Hned od začátku nacistické okupace Československa se mnozí duchovní a věřící Církve československé (husitské) zapojili do hnutí odporu doma i za hranicemi protektorátu. Někteří z nich skončili i jako letci u britské Royal Air Force, doprovázení vojenským kaplanem Karlem V. Vítem.

Z bezmála 2500 československých vojáků působících v leteckých jednotkách na Západě se přibližně 150 osob hlásilo k československému (husitskému) vyznání.

Patřili mezi ně například účastníci bitvy o Británii Václav Bergman, František Fajtl, Stanislav Fejfar, Otakar Hrubý, Jiří Macháček či Stanislav Zimprich.

V letech 1940–1945 zahynulo ve Velké Británii při operačních letech, ve výcviku a mimo leteckou činnost nejméně 42 letců československého vyznání.

Martin Jindra – Sáhnout si do ran tohoto světa. Perzekuce a rezistence Církve československé (husitské) v letech 1938 – 1945

Ukázky z knihy publikujeme se souhlasem autora i vydavatele – Ústavu pro studium totalitních režimů.

Pro vojenskou duchovní službu měl Karel Vítězslav Vít – na rozdíl od většiny svých kolegů – výborné předpoklady. V roce 1938 absolvoval školu pro důstojníky duchovní služby v záloze, měl vynikající jazykové znalosti, jeho zdravotní stav a tělesná kondice byly hodnoceny jako nadprůměrné.

Vojenskou kariéru zahájil Karel V. Vít v červenci 1938, kdy složil zkoušku na důstojníka duchovní služby v záloze. Náhradní prezenční službu vykonal již o pět let dříve u divizní nemocnice v Terezíně, v letech 1936 a 1938 byl povolán na vojenská cvičení.

Zářijovou mobilizaci roku 1938 prožil u polní zdravotní roty. Mladý kněz si už v této době uvědomoval, že je třeba obstát ve „zkoušce ohněm“, v boji práva proti nacistickému bezpráví, jež je postaveno na rasismu, antisemitismu a násilné národní expanzi.

Kněžství, které na sebe vzal, mu neumožňovalo zůstat trpným divákem na straně zla. Jeho přesvědčení ještě umocnila březnová nacistická okupace. V církvi požádal o roční „zdravotní“ dovolenou a připravoval se na odchod z okleštěného Československa.

Do zahraničí, kde hodlal bojovat v řadách naší armády, se vydal společně s manželkou Inger, která byla v té době ve třetím měsíci těhotenství. Jak vyplývá z pozdější Vítovy korespondence, o jeho záměru odejít za hranice byli informováni a pomoc mu poskytli někteří jeho blízcí spolupracovníci.

Přes Gibraltar do Liverpoolu

Okupovanou vlast Karel V. Vít opustil na konci roku 1939. Hranice přešel 22. prosince 1939 u Podmokel na Děčínsku a ještě téhož dne se mu podařilo dostat se až do Warnemünde u Rostocku. Dále pokračoval do dánského Gedseru, odkud pocházela jeho manželka Inger. Vítovým cílem však byla Francie, kam dorazil v lednu 1940.

Ve Francii působil Karel V. Vít nejprve jako duchovní pod vojenskou správou Československého národního výboru v Paříži, který po svém uznání ze strany Francie organizoval a řídil československou armádu na francouzské půdě.

Německý útok na západní frontě zahájený 10. května 1940 vedl k nečekané a rychlé porážce Francie, která byla nucena 22. června 1940 kapitulovat. Před československými vojáky, Karla V. Víta nevyjímaje, stál nelehký úkol: evakuovat se ve zdraví do Velké Británie.

V Bordeaux se 20. června 1940 nalodil na francouzskou nákladní loď Forbin, která směřovala nejprve do Gibraltaru, kde se připojila k evakuačnímu konvoji směřujícímu do anglického přístavu Liverpool.

Osazenstvu lodi, na které odplouval i PhDr. Hubert Ripka, velel plukovník Sázavský, jejím kapitánem byl Jean Monamicq. Plavba z Gibraltaru probíhala již bez nepřátelských útoků, kterými byl transport ohrožován při naloďování i krátce po vyplutí.

Vzrušení na lodi tak zavládlo pouze při oslavách výročí bitvy u Zborova (2. července) a svátku mistra Jana Husa (6. července), Dne 7. července 1940 připlul Forbin do Liverpoolu.

Bohoslužby rušil bojový poplach

Po přesunu do Velké Británie se vojenští duchovní nacházeli v značně nepřehledném postavení. Dosavadní přednosta duchovní služby plk. Rudolf Zháněl byl 25. září 1940 pro svůj vysoký věk a zdravotní stav postaven mimo činnou službu v armádě, pro kaplany nemělo vojenské velitelství vyhrazen dostatečný počet systemizovaných důstojnických míst.

Po přistání v Liverpoolu odjel Karel V. Vít do shromažďovacího tábora v Cholmondeley. Po vzniku 1. československé smíšené brigády byl v září 1940 dočasně přidělen jako osvětový důstojník k brigádní ambulanci.

Velitel 1. československé smíšené brigády gen. Bedřich Neumann, vědom si Vítových profesních kvalit i procentuálního zastoupení příslušníků československého vyznání v brigádě, zvažoval od října 1940 vytvoření místa vojenského duchovního pro CČS(H).

„Příslušníků čsl. církve je více než evangelíků. Evangel. duchovního jsem zařadil proto, že jde o Slováka. Spravedlivé by bylo zařadit voj. duchovního církve čsl. na důstojnické místo, ovšem nemám již volného místa.“

Nakonec se však ukázala jako schůdnější varianta zařadit Karla V. Víta k letectvu s úkolem, aby občas dojížděl i k brigádě. Tento záměr byl realizován 21. ledna 1941, kdy byl Karel V. Vít přemístěn jako vojenský duchovní k československému letectvu.

Pozice vojenských duchovních působících u letectva byla v řadě ohledů specifická a oproti službě vojenských kaplanů u pozemních jednotek i svým způsobem náročnější.

Příslušníci letectva byli v rámci jednotlivých stíhacích a bombardovacích perutí rozptýleni nejen po celé Velké Británii, ale i v Kanadě a USA. Mimoto letectvo téměř nepřetržitě zasahovalo do vojenských operací a nejednou se stalo, že předem ohlášené bohoslužby v posledním okamžiku znemožnil odlet perutě do boje nebo bezprostřední příprava na něj.

Odvézt padlé domů

Z působení u RAF si Karla V. Víta pamatoval i legendární stíhač František Fajtl: „Karla Víta jsem znal, byl to výborný člověk, měli jsme se rádi. […] Byl to kamarád československých letců a vydatně nám pomáhal. Vyznamenání, která obdržel, si plně zasluhuje…“

Když se na počátku roku 1945 připravovala obnova Československé evangelické misie ve Francii, projevil Karel V. Vít zájem navázat na svou službu v této organizaci v roce 1940. V Likvidační komisi na něj však čekal jiný nelehký úkol. Byl pověřen symbolickou exhumací padlých a zahynulých příslušníků československého letectva ve Velké Británii a převozem jejich „ostatků“ do Československa.

Pro jejich pietní uložení byl vybrán památník M. R. Štefánika na Bradle. Stávající hroby padlých a zahynulých československých letců měly zůstat na původních místech a hřbitovech.

Hroby československých letců roztroušené na 87 různých hřbitovech po celém území Velké Británie, na Bahamských, Azorských a nizozemských ostrovech, v Kanadě, ve Francii, Belgii, Nizozemsku i Německu tak měly ve všech těchto zemích nadále zůstat trvalým památníkem účasti našich letců ve druhé světové válce.

Ke zprávě Inspektorátu v Londýně byl přiložen jmenný seznam 309 padlých příslušníků československého letectva. Převoz byl stanoven na 18. června 1946, přičemž v té době měly odpovědné osoby k dispozici 248 provizorních uren s prstí z hrobů našich letců a kromě toho urny se skutečným popelem pěti padlých.

Od Karla V. Víta, který byl od 1. ledna 1946 povýšen na štábního kapitána, se zachovala zpráva, ve které coby řídící orgán Inspektorátu ve věci symbolických exhumací a převozu prsti z hrobů našich padlých letců popisuje průběh celé akce:

„Během posledních měsíců a týdnů války jsem osobně navštívil hroby svých kolegů na Západě se souhlasem a podporou britského Air Ministry a Imperial War Graves Commission a uložil jsem do speciálně připravených plátěných sáčků a schránek hlínu z těchto hrobů. Air Ministry a Imperial War Graves Commission v Londýně nejenže daly připravit sáčky a schránky, ale daly mi k dispozici na tento úkol auto a letouny a připravily též rakev a urny s popelem letců čs. původu. Dokonce mi daly k dispozici i letoun 311. bombardovací perutě (Liberator) a posádku, s nimiž jsem přiletěl do Ruzyně po slavnostním rozloučení na letišti v Angli,“ píše Vít a vzpomíná, jak vypadal jeho přílet do Prahy.

„Nikdo nás ani nepřivítal a teprve na mou žádost mi velitelství letiště propůjčilo otevřený Jeep, se kterým jsem odvezl rakev a urny na Žižkov do Památníku osvobození. Tam na mou žádost nějaký štábní kapitán mi otevřel dveře a ,kryptu‘, do které jsme uložili, co jsme do Prahy přivezli. Bohužel jsem zapomněl jméno toho štábního kapitána v Památníku osvobození. Nejednalo se tedy jen o ,pozůstatky‘, ale i o hlínu z hrobů padlých letců. […] Vrátil jsem se potom do Ruzyně a letounem zpět do Anglie, kde jsem celý případ hlásil písemně svým nadřízeným na Inspektorátu čs. letectva v Londýně.“

Nový život v USA

Do Československa na MNO, kde byl pověřen vedením sekce vojenských duchovních CČS(H), byl Karel V. Vít odvelen v dubnu 1946. Činnou vojenskou službu opustil na vlastní žádost v září 1947.

V polovině června 1948 Karel V. Vít s manželkou a synem přicestoval do USA, aby tam z pověření CČS(H) působil v duchovní službě pro její náboženské obce. Potřeba ustanovit nového duchovního pro věřící za Atlantikem se v CČS(H) začala konkrétně řešit po návratu patriarchy Františka Kováře z cesty po USA v červenci 1947.

Když prosby amerických příslušníků na ústřední radu neustávaly, rozhodlo se vedení CČS(H) učinit patřičné kroky k obsazení alespoň jednoho farářského místa v USA. Volba padla na Karla V. Víta, který se ústřední radě jevil jako optimální kandidát.

Vedení CČS(H) tedy zahájilo jednání se státními úřady. Ta se však vlekla a přehoupla se až do období po únoru 1948. Přesto se nakonec podařilo pro Karla V. Víta získat potřebná schválení a jako zástupce biskupa – patriarchy a delegát ústřední rady odcestoval do USA.

Vítovou domovskou farností se stala obec sv. Cyrila a Metoděje v Newarku. Od konce roku 1949 však spolupráce mezi domovským ústředím CČS(H) v Československu a Karlem V. Vítem slábla.

Farář tedy společně se svou obcí učinil pokus vyjasnit si vzájemné pozice a postoje: „Máme i ve svém středu bratry a sestry, kteří stejně jako před 10 lety i nyní museli z obavy před perzekucí opustit svoji vlast, i když mnozí z nich s nasazením vlastních životů za ni bojovali. Slýcháme denně o popravách a věznění lidí, kteří v našich očích nemají jiné viny, než že nesouhlasí se současnými vládci a poměry. Nerozumíme takové spravedlnosti a jako křesťané ji považujeme za bezbožnou.“

V únoru 1951 se farář Vít v USA podílel na konání slavnostní vzpomínkové bohoslužby na T. G. Masaryka. Obřad se uskutečnil v brooklynském unitářském chrámu Spasitele a z úst prezidenta Světového svazu pro svobodné křesťanství a náboženskou svobodu Johna Lathropa a Karla V. Víta zde zazněla i liturgie jednoho ze zakladatelů CČS(H), Karla Farského.

Po Únoru nežádoucí

Krátce poté byla faráři Vítovi z iniciativy Ústřední osobní komise úřadu patriarchy CČS(H) mise pro duchovní správu náboženských obcí v USA odňata. Jako záminka posloužil jeho projev v rozhlasovém vysílání Hlasu Ameriky.

„Mluvil jako zástupce biskupa – patriarchy. Ke konci svého projevu vyslovil naději ve zvrat věcí u nás. Vzhledem k tomu, že již dříve podobným způsobem se podle doslechu jmenovaný duchovní vyjadřoval shodně se zrádnou emigrací, navrhuje ústřední osobní komise, aby biskupský sbor dal návrh ústřední radě k odnětí mise duchovnímu Vítovi.“ Služba Karla V. Víta v CČS(H) se tak na několik desetiletí uzavřela.

Za oceán odjížděl ještě jako levicový intelektuál toužící po sociálně spravedlivé společnosti. Brzy si však začal uvědomovat rozpory mezi ideály a realitou vládnoucího režimu v Československu a upozorňovat na ně.

Jeho další setrvání v duchovní službě proto již nebylo žádoucí. Odešel tedy do Kalifornie, kde se věnoval výuce českého jazyka na Defense Language Institute (tehdy Army Language School) v Monterey.

Po roce 1989 se Karel V. Vít pokusil opět navázat kontakt s ústředím CČS(H) v Praze. Zůstalo však jen u korespondenčního styku. Coby reprezentant církve tak naposledy veřejně vystoupil při ekumenických bohoslužbách konaných v roce 1990 v rámci oslav padesátého výročí bitvy o Británii a vzniku československých perutí.

V taláru s husitským páliem se tehdy v kostele Královského letectva St. Clement Danes v centru Londýna opět setkal i s pilotem Otakarem Hrubým a jeho manželkou Marií, které v listopadu 1947 oddával v Husově sboru v Nové Pace. Zemřel 11. srpna 1993.