Žili zde po staletí a zanechali po sobě viditelnou stopu. Totalitní režimy ale s životy členů šlechtických rodin otřásly. Až po roce 1989 někteří rodová sídla znovu obydleli. Jak naši šlechtu poznamenala zkušenost s exilem? Co vyprávěli pro Paměť národa?

„Můj dědeček po celý život něco ztrácel. Narodil se v roce 1904 za císaře pána. Ale to dvacáté století bylo strašně tragické. Dědeček jako mladík zažil pozemkovou reformu, která dost těžce dolehla na pradědečka. Ten pak umřel už v šedesáti letech a dědeček se toho takzvaného velkostatku musel ujmout poměrně mlád,“ vypráví Tomáš Czernin o svém dědovi Rudolfovi.

To je teď naše nová vrchnost!

O rozpadu monarchie vypráví i Thomas Thun: „Roku 1919 jako by se zhroutil svět. Ale pradědeček Jaroslav byl realista, a když se strýc Arnošt ptal, jestli má nastoupit do československé armády, řekl:“

„Samozřejmě, že tam půjdeš! Ta nová vrchnost nás sice netěší, ale je to teď naše vrchnost.“

Arnošt Thun-Hohenstein nejenže sloužil v československé armádě, ale v roce 1938 s ní také mobilizoval proti hitlerovskému Německu.

„Velel nějaké motorizované jednotce a během mobilizace je nechal nastoupit v pět hodin ráno před Valdštejnským palácem v Praze,“ líčí Thomas Thun.

„Křičel tam na ně rozkazy a nato Waldsteinová, jedna naše teta, vykoukla z okna paláce a volala: ‚Vy uličníci, proč děláte takový kravál?‘ Strýc pak za ní poslal adjutanta, aby to urovnal… Panebože, kdyby tenkrát došlo k válce, oni by samozřejmě bojovali na české straně!“ Tenkrát ale k válce ještě nedošlo…

Pak se u nás mluvilo jen česky…

„Přišly události roku 1938, mnichovská krize,“ vypráví dál Tomáš Czernin. „Dědeček se zúčastnil těch delegací zástupců starých českých rodů u prezidenta Beneše, kde se postavili za zachování územní celistvosti zemí Koruny české, tedy proti odtržení Sudet. Potom na jaře 1939 byli u prezidenta Háchy deklarovat sounáležitost s českým národem. Samozřejmě, že signatáři těchto deklarací se dostali na černou listinu gestapa.“

Karel s otcem na Orlíku, zima 1938/1939. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

„To prohlášení mělo jistou váhu,“ vzpomínal Karel Schwarzenberg, syn autora deklarace.

„Tehdy jsme se stavěli za celistvost českých zemí. Potom za okupace tvrdili Němci v souladu s rasovou teorií, že veškerá šlechta je germánského původu, tudíž i šlechta v českých zemích by se měla přihlásit k německé národnosti. I tomu bylo nutno se postavit. Bylo zajímavé, že deklaraci podepsala spousta rodin s nečeskými jmény. Ale cítili jsme se jako zemské rodiny, které patřily k zemím Koruny české a později Československu.“

Být na černé listině za války znamenalo uvalení nucené správy na majetek, ale nejen to…

„Znamenalo to, že se pak u nás mluvilo jen česky,“ vypráví Johannes Lobkowicz.

„I moje babička, která uměla česky jen špatně, odmítala na ulici mluvit německy. I to byla forma protestu.“

Falešná vlajka

Ne všichni zůstali k Československu loajální, řada šlechticů zejména z německojazyčných oblastí se přihlásila k německé národnosti a občanství, mnozí pak bojovali v jednotkách wehrmachtu.

„Tatínek zemřel, když mu bylo okolo sedmdesáti. Kdyby žil déle, mohl bych to s ním probírat zevrubněji,“ říká Thomas Thun. „Vždycky nám ale říkal: Chovejte se lépe než my, my jsme se hnali za falešnou vlajkou. Měl pak velké pocity viny…“

„Ještě mě k tomu napadá: můj otec zemřel, když byl stejně starý jako já teď, tedy v 72 letech. Kdyby žil déle, dalo by se s ním o tom velmi dobře a intenzivně povídat. Pořád nám říkal: ‚Chovejte se lépe než my! My jsme šli za špatnou vlajkou, byli na špatné straně…‘, a cítil velkou vinu, když vyšlo najevo všechno to, co se stalo, od vyhlazování Židů až po ty šílené činy wehrmachtu na Východě, na Ukrajině, v Rusku atd. A bratr mi vyprávěl, a to jsem nevěděl, že otec společně s jedním strýcem Thunem na poutním místě v bavorském Švábsku zašli za knězem a probírali to s ním. Takže to lze chápat jako jakýsi náboženský pokus se všem těm hrůzám postavit čelem – a ne to prostě jen přejít…“

Na tyto rodiny se po válce pohlíželo jako na německé a bylo s nimi zacházeno v duchu tehdejší kolektivní odplaty. Friedrich Thun-Hohenstein, Arnoštův syn a dnes slavný rakouský herec, strávil jako tříleté dítě rok a půl s rodinou v internačním táboře v Kroměříži. „Z vyprávění matky vím, že v lágru byl hlad. A sám vzpomínám na jeden ‚zázrak‘ – vařené vejce, které matka oloupala a rozdělila mezi nás čtyři děti.“

„Jel jsem nejprve na kole z Doks až do Prahy,“ popisuje pozdější duchovní Angelus Waldstein svůj útěk před Rudou armádou a později přes hranice na Západ. Psal se rok 1945 a jemu bylo čtrnáct let.

„A odtud nás potom odvezli traktorem s přívěsem do Šťáhlav u Plzně, kde jsme byli do konce války. Potom jsme museli pěšky šlapat až do Horšovského Týna a v září konečně přes hranici do Rakouska…“

Běžný život uprchlíků

„Po válce dědeček už majetek nedostal zpátky,“ pokračuje Tomáš Czernin.

„Přišel komunistický puč a v roce 1964 dědeček odjel do Rakouska a zůstal tam. Ztratil majetek, ztratil vlast. V Rakousku žil bez prostředků z podpory příbuzných. Potom trpěl rozdělenou rodinou, tím, že my jsme zůstali v Československu. Ten jeho život byl takový smutný.“

Exodus českých šlechticů po roce 1948 byl masivní. Richard Belcredi, pozdější redaktor českého vysílání Rádia Svobodná Evropa, utekl s pomocí převaděče přes řeku Dyji „jenom se zubním kartáčkem“, jak zdůrazňuje jeho syn Richard Alain.

Podobně dobrodružně utíkal i pozdější filosof Mikuláš Lobkowicz. „Za peníze si obstarali převaděče, ten je dovedl do lesa k hranici a řekl – a tamhle teď přeběhnete,“ vypráví Mikulášův syn Johannes. „Byli tři. Děda s ruksakem a pěknými botami, táta měl v batohu Schopenhauera – Božskou komedii a další chytré knihy – strýček zase mikroskop na pozorování žab.

Pěšky se dostali do Řezna a tam je umístili do uprchlického tábora, kde jim začal běžný život uprchlíků… Tlačenice, záchod na chodbě a tak.“ Z řezenského zámku jednou do tábora poslali komorníka, aby Lobkowicze pozval na večeři. Podmínkou ale bylo, že přijdou ve fraku. Ten ale přece nechali na zámku v českých Drahonicích!

„Hluboce lituji, Jasnosti,“ odtušil prý komorník. A pozvání bylo zrušeno.

Rodina Lobkowicz před křimickým zámkem, zřejmě 30. léta 20. století. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

1968: Najednou jsem byl Čech

Srpnové události roku 1968 sledovala šlechta většinou z bezpečí svého exilu, ne tak ale Friedrich Thun-Hohenstein, který právě v té době natáčel film v Praze.

„Byli jsme v noci venku a pak přiběhla jedna holka, brečela a říkala – jedou sem Rusové!“ vzpomíná na 21. srpen.

„My, Rakušané, jsme to nechápali. Vždyť jsou to vaši kamarádi, proč ten povyk? Tu noc jsem vůbec nevěděl, kde jsem. Skončil jsem v kavárně na Václavském náměstí, kde už byli přátelé. A pak šli kolem lidi s krvavou vlajkou a pod ní ležela nějaká žena a zpívali hymnu. Kde domov můj, voda hučí po lučinách… A z rozhlasu hlásili: Jsme okupováni. To mě úplně dostalo. Najednou jsem byl Čech, byl jsem s nimi solidární a běhal jsem po ulicích. Pak jsme stáli Na Příkopech, mladí Češi nám nabízeli cigarety…“

„Odehrávaly se tam šílené scény, plačící sovětští vojáci, mladí kluci, kteří ani nevěděli, co tam dělají. A ta hymna, panebože…“

Když potom Friedrich za pomoci rakouské armády překotně opouštěl zemi v koloně aut, naložil si do kufru vozu jednoho českého kamaráda, a pomohl mu tak za hranice…

Utíkaly desítky tisíc lidí. Na pomoci uprchlíkům na rakouské straně hranice se podílela mimo jiné organizace Maltézská pomocná služba, kterou z Vídně vedli Berthold a Daisy Waldsteinovi. Bertholdova sestra Maria byla stejně jako Daisy přímo na hranicích. „Bylo to v Nagelbergu, byla jsem tam spolu se členy maltézského řádu,“ vzpomíná.

„Přicházeli uprchlíci a my jsme tam postavili velkou polní kuchyni. Někdejší divadelní sál jsme vyklidili a rozložili tam všude spacáky, aby si ti lidé mohli po útěku odpočinout…“

Kdo naději ztratil, všechno ztratil

Československo tehdy opustila i řada šlechticů, kteří tam doposud zůstávali. Mezi nimi i Jaroslav Lobkowicz. Ven ho lákala láska k jeho budoucí francouzské manželce, ale i další důvody. „V srpnu 1968 jsem byl jako opravář televizí vlastně na konci své kariéry. Předtím jsem ještě doufal, byla doba Dubčeka, myslel jsem, že bych se třeba osamostatnil… Ale pak byl konec.“ Neváhal a odjel.

„Měl jsem pak někde v Německu přednášku o vývoji v Čechách po válce. Citoval jsem tam Komenského: Kdo statek ztratil, nic neztratil. Však kdo naději a trpělivost ztratil, všechno ztratil. Kdo posečkati nechce, až by zlé přešlo, a dobré přišlo, jak jemu pomoci? Říkali si – ten se asi zbláznil! Ale pár let nato za mnou přišli: Měl jsi pravdu!“

„Já jsem se po celá ta léta vždycky chtěl vrátit domů,“ říkal Karel Schwarzenberg. „Nejšťastnější den mého života byl 20. prosinec 1989, když byl Václav Havel zvolen prezidentem a já jsem věděl, že teď už je to na beton, že teď už jsme opravdu svobodní.“

… je to přece moje vlast!

„Když vyšly restituční zákony a stálo tam, že se navrací majetek, který byl zabaven po únoru 1948, mysleli jsme, že z toho nic nebude, protože dědečkovi majetek sebrali už Němci,“ končí vyprávění Tomáš Czernin.

„Nicméně tatínek se rozjel do majetkových knih a ukázalo se, že rozhodnutím soudu z roku 1947 se smlouva mezi nuceným správcem a protektorátem považuje za neplatnou a vlastníkem je nadále Rudolf Czernin, můj dědeček. Mně se splnila všechna přání. Mohl jsem se vrátit a pokračovat v tom, co musel dědeček opustit.“

Navrácený majetek byl ale většinou v žalostném stavu. „V prosinci jsme se stali majiteli té obrovské škatule a nevěděli, co bude dál,“ vzpomíná na restituci drahonického zámku Johannes Lobkowicz. „Najal jsem myslivce s obrovským psem, aby to tam po nocích hlídal. Rozhodovali jsme se – buď necháme tu budovu spadnout, nebo se do ní musíme nastěhovat.“ Prodali dům v Německu, Drahonice opravili a dnes zámek obývají.

„V prosinci jsme byli majiteli téhle obrovské škatule a vůbec jsme nevěděli, co se s ní stane. Najal jsem lesníka, který se s velkým černým psem usadil dole, aby se nerozkradlo to, co tam ještě zbylo, tedy krásné staré zámky. A pak jsem tam přijel s tchýní a architektem a architekt prohlásil – ano, to půjde opravit. Pak jsme si řekli, buď necháme dům, který jsme právě získali zpět, spadnout, nebo se do něj nastěhujeme. A v září jsme se stěhovali. Do vytápěného domu, s tekoucí vodou a opravenými podlahami. Zvenčí stále vypadal neuvěřitelně, ale byl to úžasný výkon, velmi na mě zapůsobily kvality a nasazení všech lidí, kteří se na tom podíleli.“

Restituce se ale na všechny šlechtické rodiny nevztahovaly. I reakce těch, kteří nic zpět nedostali, byly různé. „Prezident Havel mě pozval do Prahy,“ vzpomíná Thomas Thun. „A tehdy jsme se rozhodli, že se našeho presumptivního dědictví vzdáme. Byl to samozřejmě čistě symbolický počin.“

„Česká strana náš nárok totiž nikdy neuznala. Ale chtěli jsme tím dát najevo, že většina odsunutých a jejich potomků nechce mít s nerealistickými požadavky některých organizací nic společného. Myslím, že to někteří lidé na české straně pochopili tak, jak jsme to mínili.“

„Zámek převzalo město Doksy,“ říkal o svém rodišti Angelus Waldstein. „Úplně nahoře ve druhém patře, kde byly naše dětské pokojíky, je teď muzeum Čtyřlístku, tedy komiksu, na jehož stránkách ožívá celá krajina okolo. Každopádně víme, že zámek je v nejlepších rukou. Zvenčí je pěkně dekorovaný a opravený.“

„Chci si náš zámek pamatovat takový, jaký jsem ho opustila,“ sděluje Maria Waldstein o Třebíči. „I tamní lidi. Je to můj lid. Waldsteinové byli přece pořád v Čechách, žili jsme tam po staletí.“

Autor textu Jan Blažek působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.