Psal se rok 1944, když si Jiří Kotlový všiml výzvy v novinách apelující na mladé, aby přišli hrát ragby. Se spolužákem z baťovského učiliště se vydal na hřiště a netušil, jak výrazně toto rozhodnutí nasměruje jeho další život.

Jiří Kotlový se narodil 22. dubna 1927 v Ivanovicích na Hané jako mladší ze dvou dětí Klementiny a Ludvíka Kotlového. Otec, původním jménem Ludvík Kotlowyj, pocházel z Ukrajiny. Bojoval v první světové válce a po ní zůstal v Československu. V Ivanovicích na Hané se pak seznámil se svou budoucí ženou Klementinou a po sňatku si počeštil příjmení na Kotlový.

Oba rodiče pracovali pro Státní diagnostický a serologický veterinární ústav v Ivanovicích: matka v laboratoři, otec jako kočí. „Černovští – to byla rodina ředitele – jezdili v kočáře. Když se tatínek vracel, my kluci už jsme čekali, abychom se do toho kočáru všichni nacpali,“ vzpomínal Jiří Kotlový, který vyrůstal v bytě na statku patřícímu k ústavu. S ostatními kluky si chodil hrát do zámeckého parku, cvičil v Sokole, prožíval hezké dětství. Vybavuje si i každoroční draní peří u sousedů, při němž se, jak tehdy bylo zvykem, vyprávěly strašidelné historky a děti se pak bály chodit kolem židovského hřbitova.

Jiří s tatínkem Ludvíkem ve 30. letech. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Roku 1933 nastoupil do obecné školy v Ivanovicích. „Hned vedle školy byla sokolovna a krámek pana Singera. Chodili jsme k němu, když jsme našli desetník nebo dvacetník. On sesypal různé drobky z bonbonů, za desetník nám dal sáček cukrovinek.“ V Ivanovicích Jiří vychodil i měšťanku, na kterou přecházel ve zlomovém roce 1938. Zářijová mobilizace, vyhlášená v reakci na bezprostřední ohrožení nacistickým Německem, nezasáhla nikoho z jeho nejbližších, relativně bezstarostné časy však skončily.

Obyvatelé Československa se v březnu 1939 stali občany Protektorátu Čechy a Morava a brzy poté začala druhá světová válka. Každodenní život lidí začaly ovlivňovat německé vyhlášky, byly zavedeny potravinové lístky, zakázán poslech zahraničního rozhlasu, přibývalo protižidovských opatření.

V Ivanovicích na Hané žila před válkou židovská komunita čítající několik desítek osob – v roce 1930 zde bylo registrováno 64 židovských obyvatel. Na konci března 1942 dostal starosta židovské náboženské obce Evžen Jellinek příkaz k hromadnému transportu židovských rodin do Brna. Deportovaní Židé si směli vzít pouze zavazadlo do třiceti kilogramů, své domy museli před odjezdem uzamknout a klíče odevzdat gestapu. 42 židovských obyvatel opustilo Ivanovice 31. března 1942. 4. dubna téhož roku odjeli transportem Ah z Brna do Terezína. Z dostupných zdrojů vyplývá, že z Ivanovic bylo celkem deportováno 45 Židů, z nichž 44 válku nepřežilo.

Ragbyové začátky: škvára a improvizace

Jiřího Kotlového přijali v roce 1942 do Baťovy školy práce ve Zlíně. Šlo o pověstné baťovské internátní učiliště. Učňům se zde říkalo „mladí muži“ a vzdělávali se v učebnách, školních dílnách i přímo ve výrobních provozech. „Byli jsme rozděleni na družiny, my byli třináctá družina, kluci z celé země, byli jsme parta. Na světnici nás bylo šestnáct, spali jsme na dvoulůžkových postelích. Nám nováčkům přidělili staršího kapitána,“ vyprávěl Jiří Kotlový.

13. družina Průmyslové školy ve Zlíně neboli Baťovy školy práce, válečná léta.. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Nechybělo však mnoho a studium musel ukončit již během prvních dnů školní docházky. Při procházení kolem ředitele totiž prý nepozdravil zdviženou pravicí a ředitel jej chtěl okamžitě vyloučit. Vychovatel Hanika nadřízenému vysvětlil, že Jiří je ve škole nový a neměl zatím příležitost se s ním setkat. Jiří nakonec směl zůstat.

Režim v Baťově škole práce byl poměrně přísný, volného času učni mnoho neměli. Den začínal zvukem sirény, následoval úklid, práce v továrně, večer studium. Vychovatel Hanika, který pocházel ze Slovácka, však zorganizoval družbu s družinou děvčat a společně pak vystupovali se slováckými písněmi.

V těchto letech vzniklo nerozlučné přátelství se spolužákem Miroslavem Frӧhlichem. Kromě školy chlapci sdíleli i lásku k ragby, sportu, k němuž se roku 1944 dostali zcela náhodou na základě výzvy v novinách. Tu měl „na svědomí“ Dr. Vladimír Krejčí, právník Baťova koncernu. Jiří Kotlový ragby zcela propadl a stal se jedním ze zakládajících hráčů zlínského týmu SK Baťa.

Jeho generace působila na tomto poli průkopnicky, ragby totiž u nás v té době bylo jen málo známým sportem. Začínající zlínští hráči neměli k dispozici ani úplná pravidla a informace získávali postupně stejně jako hráčské zkušenosti. Trénovalo se na škváře a složitá byla třeba i doprava na zápasy. Přesto – nebo právě proto – se nejen z Kotlového, ale i z mnoha jeho tehdejších spoluhráčů stali později rozhodčí, trenéři či ragbyoví funkcionáři.

V bombardovaném Zlíně

V roce 1944 ovšem kromě sportovních zážitků prožil také nálety spojeneckých bombardérů na Zlín. „Jak zazněla siréna, už jsme metali nahoru k lesu. Byl to strašidelný zážitek, nad námi bojovala dvě letadla a co bylo strašné: slyšeli jsme ty kulomety, čekali jsme, kdy některý z nich zamíří tam, kde jsme byli schovaní. Okraj lesa byl plný lidí.“

V dubnu roku 1945 byl Jiří Kotlový s dalšími mladými muži nuceně nasazen na kopání zákopů v Kroměříži. Když se pak mladíci vraceli do školy ve Zlíně, poslali je domů k rodičům, protože město bylo bombardováno.

Baťovi mladí muži kopají zákopy, uprostřed třídní učitelka a němčinářka Frantíková. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Úplně poslední válečné dny tak strávil v Ivanovicích na Hané. S rodiči, sestrou a jednou další rodinou se schovával ve sklepě veterinárního ústavu a znovu zažíval dramatické chvíle. „Letadlo hodilo bombu, která spadla asi patnáct metrů od budovy do potoka. Druhá spadla tři metry od našeho domu. Letec se pravděpodobně domníval, že ta vysoká budova může být důležitá, ale šlo o obecnou školu.“ Když zjistili, že sovětští osvoboditelé hledají dívky, schovali sestru i sousedovu dceru pod hromadu brambor. Rodina také přišla o kolo, které si vojáci vzali.

Jeho otce Ludvíka si v závěru války pozvali na radnici a vyšetřovali, zda není kolaborant – zřejmě proto, že byl původem Ukrajinec. Rodina o něho měla strach, naštěstí se v pořádku vrátil. Jiří poté při procházení Ivanovicemi viděl dva lidi oběšené na okapové rouře jednoho z domů. Šlo o pomstu ze strany Čechů na zřejmě jen domnělých kolaborantech, vzápětí se prý totiž mezi lidmi rozneslo, že popraveni měli být jiní. Ve městě i v jeho okolí také zůstala spousta nevybuchlé munice. Když se Jiří vracel do Zlína, vlak měl zpoždění, protože v poli u trati zrovna docházelo k jejímu odpalování.

Po válce Jiří Kotlový narukoval na vojnu. Sloužil u ženistů v Kroměříži. Absolvoval školu Železničního velitelství v Praze, poté jej poslali do Litoměřic a následně do Plzně, kde působil na železničním traťovém velitelství. Když se jeho nejlepšímu kamarádu Mirkovi narodil syn, Jiří mu z vojny poslal korespondenční lístek se slovy: „Kdo zná, ten zná, kdo umí, ten umí.“ Bylo z toho zatčení a vyšetřování, vojenská policie v prostém textu viděla možnou šifru. Vše ale dobře dopadlo, z vojny se vrátil opět do Baťových strojíren a začal pracovat na fréze. Při zaměstnání si doplnil další vzdělání a udělal si mistrovský kurz.

Mezi sportem a režimem

Po nástupu komunistů k moci se život opět změnil. Jiří Kotlový se dál věnoval ragby, musel ale kvůli němu přinášet různé úlitby režimu, účastnit se socialistických brigád, prvomájových průvodů, plnit závazky.

„Poslali mě na trenérský kurz, který jsem si udělal. Od roku 1950 jsem trénoval i mladší dorostence, v této kategorii jsme v roce 1953 získali první titul mistrů republiky pro tehdejší Gottwaldov a následujícího roku jsme ho obhájili.“ Následovaly další úspěchy a mistrovské tituly kadetů i juniorů. Od roku 1959 také zlínský klub TJ Gottwaldov pořádal turnaj Valaška, z něhož se později stal celorepublikový žákovský turnaj.

Jiří Kotlový. Foto: se souhlasem Paměť národa

Jako hráč ragby se Jiří Kotlový začal postupně věnovat i filatelii. „Zbláznil jsem se do toho, mám 28 alb, kde jsou známky z celého světa. Začal jsem sbírat známky i dopisnice s tématikou ragby a vším, co s ragby souvisí. Pošta sice tehdy nebyla tak drahá jako dnes, do ciziny to stálo tři koruny, ale i tak jsem hodně sahal do kapes. Už jsem vydělával ve strojírenství,“ vzpomíná.

Do KSČ Jiří Kotlový nikdy nevstoupil, jako obyčejný dělník k tomu podle svých slov neměl důvod „Vstupovali tam hlavně ti, kteří měli nějaká vedoucí místa – aby si je udrželi. Přesvědčených bylo minimum.“

Oženil se s Helenou Omachlíkovou, střihačkou ve zlínském obchodním domě, a společně vychovali dvě děti, syna Jiřího a dceru Janu.

Ragby hrál aktivně do roku 1962, tedy do svých 35 let. Poté trénoval v Gottwaldově muže a dorostence. V srpnu roku 1968 Kotlový odjel s ragbyovým mužstvem do Litvy, jejíž tým týden předtím hostili v Československu. „Přijeli jsme, odehráli utkání a řekli nám: ‚Nezlobte se, ale musíte odjet.‘ Zůstali jsme s hubou otevřenou a oni: ‚Rusové vás obsadí.‘ My si z toho dělali srandu. Jeli jsme domů a druhý den nás obsadili,“ vybavuje si Jiří Kotlový. „Šel jsem do práce a tam jsem se dozvěděl, že nás obsadili Sověti. O ničem jiném se nemluvilo, chlapi se chodili dívat z okna, vždycky někdo zavolal: ‚Už zase jedou.‘“

Ragby se věnoval celý život, s týmem projeli v podstatě celou Evropu. O politiku se prý snažil nestarat. Jak dnes říká, se spoluhráči sklonili hlavu a dělali, co se po nich chtělo, aby směli hrát. Od osmdesátých let Kotlavý působil jako trenér ragbyové reprezentace.

V Baťových strojírnách pracoval až do odchodu do důchodu. „Se ‚starými pány‘ máme speciální zpěvník písní, scházíme se každou středu ve Zlíně a zpíváme. Už je nás málo. Když u nás byli poprvé Francouzi, ukázali nám, jak se hraje petanque, takže ‚staří ragbisté‘ začali hrát petanque. Desítky roků jsme hráli, snad dvacet let. Dali jsme si pivo, zpívali slovácké písně, jsou to krásné vzpomínky.“

Sametovou revoluci vítal tak jako většina lidí, režimu nijak nefandil. Po odchodu do důchodu třikrát projel na kole milovanou Francii, kam se podíval už jako hráč ragby. Měl zde mnoho přátel z řad ragbistů, při svých cestách všechny postupně navštívil. V osmdesátých letech naopak i oni jezdili za ním do Československa.

Když mu bylo sedmdesát, zemřela jeho žena Helena. V roce 2023 v době natáčení rozhovoru pro Paměť národa žil ve Zlíně obklopen rodinou. Je nositelem Bronzového odznaku FIRA (Fédération Internationale de Rugby Amateur) za zásluhy o ragby a autorem dvou publikací o tomto sportu: Rugby Zlín 1944–1994 a Povídání o ragby.

Autorka textu Hana Langová působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí