Příběh faráře Jaroslava Bendla ukazuje perzekuci husitských duchovních i věřících během nacistické okupace Československa. Odvážný kněz pomáhal odboji a ve svých kázáních mluvil o Hitlerovi jako o „nevěřící krvelačné šelmě“. Zemřel ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi.

Když farář Jaroslav Bendl přijel v lednu 1937 do slovenské Rožňavy poprvé sloužit československou liturgii, byl zde díky své obětavosti přijat s nadšením. Jeho kázání věřící dokonce označili za perlu bohoslužeb.

V zimě mladý, tehdy čtyřiadvacetiletý kněz zajížděl do údolí Štiavničky, za nímž se tyčí vrcholky Nízkých Tater, nejednou na běžeckých lyžích.

Bendl prožil na Slovensku pět let, než byl přinucen opustit tamní věřící a vrátit se do Čech. Dne 5. dubna 1939 totiž ministerstvo školství a národní osvěty zrušilo platnost Ústavy Církve československé (husitské) a působnost církve na Slovensku byla zakázána.

Martin Jindra – Sáhnout si do ran tohoto světa. Perzekuce a rezistence Církve československé (husitské) v letech 1938 – 1945

Ukázky z knihy publikujeme se souhlasem autora i vydavatele – Ústavu pro studium totalitních režimů.

V květnu 1939 ustanovila ústřední rada Jaroslava Bendla farářem v Sázavě nad Sázavou. Ve farní kronice je tato událost zachycena několika větami, které sám farář zakončil:

„Nastupuji své druhé místo se smutkem dělníka, jenž vypuzen byl násilím od svého díla, jež se slibně rozvíjelo. Vím však, že každé bezpráví, každá věrolomnost má trest v sobě nebo za sebou. Bůh dovolil lidem, aby hřešili, jen pod těžkým zákonem trestu. Vstupuji na novou vinici Páně! Bude požehnaná? Doufám v pomoc Boží, věřím, že mé úsilí bude pochopeno, věřím v lidi dobré vůle.“

V novém působišti si nejprve těžko zvykal, ale horlivostí a ryzostí si zanedlouho místní získal a společně se pustili do stavby nového sboru. Ujal se i vedení Pamětní knihy náboženské obce, která na konci roku 1941 čítala téměř 1000 věřících.

Heydrichovi navzdory

Do srdcí sázavských věřících se farář Bendl nesmazatelně zapsal jako vzdělaný a neohrožený kazatel. A tak v době Heydrichova běsnění z jeho úst zaznívalo:

„Věřte mi, bratři a sestry, když démoni zla nejvíce řádí, jsou nejblíže svému zhroucení.“ A jindy zase: „Statečný člověk nečeká až na nějakou velkolepou příležitost, nýbrž projevuje svou zmužilost v každé vteřině svého života. […] Musíme být ochotni přinášet i oběti, abychom se z dneška probojovali k lepším zítřkům.“

Povzbudivá slova plná odhodlání doléhala až na chrámový kůr, kde jim pozorně naslouchala také Zorka Vyhnánková, se kterou Jaroslav toužil spojit svůj život.

V četných dopisech se jí na několika místech vyznal ze svých citů. Odráží se v nich i jeho realistický pohled na skutečnost, že může být kdykoli pro své aktivity v hnutí domácího odboje zatčen:

„Zoruško […] rád bych jedno takové odpoledne s Vámi prožil, brzo, velmi brzo, bojím se, aby nebylo pozdě. A vím, že by stačilo i na celý život. Myslím, že by potom bylo vše lehčí, i smrt.“

Den před předvoláním k výslechu v již zcela reálné předtuše zatčení rekapituloval Jaroslav svůj život a vztah se Zorkou:

„Ať přijde cokoliv, to minulé již nám nemůže nikdo vzít, to zůstává pro mne hodnotou, která každou, jakoukoliv chvíli mého života činí snesitelnější, méně bolestnou.“

Co by tomu řekli ti nahoře…

Povaha a rozsah odbojových aktivit faráře Jaroslava Bendla byly široké. Ještě za života Josefa Škaldy, zakladatele odbojové organizace Družstvo v prvním sledu, spolupracoval s touto skupinou, která se soustředila na vydávání časopisu V boj.

Jaroslav Bendl ilegální časopis distribuoval mezi členy Národního hnutí pracující mládeže, na něž byl napojen.

Kontakty udržoval rovněž s několika duchovními Církve československé (husitské), kteří se aktivně zapojili do protinacistického odboje. Spojení udržoval s ledečským farářem Josefem Kracíkem, který spolupracoval s odbojovou organizací Obrana národa na Královéhradecku.

Ze svědectví faráře Josefa Kosinky vyplývá, že k němu na faru do Uhlířských Janovic farář Bendl posílal odbojové pracovníky, kteří byli nuceni odejít do ilegality.

Hlavním důvodem farářova zatčení se však stala jeho neohrožená protinacistická a protihitlerovská kázání. Přes varování a domlouvání z úst starosty i blízkých členů rodiny nedokázal mlčet.

Svému otci Josefovi po jednom z proslovených plamenných kázání řekl: „Tati, někdo se obětovat musí, je řada na nás svobodných. Co by řekli tam nahoře, že zde nic neděláme. To jsou jeho slova, která do smrti nezapomenu.“

Hitler byl „krvelačná nevěřící šelma“

Na podzim 1942 učinila západočeská diecézní rada pokus o záchranu nesmlouvavého kněze, o něhož se začalo zajímat kolínské gestapo.

Od listopadu byl ustanoven jako zástupce faráře v Praze-Vršovicích a vyměnil si tak místo se svým přítelem, farářem Františkem Kalným, s nímž prožil několik let společné služby na Slovensku.

Rovněž on se ocitl v hledáčku gestapa a byl vypovězen z obvodu Velké Prahy. Se Sázavskými se farář Bendl symbolicky rozloučil Dušičkovou tryznou 1. listopadu 1942. Zarmouceným sborem se nesla slova: „Lhostejnosti a lhostejným vděčí tyrani za to, že se drží. […] Ale stojíme zde my, kteří jsme si slíbili, že budeme svou svobodu jak tělesnou, tak duchovní hájit celým svým životem.“

Mračna nad farářovým životem se začínala stahovat. Na konci roku 1942 přijeli příslušníci kolínského gestapa na základě udání přímo do Sázavy.

V lednu obdržel Jaroslav Bendl předvolání k výslechu na vedoucí služebnu pražského gestapa. Do Petschkova paláce se dostavil 14. ledna 1943. Po výslechu byl zatčen pro nepřátelské smýšlení a štvaní proti Říši a převezen do věznice na Pankráci.

To již mělo gestapo po domovní prohlídce ve farářově bytě k dispozici všechna jeho kázání. Vyšetřovatelé se v nich mohli například dočíst, že Adolf Hitler je krvelačná nevěřící šelma. Ortel nad knězem, prodchnutým duchem svého stavu, který nesl tíhu bližních, šel s Kristem na Kalvárii a s láskou hleděl na Krucifix, byl zpečetěn.

Nebýt jen číslem

Den před zatčením napsal Jaroslav své Zorce dopis na rozloučenou: „Nařčení zlých lidí, jejichž nenávist vůči mně nechápu, se uplatnila a jejich úmysl se podařil. Jinak Ti nemohu vysvětlit to, co se stalo. […] Odpusť mi, jestli jsem Ti kdy ublížil, přeji Ti, abys v životě byla ještě hodně šťastná. Vzpomínka na mne nesmí kalit Tvé štěstí. Pamatuj, že také já budu šťastnější, ovšem zde na zemi ne, ale tam, u Boha, uvidím-li Tvé štěstí. Jinak jsem se všeho vzdal.“

Dopis objevila až v září 1947 Jaroslavova sestra Zita založený v bratrově knihovně. Zorka si jej tedy mohla přečíst až čtyři roky po smrti svého snoubence.

Rodiče o synově zatčení celé dva týdny nevěděli. První oficiální zpráva jim byla doručena až počátkem února 1943. Dozvěděli se z ní nejen místo synova věznění, ale i skutečnost, že mu mohou jednou měsíčně poslat dopis a dvakrát měsíčně donést ve stanovenou dobu čisté prádlo a toaletní potřeby. Potraviny přijímány nebyly.

Prostřednictvím propašovaného motáku se k nim dostalo rovněž sdělení, že jejich syn byl při výslechu fyzicky týrán. Otec Josef se pokusil syna na Pankráci opakovaně navštívit, ale ani jednou mu setkání nebylo umožněno.

V době jeho druhé návštěvy měl za sebou jeho syn Jaroslav již transport v dobytčím voze směr Osvětim II – Březinka (Birkenau).

V místě, které se stalo symbolem nacistického „konečného řešení židovské otázky“, nelidskosti a genocidy, se ocitl 12. února 1943. Nacističtí dozorci všemožně usilovali o to, aby se zde lidé proměnili v pouhá čísla. Tak i Jaroslav Bendl se měl v jejich plánu stát číslem 101990. Nepodařilo se.

V autorově archivu se dochoval konvolut jeho dopisů rodičům a Zorce z vyhlazovacího tábora. První byl odeslán 4. dubna 1943, poslední počátkem října.

Dočteme se v nich nejen o obětavosti jeho rodičů a několika rodin sázavských věřících, kteří jej hmotně podporovali, ale i o tom, jak prožíval poslední měsíce obklopen zlobou, krutostí, utrpením, ale i nadějí.

Kolik stojí život? 150 korun

Společně s polským kamarádem Zbyškem se modlili a posilovali čtením misálu, který Zbyšek až do své smrti pečlivě ukrýval. Těšil se ze sounáležitosti a solidarity Vyhnánkových, Pecharových či Cháberových, která pro něho byla důkazem praktické křesťanské lásky, kterou celý život kázal a snažil se naplňovat.

Samozřejmě byl nejednou také přemožen úzkostí svého těla, ubývalo mu sil. V srpnu 1943 mohl být zařazen do transportu směřujícího do koncentračního tábora Buchenwald, ale zdravotní stav mu to neumožňoval.

Neúspěšně skončil také pokus jeho otce Josefa, který se za Jaroslava snažil intervenovat u státního prezidenta Emila Háchy. Z jeho kanceláře však přišla stručná odpověď, že audienci nelze vyhovět a případ bude sledován.

Dne 16. října 1943 prošel třicetiletý farář Jaroslav Bendl v Osvětimi II – Březince na nemocničním bloku 10 B bránou smrti. Stal se obětí destrukce lidské osobnosti a barbarské lidské krutosti. Nebyl však jen obětí, ale i obětujícím se, který dává svůj život s vědomím, že i když se svět kymácí, tak kříž stojí pevně. Umíráme – a hle, jsme naživu. (2K 6,9)

Naděje Jaroslavových rodičů uhasla 24. listopadu 1943. „Hrozná zpráva nám došla včera. Četnictvo mně ústně oznámilo, že náš drahý Jaroušek, farář Jaroslav Bendl, nar. 11/3 1913, zemřel dne 21/10 1943 v Osvětimi. Je to z gestapa v Hradci Králové. Nemohu psát pro pláč, to je strašné.“

Po vyrozumění náboženské obce v Sázavě a vedení CČS(H) se i přes cenzuru redakci Českého zápasu počátkem prosince 1943 podařilo uveřejnit zprávu o Bendlově úmrtí.

V roce 1947 byly nejprve na sboru opata Prokopa v Sázavě a následně i na Husově sboru v Praze-Vršovicích odhaleny pamětní desky připomínající památku statečného Kristova svědka, faráře Jaroslava Bendla.

Při slavnostním odhalování se početný zástup věřících a hostů mimo jiné dozvěděl, jaká byla cena života v protektorátu.

Za farářovo udání gestapo vyplatilo 150 korun. Krátký medailon Jaroslava Bendla s fotografií je součástí expozice v pavilonu České republiky v Osvětimi.