Po 15. březnu 1939 převládaly v českém obyvatelstvu pocity beznaděje a zklamání ze ztráty národní samostatnosti a státní suverenity. Z traumatu nacistické okupace se však národ dokázal po krátké době vzpamatovat. V době, kdy třetí říše chtěla mohutně oslavovat padesátiny Adolfa Hitlera, se Češi raději hromadně obrátili k Janu Husovi.

Protiněmecké nálady šířící se mezi českým obyvatelstvem začaly postupem doby přerůstat v otevřené manifestace. Jedna z nejvýraznějších se odehrála v květnu 1939 při převozu ostatků K. H. Máchy na Vyšehradský hřbitov.

Praha tehdy byla doslova zaplavena prapory s národními barvami. Mezi otevřená masová shromáždění, na nichž české obyvatelstvo demonstrovalo národní sounáležitost, můžeme určitě řadit poutě, které se vesměs odehrávaly v režii církví, ale svým rozsahem přesahovaly do celonárodních slavností.

Jak unést přítomnost

Jen několik dnů po ukončení dočasné vojenské správy Protektorátu Čechy a Morava, pro který byla vybrána civilní forma okupačního režimu, proběhla šedesátitisícová pouť na Řípu; jaro a léto 1939 pak zakončila vavřinecká pouť v Domažlicích.

Již během druhé republiky sehrával návrat k historickým národním kořenům významnou roli a stával se zdrojem naděje pro bolestnou přítomnost, naděje, která měla pomoci přítomnost unést a zkrátit.

Martin Jindra – Sáhnout si do ran tohoto světa. Perzekuce a rezistence Církve československé (husitské) v letech 1938 – 1945

Ukázky z knihy publikujeme se souhlasem autora i vydavatele – Ústavu pro studium totalitních režimů.

K tradicím, na které byl kladen hlavní důraz, patřily tradice husitská, bratrská a svatováclavská. Hned v kritickém září 1938 se národ utíkal pod ochranu sv. Václava, který „dal českému lidu křesťanství a zachránil národ od záhuby v moři germánského nebezpečí“.

Nic na tom nemohla změnit skutečnost, že svatováclavský kult byl zároveň zneužíván, propagandisticky manipulován a dezinterpretován částí českých kolaborantských a pravicově-katolických kruhů (Řád, Národní obnova) a pak i nacistickým režimem v duchu vazalství českých zemí vůči velkoněmecké říši.

Nedělní klid pro Hitlera

K posílení národní identity v prvním roce okupace významně napomáhalo slavení svátků. Jedním z nejpřesvědčivějších symbolů české svébytnosti, ke kterým se obyvatelstvo po zřízení protektorátu vztahovalo, patřila osobnost M. Jana Husa.

Poprvé Hus u českého obyvatelstva rezonoval při oslavě Hitlerových 50. narozenin 20. dubna 1939. Na pompézní oslavy v Berlíně i v protektorátu zareagovalo české obyvatelstvo tichou, ale vnitřně silnou manifestací u pomníku mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze.

Význam vůdcových narozenin, který byl v některých českých denících poprvé umocněn oznámením v německém jazyce, se okupační moc snažila podpořit nařízením o nedělním klidu, 20. duben byl taktéž prohlášen za všeobecný vlajkovací den, o takových dnech bylo obyvatelstvo vždy s dostatečným předstihem informováno pomocí tisku.

Největší oslavy proběhly tradičně v Praze, kde začaly ráno pochodem vojska a strážního pluku SS-Standarte Germania skrz město.

Před průvodem jela na bělouších pražská policie, aby na křižovatkách regulovala provoz. V 11 hodin dopoledne byla na Masarykově stadionu zahájena velká vojenská přehlídka.

Stadion byl vyzdoben záplavou říšských vlajek a shromáždění vojáci tam obnovovali přísahu svému vůdci. Vojenské přehlídce byl přítomen státní tajemník K. H. Frank, z protektorátních představitelů se akce zúčastnili ministři Josef Kalfus a Vladislav Klumpar, div. gen. Alois Eliáš a arm. gen. Jan Syrový.

Prezident Emil Hácha i říšský protektor Konstantin von Neurath odjeli do Berlína, aby zde osobně poblahopřáli A. Hitlerovi a předali dary.

Nacisté zdraví Masaryka

Tisíce Pražanů však tyto oslavy ignorovaly a šly raději položit svazek petrklíčů k Husovu pomníku na Staroměstské náměstí, kde se objevil i metrový věnec s nápisem „Pravda vítězí“, ten však česká policie raději odstranila, načež byl vzápětí nahrazen symbolem kalicha.

Oslavy říšského národního svátku se konaly napříč protektorátem, ale vesměs nebudily u českého obyvatelstva velký ohlas.

K úsměvné situaci v této souvislosti došlo v Hradci Králové, kde se lidé sešli v předvečer Hitlerových narozenin u pomníku T. G. Masaryka k tiché svíčkové a květinové manifestaci.

Dva němečtí důstojníci si však toto shromáždění dali do souvislosti s Hitlerovými narozeninami a rozhodli se vzdát čest prvnímu prezidentovi ČSR vojenským pozdravem.

Ani olomoucké zastupitelstvo nebylo při organizování oslav příliš úspěšné. Většina obyvatel Olomouce ignorovala městem uspořádanou veselici a shromáždila se před pomníkem národního osvobození.

Drobný štulec vůdci uštědřil 20. dubna 1939 také Polední list. Vedle titulku „Vůdce a říšský kancléř Adolf Hitler se dožívá dnes 50 let“ byla umístěna velká vůdcova fotografie, což by nikomu nepřišlo zvláštní, kdyby se hned na dalším listu nenacházel článek s názvem „Padesátkou končí mužný věk a začíná stárnutí, hlavně následkem úbytku různých prvků, především hořčíku. Tento úbytek lze nahradit a tím značně zpomalit postup stárnutí užíváním Šaratice…“

Mistr Jan jako symbol odporu

Nejvýraznější manifestací národní jednoty, na níž se významně podílela také Církev československá (husitská), se staly oslavy Husova svátku 5. a 6. července 1939.

Husovské oslavy organizované přípravným výborem a Národním souručenstvím se svojí spontánností proměnily doslova v celonárodní slavnosti.

S jedinečnou oslavou přišlo Nové Město nad Metují, kde byla 6. července 1939 odhalena poslední Husova socha v protektorátu.

Přes množství regionálních poutí a manifestací Husovým oslavám přece jenom vévodila Praha.

V předvečer svátku 5. července 1939 z pražských oken vlála záplava praporů v národních barvách. V kostelích se konaly vzpomínkové bohoslužby, centrem oslav se stal Šalounův pomník na Staroměstském náměstí, kam přišel s delegací v 17 hodin položit květiny i primátor JUDr. Otakar Klapka.

Od ranních hodin pak k pomníku přicházeli lidé a pokládali květiny a věnce. Husovu památku si přijížděli připomenout i mimopražští zájemci, o čemž svědčil i mimořádný pohyb na pražských nádražích.

Intenzita oslav a jejich manifestační ráz, který místy přerůstal v otevřené protiněmecké demonstrace, v dalších letech okupace už nedosáhl rozměrů z roku 1939, kdy procesí uspořádané Církví československou (husitskou) a Českobratrskou církví evangelickou k Šalounovu pomníku na Staroměstském náměstí bylo bezpečnostními orgány označeno za „šovinistickou manifestaci se zpěvem zakázaných provokačních písní“.

Češi nesmí slavit – škodí to hospodářství

Zájem okupačního režimu směřoval k využití ekonomického potenciálu českých zemí pro válečné účely, a proto s ohledem na zkušenosti z roku 1939 podnikal preventivní kroky, aby oslavy národních svátků pokud možno co nejvíce utlumoval.

V roce 1940 se tedy již začínají projevovat snahy o zrušení či alespoň přesunutí svátků v mnohem větší míře.

V dubnu byl 1. květen nařízením prohlášen za svátek národní práce s tím charakterem, jaký měl v Říši, a v květnu byl přesunut svátek Božího těla z 23. května na neděli 26. května. V červnu byly vládním nařízením dny 29. červen a 5. a 6. červenec pro daný rok učiněny pracovními dny, přičemž jejich případné oslavy se musely přesunout na neděli 7. července.

V tomto smyslu informovalo vedení Církve československé (husitské) náboženské obce a s ohledem na zákaz pražského policejního ředitelství konat oslavy mistra Jana Husa tradičně večer 5. července doporučilo jejich konání v neděli 7. července 1940.

Obdobná praxe překládání svátku na nejbližší neděli pokračovala i v dalších letech. Porušení nařízení bylo sankcionováno, nešlo-li o čin přísněji trestaný podle jiných předpisů, pokutou v neomezené výši.

Hus musel zmizet

Přes restriktivní opatření a zákazy shromažďování využívalo podle Bezpečnostní služby české obyvatelstvo církevních poutí a svátků k povzbuzení národního vědomí a k otevřeným protiněmeckým postojům rovněž v roce 1940. Souhrnná zpráva SD za rok 1940 konstatuje všeobecný nepřátelský vztah duchovních všech církvi, vyjma starokatolické, k Německu.

Husitstvím ovlivněná Církev československá (husitská) je ve zprávě obviňována z agresivních promluv a kázání kněží, špatného vyvěšování vlajek, nedodržování jazykových nařízení, předčasného penzionování duchovních přátelských k Německu či z otevřených politicko-demonstrativních postojů.

Okupační moc se ve 40. letech nerozpakovala potlačit Husův odkaz v českém národě silovými prostředky.

Zatímco v roce 1939 používala spíše propagandistické nástroje, a jak vyplývá z denních zpráv SD, nepovažovala v souvislosti se svátkem za nutné aplikovat žádná zvýšená bezpečnostní opatření, v roce 1940 již zaznamenáváme ničení Husových pomníků jako třeba Na Běhání poblíž Chabařovic, kde byl nedokončený památník u příležitosti slunovratu vyhozen do povětří, a zákroky bezpečnostních složek a četnictva.