S rektorem ČVUT Petrem Konvalinkou o kvalitě současných studentů, problémech s matematikou, o financích, příjmech z patentů i o sporech a problémech na uznávané české univerzitě.

České vysoké učení technické se stalo první českou univerzitou, která ve spolupráci s komerčním sektorem sponzoruje konkrétní profesorská místa, jak je to běžné například v USA. Na ČVUT jsou tak mimo jiné i „Siemens profesoři“ či „O2 profesoři“.

„Sponzorují profesorské místo na konkrétní katedře, ale nemohou si nadiktovat, koho tam chtějí, místo obsazují fakulty nějakým konkurzem, ale dostanou na to finance od firmy. Je to většinou smlouva na tři roky a firmy o to mají velký zájem,“ říká v druhé části rozhovoru pro HlídacíPes.org (první část ZDE) stávající rektor Petr Konvalinka.

„Siemens uvažuje o tom, že počet profesorských křesel rozšíří. Byli jsme v tom v Česku první. Těší mne i to, že se podařilo zvýšit počet zahraničních studentů na ČVUT z 11 % na 19 %. Máme tu i asi 70 zahraničních vědeckých a akademických pracovníků, kteří tu působí i 12 a více měsíců,“ dodává rektor, který hodlá svůj post v říjnové volbě obhajovat.

Když jsme narazili na studenty, říká se, že jejich kvalita napříč školami dramaticky klesá. Vidíte to stejně?

Rektor ČVUT Petr Konvalinka.

Nevím, zda dramaticky, ale průměrná kvalita studentů určitě klesá. Na druhé straně mezi nimi je pořád tak 10 až 15 % špičkových studentů, kteří jsou ještě lepší než jejich kolegové před deseti lety. Tedy ta top vrstva těch nejlepších je opravdu mimořádných kvalit. Což jsou ale studenti, kteří často v různých fázích studia odcházejí studovat do zahraničí.

Ale když se podíváme na dnešního běžného studenta, nebude to jednou tak, že si budeme třeba architekta, konstruktéra nebo lékaře vybírat podle toho, v jakém roce absolvoval? Že budeme hledat „dobré ročníky“?

Je fakt, že inženýři, kterým je dnes kolem padesáti let, jsou ti, kteří ještě absolvovali vzdělání, které považuji za to nejkvalitnější co kdy v Čechách bylo – to dlouhé až šestileté inženýrské vzdělání. Umí ze stavařské profese v zásadě úplně všechno. Dnes mají ale studenti velké problémy s matematikou, takže se jim velmi obtížně studují předměty jako je pružnost, statika, dynamika… Pak se snaží uhnout z tradičních disciplín jako jsou třeba betonové mosty, ocelové mosty nebo vodohospodářské stavby a přehrady. Tam bylo za mého studia třeba 200 lidí, dnes jich tyto obory studuje tak 30 až 40. Je to hodně dáno i demografickou křivkou, studentů je objektivně méně. Ale myslím, že školství zaznamenalo úpadek. Je to hodně dáno prestiží učitelů. Kdyby učitelé brali 40 tisíc měsíčně, budou tam převážně ti kvalitní, kteří dětem dokážou dát mnohem více.

Je docela smutné slyšet od rektora ČVUT, že i na téhle prestižní technické škole mají studenti velké potíže s matematikou…

My dokonce pro prváky organizujeme doučovací kurzy. Kdyby nebyly, vyhodili bychom možná až 80 % studentů. A přitom já jsem zavedl přijímací zkoušky na všech fakultách. Bez přijímaček bereme jen studenty s výbornými známkami z matematiky a fyziky. Všichni ostatní dělají zkoušky. Máme sice nízkou hranici, z dvaceti bodů je třeba zapotřebí jen sedm. Statistik vám řekne, že když budete test vyplňovat postupně a – b – c – d a pořád dokola, máte skoro jistotu, že sedm bodů získáte. Přesto jsou lidé, co to udělají za nula. Dnes jde na vysokou školu studovat i student, který má čtyři čtyřky z maturity. To není normální. Na střední školy jdou děti, které by se ještě před dvaceti lety stěží dostaly na učňák. Situace je opravdu zvláštní.

Jak se dělí zisky z patentů

Jako rektor jste chtěl „posílit vedoucí postavení ČVUT v technickém vzdělávání v Česku“. Jak jste v tom daleko? 

Myslím, že se to daří. Sice ne všechny parametry žebříčků srovnávajících univerzity považuji za smysluplné ale podařilo se nám udržet se mezi prvními 500 nejlepšími univerzitami. Některé žebříčky zahrnují 12 tisíc, jiné až 18 tisíc škol, nicméně jsme mezi prvními pěti procenty nejlepších univerzit na světě. Při rozpočtu, který máme a který se za posledních deset let v zásadě nezměnil, při normativu na studenta, jenž klesl z 32 tisíc na 26 tisíc korun a je tak menší než na základních školách, je to myslím obdivuhodný výsledek.

Úspěšnost se dá měřit třeba i prostřednictvím toho, jak se daří transferu technologií. To je trend špičkových univerzit, kdy jsou pracovníci univerzit motivováni k tomu, aby přicházeli s nápady, patenty a finančně se dělí s univerzitou… Jak je to u  vás? 

Před dvěma lety tu kvůli tomu vznikl odbor pro řízení projektů a transfer technologií a skoro denně podepisuji nějaké prohlášení pracovníků ČVUT, že podávají patent, že jde o duševní vlastnictví ČVUT, podepisuji prohlášení k licenčním smlouvám… Meziročně se počet patentů, které ČVUT podalo, zhruba zdvojnásobil.

Je to tak, že lidé na ČVUT jsou motivováni i tím, že se pak podílejí na ziscích, které z patentů ČVUT potenciálně poplynou?

Licenční politika je taková, že 50 % prostředků jde původcům patentů, dalších 30 % získává ta část fakulty, na níž působí a pak po deseti procentech jde na fakultu a na rektorát.

Je to i způsob, jak se vyvarovat toho, aby tu někdo dělal soukromý byznys na účet školy?

Přesně tak.

Byly tu ale i případy, kdy se v rámci ČVUT rozjel na černo soukromý byznys s hologramy…

Jsou případy, kdy se to úplně nedaří, protože lidé jdou za větším ziskem a pracují pak na fakultě v zásadě na sebe na černo, nebo si založí firmu a dělají to bokem a ne na fakultě, tedy opět na černo. Z mé úrovně rektora to bohužel nelze odhalit. Navíc pracovně-právní odpovědnost mají ze zákona děkani, ti na to musí reagovat a motivovat svoje pracovníky k tomu, aby pracovali tak, aby to bylo výhodné i pro univerzitu.

Vy sám také máte soukromou firmu, ne?

Mají ji moji bývalí doktorandi, já jsem v ní společníkem. Založili také další společnost s ručením omezeným MOBars jako spin-off firmu (typ podniků vznikajících s cílem přivést ke komerčnímu využití výsledky vědeckého výzkumu, pozn. red.), má podepsánu licenční smlouvu s ČVUT.

Odkloněné peníze, trestní oznámení

Ztrácely se v minulosti na ČVUT veřejné peníze, třeba přes neprůhledné veřejné zakázky?

Před tím, než jsem se stal rektorem, jsem byl osm let členem vedení ČVUT a nejsem si vědom toho, že by na úrovni rektorátu k něčemu podobnému docházelo. Samozřejmě nedohlédnu na jednotlivé fakulty, jestli někdo nevypsal pro někoho nějakou veřejnou zakázku. Ale určitě ty hlavní akce, které se realizovaly na ČVUT, byly férové.

Našel jsem informaci, že po vašem předchůdci rektoru Havlíčkovi tu byl audit firmy Ernst&Young, který kontroloval mimo jiné vzorek 25 veřejných soutěží a z nich prý bylo 20 zmanipulovaných…

Záleží na tom, co se myslí manipulací. Skoro u každé veřejné zakázky se dá najít nějaké pochybení. Pamatuji si třeba na konkrétní případ, kdy kontroloři řekli, že veřejná zakázka není v pořádku proto, že jeden z členů výběrové komise zapomněl v prohlášení napsat, že byl někdy před deseti lety členem dozorčí rady veřejně prospěšné společnosti.

Podle bývalého kvestora Tomáše Pelikána jste ale zjistili, že zhruba deset až patnáct procent z obratu Správy účelových zařízení je „odkloněných“. Při čtyřsetmilionovém obratu jde až o šedesát milionů ročně…

To možné je. Měli jsme tu ředitele Správy účelových zařízení Zdeňka Zmrzlíka a to byl skutečně šíbr, který uměl veřejné zakázky šít na míru. Dodnes se potýkáme s některými problémy. Uzavřel třeba smlouvu na dobu neurčitou na provozovnu restaurace za úplně minimální nájem. Z dnešního hlediska je směšný, ale musíme se o výpověď soudit, protože nájemce sám o sobě smlouvu nechce zkrátit.

Padla nějaká trestní oznámení?

Předchozí rektor Havlíček dal inženýru Zmrzlíkovi na můj popud výpověď a padlo i trestní oznámení a žaloba. Myslím, že to pořád není uzavřeno. Za mého působení žádné nové trestní oznámení na nikoho nepadlo.

V době po vašem nástupu tehdejší (a opět současný) kvestor Jan Gazda objednal personální prověrku dvanácti vybraných lidí z čela univerzity. Mezi nimi byla i část děkanů a ředitelů, jejich finanční vazby se školou, i vazby jejich rodinných příslušníků. Bylo to kvůli předběžné opatrnosti, nebo jste měl nějaké varovné informace?

Prověrku jsem v zásadě udělal proto, že jsme vybudovali z evropských fondů Univerzitní centrum energeticky efektivních budov ČVUT v Buštěhradu. A tam při kontrole z ministerstva školství přišla námitka, že ředitel toho ústavu je ve střetu zájmů, protože je zároveň i jednatelem v soukromé společnosti se stejnou činností. Vyzval jsem jej k nápravě, on pak doložil mně i ministerstvu, že jednatelem už není.

A to byl impuls prověřit i další osoby na ČVUT?

To byl ten impuls, s nápadem přišel tehdejší kvestor. Chtěl jsem mít jistotu, že ti lidé, které jsem úplně podrobně neznal, nemají nějaký střet zájmů, protože hospodaří s obrovskými finančními prostředky. A chtěl jsem mít i jistotu, že když někde zaslechnu, že je tu firma „ABC“, že to není rodinná firma některého z těchto pracovníků.

Nicméně ti prověřovaní pracovníci to dodnes berou poněkud jinak.

Někteří z nich. Prověřeno jich bylo dvanáct, z toho tři to berou úkorně, nejvíce pan děkan Ripka, který na mne proto podal i žalobu.

Střet zájmů jste ale nezjistili.

Střet zájmů jsme nezjistili, což je samozřejmě dobrá zpráva.

Muž, který se vyplatil

Mluvil jste o tom, co považujete za svého rektorského působení za úspěch. Nebylo ale mnohem víc slyšet o vnitřních sporech na ČVUT?

To asi bohužel ano. I když řada z těch sporů, jež jsme tu vedli, se týkala vnitřních záležitostí a na veřejnost by se ani nedostat nemusely, ale někteří lidé se o to velmi přičinili.

Co se ukázalo jako problém, je vaše spolupráce s Miroslavem Elfmarkem, mužem pravomocně odsouzeným za podvod. Zpětně viděno, litujete toho, že jste jej angažoval?

Obrátilo se to proti mně, takže v tomto smyslu toho lituji. Inženýr Elfmark ale pracoval na dohodu o pracovní činnosti, bral za to měsíčně 25 tisíc korun hrubého, tedy žádné extrémní peníze. Jako poradce jsem si ho vzal proto, že nám ministerstvo neuznalo náklady univerzitního centra v Buštěhradě ve výši desítek milionů korun. Dostal jsem na něj doporučení s tím, že má zkušenosti se strukturálními fondy. Pomiňme, že z dnešního pohledu víme, že i negativní… Dokázal ale reagovat na připomínky kontrolního orgánu tak, že neuznané náklady v řádu 40 milionů se snížily asi na 12 milionů.

Podle vás se tedy pan Elfmark vyplatil?

Z mého pohledu ušetřil ČVUT 30 milionů korun. Ale poté, co byl pravomocně odsouzen, jsem se s ním rozloučil.

Zůstává tady ale ještě zakázka pro Správa úložišť radioaktivních odpadů, kterou pan Elfmark vedl a k níž se část uvedených řešitelů z ČVUT nehlásí.

To je myslím vykonstruovaná věc.

Copak ta zakázka neexistuje?

Ta zakázka existuje a plní se, fakulty na ní pracují.

A vykonstruované je tedy co? Role pana Elfmarka?

Ano. On už v tom vůbec nefiguruje. Jde o to, že mi někteří děkani a členové Akademického senátu vyčítali, že rektorát nemá dělat doplňkovou činnost. A toto doplňková činnost je – veřejná zakázka na vědeckou podporu přípravy hlubinného úložiště radioaktivního odpadu. Od začátku jsem měl ale zájem, aby na projektu průřezově spolupracovaly všechny fakulty a součásti, které ČVUT má. Když by to dostala jedna fakulta, taková průřezová spolupráce by nebyla. Inženýr Elfmark koordinoval sepisování žádosti a nám se podařilo tu veřejnou zakázku získat. Problém byl, že neúspěšný uchazeč ÚJV Řež dal podnět k Antimonopolnímu úřadu a ten to rok šetřil. Až pak jsme mohli smlouvu podepsat.

Nicméně právě někteří zástupci fakult říkají, že na tom projektu jsou sice uvedeni, ale bez jejich vědomí.

Například profesor Hrdlička ze strojní fakulty mi vyčítá, že na projektu nechtěl pracovat. Přitom v době podání projektu mi předložil podepsaný životopis, čestné prohlášení, dokonce dokládal, že za posledních pět let vykonal na strojní fakultě projektové práce v oblasti jaderné energetiky… A pak mi řekl, že jsem ho tam neměl uvádět. Ale protože šlo o veřejnou zakázku, nemohl jsem podepsat jinou smlouvu, než tu, která byla vysoutěžena. Takže všichni o tom věděli. Ale byla tam ta roční prodleva a možná to je ten důvod, že nebyli včas informování, že teď se to začíná řešit.

Dělal jste si mimochodem po příchodu na ČVUT nějaký finanční audit?

Udělat audit celého ČVUT, to by byla zakázka za desítky milionů korun. Neměl jsem jasný důvod, kdybych měl podezření, že se tu hospodaří nějakým nekalým způsobem, asi bych ho nechal udělat. Z toho důvodu jsem nechal udělat interní audity takříkajíc lokálně, třeba právě na Správě účelových zařízení nebo na Výpočetním informačním centru. Tedy tam, kde jsem měl pocit, že by fungování mohlo být lepší.