Rozhovor Pfeifer – Nebeský: Češi vyrůstají z podnikatelské puberty. Do fraku ale ještě nedorostli
3. DÍL SÉRIE ČESKO V NOVÉ REALITĚ. Část domácí podnikatelské obce stále prochází pubertou, část už (zaplaťpánbůh) dospěla. I to je možné brát jako příslib kvalitativního posunu od stávajícího modelu montovna, který nám v realitě globální ekonomiky zítřka prosperitu nepřinese. Na této cestě bude nicméně stále třeba překonat mnohé překážky, mezi něž patří generační výměna v řídících pozicích a hrozící nedostatek pracovní síly. Podrobnosti diskutovali partner MC TRITON Luděk Pfeifer a ředitel Citibank ČR Michal Nebeský. Nabízíme jejich základní teze průběžně doplňované o názory expertů.
Teze 1:
Bohatství je o tom, kde je domicilován kapitál (jak ostatně správně popsal už Karel Marx). My jsme vstoupili do tržního prostředí s velmi omezeným domácím kapitálem. Vybudovat kapitálovou základnu v zemi přitom trvá desítky let, minimálně. V okamžiku, kdy zde kapitál bude dostatečně silný na to, aby dokázal zdrojově zajistit mnoho nových projektů, to bude o něčem jiném, než když se pohybujeme na úrovni “montovny;” ta nám dlouhodobou prosperitu nepřinese. V Česku na rozdíl od jiných zemí s podobným osudem přitom existují záblesky naděje na podobný kvalitativní posun. Češi vždy byli národem hračičků a kutilů, jsou například ochotnější používat bezkontaktní karty více kdokoli jiný; jsou ochotní nakupovat přes internet mnohem více, než sousední národy. Jsme zvídavý národ, rádi cestujeme, a to je jistým příslibem, že bychom v nové, rychlé době přehlcené daty a informacemi, mohli obstát. My vlastně musíme, nemáme zdroje nerostných surovin nebo něco podobného, takže naše šance tkví v tom být flexibilnější, inovativnější a chytřejší než ti kolem nás.
[alter-eko-discussion thesis=“1″]
Teze 2:
Platí teorie třetí generace, která mluví o tom, že až tato generace se naučí nosit frak. Tak daleko přitom ještě nejsme, což znamená, že mnohde podnikatelská puberta ještě pokračuje. Nicméně obecný trend či tendence jde správným směrem. Děti lidí, kteří jsou dnes ve středním věku, tak budou ve své dospělosti vnímat Česko jako integrální součást západní Evropy, podobně, jako ji vnímali jejich prarodiče. Podstatná v souvislosti s dospíváním našeho podnikatelského prostředí je přitom probíhající generační změna. Otcové zakladatelé pomalu ustupují a a na jejich místo přichází nová generace. Společně s tím se určitě zlepšuje corporate governance. Není to tak už o tom prvotním, divokém kapitalizmu, ale o tom, že se například budují manažerské struktury, které mají větší míru robustnosti, profesionality, a které dokážou obstát v konkurenci dávno zavedených firem. Dodat je určitě třeba i to, že jiné je to u velkých firem, které byly privatizovány do zahraničních rukou, a jiné v případě malých a středních firem, což je dnes velmi dynamická oblast kde se najde mnoho zajímavých příkladů.
[alter-eko-discussion thesis=“2″]
Teze 3:
Stárnutí populace je globální problém, který podporují všechny objektivní statistiky.
I taková Čína je dnes v tomto smyslu na vrcholu a pomalu bude stárnout, což přinese opravdu velké výzvy. Migrace a podobné věci tak asi do budoucna budou velmi standardními jevy v celé globální ekonomice. Evropa stárne dvakrát tak rychle, takže pro nás je výzvou nejen výměna odcházejících manažerů za nové, ale i otázka shánění nové pracovní síly, která musí odněkud přijít, musí se nějak aklimatizovat, integrovat a začít fungovat. Co se pak generační výměny v rámci existujících struktur týče, podstatné je, že nastupující generace preferuje vysokou míru autonomie; jejich život je od začátku v relativním dostatku, bez větších starostí. Dnes je snadné promarnit život hraním her a prokrastinací, protože vždy se dá nějak uživit. Mladí si tak plně neuvědomují, co jim svět dává, ale co jim zároveň může vzít. Dnes totiž dostupná masa dat člověka zahltí. Je strašně snadné se v ní ztratit a úplně svůj život promarnit při skákání z jednoho tématu na druhé, na sociálních sítích a podobně.
[alter-eko-discussion thesis=“3″]
Předchozí díly série:
Romancov – Špicar: Česko spí na vavřínech. Probuzení bude bolet.
Zamrazilová – Sklenář: Koktejl globálních rizik získává na síle. Česko je v ohrožení
Diskuze očima Luďka Pfeifera
„Nová realita“ je síla rozvíjejících se trhů, digitální revoluce, výměna stárnoucí početné generace X za jinak myslící a méně početné generace Y&Z, intenzivní přeshraniční tok kapitálu, dat, zboží, lidí. Nová realita jsou data, síla jednotlivce, chaos.
Český byznys svou vizi pro takovou novou realitu hledá obtížně. Ztuha definuje zdroje své budoucí prosperity. Přesto se některé z nich už jasně rýsují: potenciál inovativních malých a středních firem, nápaditost a odvaha mladých „start-upistů“, schopnost podnikatelů zapojovat své firmy do perspektivních strategických aliancí.
Přál bych si, aby český byznys svou vizi jasně pojmenoval a důsledně do ní investoval – jak na úrovni firem, tak tlakem na vlády a směr jimi ovládaných peněz. Investice do lokální ekonomiky považuji za strategicky správné i dostatečně rychle návratné.
Celý rozhovor Luďka Pfeifera a Michala Nebeského si můžete poslechnout ZDE.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
3 komentáře
V době globalizace kdy přesun kapitálu napříč zeměmi či kontinenty je snazší než kdy dřív, bude hrát významnou roli především lidský kapitál. V současnosti díky vysoké globální likviditě mnoho finančních institucí či investorů spíš řeší problém nedostatku kvalitních investičních příležitostí a projektů v jejich domovských zemích, než problém s nedostatkem kapitálu. Ekonomiky, které budou mít inteligentní a pracovité lidi, kteří budou schopní přijít s dobrými nápady, tak budou mít zásadní výhodu. Česká republika by se měla soustředit především na projekty s vysokou přidanou hodnotou. Nebude jí tak hrozit, že bude jako „montovna“ nahrazena jinou, levnější zemí. Navíc tyto projekty jsou odolnější vůči výkyvům ekonomického cyklu a jsou ziskovější. Pakliže tedy Češi vsadí na kvalitní vzdělání a rozvoj projektů s vysokou přidanou hodnotou, finanční kapitál si k nim už cestu najde.
Pominu-li reálné investice, které měl zřejmě na mysli autor teze, a soustředím se na finanční trh, „flexibilnější a chytřejší než ti okolo“ bychom byli, kdybychom poslali volné peníze do amerických firem. Podle profitability i výnosu pro akcionáře právě ony nejlépe alokují kapitál. Vděčí za to trendům započatým po druhé světové válce – systému korporátního řízení (management/vlastníci/dozorčí rada), který přispívá ke kontinuitě řízení a finanční kázni, a není jinde ve světě zdaleka tak propracovaný;komerčnímu výzkumu, do kterého začaly v USA masivně investovat ve 40. Letech, a primát drží dodnes; a přímým daním, poprvé zavedeným Wilsonovou administrativou, které stimulují podnikatelského ducha, a nyní tvoří 80% federálního rozpočtu –a budou z nich těžit i dál. Můžeme si koupit jejich akcie, na rozdíl od časů Marxe máme globální akciový trh. Otázkou je pouze, jsme-li na to dostatečně vzdělaní a sebevědomí.
Aktuálně koexistují dva velmi důležité trendy:
1)demografické změny projevující se poklesem počtu dětí a zároveň prodlužování délky života, což dohromady vede k rychlému stárnutí populace.
2)Zrychlující se nástup automatizace produkce, robotizace, umělé inteligence, což vede k obavám z růstu počtu lidí, pro které nebude práce.
Vzato v kontextu jsou tyto dva trendy komplementární, komplementární nejen ve smyslu vzájemného „vyrušení“ (pokles počtu lidí v pracovní síle ruší problém s nadbytkem pracovní síly kvůli úbytku pracovních míst), ale také ve smyslu uspokojování měnících se potřeb měnící se populace. Stárnoucí lidé budou potřebovat stále více asistence, kterou jim ve stále větší míře bude moci poskytnout kombinace robotiky a umělé inteligence. V současnosti tak populární „jednoduché“ řešení problémů s „nedostatkem“ pracovní síly migrací se může lehko ukázat jako velmi kontraproduktivní a krátkozraké z mnoha hledisek: nejde jen o potenciální problémy s kulturní kompatibilitou migrantů, ale především o riziko technologického zaostávání, konzervace výrobních postupů v primitivním předautomatizovaném stavu. Zavádění moderních postupů je obtížné a nákladné, ale je to investice do budoucnosti. S růstem automatizace a umělé inteligence budou klesat náklady (úspory z rozsahu), ovšem firma, která bude do tohoto vlaku chtít naskočit, až bude opravdu rozjetý, bude postrádat nenahraditelné zkušenosti.