině 50. let ( v letech 1956 – 57) připravovaly v provozu zvaném „polodrahokamy“ v chemičce
      v Ústí n/l syntetické monokrystaly (rubíny a safíry) tavením vysoce čistého Al2O3 v kyslíkovodíkovém plameni. Po druhé jsem se s takovou výrobou setkal v 80. letech minulého ho století v n.p. Monokrystaly Turnov, když tento podnik spadal pod Lachemu Brno.
      Je nelogické, aby StB platilo syntetickou náhražkou drahých kamenů v zemích, kde se těžily kameny přírodní. To nedává smysl, zvláště když StB mělo jistěk dispozici účty ve volně směnitelných měnách prakticky všude, kde to potřebovala. Měla je i každá PZO.

  2. Manitius napsal:

    Suma sumárum – pan „historik“ Stehlík nezjistil nic, jen se snaží dále vyrábět „příběh“ falešných kamenů, které prostě někdo ukradl. Jeho úvahy jsou naprosto komické.
    Proč by Stb měla platit drahokamy v zemích třetího světa, když s mnohými těmito zeměmi těžícími drahokamy jsme měli přátelský styk. Zadruhé, Stb pochopitelně vedla spis na chlápka, který byl jednak emigrant, jednak se zabýval strategickou surovinou pro armádu. Místo, aby pan Stehlík přiznal, že měli vždycky ve sbírkách doslova bordel (viz předchozí články na toto téma), snaží se přesvědčit okolí, že v krádeži byly zapojeny tajné služby a nepřímo hodit vinu na nebohého Kouřimského.

    • Manitius napsal:

      Což mi připomíná scénu, z mých studentských let. Někdy v 80. letech jsme se školním výletem navštívili Národní muzeum. Už tenkrát mě zajímaly kameny, a tak jsem s kamarádem neváhal a sbírkovou část minerálů jsme navštívili. K mému úžasu šly některé skříně normálně otevřít. Zabezpečení nebylo žádné, ba ani hlídač v oddělení nebyl. Mohli jsme si tam dělat, co jsme chtěli.

      • petrph napsal:

        To ano, akurát že v těchto veřejně přístupných prostorech žádné skutečně drahocenné kusy nebyly. Vedle vědecky zajímavých exponátů tam byly bezcenné skleněné kopie. Ty originály byly, (měly být) v trezoru..Na to aby se hlídala v plné bezpečnosti celá muzea, ani socík tolik zdrojů neměl, tam posedávalo pár důchodců.
        Btw, možná abych přidal vlastní vzpomínku, taky se mi jednou povedlo se v Hořovicích dostat omylem do muzea odzadu, takže jsem si ho celé prošel a prohlédl až dopředu až ke vstupu. Nikomu to nevadilo, protože tam stejně nikdo krom paní v pokladně nebyl.:))).

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *