O čínském působení v oblasti Jihočínského moře se nejčastěji mluví v souvislosti s otázkou bezpečnosti, s nalezištěmi nerostných surovin či mezinárodním obchodem. Méně pozornosti se již věnuje rybolovu, který je důležitým aspektem čínských zájmů v oblasti. Jihočínské moře s rozlohou přibližně 3,8 milionu kilometrů čtverečních zajišťuje obživu pro 190 milionů lidí žijících při jeho pobřeží. Přes 77 % z nich získává protein ve svém jídelníčku právě z tohoto moře.

Čína má 22 % globální populace, ale pouhých 7 % světové orné půdy, a to mimo jiné kvůli mimořádně rychlému ekonomickému rozvoji po reformách na konci sedmdesátých let, který doprovázela urbanizace i nárůst populace.

S růstem střední třídy a vyššími požadavky na potraviny se tak Čína stala závislá na jejich importu. Klimatické změny tuto situaci dále zhoršují – ČLR čelí stále intenzivnějším prachovým bouřím či záplavám, které negativně ovlivňují zemědělskou produkci. Až 80 % podzemních vod v zemi je pak znečištěno kvůli přílišnému užívání hnojiv, industrializaci a urbanizaci.

Autorem textu je Jeroným Vnouček. Text vznikl v rámci projektu Sinopsis, se kterým HlídacíPes.org spolupracuje.

Komunistická strana Číny si je problémů s dostupností potravin, ještě umocněných cenovými skoky na globálním trhu kvůli pandemii COVID-19 a ruské invazi na Ukrajinu, vědoma.

Potravinová bezpečnost se tak stala jedním z důležitých konceptů současné čínské politiky, ve 14. pětiletém plánu je domácí zemědělská produkce významným tématem. Generální tajemník Si Ťin-pching v této souvislosti zdůrazňuje, že čínský lid by měl „pevně držet misku rýže ve svých rukou a plnit ji čínskými obilovinami“.

Navzdory těmto snahám však Čína zaujímá přední místo v dovozu bílkovin, zejména sóji či rybí moučky, potřebné jako krmivo pro hospodářská zvířata a akvakulturně chované ryby. Jako řešení a alternativa k již velmi vyčerpaným a znečištěným řekám a přilehlým mořím Číny se nabízí akvakultura, tedy chov či pěstování vodních organismů.

Ani tento sektor však pravděpodobně nepřinese v dohledné době žádanou soběstačnost. Většina chovaných ryb je masožravá a spotřebovávají tak mnoho živočišných bílkovin. K produkci 1 kg chovaných ryb je u deseti nejčastěji chovaných druhů zapotřebí průměrně 1,9 kg rybí moučky. Rybí moučka se vyrábí z volně žijících ryb či vedlejšího živočišného produktu, umělý chov ryb je tak přímo vázán na lov ryb divokých.

Ryby jako geopolitická zbraň

Na konci 70. let došlo v ČLR k výraznému nárůstu mořského rybolovu, který je dodnes podporován státními dotacemi. Jelikož jsou čínské exkluzivní ekonomické zóny (EEZ) na pokraji zhroucení, zaměřuje se Čína stále více na dálkový rybolov.

Podle Světové banky by mohla k roku 2035 spotřebovávat až 41 kg mořských živočichů na osobu za rok, což je dvakrát více než světový průměr. Nadměrný rybolov tak může dále přispívat k zesilování čínských nároků na sporná území v Jihočínském moři.

Čínské rybářské flotily operují nejen v Jihočínském moři, ale i ve vzdálených vodách Tichého a Indického oceánu, kde často porušují výlučné ekonomické zóny jiných států, loví chráněné druhy a využívají praktiky devastující mořské ekosystémy, jako jsou vlečné sítě.

Například významný čínský profesor Wang Chung-kuang, výkonný ředitel Centra strategických studií při Pekingské univerzitě, v publikaci z roku 2023 zmiňuje, že by Čína měla plně využívat potenciál tří milionů kilometrů čtverečních moře k produkci mořských živočichů.

Využití této oblasti a zisk rybího proteinu podle něj může zemi ulevit od importu sóji až o 33 %. Toto geografické vymezení ilustruje sporné nároky na oblast Jihočínského moře – reálná rozloha nesporné EEZ Číny je pouze 963 tisíc kilometrů čtverečních, tedy o dvě třetiny méně, než autor uvádí.

Podle inspektora Li Šu-mina má pak rozšíření rybolovu ve vzdálených vodách strategický význam pro geopolitické ambice Číny i pro zdravou výživu země. Cílem je snížit inflační tlak na čínské ceny mořských plodů a podpořit domácí spotřebu úlovkem mimo čínské vody.

Boj o kontrolu nad oblastí

Kvůli překrývajícím se územním nárokům několika zemí v oblasti je správa rybolovných zdrojů obtížná a často neúčinná. Příkladem je čínská praxe vyhlašování uzavřených sezón pro rybaření. Od roku 1999 Čína uplatňuje opatření vztahující se i na Jihočínské moře – vyžaduje, aby rybáři v od května do srpna v oblasti nelovili s cílem obnovy rybích populací.

Ostatní země však argumentují, že tato jednostranná deklarace pro ně není závazná, a nadále chtějí rybařit ve svých exkluzivních ekonomických zónách vymezených podle UNCLOS. Tyto čínské praktiky pak považují za prostředek, jímž se Čína snaží posílit své nároky a kontrolu nad Jihočínským mořem.

Čína se tak postavila do role, která jí umožňuje kritizovat okolní státy nerespektující zákaz rybolovu v oblasti. Například čínský think tank South China Sea Probing Initiative obvinil Vietnam z nelegálního rybolovu, který ohrožuje životní prostředí a udržitelnost oblasti.

Počátky mořských milic se datují až do roku 1974, k velkému nárůstu agresivních operací však došlo po roce 2000. Čína je využívá k blokování či omezování pohybu cizích lodí, například jejich obkličováním či záměrným vplouváním do jejich cesty.

Podle ČLR tak Vietnam podkopávaná důvěru v regionální spolupráci. Čína tvrdí, že vietnamská nelegální činnost v Jihočínském moři poškozuje zájmy všech okolních států a zvyšuje bezpečnostní rizika.

Ve skutečnosti však sama Čína patří mezi největší světové původce nelegálního, nehlášeného a neregulovaného (NNN) rybolovu. Čínské rybářské flotily operují nejen v Jihočínském moři, ale i ve vzdálených vodách Tichého a Indického oceánu, kde často porušují výlučné ekonomické zóny jiných států, loví chráněné druhy a využívají praktiky devastující mořské ekosystémy, jako jsou vlečné sítě.

Vietnam a Filipíny se proti tomuto jednostrannému čínskému kroku silně vymezují, jsou však v nezáviděníhodné situaci. Pokud by zákaz rybolovu respektovaly, nepřímo by tím přispěly k legitimizaci čínských nároků. Když jej odmítají, Čína poukazuje na to, že upřednostňují své národní zájmy nad životním prostředím. Rybářským lodím navíc hrozí konflikt s čínskou pobřežní stráží.

Mořské milice

K prosazování svých nároků v oblasti využívá Čína i rybářské lodě, z nichž některé fungují jako mořské milice – dostávají dotace na palivo v takové výši, že nejsou závislé na skutečném rybolovu.

Počátky mořských milic se datují až do roku 1974, k velkému nárůstu agresivních operací však došlo po roce 2000. Čína je využívá k blokování či omezování pohybu cizích lodí, například jejich obkličováním či záměrným vplouváním do jejich cesty.

Průzkumy naznačují, že jen v oblasti Spratlyových ostrovů operuje zhruba 300 lodí mořské milice každý den. Formálně jsou označeny jako rybářské lodě, ve skutečnosti však slouží k prosazování čínských ambicí v oblasti. Žádný jiný z okolních států nedisponuje obdobně početnými milicemi.

V médiích vídáme záběry táhlých sporů o skalnaté výčnělky a atoly v oblasti Jihočínského moře, je dobré si však také uvědomit, co se odehrává pod hladinou.

Jednostranné nárokování oblasti Čínou výrazně ovlivňuje značné množství rybářů z okolních států, kteří už tak kvůli úbytku rybích populací musí často vyplouvat dál na širé moře. Dotované čínské rybářské lodě dále vytváří ekonomický nátlak na své rivaly. Ryb ubývá a v průběhu svých životních fází mění oblasti výskytu, což dále komplikuje možné multilaterální vymezení hranic.

Pokud se nepodaří zúčastněným stranám vyjednat ekologicky udržitelné řešení situace, můžeme se ocitnout v eskalaci konfliktů způsobených ekonomickou a potravinově bezpečnostní destabilizací celého regionu.

Článek vychází z diplomové práce veřejně dostupné ZDE.