Na dnešek připadá neslavné výročí. „10. červenec 1947 je smutný den našich dějin. Vláda na nátlak Moskvy odmítla Marshallův plán poválečné obnovy a parlament odhlasoval ostudný Lex Schwarzenberg. Majetek aktivního bojovníka proti nacismu, knížete Adolfa Schwarzenberga, byl rodině opakovaně odňat (prvně nacisty r. 1940),“ napsal na síti X kněz a bývalý ministr kultury Daniel Herman. O Lex Schwarzenberg a smutné roli Milady Horákové při prosazování tohoto zákona podrobně píše v nové knize České průšvihy 1945–1948 Tereza Engelová.

Když dne 10. července 1947 předstoupil před ústavodárné Národní shromáždění jako první poslanec Sedlák, který se k návrhu zákona poslanců „Vilíma a druhů“ mezi nimiž byl i bratr prezidenta Beneše Vojtěch, vyjadřoval za zemědělský výbor, neváhal Schwarzenbergy lživě spojit s pobělohorskou šlechtou a schválení zákona označil za sociálně revoluční počin proti „nadlidem“.

Čtěte ukázku z nově vydané knihy

České průšvihy 1945–1948

Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!

„Je krásným vysvědčením zemím matky kultury, historické Evropy, že se pro poživačný život nadlidí svou sociální strukturou dnes již nehodí,“ přednesl mimo jiné ke kolegům poslancům zpravodaj za výbor zemědělský a protiústavní počin neváhal označit za „revoluční“: „Smyslem osnovy je vypořádati se se zřetelem na národní a sociální revoluci československou s majetkovou stránkou ohromného komplexu nemovitostí a podnikového souboru schwarzenberského. Před prvou pozemkovou reformou měřil tento majetek 180.000 ha a po reformě stále ještě 55 000 ha půdy,“ vypočetl případné zisky pro stát poslanec Sedlák.

Na velký majetek netřeba brát ohledy!

Národní socialista Alois Neuman, který vystupoval za rozpočtový výbor, alespoň zmínil, že by se mohl Lex Schwarzenberg někomu zdát protizákonný a protiústavní. Na to měl ale sestavenou protiargumentaci:

„Jsem si jist, že z určitých stran nebo kruhů je možno očekávati proti této zákonné osnově i námitky, které budou v té neb oné formě vyjadřovati, že jde o zákon, který je ve své podstatě zaměřen proti soukromému vlastnictví v oboru velkého pozemkového majetku a proti jednotlivci,“ řekl před poslanci Neuman a v podstatě „prorocky“ je ujistil, že nová ústava, která jim bude v budoucnu předložena (což se stalo po únoru 1948, pozn. aut.) nebude už na soukromé vlastnictví velkého majetku brát ohledy. Zmýlil se jen v drobném detailu, přestala brát ohledy na jakékoliv soukromé vlastnictví.

„Námitka, že jde o zásah do soukromého vlastnictví, nemůže však obstáti, poněvadž republika zasáhla již jinými zákony do soukromého vlastnictví, a to tak, jak jí přikazuje dobrovolně nastoupená tendence nové sociální struktury, pro kterou se československý lid sám rozhodl,“ upozornil Neuman a pokračoval: „Okolnost, že ústavně není dosud toto rozhodnutí pevně formulováno, nemůže hráti zvláštní roli. Podle toho, co všichni po druhé světové válce cítíme a co víme o naprosté nutnosti nové sociální struktury, musíme již dnes říci, že v nové ústavě nelze počítati s jiným řešením u zvlášť velkého pozemkového majetku a že i ten bude nutno řešiti s hlediska obecného prospěchu. V tomto směru můžeme býti zcela klidni. Můžeme zcela bezpečně počítati s tím, že nová ústava schválí do všech důsledků rozhodnutí, kterým se dnes předchází budoucí formulace velmi závažné otázky. Jde o řešení předcházející ono rozhodnutí, jež je pro budoucnost očekáváno s naprostou jistotou.“

Horáková: Majetek není rentabilní, pokud není státní

To nijak nerozporovala ani další řečnice, která si vzala slovo hned po Aloisi Neumanovi (o kterém podrobně píše se své kapitole této knihy Ondřej Neumann), národněsocialistická poslankyně Milada Horáková. Státní loupež ve formě zákona proti jediné osobě (formálně šlo o tři osoby, ale naživu byl z nich jediný Adolf Schwarzenberg, pozn. aut.) odprezentovala před poslaneckou sněmovnou jako cosi samozřejmého a dokonce nutného, aby poválečné Československo mohlo fungovat dle jejích, Sovětským svazem ovlivněných, představ. Horáková „alespoň“ apelovala na zodpovědnost, kterou na sebe stát převodem bere:

„Převzetím schwarzenberského majetku ujímá se země Česká nejenom určitých práv, ale i závažných povinností. Jejím úkolem bude nyní proměnit schwarzenberské statky v dokonalý nástroj veřejné prospěšné služby a zapojiti jej organicky do nového systému naší lidově demokratické správy. Ačkoli cílem každého podnikání musí být rentabilita, nelze v daném případě měřit výnosnost tohoto majetku pouze bilančním, vykazovaným ziskem. Velký majetek, byť je jeho výnos uspokojivý, není – posuzujeme-li jej s hlediska národního a ve vyšším slova smyslu – ještě rentabilní, nesplňuje-li kromě předpokladů hospodářských také určité předpoklady kulturní a sociální. Totéž, co ukládáme státu a veřejným institucím, totéž očekáváme od znárodněných podniků a totéž musí být v zásadě požadováno také zde, ovšem v takovém rozsahu, který je úměrný daným možnostem.“

Horáková i Alois Neuman ve svých projevech neopomněli zmínit také necelé čtyři tisíce schwarzenberských zaměstnanců, kteří byli vůči Adolfovi Schwarzenbergovi velmi loajální, což se naivně domnívali, že přenesou i do služby pro stát. Jen jaksi pozapomněli na to, že ten i je nakonec kvůli Lex Schwarzenberg připravil o veškeré sociální výhody, které jim jejich původní zaměstnavatel poskytoval, včetně penzí, které dostávali. Milada Horáková i pro ně chystala zářné zítřky v postupně kolektivizovaném Československu.

10.7.1947 je smutný den našich dějin. Čs.vláda na nátlak Moskvy odmítla Marshallův plán poválečné obnovy a parlament odhlasoval ostudný Lex Schwarzenberg. Majetek aktivního bojovníka proti nacismu, knížete Adolfa Schwarzenberga, byl rodině opakovaně odňat (prvně nacisty r. 1940). pic.twitter.com/jO24FLoWQn

— Daniel Herman (@DanielDherman) July 9, 2025

„Země Česká nezískává totiž ve schwarzenberských statcích jen statické, materiální hodnoty. Jak zde již bylo řečeno a jak to podtrhl pan posl. Neuman, do jejích služeb přechází i rozsáhlý aparát zaměstnanecký, v jehož schopnostech je záruka dalšího spořádaného vývoje a prosperity. Budiž ještě jednou po zásluze zdůrazněno, že tito zaměstnanci a mnozí jejich předchůdci, ačkoliv poctivě pracovali pro svého zaměstnavatele, věrně sloužili také vlasti a tím, že schwarzenberskému panství vtiskli jeho český ráz, zasloužili se o to, že přechod do vlastnictví země české děje se dnes poměrně s nejmenšími obtížemi. (Potlesk.) Bude právě úkolem těchto zaměstnanců, aby dovršili toto své dílo praktickým realisováním lidově demokratických zásad,“ těšila se z nově schvalovaného zákona Milada Horáková.

Jakkoliv bylo součástí Lex Schwarzenberg „uzákoněno,“ že zaměstnanci Schwarzenbergů zůstanou na svých pozicích za stejných podmínek, tedy včetně vyplácení důchodů, realita byla nakonec jiná. Stejně jako stát nedodržel závazky vůči nim, už vůbec je nedodržel vůči Adolfovi Schwarzenbergovi a jeho rodině.

Kořist jihočeských kmotrů

V paragrafu 5 se stát zavázal, že „dosavadním vlastníkům“ poskytne zaopatřovací důchod ve výši určené vládou. Nikdy se tak nestalo. Stejně tak nedodržel, že převezme pouze majetek nemovitý. Rodině se nevrátila doslova ani vidlička. Jak pro HlídacíPes.org vzpomínal pravnuk Adolfa Schwarzenberga Adam von Pezold i rodinné fotografie si musel po sametové revoluci kupovat zpět do majetku rodiny přes Aukro. Přesné soupisy ukradeného majetku odmítají české instituce rodině původních majitelů dát dodnes.

Nemluvě ani o tom, že se Československo v zákonu zavázalo držet schwarzenberský majetek v dobrém stavu a jako jeden celek (což opakovaně zdůrazňovali při jeho schvalování i Horáková a Neuman). Nejen, že řada budov a zámků je ve stavu katastrofálním (Postoloprty, Protivín atd.) po sametové revoluci začal stát, navzdory vzneseným restitučním nárokům potomků Adolfa Schwarzenberga, majetek rozprodávat v privatizaci. Podstatnou část skoupili podnikatelští šíbři napojení na jihočeskou ODS.

Zámek Protivín například zprivatizovaly firmy napojené na Romana Janouška, hlubocký Štekl (dnes hotel) z větší části patří Tomáši Hrdličkovi, českokrumlovský pivovar Eggenberg známá postava tehdejšího pražského podsvětí František Mrázek, další majetky, včetně velké části rybníků Pavel Dlouhý přezdívaný od té doby „kníže z Hluboké“.

Lex Schwarzenberg zůstává protiústavní součástí českého práva. Stát se tváří, že je to v pořádku