Procesem s údajnými žháři Říšského sněmu před devadesáti lety u Nejvyššího trestního soudu v Lipsku chtěli nacisté celému světu předvést, že i nacistická diktatura je právním státem a že hledá spravedlnost otevřeným způsobem. Na důkaz toho umožnili celé řadě zahraničních zpravodajů průběh procesu sledovat a v případě potřeby se kdykoli telefonicky spojit se svou domovskou redakcí. Byl přítomen i německý rozhlas.

Údajně mělo jít o přímé přenosy, avšak tak daleko velkorysost nacistů nesahala. Rozhlas sice průběh jednání zaznamenával, avšak večer vysílal jen sestříhané a pečlivě vybrané části průběhu toho dne.

Ve čtvrtek ráno, několik hodin před zahájením procesu, pražského čtenáře list Prager Tagblatt vítal úvodníkem „London und Leipzig“. Čtenář už z prvního odstavce pochopil, proč má právě v ten den vazba Londýna a Lipska pro redakci v Panské ulici takový význam. Píše, že „proces v souvislosti s požárem Říšského sněmu … není zvláštní jen okolnostmi na něj navazujícími, ale nabývá téměř svérázu, protože pouhý den (před jeho zahájením) skončil v Londýně proces zabývající se touže materií“.

Text je třetí částí pětidílné minisérie Ivana Šterna. Přibližuje události po požáru Říšského sněmu pohledem čtenáře dobového tisku. V příštím díle se dočtete: Hermann Göring jako klíčový svědek procesu.

Redakce připouští, že londýnské jednání nemělo úřední ráz, probíhalo ze soukromé iniciativy a že lipští soudci se samozřejmě nemusí jeho závěry řídit. Šlo více o jednání, které se stalo výrazem „světového svědomí“ a které svoji podobu získalo účastí řady světově uznávaných právnických kapacit.

Cílem lipského procesu je německé (a světové) veřejnosti přinést naopak důkazy o tom, „že se Německo hned po nástupu Hitlerovy vlády k moci ocitlo před hrozbou bolševického převratu, jímž se komunisté hodlali způsobem bezohledným chopit vlády a odstranit tak národní socialisty“. Požár Říšského sněmu se údajně měl stát signálem k propuknutí všeobecné komunistické revoluce.

Proces, který nehledá právo

Na lavici obžalovaných usedl „před budovou Říšského sněmu zadržený holandský dobrodruh van der Lubbe, sloužící jako nástroj komunistů, vedle něho zaujal místo „německý komunistický vůdce Torgler v roli hlavního obžalovaného“ a jako vedlejší postavy tu divák mohl spatřit Bulhary Dimitrova, Popova a Taneva. Jejich přítomností podle redakce z pražské Panské ulice žalobce Werner dokládal, že mocenský převrat v Německu neměl mít jen vnitropolitický dosah, měl mít rozměry mezinárodní.

Zahraniční veřejnost měla obavy, že proces nebude tolik hledat právo, ale že se spíš pokusí zpětně ospravedlnit chování úřadů po 27. únoru a poskytne další záminky k pronásledování levicově orientovaných elementů

Redakce čtenáři připomíná, že Torglera německá policie nemusela nahánět po celém Německu. Sám se jí po vypuknutí požáru dal k dispozici, „aby měl možnost bezprostředně vyvrátit podezření, že by měl na žhářství jakýkoli podíl“. Co se s obviněnými dělo během vyšetřovací vazby od března až do září, není známo. Na veřejnost pronikly jen zvěsti, že „Torgler, osoby, jíž vyšetřovatelé věnovali hlavní pozornost, byl celou dobu spoután, a teprve v okamžiku zahájení soudu byl pout zbaven“.

Zájem zahraniční veřejnosti proces nevzbudil proto, že „by sympatizovala s komunisty, ale vedly ji k tomu důvody politické a morální, jež proces ohrožoval“. Už s ohledem na ráz nacistického režimu a jeho pojetí spravedlnosti měla zahraniční veřejnost obavy z toho, „že proces nebude tolik hledat právo, ale že se spíš pokusí zpětně ospravedlnit chování úřadů po 27. únoru a poskytne další záminky k pronásledování levicově orientovaných elementů“.

„Vládne i obava,“ pokračuje list, „že říšskoněmečtí advokáti nebudou ochotni, anebo nebudou moci svůj úřad vykonávat, jak je tomu obvyklé, a tak se začala o obhajobu ucházet celá řada advokátů zahraničních“. Nicméně nikdo z nich neuspěl. Nezbývalo jim než usednout na židle pro publikum. Obžalovaní dostali obhájce úředně přidělené. Vedl je člen nacistické strany, doktor Alfons Sack. Sám by býval splňoval požadavek na advokáta účastnícího se procesu inscenovaného sovětskými soudruhy.

Instinktivně pochopil svéráz role obhajoby tak, jak ji v Menzelově filmu Skřivánci na niti podle Bohumila Hrabala trefně vyjádřil odborový důvěrník, když na šrotišti v kladenských ocelárnách představoval jistému novináři přítomné, jak se tehdy říkalo „bývalé lidi“, řka, ukazuje na jednoho z nich, „to je bývalý pan prokurátor, který nepochopil, že obhajoba je součástí obžaloby, a proto skončil u nás, a to může být rád, že neskončil před soudruhem prokurátorem“.

„Žvanírna“ v plamenech

Ve středu 20. září uzavřela své šetření londýnská komise, složená z řady renomovaných právníků, vyslechnuvši nejprve řadu svědectví týkajících se okolností požáru Říšského sněmu, a ve čtvrt na osm večer vynesla své dobrozdání.

Komise, jak se čtenář dočítá ve čtvrtečním vydání listu Prager Tagblatt, „šetříc otázku účasti německé komunistické strany, zjistila, že na ni je třeba nahlížet jako na nanejvýš nepravděpodobnou a nepravdivou“. Založení požáru podle komise odporuje zájmům komunistické strany. Komise pravděpodobně sdílela názor redakce Prager Tagblattu ze středy 1. března, dva dny po vypuknutí požáru.

Podle redakce z Panské ulice parlament komunisté ve své teorii nepovažují za sídlo nepřátelské politické moci, tyrana. Hledají ho v sídle vlády. Pokud by i v tomto případě chtěli začít převrat útokem na některou ze státních institucí, pak by to bylo buď sídlo říšského kancléře anebo sídlo říšského prezidenta. Argumentace vychází z dosud zatím jediného komunisty úspěšně uskutečněného státního převratu v roce 1917. Nezaútočili na parlament, na „žvanírnu“, jak mu posměšně přezdívali podobně, jako se o něm později vyjadřovali nacisté („Schwatzbude“), ale na sídlo Kerenského vlády, na Zimní palác.

Zajímavé bylo, že jako první možnost průniku do budovy podzemím nadhodil ministr Göring, takto předseda Říšského sněmu a říšský komisař pro věci pruského ministerstva vnitra.

Komise popřela vinu tří obžalovaných Bulharů a předsedy komunistické parlamentní frakce Torglera. Na dobu vypuknutí požáru mají všichni čtyři spolehlivé alibi. Přesto je přesvědčena, že van der Lubbe nemohl požár založit sám. Fyzicky ani časově to zvládnout nemohl. Musel mít pomocníky. Svůj závěr opírá o zjištění, že „poslední člověk, který před vypuknutím požáru budovu sněmu opustil, byl říšský úředník, mající za povinnost vyprázdnit dvě poštovní schránky s odesílanými dopisy“.

Jedna z nich se nacházela v jižní části budovy u vchodu číslo II. Tu vyprázdnil jako první a vzápětí byl vchod uzamčen. To se odehrálo ve 20 hodin 50 minut. Úředníkovi zbývalo ještě přejít do severní části budovy, kde se nachází druhá schránka. Tu vyprázdnil a budovu opustil vchodem číslo V.

„(Úředník) nezaznamenal jakýkoli podezřelý náznak, neucítil ani kouř, ani nespatřil sebemenší plamínek. Znamená to, že požár před 20. hodinou 50. minutou vypuknout nemohl. Přesto už v 21. hodinu 15 minut dosáhly plameny samotné kupole budovy. Vyplývá z toho, že na založení požáru zbývalo jen pár minut, a přitom jednotlivá požářiště v té rozsáhlé budově byla od sebe notně vzdálena a každé z požářišť nabylo značného rozsahu.“

Zvláštní na samotném založení požáru byla skutečnost, že žháři jej založili tak, „aby se oheň vyhnul prostorám říšského kancléře, ačkoli i zde se nacházela spousta lehce hořlavých předmětů jako židle, koberce a závěsy“.

Göringova role

Ze všeho toho plyne, že van der Lubbe na požár nemohl být sám, nemluvě o tom, že se v bludišti Sněmu nevyznal. Musel mít k sobě „celou řadu kompliců“. Zbývá pak nalézt odpověď na otázku, „kdo byli Lubbeho komplicové“ a hlavně „na otázku nejvyšší důležitosti, jak se jeho komplicové do budovy Říšského sněmu dostali a jak z ní zas unikli“.

Zajímavé bylo, že jako „první možnost průniku do budovy podzemím nadhodil ministr Göring, takto předseda Říšského sněmu a říšský komisař pro věci pruského ministerstva vnitra.“ Podzemní chodba, kterou měl Göring na mysli, spojovala budovu Říšského sněmu s budovou sídla předsedy Říšského sněmu, tedy sídla Göringova.

Obě budovy spojovala ještě jedna podzemní chodba. Vedly tudy inženýrské sítě a teplovod. Průnik tudy ale nepřicházel v úvahu, neboť „tato inženýrská stavba se nachází pod trvalým dohledem dělníků a velkého počtu říšských úředníků.

„Pokud ale žháři zvolili proniknout do budovy Říšského sněmu průchodem vedoucím ze sídla předsedy Říšského sněmu, museli vyvolávat řadu domněnek, hodných k přezkumu“. Bylo například vyloučené, aby do Říšského sněmu pronikli v civilu, případně nevybaveni potřebnou dokumentací příslušnosti k nacistům. To měl později během svého listopadového svědectví v Lipsku na mysli Göring, když přišel se smyšlenkou, že pro komunisty bylo zcela běžné záškodnické akce provádět, převlečeni do uniforem SA. To měl být prý i tento případ.

Pak ale nelze vysvětlit, jak konstatovala komise, proč Göring osobně „hasičům zakázal, aby vyhlásili nejvyšší stupeň pohotovosti“, čímž zásah zpozdili, a proč „podstatná část v Říšském sněmu zaměstnaného personálu v den vypuknutí požáru byla neobvykle brzo poslána domů“. K tomu měla pravomoc pouze kancelář předsedy Říšského sněmu, tedy Göringova kancelář.

Místo hasičů oddíl SA

Ze všeho zkoumání komisi jednoznačně vychází, „že van der Lubbe, lehce ovlivnitelný člověk, známý jako homosexuálně orientovaný muž, byl k činu podnícen vysoce postavenými funkcionáři národně socialistické strany“.

Vídeňští socialisté přinesli důkaz, že van der Lubbe byl nacistou Tentýž čtvrtek 21. září list vídeňských sociálních demokratů přináší v souvislosti s londýnskou vyšetřovací komisí řadu doplnění, místy až převratných. Ředitel berlínských hasičů Gempp uvedl v původní zprávě o požáru, že kromě užitých zápalných látek, které na deseti místech vyvolaly požár, hasiči nalezli takové množství nepoužitého zápalného materiálu, že k jeho odvezení z budovy bylo potřeba povolat nákladní automobil.

Čáru přes rozpočet žalobě a nacistům udělal Ernst Togler, předseda poslanecké frakce komunistů. Měl být žalován v nepřítomnosti, na útěku. Místo toho se hned ráno 28. února dal k dispozici policii, aby měl možnost prokázat nevinu komunistů i sebe sama

Z toho vyplývalo, že žhářů musela být celá řada. Vzhledem k tomu, že ještě ve čtvrt na devět večer se v prostorách sněmovny nedělo nic podezřelého a běžný přístup do budovy byl již uzavřen, museli se žháři dovnitř dostat podzemní pasáží, spojující Říšský sněm s budovou sídla předsedy sněmu Göringa. Bez vědomí stráží SA, chránících sídlo Göringovo, se sem sotva mohli propracovat.

Ostatně tu domněnku potvrzuje i ředitel berlínských hasičů, když do hlášení napsal, že „hasiči byli povoláni se značným zpožděním“ a že „na místě se už nacházel oddíl SA asi v síle dvaceti mužů“. Göring následně Gemppovi „jednoznačně zakázal vyhlásit hasičům nejvyšší stupeň pohotovosti“. Krátce po požáru byl Gempp ze své funkce odvolán. Úřady proti němu zahájily trestní stíhání pro zneužití úředního postavení: „Kde se dnes nachází, není nikomu známo!“

Lubbe podle dobového tisku nejspíš pronikl do nejvyšších nacistických kruhů, když se na cestách po Německu „v Mnichově seznámil s doktorem Georgem Bellem, tehdy přítelem a důvěrníkem šéfa oddílů SA Röhma“. Nějaký čas na to, se měl Bell pochlubit jistému příteli seznamem osob slovy: „To je soupis Röhmových milenců. Kdyby to někdy vyšlo najevo, Röhm je mrtvý muž.“

List uvádí, že mezi seznamem hochů se tu nacházelo i jméno Marinus van der Lubbe. Ověřit si to ale nemá kde, protože „Röhm dodnes není mrtvým mužem, ale Bell je už po smrti, když byl v dubnu 1933 nedaleko obce Kufstein při přechodu bavorské hranice muži SA, kteří ho za volantem automobilu poznali, zavražděn a dokumenty, které sebou vezl, zmizely i s jeho vrahy“.

Kazisvět Torgler

Čáru přes rozpočet žalobě a nacistům udělal Ernst Togler, předseda poslanecké frakce komunistů. Měl být žalován v nepřítomnosti, na útěku. Místo toho se hned ráno 28. února dal k dispozici policii, aby měl možnost prokázat nevinu komunistů i sebe sama. V době vypuknutí požáru se měl podle obžaloby nacházet v budově Sněmu společně s van der Lubbem. Namísto toho přišel na policii s neprůstřelným alibi. V kritické době podle řady svědectví večeřel v nedaleké restauraci. Vídeňští sociální demokraté z toho vyvozují:

„Pro takto míněnou obžalobu bylo nanejvýš nepohodlné, že Torgler, namísto aby uprchl, se dal policii k dispozici, aby veškerá obvinění proti jeho straně mohl uvést na pravou míru. Obžaloba na tento Torglerův tah reagovala tím, že jej nadále neobviňovala ze žhářství, ale z velezrady.“

Původně chtěla vyrukovat se svědectvími několika nacistů (patrně objednanými), kterým přišlo nápadné, že se Togler prochází s Lubbem již v odpoledních hodinách kolem budovy Říšského sněmu, a vyvodila z toho přímou účast Torglera na požáru. Ve skutečnosti Torgler sněm opustil dlouho před vypuknutím požáru. Podle hodnověrných svědectví se v době, kdy budova hořela, nacházel v nedaleké restauraci, kde spolu s poslancem Koenem večeřeli.

Analýza vídeňského listu k tomu ironicky poznamenává: „A tak Torgler spolu s van der Lubbem zřejmě chtěli dát najevo, že se spikli. K tomu účelu zvolili několika hodinovou procházku kolem budovy sněmu bezprostředně před vlastním vypuknutím požáru. U Říšského sněmu setrvali i později patrně proto, aby se mohli přímo na místě přesvědčit, že se dílo daří a že Lubbe v pořádku zakládá oheň. Jen hlupák by možná věřil tomu, že bychom nejen mezi politiky, ale i mezi zločinci nalezli tak pitomé spiklence?“

Torglerův „úhybný“ manévr nešel pod nos nejen žalobě a nacistům, ale ani německým komunistům. To, že se dal k dispozici policii, vyhodnotili, jak bylo pro ně příznačné, jako mrzký zrádcovský krok.

Několik málo minut po vypuknutí požáru se na místě zjevil říšský kancléř Hitler a na svůj doprovod se obrátil slovy: „To je znamení dané nám samotným bohem. Nikdo už nám nezabrání tomu, abychom komunisty rozdrtili železnou pěstí.“ K přítomnému anglickému novináři pak poznamenal: „Jste svědkem nové epochy v německých dějinách. Tento požár ji započal.“