Lidé, kteří se kdysi shodli v jednoznačném odporu proti nacismu, se v letech 1945-1948 (a zvláště po komunistickém převratu) často naopak ocitli na opačných stranách politického života. To je i případ dvou historiků, jejichž osudy připomínáme v Příbězích 20. století. „Nepochyboval jsem o žádné z tezí, které patřily ke stalinismu,“ tvrdil jeden z nich. Ten druhý právě před podobnými lidmi z Československa utekl.

Oba se v Československu narodili: Jiří Kovtun byl celý život přesvědčený demokrat, a proto roku 1948 odešel do exilu a pracoval mimo jiné pro rozhlasovou stanici Svobodná Evropa.

Miloš Hájek, válečný odbojář a nositel ocenění Spravedlivý mezi národy za záchranu židovských životů, se po válce podílel na budování komunistického totalitního systému (po roce 1968 patřil k disentu, podepsal Chartu 77 a byl jedním z jejích mluvčích).

Němci už měli na konci války „sbaleno“

Budoucí historik, překladatel a spisovatel Jiří Kovtun přišel na svět 23. března 1927 v Horinčevu na Podkarpatské Rusi, ale když mu byl rok, přestěhovala se rodina do Čech, nejdřív na Strakonicko, poté do Prahy.

Kovtunův otec pracoval v pražských mlékárnách, maminka prodávala v knihkupectví a dělala účetní. Gymnázium začal Jiří studovat za druhé republiky – a jedna z jeho silných vzpomínek patří „ztrácejícím se“ židovským spolužákům. Jiřího strýc se za okupace dostal do vězení za pomoc při organizaci sbírky na podporu rodin bezprostředně postižených nacismem.

V únoru 1945 byli gymnaziální studenti nasazeni na kopání zákopů poblíž Nového Jičína – Jiřímu Kovtunovi bylo tehdy osmnáct:

„Každou noc tam přiletělo malé ruské letadlo, které shazovalo bomby nebo střílelo z kulometu na různé objekty. Takže to byly jenom takové doteky války. Musím říct, že místní němečtí obyvatelé se k nám chovali celkem přátelsky. To místní obyvatelstvo už mělo takovou náladu, že válka brzo skončí. Takže v těch vesnicích už měli lidi připravené naložené vozy.“

V posledních dnech okupace stavěl Jiří Kovtun barikádu v Břevnově, mrtvé viděl poprvé poslední den v Bělohorské ulici, zasáhlo ho mučení českých Němců v pražských ulicích. Po roce 1945 pracoval spolu s Pavlem Tigridem v časopise Vývoj, který vydávala Československá strana lidová.

Jak říkal, nebylo to z náboženských důvodů, protože lidová strana byla velice laické společenství. Časopis byl protikomunisticky zaměřený, neboť „bylo jisté, že jestliže převládne komunistická strana, půjde o ten pervertovaný druh socialismu, který se praktikoval v SSSR.“

Za Tigridem do Frankfurtu

Po převratu v únoru 1948 komunisté redakci Vývoje rozprášili: „Přišel jsem do redakce a dole na schodišti stál takový celkem méně agresivní policista, který mi sdělil, že tam už žádná redakce není. Ještě jsem tam vkročil z jiného vchodu přes půdu a odnesl jsem si nějaké věci… Čím víc jsem o situaci přemýšlel, tím víc mi bylo jasné, že volba je zřejmá: že nechci-li žít jako druhořadý člověk, musím pryč,“ líčil své tehdejší rozpoložení Jiří Kovtun.

Hranice na Západ přešel jako ilegální uprchlík, krátký čas strávil v utečeneckých táborech ve Vídni a v Německu, ale mířil do Frankfurtu za Pavlem Tigridem, někdejším šéfredaktorem Vývoje.

Jiří Kovtun patřil k „šťastnějším lidem“, kteří i v emigraci mohli žít „v kontaktu s českou řečí, v mikrokosmu exulantské komunity“. Neměl velké materiální problémy, za malý plat zpočátku pracoval ve Frankfurtu v Czechoslovak Relief Committee (organizace pomáhající československým uprchlíkům). Krátce pobýval v Norsku jako průvodce transportu žen a dětí uprchlíků, které „dostaly možnost několikaměsíčního ozdravného pobytu“.

Po návratu do Německa pracoval 17 let v rozhlasové stanici Svobodná Evropa. Když se pak rozhodl změnit zaměstnání, dostal odstupné a zamířil do Spojených států. Vystudoval vysokou školu knihovnickou a asi rok pracoval v Hlasu Ameriky. Zemřel v Praze, v září 2014.

První živý komunista

Miloš Hájek studoval v osmatřicátém roce na kralupském gymnáziu; žil v Praze, ale narodil se 12. května 1921 v Dětenicích na Jičínsku. Od mládí ho zajímala politika, a zatímco otec (úředník v cukrovaru) byl národní socialista, syn se „posouval“ doleva:

„Kolísal jsem mezi sociální demokracií a komunistickou stranou. A v tom roce 1938 už jsem byl až po uši v politice. Každý věděl, co je nacismus.“ Mnichovská dohoda Hájkem otřásla, druhou republiku už nepovažoval za svůj stát, okupace zbytků Československa ho prý nepřekvapila – nebo aspoň ne tolik jako Mnichov.

Mezi nejbližší Hájkovy přátele patřil jistý Jiří Heller, syn židovského obchodníka z Libáně. Trávili spolu mnoho času, vedli politické debaty – a právě Heller přivedl k Hájkovi Richarda Mayera, stavebního technika z Vídně, který emigroval po anšlusu do protektorátu.

„Po několika hodinách jsem s ním začal mluvit i o politice a zjistil, že byl členem ilegální komunistické strany v Rakousku. Byl to první živý komunista, se kterým jsem se dostal do úzkého kontaktu… Řekl bych, že právě on mě převedl přes hranici mezi sociální demokracií a komunismem.“

Dojem na Hájka udělalo i ilegální Rudé právo: „Ne kvůli obsahu, ale protože jsem poznal, že existují lidé, kterým stojí za to riskovat život.“

Dělat drobné činy

Když Němci napadli SSSR, Hájek se spolu s několika přáteli rozhodl, že se pokusí zapojit do odboje. V září roku 1941 se spolu s Jiřím Hellerem seznámil s lidmi ze sionistické skupiny Hašomeir Hacair – a právě přes ně se do odboje dostali.

Hájek patřil k „buňce“, která byla součástí větší organizace, mimo jiné měla na starost distribuci ilegálního časopisu Svět proti Hitlerovi: „Dělali jsme drobné činy, bez nichž by ale nemohly vzniknout ty velké.“

V dubnu 1942 gestapo pozatýkalo vedení Hájkovy organizace. Ti, kdo zatím zůstali volní, se pak rozhodli v odboji pokračovat, a zcela zvláštní důležitost pro ně měla záchrana židovských přátel.

„Několik mladších lidí z těchto židovských okruhů se rozhodlo, že nenastoupí do transportu a že se pokusí získat falešné papíry. Válku chtěli přežít mimo Terezín a mimo dráty koncentračních táborů. Tito lidé mě požádali o pomoc a to byla velká příležitost pro naši ilegální organizaci,“ vzpomínal Hájek.

Zachránili sedm Židů

„Nikdo z nás sice nebyl u policie, na nějakém vysokém úřadu nebo na faře, aby mohl obstarávat falešné dokumenty, ale přesto jsme dokázali tyto dokumenty shromáždit. Ovšem musím přiznat, že ne všichni to přežili,“ popisoval, jak pomáhali židovským přátelům vytvářet falešnou identitu.

Celkem se skupině podařilo „arizovat“ sedm Židů, z nichž dva během nacismu zemřeli. Hájek jednomu z nich poskytl i svou vlastní občanskou legitimaci. Sám v odboji pokračoval, byl členem komunistické odbojové skupiny, která neměla jméno, ale po válce se jí začalo říkat „Přehledy“ – podle strojopisu, který vydávala.

V létě 1944 do vedení KSČ pronikli agenti gestapa. „Z naší skupiny zatkli asi deset lidí. Byli zatčeni i moji rodiče, protože jsme nechávali doma přespat kluka, který utekl z Říše. To byla pro mě největší rána. Zatkli i mé děvče Vlastu Baranovou.

Dne 21. března 1945 stanul čtyřiadvacetiletý Miloš Hájek před nacistickým zvláštním soudem. „Sondergericht“ se konal v Praze, v budově Strakovy akademie, kde je dnes Úřad vlády, a za odboj, jehož součástí byla i záchrana několika Židů, vynesl nad Hájkem nejtvrdší rozsudek, trest smrti. Miloš Hájek nakonec přežil jen shodou okolností.

Z přesvědčeného komunisty chartistou

Po válce, v roce 1947, dostal nabídku pracovat v krajském výboru KSČ v Praze: „Když se v roce 1948 zřizovala krajská politická škola, stal jsem se jejím učitelem a přednášel dějiny dělnického hnutí.“ Únor 1948 jako hluboce přesvědčený komunista přivítal: „Nepochyboval jsem o žádné z tezí, které patřily ke stalinismu, včetně zacházení s opozicí.“

Jiří Kovtun musel tehdy opustit Československo právě před lidmi, jako byl Miloš Hájek, který v totalitním režimu udělal kariéru – a o radikální a kruté přeměně společnosti pod vedením KSČ začal pochybovat teprve v polovině 50. let.

Později se stal Miloš Hájek reformním komunistou, avšak po sovětské okupaci ho Gustáv Husák ve svém projevu v září 1969 jmenoval mezi lidmi, kteří se dali cestou tzv. pravicového oportunismu: „Hned druhý den jsem rezignoval na funkci ředitele Ústavu dějin socialismu. Ze strany jsem se nechal vyloučit při prověrkách roku 1970. Hodil jsem se marod a napsal, že na svých názorech trvám.“

Protože měl jako odbojář nárok na předčasný odchod do důchodu, využil příležitost a ve svých 55 letech odešel do penze. Mezi prvními pak podepsal Chartu 77, od 2. ledna 1988 do 2. ledna 1989 byl jejím mluvčím. Až do smrti byl levicově orientovaný. Za Gorbačovovy perestrojky spoluzaložil v roce 1988 levicový politický klub Obroda, po zhroucení komunismu vstoupil do sociální demokracie, kde deset let působil v komisi pro politické analýzy.

Za záchranu Židů během nacismu udělil stát Izrael v roce 1996 Miloši Hájkovi titul Spravedlivý mezi národy. Zemřel v únoru 2016 v Praze.

Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.