Po požáru Říšského sněmu před devadesáti lety stanuli na lavici obžalovaných při procesu s údajnými žháři v Lipsku i tři bulharští komunisté. „V jejich případě se nacistům hodilo, že byli údajně mezi atentátníky na sofijskou katedrálu v roce 1925. Kdo ostatně v Německu zkoumal událost starou osm let,“ psal dobový tisk. Nacisté chtěli požár Reichstagu světu vykreslit jako mezinárodní spiknutí bolševiků, Bulhaři ale nakonec od soudu odešli bez trestu.

Sotva dorazili bulharští komunisté Popov, Tanev a Dimitrov do Německa, aniž měli nejmenší šanci podílet se na zakládání požáru, byli policií zatčeni ani tak pro faktické podezření ze žhářství, ale „protože úřady potřebovaly, aby žhářský útok na Říšský sněm nebyl jen výlučnou záležitostí německých komunistů“, konstatovaly tehdejší noviny.

Dimitrov se zastrašit nedal, a nakonec položil Göringovi závěrečnou otázku, zda pan ministerský předseda z jeho otázek nemá hrůzu. Tím Göringa rozpálil do běla.

Připomeňme si krátce události následující bezprostředně po ničivém požáru: Deset minut po vypuknutí požáru je v budově Říšského sněmu zadržen Holanďan van der Lubbe s holandským pasem, který, jak se zakrátko ukázalo, byl německým podvrhem. Pár minut na to se objevuje říšský kancléř Hitler a obrací se na své okolí slovy: „Toto je bohem seslané znamení. Nikdo nám už nezabrání, abychom komunisty zničili úderem železné pěsti.“ A přítomného anglického novináře prohlašuje za svědka nové epochy německých dějin, již zahájil tento požár.

Text je čtvrtou částí pětidílné minisérie Ivana Šterna. Přibližuje události po požáru Říšského sněmu pohledem čtenáře dobového tisku. V příštím, posledním díle se dočtete, jak probíhalo vyhlášení rozsudku nad údajnými žháři.

Hitler, aniž sotva mohl znát výsledky prvního výslechu van der Lubbeho, ani to, že Lubbe o sobě tvrdil, že je holandským komunistou, „jasnozřivě“ usoudil, že na vině jsou komunisté. Díky vlastní bezuzdné žvanivosti nepřímo prozradil, že celá událost se opravdu odehrává v režii nacistů a že, jak potvrzují následně zjištěná fakta o Lubbeho příchylnosti k nacistům, Lubbe je nacisty nastrčená figurka, mající za úkol hlásit se ke komunistickému hnutí.

V čí prospěch hořelo?

O tom byli přesvědčeni i vídeňští sociálně demokratičtí soudruzi, když ve svém listu poznamenali: „Pokud by van der Lubbe měl být komunistou, v tomto okamžiku o tom nemohlo být nikomu nic známo. Hitler svá historická slova pronesl poněkud předčasně.“

Ještě ten večer policie rozběhla, spolu s oddíly SA, které byly do řad policie nedávno zařazeny, hromadné zatýkání komunistů. Akce měla všechny znaky důkladné předběžné přípravy. Rozhodně ne improvizace. Policejní úředníci byli vybaveni předem sepsanými a náležitostmi opatřenými zatykači.

Ještě nikdy se snad neodehrával proces, u něhož už předem svět věděl – snad jen s výjimkou malé části německého národa – a byl přesvědčen, že se povede proti nesprávným obžalovaným

Skutečnost, že byla policie připravena dopředu, vysvětlila poznatky, jež nabyla „prohledáním sklepů komunistického sídla, pojmenovaného podle Karla Liebknechta a kde našla mezi jinými plány i plán, jak založit požár v Říšském sněmu“. Zajímavé na věci je, že právě Göringovi, šéfovi policie a říšskému ministru vnitra nemohly tyto plány být neznámé (pokud samozřejmě vůbec existovaly) a přesto „nenechal budovu Říšského sněmu nijak zvlášť střežit, nenacházel se tu v kritickou jediný policista, naopak v den požáru byli všichni zaměstnanci sněmovny předčasně posláni domů“, upozorňují noviny.

„V čí prospěch asi shořela budova Říšského sněmu“, ptá se na závěr rozboru vídeňský list a otázku předem považuje za zodpovězenou. Přesto tu předem zodpovězenou otázku nenechal viset ve vzduchu. Čtenáři nabídl odpověď po výtce konkrétní:

„Ještě nikdy se snad neodehrával proces, u něhož už předem svět věděl – snad jen s výjimkou malé části německého národa – a byl přesvědčen, že se povede proti nesprávným obžalovaným. (…) Ještě nikdy se nekonal proces, v němž mají být nevinní odsouzeni za čin, o němž celý svět ví, že jen podnítili a vykonali držitelé říšské moci, současně zadavatelé závěrů říšskému soudu. (…) Ti skuteční žháři se jmenují Göring, Göbbels a Hitler. (…) Vůdcem skupiny faktických žhářů byl nynější policejní prezident ve Vratislavi, říšský poslanec, příslušník SA a fémový vrah Edmund Heines. Vykonavateli byli jeho kmenoví soudruzi (Stammgenossen) z SA.“ Čtenář si pak mohl jen doplnit, že jedním z „kmenových soudruhů“ byl i „Genosse“ van der Lubbe.

Nezbývá než dodat, že zbývající tři pražské listy, Národní listy, Národní politika a Bohemia, o okolnostech zahájení lipského procesu referovaly velmi stručně, omezujíce se na agenturní zpravodajství. Čtenářům nezůstaly sice dlužny ani uveřejnění stručného výpisu závěrů vyšetřovací komise, která v Londýně dospěla k závěru, že požár není dílem komunistů, ale s největší pravděpodobností nacistů.

Čtenář se také sice dozvěděl, že van der Lubbe neměl s komunistickou stranou v době požáru nic společného, chyběla ale informace, že s největší pravděpodobností zakládal požár spolu se stranickými soukmenovci z SA.

Obhajoba součástí obžaloby

Přesto je ve večerním vydání Národních listů toho dne zajímavá, neskrývaně ironická pasáž, že „zprávy z vládních míst se holedbají, že se světu ukáže, že říšský soud je naprosto objektivní a že nejvyšší německá soudní instance jest ovládána pouze zásadami práva a spravedlnosti“ a že „za tím účelem bude prý lipskému soudu zaručena nejširší veřejnost, a to pomocí techniky“.

Nacistické úřady údajně přislíbily, že „nejdůležitější místa z přelíčení budou zachycena na voskové desky a německý rozhlas je sdělí celému světu“. Dál se čtenář dozvídá, že novinářskou akreditaci získalo na 123 žurnalistů, „z čehož aspoň dvě třetiny jsou z ciziny“ a že procesu budou přítomni i „četní juristé z ciziny“.

List už ke škodě čtenářově nedodává, že oni „četní juristé“ jsou ve valné většině advokáti, kteří se hodlali ujmout obhajoby obžalovaných, a to na základě jejich souhlasu, ale byli úřady odmítnuti. Obžalovaným úřady přidělily advokáty ex offo, spolehlivé členy nacistické strany. Jak pozdější průběh líčení doložil, většina z nich pochopila, že „obhajoba musí být součástí obžaloby“.

Podobný pocit musel mít čtenář u německy psaného a na Anenském náměstí v Praze vydávaného listu Bohemia, srovnávaje jeho obsah s obsahem ten den uveřejněného Prager Tagblattu z Panské ulice. Špatný dojem z práce redakce na Anenském náměstí umocnilo zjištění, že některá fakta list popletl, když napsal, že „na základě výpovědi van der Lubbeho byl zatčen komunistický poslanec Torgler pro podezření ze spoluviny“, a zcela opomněl, že Torgler nebyl zatčen, ale dal se už pár hodin po vypuknutí požáru k dispozici policii, aby vlastní výpovědí doložil, že komunisté s požárem nemají nic společného.

Bylo běžným jevem, že jakmile Dimitrov začal klást otázky kterémukoli ze svědků, či spíš rádoby svědkovi, rozčílil nejen svědka, ale i předsedu senátu Büngera

V době, kdy Torgler vypovídal na policii, van der Lubbe o něm neměl nejmenší ponětí. Teprve na základě umělé konstrukce, smyšlené politickou policií, která zcela pominula neprůstřelné Torglerovo alibi, měl Lubbe tvrdit, že po požářišti ho provázel právě tento komunistický poslanec. To, že jde o smyšlenosti, ten den věděl čtenář díky Prager Tagblattu. Musel se proto upřímně podivit špatné novinařině jeho kolegů z Anenského náměstí.

Je pravděpodobné, že Bohemie převzala zmíněnou zkreslenou informaci z Vossische Zeitung, úředního listu německé vlády, v dané chvíli nacházejícího se zcela pod kontrolou nacistů. Ten napsal:

„Vhledem k bezpočtu ohnisek požáru, které pokryly veškerý prostor budovy Říšského sněmu, bylo od počátku zřejmé, že to nemohl být čin jedince. Šetření, do něhož byl zapojen rozsáhlý policejní aparát, vedlo velmi rychle k zatčení dřívějšího říšského poslance Torglera.“

Nacisté se jednoduše pokusili vytěsnit z paměti veřejnosti, že se Torgler sám dobrovolně dal policii k dispozici. Veřejnost musela být přece přesvědčena, že Torglera úřady dopadly jako padoucha. Tu smyšlenku, zda úmyslně anebo bezděčně, sdílela i pražská Bohemie.

Klíčový svědek procesu – Göring

To, že žaloba považovala Hermanna Göringa za klíčového svědka, s jehož pomocí hodlala usvědčit na lavici sedící obžalované, má své opodstatnění i svoji logiku. Roli nehrála jen očekávaná submisivnost státního zastupitelství vůči moc držícím nacistům a z toho plynoucí snaha vyjít vstříc jejich „jasnozřivosti“ vyhlašované už v prvních minutách požáru, ale i fakt, že Göring (následně Hitler s Goebbelsem) byl na požářišti snad ještě dřív než hasiči, a tudíž mohl mnohé zahlédnout. Z toho pak žalobce mohl vytlouci potřebný justiční kapitál.

Listy jako Prager Tagblatt anebo Arbeiter Zeitung si všimly, že to osudné pondělí 27. února všichni tři pohlaváři nacistické strany, Hitler, Göring a Goebbels, ač vrcholila předvolební kampaň a dosud neminul den, aby všichni někde k někomu řečnili a přesvědčovali posluchače, že 5. března to mají „hodit nacistům“, si vzali volno a dleli z důvodů neznámých v Berlíně.

Jasno bylo až po dvacáté hodině, kdy vyšlehly první plamínky požáru a oni se vzápětí nevídanou rychlostí slétli k Říšskému sněmu, aby zde oznámili své nacistické „urbi et orbi“, že na vině jsou komunisté, že si takto dávají signál k všeobecnému státnímu převratu a že se přepočítali, protože oni, nacisté to teď vezmou pevně a rázně do rukou. A vzali.

V případě Bulharů ale sáhli vzhledem k zamýšlenému cíli hodně vedle. Kdyby byli na lavici obžalovaných posadili jen Popova s Tanevem, mohli bývali zneužít skutečnosti, že nevládnou němčinou, tudíž veškerou obhajobu by museli přenechat svým advokátům ex offo, kteří dobře pochopili, jaká je jejich skutečná role.

Bulhary by bývala čekala katova sekyra stejně, jako se nakonec zakousla do zátylku van der Lubbeho. Jenže chtěli mít mezi Bulhary alespoň jednu komunistickou hvězdu a jí nezpochybnitelně byl Dimitrov, soudruh dokonale ošlehaný řadou ostrých debat, a především dokonale znalý německého jazyka. Proti němu „obhajoba“ jeho obhájce, doktora Sacka byla bezmocná. Ignoroval ji a hájil se sám.

Bylo běžným jevem, že jakmile Dimitrov začal klást otázky kterémukoli ze svědků, či spíš rádoby svědkovi, rozčílil nejen svědka, ale i předsedu senátu Büngera. Opakovaně ho předseda senátu pro „nevhodné chování“ vykazoval ze soudní síně. Vykázán byl i den před tím, než měl podat své klíčové svědectví Hermann Göring. Soudce nakonec s těžkým srdcem uznal, že Göringovo svědectví nevyzní tak výrazně, nebude-li Dimitrov přítomen. Udělal proto výjimku a velkoryse svolil, aby se Dimitrov Göringova svědectví účastnil. A na konflikt bylo zaděláno.

Útok na demokracii, ne jen na komunisty

Svědectvím Göring hodlal přesvědčit soud, že požár rozhodně nehrál do karet nacistům. O pravém opaku bylo ale přesvědčeno neněmecké veřejné mínění. Göring o tom dobře věděl, stejně jako věděl, že celá záležitost v zahraničí do značné míry narušuje obraz, který by o sobě nacisté rádi vytvořili.

Západním politikům, a to i v řadách těch socialistických, nebylo bývalo proti mysli, kdyby se nacisté ve svém politickém boji zaměřili na eliminaci komunistů, objektivně páté kolony ruských bolševiků, ale už jim vadilo, že spolu s bojem proti komunistické internacionále za své berou základy německé demokracie.

Pozdě si uvědomili, že útok na parlament není na prvém místě útokem na komunisty, ale na demokracii. Navíc, jak se mohli dočíst už 1. března v Prager Tagblattu, komunisté, poučeni „velkou“ bolševickou revolucí, by bývali neútočili na parlament (žvanírnu), ale tak jako ruští bolševici na Zimní palác na instituci, kde sídlí opravdová moc.

Tak poučeného pražského čtenáře Národních listů 5. listopadu toho roku nezaskočila citace z výpovědi Göringovy, kdy říká:

„Moje dosavadní vývody vyzněly zcela v tom smyslu, že požár v Říšském sněmu neměl v mé situaci pro mě žádný význam. Ba právě naopak tento požár byl pro mě nepříjemným, krajně nepříjemným. Chtěl jsem ještě po nějaký čas prozkoumati celou tu soustavu, která se kupila kolem komunistické strany. Nikdo mě nemohl zviklati v přesvědčení, že nejpozději po sejití se Říšského sněmu komunisté přejdou do útoku. Tento útok jsem musil očekávati. Prohlašuji zde před celým světem, že požárem v Říšském sněmu se vyhnula jedna část komunistického vedení šibenici. Bylo mým pevným úmyslem rozdrtiti celé komunistické vedení.“

Svým způsobem mohl soud dát Göringovi za pravdu. Požár nejspíš nebyl pro nacisty prioritou, alespoň těm, kteří sledovali záměr, jak jej předložil Göring, čekat, až bude mít všechny komunisty pohromadě, nejlépe v zasedací síni sněmovny, sebrat je hromadně a hromadně poslat na šibenici. Je docela možné, že požár založili nacisté, kteří neměli už tu trpělivost, toužili po konkrétních činech a donutili možná poněkud strategičtěji uvažujícího Göringa (a Hitlera s Goebbelsem), aby ono osudné pondělí neřečnili k voličům, ale byli v Berlíně po ruce a v pohotovosti.

Komunisté podle Göringa měli jasnozřivě odhadnout jeho záměry, jak jim chtěl zatnout tipec až na zasedání Říšského sněmu po volbách. Založili proto potměšile požár, aby ho zaskočili. Jejich potměšilost, jak líčil i ve svém svědectví, neznala patrně mezí. Do budovy Říšského sněmu lstivě pronikli podzemní chodbou z Göringova úřadu, oklamavše Göringovy stráže, snad i jeho osobně, jsouce převlečeni do uniforem SA. „Naivní“ svět nacistů chtěl být klamán, Hermann Göring zvlášť.

„Patříte na šibenici“

Dimitrov po Göringově svědeckém exposé připomněl „panu předsedovi vlády“, jak četl pražský čtenář v Prager Tagblattu z 5. listopadu, že už 28. února poskytl tisku rozhovor, v němž tvrdí, že požár založili Torgler s van der Lubbem a že u Lubbeho policie našla i členskou legitimaci komunisty. Ptá se, „kde pan předseda získal tyto informace“, jestliže příslušnost van der Lubbeho ke komunistické straně oznámil už ve chvíli, kdy ani on sám toto nemohl vědět. Lubbe byl teprve podrobován prvnímu policejnímu výslechu.

Göring začal kličkovat: „Musím říci, že jsem se dosud tímto procesem nijak výrazně nezabýval. Zprávy o něm si občas přečtu. Proto vím, že jste mimořádně chytrý člověk. Mám za to, že tato otázka, kterou jste mi položil, vám byla už dávno objasněna. Jak už jsem řekl, nepobíhám kolem a netahám lidem o této věci rozumy z kapes…“

Dimitrov se ale nedal a pokračoval: „Tři policejní úředníci, kteří van der Lubbeho zatýkali a vyslýchali, shodně vypověděli, že u Lubbeho žádnou členskou legitimaci nenašli. Kde se tedy tato informace o legitimaci sebrala?“

Na to Göring odpoví, že tu informaci získal úřední cestou a hotovo. Z toho Dimitrov vyvodil, že nebylo podstatné, zda byl nebo nebyl Lubbe komunistou, o vině komunistů bylo předem rozhodnuto, přesto se táže, proč policie pracovala jen s tou jednou verzí? Proč nerozpracovávala i další možné alternativy tak, jak je to ve vyšetřování jakékoli kriminální činnosti běžné.

Göring Dimitrova ujistil, že policie pracovala „podle stanovených postupů a své vyšetřování vedla všude tam, kde nacházela stopy“. Nakonec vyjádřil přesvědčení, s nímž jako svědek do Lipska přijel, a to, „že zločince je třeba hledat v komunistických řadách a pokud se soudní šetření nenechá ovlivnit a vydá se tímto směrem, hledá správně“. Samotného Dimitrova označil za darebáka, který „se tu beze studu předvádí“, a přitom do Německa přišel, aby „zapálil Říšský sněm“. Podle svědka Dimitrov „patří rovnou na šibenici“.

Dimitrov se zastrašit nedal, a nakonec položil Göringovi závěrečnou otázku, zda pan ministerský předseda z jeho otázek nemá hrůzu. Tím Göringa rozpálil do běla. „Co vás napadá, vy darebáku!“, zařval a přikázal kolem stojícím policistům, „aby toho zločince vyvedli“. Tak byl Dimitrov opětně pro nežádoucí chování před soudní stolicí vyveden ze soudní síně. Tentokrát soudce Bünger jen trpně sekundoval.