Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Rodina Homolkových, věřících husitské církve, kteří doma tři roky ukrývali židovské manžele
,

Tři roky v úkrytu, tajné křty i nová identita. Jak husitští faráři i věřící za války pomáhali Židům

Po anšlusu Rakouska před 80 lety a po ratifikaci mnichovské dohody značně stoupl počet židovských uprchlíků přesunujících se do československého vnitrozemí. Řada židovských rodin se snažila využít doposud poměrně vstřícného přístupu československých úřadů k zamýšlené emigraci.

Tu mohl uspíšit i nově získaný křestní list, který bezprostředně po křtu Židé od duchovních obdrželi. Křty ohrožených a pronásledovaných Židů, které v tomto období duchovní konali, sice nemohly mít vzhledem k platnosti norimberských zákonů vliv při určování židovství nově pokřtěných, ale mohly zásadně napomoci k jejich snadnějšímu a rychlejšímu vystěhování z protektorátu.

To byl také jeden z hlavních důvodů, proč Židé ke křtu přistupovali. Další, nepochybně méně využívaný způsob záchrany, ke kterému dotyční potřebovali křestní list, byla včasná změna identity, aby se tak mohli vyhnout povinné evidenci v příslušné židovské obci a následné deportaci.


Martin Jindra – Sáhnout si do ran tohoto světa. Perzekuce a rezistence Církve československé (husitské) v letech 1938 – 1945

Ukázky z knihy publikujeme se souhlasem autora i vydavatele – Ústavu pro studium totalitních režimů.


Za tímto účelem pokřtil třebíčský farář Jan Mazaný-Slavětínský Elišku Propperovou z Prahy-Vysočan. Poté jí vystavil řádně kolkovaný křestní list, a nikoli pouze osvědčení o křtu, jak zněl předpis. To učinil proto, aby její syn, který měl otce i další předky árijce, byl uchráněn od deportace.

Křty a otevřenými projevy solidarity se židovskými bratry a sestrami na sebe faráři všech církví brali značné riziko. Navíc je nutné si uvědomit, že svou pomoc a sounáležitost poskytovali v době sílícího antisemitismu, který prorůstal společenským a kulturním prostředím druhé republiky i protektorátu a v různých podobách se k němu hlásili i někteří křesťané.

Už 14. října 1938 vydali představitelé profesních organizací českých právníků, notářů, lékařů i inženýrů prohlášení, v němž se konstatovalo, že není pro „budoucno přípustno v zájmu nejdůležitějších statků národa, aby povolání lékařská, právnická a technická byla vykonávána Židy“.

Dokonce i Sokol se se svou rezolucí, kterou podepsalo 97 činovníků všech okrsků, v duchu poníženého češství připojil k protižidovským prohlášením, když požadoval přestěhování Židů, kteří se při sčítání lidu v roce 1930 nepřihlásili k československé národnosti. Ti měli odejít do zemí těch národů, k nimž se roku 1930 dobrovolně přihlásili.

Po zřízení protektorátu a vypuknutí války se postavení Židů neustále zhoršovalo. Postupně se rozbíhal proces „konečného řešení židovské otázky“. Hned v březnu 1939 musely být vypracovány seznamy členů židovských náboženských obcí.

Dne 21. června 1939 byl v souvislosti s nařízením říšského protektora von Neuratha o židovském majetku vymezen pojem Žid ve smyslu norimberských zákonů. Na území protektorátu byla postupně přijata celá řada protižidovských zákazů a nařízení, které vedly k expropriaci židovského majetku a postupné izolaci židovského obyvatelstva.

Dalším Neurathovým výnosem byla – za podmínek, že nebude zpomaleno vystěhovalectví v samotné Říši – 15. července 1939 zřízena Ústředna pro židovské vystěhovalectví, jejíž chod se v Praze-Střešovicích naplno rozběhl 28. července 1939.

Příprava „konečného řešení“

Od zřízení Ústředny se Židé mohli legálně vystěhovat výhradně jejím prostřednictvím. Hlavní její úkol ovšem nespočíval v rozšiřování vystěhovaleckých možností pro židovské obyvatelstvo, ale především v znemožňování transferu majetku Židů.

Nacistická mašinerie se všemi uváděnými kroky systematicky připravovala na realizaci druhé fáze „konečného řešení židovské otázky“, na jejímž konci se vznášela smrt.

V roce 1940 se vystěhovalectví z protektorátu vinou rozličných příčin začalo zpomalovat. Zatímco od 15. března 1939 do konce roku 1939 se legálně vystěhovalo 19 016 osob, v roce 1940 to bylo již jen 6176 osob a o rok později toto číslo kleslo na pouhých 535.

Právě v roce 1940 dopomohl člen Církve československé (husitské) – CČS(H) Vilibald Hofmann, pracující na pražském branickém komisařství, jednomu ze synů židovské vinohradské rodiny Otzee k získání pasu a k vycestování z protektorátu. „Po válce, někdy v létě 1945, přišla barevná pohlednice z Palestiny, na které mladý Otzee děkuje otci za pomoc a sděluje, že ve zdraví přežil válku jako důstojník britské armády.“

Faráři byli opakovaně napadáni v ústředním tiskovém orgánu Protižidovské ligy Arijském boji, že křtí Židy, o čemž měly svědčit vývěsní tabulky na některých farách s úředními hodinami pro pokřtěné Židy.

Kupříkladu farář z Německého Brodu Václav Váňa se snažil osoby židovského vyznání, které přestoupily k CČS(H), uchránit od deportací církevními sňatky.

V říjnu 1941 oddal učitele Václava Pokorného s Erikou Věrou Pachnerovou, která do CČS(H) přestoupila z židovství 14. listopadu 1938. Oba byli předtím již jednou spolu oddáni a z manželství rozloučeni.

Podle chronologie událostí je více než pravděpodobné, že si Václav Pokorný – navzdory zákazu manželství mezi Židy a říšskými státními příslušníky – vzal podruhé svou bývalou manželku, aby ji zachránil před rasově motivovanou perzekucí.

Přestože byli oba manželé v roce 1944 deportováni přes Hagibor, kde byl zřízen internační a transportní tábor pro Židy ze smíšených manželství, do Terezína, oba se v květnu 1945 vrátili zpět do Havlíčkova Brodu. Obdobný případ nastal v listopadu 1944, kdy farář Váňa oddal Theodora Třísku a židovskou míšenku Miroslavu Mahlerovou.

Rovněž laičtí členové CČS(H) si uvědomovali neslučitelnost Ježíšova učení s jakýmikoli projevy antisemitismu.

Raději ilegalita než transport

Zachovala se vzpomínka židovských manželů Františka a Růženy Ehrmannových, kteří se po tři roky skrývali v chalupě rodiny věřícího CČS(H), domkáře a zedníka, Matěje Homolky v Nechanicích čp. 25 u Spáleného Poříčí.

Když na podzim 1941 František Ehrmann obdržel předvolání k transportu, rozhodl se do něj nenastoupit. Mezi argumenty, které Ehrmannovi pro válce uváděli, patřil strach: „Manžel a já jako přímí svědkové okolnosti vraždy [prof. Theodora Lessinga] jsme se báli nacistické odvety, což byl jeden z důvodů pro ponoření do ilegality.“

Už v květnu 1939 projevili manželé Ehrmannovi nebývalou vnitřní statečnost, když své dvě děti Jana a Elišku odeslali čtvrtým dětským transportem organizovaným Nicholasem Wintonem a jeho spolupracovníky do Velké Británie.

Jména obou dětí nenajdeme v oficiálním seznamu, neboť se k transportu připojily na poslední chvíli.

Stalo se tak díky seznámení jejich matky Růženy s vysokoškolskou pedagožkou Doren Warrinerovou, která od října 1938 organizovala v Československu pomoc pro uprchlíky z odtrženého pohraničí.

Obě ženy iniciovaly v pomnichovské republice zřízení domova pro děti, které musely opustit své domovy. Až do odchodu do ilegality zajistila Růžena Ehrmannová s manželem v jednom z vedlejších bytů v Libické 11, kde Ehrmannovi bydleli, útočiště pro 107 dětí. Odměnou za péči o potřebné děti pro ni byla možnost zařadit její dvě děti do Wintonových transportů.

Poté, co se Františku Ehrmannovi podařilo pro odchod do ilegality získat i manželku Růženu, která si zpočátku neuměla představit život v neustálé nejistotě a strachu, se manželé za pomoci zprostředkovatele Jaroslava Tolara ze Spáleného Poříčí, bývalého snoubence jejich blízké příbuzné, ukryli v Nechanicích.

Tři roky v úkrytu

Matěj a Růžena Homolkovi bydleli na kraji vesnice nedaleko lesa. Měli dvě dospělé děti, z nichž dvacetiletý syn Jaroslav žil stále společně s rodiči. Do připravovaného plánu, který počítal s vytvořením úkrytu a každodenní péčí o Ehrmannovy, tedy bylo zapotřebí zasvětit také jeho.

Přesun do chalupy v Nechanicích proběhl 3. května 1942. Homolkovi využívali ve stavení dvě obytné místnosti, z nichž jedna se namísto původně plánovaných několika dnů či týdnů stala na celé tři roky útočištěm pronásledovaných židovských manželů.

Pakliže do stavení zavítal nějaký host, ukrývali se Ehrmannovi ve výklenku za skříní v ložnici nebo na půdě či sýpce. Z vesnice o jejich ilegálním pobytu nikdo neměl tušení.

Jen u Pracnových v Horních Nechanicích se občas divili, proč k nim Jaroslav Homolka najednou tak často přichází žádat o přídělové lístky na kuřivo, tzv. tabačenky. Manželé Ehrmanovi totiž byli kuřáci a díky této jejich zálibě se Jaroslav blíže poznal s Pracnovic dcerou Hanou, kterou si po několikaleté známosti v roce 1950 vzal za ženu a prožili spolu celý život až do Jaroslavovy smrti v roce 2014.

Kritický okamžik pro Ehrmannovy i jejich ochránce Homolkovy nastal po ozbrojeném útoku na Reinharda Heydricha. Všem zúčastněným bylo jasné, že provizorní úkryt v domě neuchrání Františka a Růženu před očekávanou domovní prohlídkou.

„,Matěji!‘ řekl, (František Ehrmann – pozn. autora) ,věděli jsme oba, ty i já, že to, co děláme, je nebezpečné. Ale abys ty a celá tvá rodina nasadili krky, tak to myšleno nebylo. Nevrť hlavou. Slyšíš přece z rozhlasu, jak pořád opakují: popravena celá rodina… Růžena a já, my odejdeme. Ať se stane, co se stát má!‘“

Po poradě zvítězilo jiné řešení. Mužské osazenstvo chalupy se okamžitě dalo do kopání dva metry hluboké jámy pod dřevníkem, která se pro Ehrmannovy stala dočasným útočištěm pro nejbližší dny. Prohlídku v době vyhlášeného výjimečného stavu, kdy stanné soudy v Praze a Brně vynesly 1357 rozsudků smrti, provádělo v chalupě i jejím okolí asi 15 ozbrojenců.

Spravedliví mezi národy

„Dvacet minut trvala prohlídka, ale Františkovi a Růženě se zdála věčností. Esesáci nenašli nic podezřelého. Odešli prohledat dům sousedův. Matěj uvolnil otvor do kobky, ale teprve po další hodině, když esesáci už byli bezpečně z dohledu, dovolil oběma, aby ze skrýše vylezli.“

Ve střehu museli být obyvatelé nechanického stavení neustále, neboť kdykoli mohla přijít do vesnice hospodářská kontrola nebo nečekaná návštěva, což se nejednou stalo. Rovněž obstarávat jídlo pro další dvě dospělé osoby bez potravinových lístků představovalo pro Homolkovy obrovskou zátěž a nejednou se stalo, že paní Růžena Homolková neměla co postavit na kuchyňský stůl.

Obstarávání léků v případě nemoci a shánění zpráv o pohybu „nežádoucích návštěvníků“ leželo zejména na mladém Jaroslavovi. „Při jejich nevolnosti jsem musel chodit k lékaři pro léky a říkat mu to, co mi řekli, sice mi nevěřil, že mi něco je, ale přesto jsem vždycky něco přinesl pro uzdravení.“

Poslední nebezpečí představovali prchající němečtí vojáci, kteří se přes vesnici valili od dubna 1945. Po dočasné zastávce jednoho z prchajících oddílů v Nechanicích bylo málem tříleté úsilí o záchranu dvou lidských životů zmařeno.

Do usedlosti nečekaně vtrhli němečtí vojáci a četníci, kteří na sýpce ukryté manžele Ehrmannovy objevili. Začalo vyšetřování, při kterém František a Růžena shodně tvrdili, že jsou příbuzní Homolkových z Plzně a že jejich dům byl vybombardován.

Neměli ale potřebné kenkarty, o nichž tvrdili, že je má Růžena Homolková, která šla ke starostovi Nechanic. Bylo potřeba ji varovat, aby se do chalupy již nevracela. Němečtí polní četníci nakonec rozhodli, že Ehrmannovy uzamknou v sýpce nad maštalí.

Ti na nic nečekali a uvolněnou dírou ve střeše vyskočili do zahrady a nezpozorováni utekli do nedalekého lesa, kde prožili další tři dny, než je zde nalezli Homolkovi.

„Uštvaní uprchlíci nechtěli věřit svým očím: byla to Růža! […] ‚Pro pána krále, Františku, Růženo, jste to vy!? Matěj vás hledá po lesích už třetí den!‘ ‚Copak ti četníci už u vás nejsou?‘ ‚Ti odtáhli ještě ten den, kdy jste zmizeli!‘ ‚Odtáhli? A vůbec po nás nepátrali!?‘ podivil se František.“

Až 5. května 1945, kdy se v Nechanicích začal ustavovat revoluční národní výbor, se František Ehrmann a jeho manželka mohli částečně přestat skrývat. Přesto jejich pozornost nemohla ještě několik dnů polevit.

Teprve po příjezdu amerických jednotek do Spáleného Poříčí 7. května 1945 přišla úleva. Celá rodina včetně dětí se po válce znovu setkala ve svém pražském bytě v Libické 11. Syn Jan Ehrmann (*1926) byl ve Velké Británii v červenci 1944 prezentován u československé zahraniční armády, načež v září téhož roku následovalo jeho přijetí mezi příslušníky československého letectva v RAF.

Domů se vrátil v srpnu 1945, jeho sestra Eliška (*1923) přicestovala o měsíc později. S Homolkovými byli manželé Ehrmannovi v přátelském kontaktu až do smrti. Jejich ochránce Matěj Homolka zemřel v roce 1949, jeho manželka devět let po něm.

Pochováni jsou na hřbitově v Nových Mitrovicích. V  roce 2001 byl manželům Homolkovým a jejich synovi Jaroslavovi udělen komisí izraelského památníku Jad vašem čestný titul „Spravedlivý mezi národy“. Slavnostního předání v Novoměstské radnici v Praze se osobně zúčastnil poslední žijící člen rodiny Jaroslav Homolka s manželkou Hanou.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Nebyl vložen žádný komentář
Přidávání komentářů není povoleno
ReklamaBělorusko