Emilie Kozubíková se nenarodila jako nevidomá. O zrak přicházela pozvolna a v době dospívání žila na pomezí světů vidících a nevidomých. A později jako předsedkyně organizace nevidomých dělala vše pro to, aby lidé se zrakovým handicapem nezůstávali v izolaci.

„Do naší pekárny chodila nakupovat holčička, která na mě pokřikovala: ‚Slepoň, slepoň!‘ Nechtěla jsem to poslouchat. Ale nemohla jsem se před ní schovat, protože jsem nikdy nevěděla předem, kdy přijde,“ vzpomíná Emilie Kozubíková na jeden ze zážitků ze svého dětství.

Emilie s maminkou Marií Czudkovou zhruba v roce 1942. Zdroj: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa

Narodila se roku 1940 a vyrůstala v Bystřici nad Olší v okrese Frýdek-Místek na Těšínsku. K tamnímu koloritu patřili dva tělesně postižení lidé – neslyšící pán, přezdívaný Beok, který pásl krávy, a žena se zdeformovanou hlavou, jíž se v místní hantýrce říkalo Kocoglovka, kočičí hlavička. Emilie od dětství cítila, že i ona je „jiná“, a vzbuzuje tím nechtěnou pozornost.

Připadalo mi, že mě řadí k nim. Byli jsme postiženi takovým zoufalým zviditelněním.

Její onemocnění, zánět sítnice, se začalo projevovat postupně mezi pátým a šestým rokem. Když začala chodit na hodiny piana, ukázalo se, že pořádně nevidí na noty. Jindy ji oční vada zaskočila při čtení Sienkiewiczova románu Quo Vadis:

„Najednou písmenka zmizela, viděla jsem jen prázdnou stránku. Říkala jsem si, jak je možné, že tu stránku nevytiskli. Ale za chvíli písmena na papír naskákala zpátky.“

Injekce do očí i léčba placentou

Emilie Kozubíková při hře na klavír, asi roku 1947. Zdroj: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa

Emiliin tatínek musel za druhé světové války narukovat do Wehrmachtu a z fronty se už nevrátil. Její matka, energická a všemi respektovaná žena, vedla pekárnu sama a i v dobách kritického nedostatku mouky dokázala zajistit chleba pro celou Bystřici.

Po roce 1948, kdy bylo Emilii osm let, jí pekárnu znárodnili. Matka neměla nárok ani na zdravotní pojištění. Aby pro dcerku zajistila léčbu, přijala práci uklízečky na očním oddělení v nemocnici v Třinci, večerně začala studovat a později pracovala jako zdravotní sestra.

Emilie v dětství podstoupila řadu bolestivých zákroků: olejové injekce, kortizolové injekce do očí nebo injekce vroucího mléka, které jí vyvolávaly vysokou horečku. Lékaři vyzkoušeli i metodu vyvinutou ruským oftalmologem Filatovem, kdy jí do očního bělma zašili kousek placenty, která měla vyživovat sítnici.

Nic ale nezabralo, zrak se jí stále zhoršoval. Navzdory všemu Emilie dokázala svůj handicap skvěle maskovat.

Nikdo mi nevěřil, že nevidím. Chodila jsem suverénně a hlavně rychle, aby to na mě nikdo nepoznal.

Emilie jako družička zhruba v roce 1944. Zdroj: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa

Na ulici se orientovala podle povrchu, přesto často padala a odnášela si různá zranění: „Na cestě někdy bývala halda štěrku. Stávalo se mi, že jsem na ni spadla. Kolena odřená, silonky roztrhané, šutry v manžetách i za límcem… Ale vždycky jsem se vystonala.“

Chodila do běžné základní školy a až do sedmé třídy procházela s výbornými známkami, látku si dokázala zapamatovat z výkladu učitele přímo při hodině:

„Učitelé v Bystřici mě znali odmalička, věděli, že pořád musím dohánět, protože jsem bývala víc v nemocnici než doma. Ale viděli, že se snažím, a udržovala jsem se v pětici nejlepších žáků.“

Toužila po vzdělání, ale nemohla číst

Vzdělávání zrakově handicapovaných dětí bylo v padesátých letech, kdy Emilie končila základní školu, soustředěno do státních škol pro nevidomé a slabozraké, často internátních, daleko od domova.

Integrace do běžných škol tehdy neexistovala. Pro Emiliinu matku však toto řešení nepřipadalo v úvahu. Internátní školu před dcerou zmiňovala jako místo plné hrůzy:

O internátní škole pro zrakově postižené se u nás mluvilo jen jako o ‚ústavu‘, kde jsou děti zavřené. Byl to strašák!

Až později v dospělosti, když Emilie takový internát navštívila, zjistila, že děti vzdělávající se v internátu mají řadu dovedností, na které ona musela přicházet sama a s obtížemi.

Na druhém stupni základní školy se s matkou přestěhovaly do nedaleké Vendryně a v nové škole se svým handicapem narazila:

„Brali mě jako lajdáka, protože do knih jsem už neviděla a učitelé mi to nevěřili. I když jsem přinesla potvrzení, mysleli si, že snad simuluju.“ Základní školu ji nechali dokončit jen se slibem, že se nebude hlásit k žádnému dalšímu studiu.

Emilie dychtila po informacích, toužila se učit, ale číst už nemohla: „To byla moje tragédie, protože já jsem milovala vědění, ale ono už mi to nešlo.“ Zůstala odkázaná na pořady v rozhlase.

Teprve po přestěhování do Frýdku-Místku, kde vstoupila do místního Svazu invalidů, se seznámila s manžely Vidlářovými z Ostravy, kteří ji začali učit Braillovu písmu.

„Já jsem to považovala za fantasmagorii, ale aspoň jsem to zkusila. Zprvu jsem jenom slabikovala, protože to nebyla soustavná výuka. Při schůzi nebo u nás doma mě naučili vždycky pár písmen a zase odjeli.“

Postupně se ale naučila písmena spojovat a brzy si přečetla svou první knihu v Braillově písmu: Fučíkovu Reportáž psanou na oprátce. A hned poté následovala Cesta do země Mašukulumbů od Emila Holuba. Cesta k vědění se jí znovu otevřela.

Řidič ji vyhazoval z autobusu

Emilie našla pracovní uplatnění jako spojovatelka v telefonní ústředně. Provdala se za nevidomého Emila Sikoru, který oslepl po úrazu, a čekali první dítě. V té době narazila na absurdní nátlak ze strany lékaře, aby podstoupila interrupci, protože její onemocnění by podle něj mohlo být dědičné:

Pan gynekolog mě hrozně vypeskoval, že stát nemá zájem, aby se rodily postižené děti, a abychom měli rozum, a tak dále.

„Byla jsem už v šestém měsíci a oni byli připraveni provést umělé přerušení těhotenství,“ pokračuje Emilie Kozubíková. Jeho nátlaku naštěstí dokázala vzdorovat a narodila se jí zcela zdravá dcera Evička.

Emilie Kozubíková s prvním manželem Emilem Sikorou, maminkou a dcerou Evičkou začátkem 60. let. Zdroj: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa

V době těhotenství konečně dokázala překonat svůj dosavadní odpor k chůzi s bílou holí. Až dosud totiž chodila po paměti, aby nevzbuzovala soucit kolemjdoucích. Ukázalo se, že její obavy nebyly bezdůvodné:

„Když jsem čekala Evičku, už jsem si nemohla dovolit, abych sebou každou chvíli někde sekla. Tak jsem chtě nechtě začala chodit s bílou holí. U nás ve městě bylo málo nevidomých a když jsem se ukázala na ulici, kolem mě to jenom syčelo: Slepá, slepá, taková mladá a slepá… chudák.“

Diskriminaci zažívala také při cestách do zaměstnání. Jeden řidič autobusu trval na tom, že jako držitelka průkazu ZTP/P (zvlášť těžké postižení s potřebou průvodce) musí cestovat s doprovodem, a samotnou ji do autobusu odmítal pustit.

„Nemohla jsem poznat, ve kterém autobuse ten řidič je, abych se mu vyhnula. Tak jsem často měla ostudu, když jsem začala nastupovat a všichni lidi slyšeli, jak se se mnou handrkuje a vyhazuje mě z autobusu.“

Naplnění v práci pro druhé

Manželé Vidlářovi, kteří ji naučili Braillovu písmu, Emilii časem přesvědčili, aby ve Frýdku-Místku založila specializovanou organizaci nevidomých. Zdráhala se, protože kvůli svému nedostatečnému vzdělání měla velmi nízké sebevědomí:

Udělali kozla zahradníkem. Já, trouba, která se bála promluvit, měla najednou zařizovat něco takového!

Emilie kolem roku 1960. Zdroj: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa

Ale brzy se ukázalo, že je člověkem na svém místě: „Najednou jsem měla šestatřicet lidí, a postupně se to rozrostlo na sto dvacet lidí a udělali mě předsedkyní celookresní organizace nevidomých.“

Organizaci vedla celých dvacet let a v práci pro druhé našla své naplnění. Objevila v sobě elán, o kterém dosud možná ani nevěděla: vystudovala kurzy pro instruktory Braillova písma, pořádala besedy na školách, výstavy a prezentace o životě nevidomých.

Pro členy své organizace organizovala kurzy, výlety a koncerty, sháněla nedostatkové pomůcky jako magnetofony, šachy a knihy pro nevidomé. Sama napsala několik knih, mimo jiné své paměti Můj ostrov vidoucích.

„Prožila jsem velmi dramatický život, ale vždy jsem kolem sebe měla anděly, kteří mi pomáhali a někam mě posouvali. Můžu říct, že jsem se se svým postižením naučila kamarádit,“ říká Emilie Kozubíková na závěr rozhovoru s Pamětí národa.

Autorky textu Barbora Šťastná a Petra Sasínová působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.