Letos by oslavil sté narozeniny. Profesor filozofie Radim Palouš se, jako šedesátiletý topič a invalidní důchodce, v roce 1983 stal mluvčím Charty 77. Státní bezpečnost ho od té chvíle takřka nepřetržitě sledovala, opakovaně zatýkala a věznila. On si ale z StB dělal legraci… Oslovoval tajné policisty, když ho sledovali; přednášel dějiny filozofie v celách předběžného zadržení. A při výslechu snědl „předmět doličný“ – dopis od pronásledovaného kněze Josefa Zvěřiny.

Devadesátiletému profesoru Radimu Paloušovi se už těžce dýchalo a špatně chodil, když ho v roce 2014 navštívil redaktor Paměti národa. S jednou nohou měl problémy už od mládí.

Při neopatrném seskakování z motorky mu totiž na začátku padesátých let na brigádě v mosteckých dolech šlapka stroje utrhla sval na levé noze a v nemocnici mu nohu chtěli amputovat. Zachránil ho porodník, použil na pacienta v té době ještě experimentální „zázračný“ lék – penicilin.

Učil studenty myslet svobodně

Radim Palouš. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Estébáci si z tohoto statečného belhajícího se mluvčího Charty 77 dělávali trapné šprýmy: „U nás si, pane docente, posedíte…“ StB ho ovšem považovala za zvlášť nebezpečného. Filozof Palouš po vzoru svého učitele a přítele Jana Patočky bojoval proti totalitnímu režimu tím, že učil mladé lidi myslet svobodně. Založil tzv. podzemní univerzitu – pořádal bytové semináře.

Radim Palouš, v devadesátých letech rektor Univerzity Karlovy a autor mnoha vynikajících publikací o výchově a pedagogice, čelil v osmdesátých letech neobyčejně intenzivní policejní šikaně. Takřka na každém kroku ho sledovali dva nenápadní pánové a tvářili se nepřítomně.

Radim Palouš šel do Klementina do knihovny, počkal si na neuniformované policisty a schovaný za rohem na ně promluvil laskavým hlasem:

„Vážení pánové, já si tu budu nyní tak dvě hodiny číst, běžte si třeba na kafe, sejdeme se potom. Hezký den!“ usmívá se při vzpomínce Palouš. Estébáci se prý tvářili překvapeně, jako by nechápali, o co jde.

Radim Palouš byl za normalizace v době svého pronásledování nemocný, bylo mu mu už téměř šedesát let, užíval prášky na srdce. V estébáckých protokolech ho vyšetřovatelé uváděli povoláním: „topič v invalidním důchodu“. Jednou při výslechu využil své medikace, aby ochránil přátele.

Zatkli ho v pět hodin ráno, když pospíchal, aby přátelům předal důležitý dopis pronásledovaného pátera Josefa Zvěřiny. Text byl napsán na průklepovém papíře, Palouš ho měl pečlivě složen v kapesníku v kapse. Když ho estébáci dovedli do vyšetřovny, požádal o vodu, aby zapil své prášky na srdce. Estébák vstal a jakmile se otočil, aby nalil skleničku z kohoutku, Palouš dopis snědl a nabízenou douškou vody ho zapil…

Motocyklová spojka

Radim Palouš a Jan Pavel II. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Radim Palouš se narodil roku 1924 v Praze v rodině novináře. Studoval klasické gymnázium. Zajímala ho přírodověda, chemie, naučil se německy, anglicky, rusky, latinsky a řecky. V dětství navštěvoval Sokol a skautský vodní oddíl vedený slavným spisovatelem Jaroslavem Novákem přezdívaným Braťka.

Devatenáctiletý Radim se jako mnozí skauti zapojil do Pražského povstání 5. května 1945. Asistoval kulometčíkovi v Motole, sloužil jako tzv. motocyklová spojka. Na motorce Jawa Robot jezdil mezi smíchovskými barikádami a jejich velitele informoval, odkud postupují německá vojska.

Vícekrát se ocitl v ohrožení života, doslova kolem něj létaly kulky, ale zázrakem přežil bez zranění.

Sám vzpomíná na přítele Jana Balouna, který dostal zásah přímo do srdce a na místě zemřel. Palouš nedokázal jít za jeho maminkou, aby jí smrt syna oznámil…

Viděl Patočku plakat

Radim Palouš. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Po válce začal studovat historii a filozofii na Univerzitě Karlově, kde navštěvoval strhující přednášky z dějin filozofie Jana Patočky. Myšlení tohoto největšího českého filozofa 20. století, zakladatele fenomenologie, na Radima Palouše zapůsobilo natolik, že se stal Patočkovým blízkým žákem a rodinným přítelem.

Po únoru 1948 Patočkovi zakázali na fakultě přednášet, studenti pak začali navštěvovat jeho bytové semináře. Radim Palouš vzpomíná, že právě tady zažívali s Patočkou hloubku jeho filozofie.

Pro Palouše představoval Patočka zásadní postavu života, naučil ho dívat se na věci nově. S ním se vydával do antiky, promýšleli Sokrata, Aristotela, Tomáše Akvinského a především fenomenologii, filozofické myšlení Kanta, Heideggera a Husserla.

Palouš popisuje Jana Patočku nikoliv jako suchopárného profesora, který dlouze přednáší, ale jako velmi citlivého člověka, který rozuměl lidskému údělu. Radim Palouš viděl svého učitele dokonce plakat, když dočetl novelu vojenského lékaře Jaroslava Durycha Boží duha, která popisuje válečné zločiny a poválečnou pomstu na Němcích.

Stáli v jednom šiku. A skládali uhlí…

Na sklonku čtyřicátých let se Radim Palouš oženil s Annou Štasurovou, také studentkou fakulty a posluchačkou Patočkových přednášek. Narodili se jim synové Jan a Martin.

Starší Jan Palouš je matematik, astronom, dnes profesor, který v Astronomickém ústavu akademie věd zkoumá galaxie. Mladší syn Martin jde ve stopách svého otce. Studoval filozofii, podepsal Chartu 77, stal se také mluvčím, za normalizace patřil k nejaktivnějším disidentům a organizátorům protikomunistických akcí či distributorům samizdatů.

Dnes přednáší v USA a patří k zastáncům kubánských disidentů a jejich pomocníkům. Radim Palouš říká, že ve svých synech měl velkou oporu, stáli v jednom šiku: „Peripetií, vzestupů i pádů bylo dost. Nejvíce si ale vážím zastání a pomoci své rodiny a přátel. Byli jsme v jednom šiku. Pomáhali jsme si, aniž bychom jeden druhého kritizovali.“

Radim Palouš v osmdesátých letech pracoval jako topič a nejednou mu pomáhali skládat uhlí právě jeho dva synové…

Český filosof, pedagog a komeniolog profesor Radim Palouš zemřel v září roku 2015.

Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.