ESEJ. Nacházíme se v bodě historie, který se v něčem nápadně podobá vědecké revoluci na přelomu 19. a 20. století. Tehdy stará fyzika narazila na jevy, které nedokázala vysvětlit a musela ustoupit teorii, která je vysvětlovala. To umožnilo lidstvu pokračovat dál. Ostatně bez nové teorie relativity bychom dnes neměli třeba satelity.

Trvalo celé půl století, než Einstein z trosek Newtonova vesmíru sestavil nový řád. Mezi prvním zdokumentovaným selháním starých pravidel v roce 1859 a zrodem relativity v roce 1915 (částčně už 1905) zela padesátiletá propast čistého zmatku. Staré nefungovalo, nové neexistovalo.

Dnes vidíme stejný rozpad v naší společnosti: stará „Demokracie 1.0“ už nedokáže vyřešit tlak nové reality.

Je to mrazivý obraz: demokratický svět se hroutí, protože se snažíme „řešit“ nevycházející realitu v modelu světa, který už neplatí. Bez nalezení nového, fundamentálně správného modelu však není další evoluce možná – zbývá jen řízený rozklad v nepochopeném prostoru.

Pokud se nepřenastaví základní parametry jeho fungování, systém bude pokračovat ve vlastním zacykleném kolapsu.

Tento text není marným pokusem o okamžité přenastavení systému. Počet lidí schopných revidovat své kroky i proti vlastnímu historickému přesvědčení je v kritických momentech limitně malý.

Úvahu je proto třeba chápat spíše jako příspěvek do budoucí, post-kolapsové diskuse o tom, co se mělo udělat jinak, aby k rozpadu demokracie vůbec nedošlo.

Tedy za předpokladu, že katarze probíhající sebedestrukce vůbec nějakou formu sebezpytu připustí.

Einstein jako první pochopil, že aby mohl náš zdánlivě pevný a stabilní vesmír vůbec existovat, musí se opírat o něco ještě stabilnějšího: o konečnou a neměnnou rychlost, s jakou se jedna část světa dozvídá o těch ostatních.

Tato konstanta musí zůstat stejná za všech okolností – i kdyby se před ní měl sklonit a zastavit čas v nekonečně malém Teď a prostor smrštit do prázdného Nic.

My musíme stejným způsobem pochopit, že identický vztah existuje mezi individuálními svobodami a demokracií, ze které jsou odvozeny. Bez ní by se totiž nezhroutily jen ty svobody, ale celý náš demokratický vesmír.

Demokracie jako pevná konstanta

Demokracie 1.0, stejně jako Newtonův vesmír, vznikla v přesvědčení, že jejím pevným a neměnným základem jsou individuální práva a pravda (poznaná realita), skrze které demokracie automaticky vyvstane.

Demokracie byla vnímána jako samozřejmá, téměř nezajímavá konstanta, která se zrodila nejen z pevných institucí a soubojů se lží, ale také z Damoklova meče nesvobody a totality neustále visícího nad hlavami všech, kdo v paměti rozumně udržují představu o možných nebezpečích.

Pozastavení volebního práva pro zanedbatelný počet masivních šiřitelů lži je stavem minimálního narušení práv v celém systému, který zaručuje přetrvání svobody pro zbytek společnosti.

Tento předpoklad se však pod náporem současného internetového fašismu hroutí. Svět, který je skrze nesvobodné režimy v rámci jejich hybridní války zaplaven systematickou lží, manipulací a asymetrickou informací, ukazuje, že tyto „pevné body“ jsou stejně nepevné jako onen prostor a čas.

Pokud na nich budeme lpět jako na absolutních a nehybných, svět, jak ho známe, padne a zmizí v prach. A přijde bohužel něco nekonečně horšího.

Stejně jako v relativistické fyzice si musíme zvolit právě onu „nudnou“ konstantu jako jediný pevný bod. Tímto bodem musí být demokracie samotná. Pro tuto konstantu se musí – zejména v několika extrémních případech – ohnout i ty základní kameny, o kterých jsme si dříve mysleli, že jsou nedotknutelné.

Základní teze je prostá: pokud má demokracie přežít v prostředí masové lži, musí získat stejnou „čarovnou moc“, jakou má rychlost světla – schopnost deformovat své atributy tak, aby se základy vesmíru samého nezřítily.

To znamená i schopnost omezit individuální práva těm, kteří se od pravdy systematicky a prokazatelně odvracejí a masově záměrně infikují ostatní – přinejmenším v jednom jediném kritickém bodě, v kterém uskutečňuje svůj destruktivní potenciál: ve volebním právu.

Pokud demokracie nepřežije nárůst lži, nezmizí jen volební právo několika jedinců – zmizí všechna práva všech, velmi často včetně jejich života samotného. Gulagy a koncentrační tábory nebo právě budovaná Trumpova diktatura ukazují tento příběh jasně.

Pozastavení volebního práva pro zanedbatelný počet masivních šiřitelů lži je tedy stavem minimálního narušení práv v celém systému, který zaručuje přetrvání svobody pro zbytek společnosti.

Každý jiný stav nakonec přinese enormně vyšší narušení práv i enormně vyšší počet lidí, kterým budou odejmuta skutečným násilím.

Tento text je právě o tom.

Svět podle Newtona: Demokracie 1.0

Místo toho, aby systém v konkurenci myšlenek vybíral ty nejschopnější a nejmoudřejší lídry, jak předpokládal „newtonovský“ ideál, začal mechanismus pod tíhou záměrně šířené lži generovat pravý opak.

V pokřiveném informačním prostoru jsou k moci vynášeni sociopaté konající dříve nemyslitelné skutky a hlásající absurdní, lživé myšlenky, přitahující narůstající davy. Hrozí, že se systém pod tímhle tlakem zhroutí.

Tato „systémová anomálie“ je jasným signálem – náš starý politický vesmír přestal platit a my se musíme naučit rozumět fyzice toho nového.

V něm musí záležet na tom jakou destruktivní „rychlostí“ se jedinec pohybuje a jakou (dez)informační tíhu vytváří. V době, kdy informace proudí rychlostí světla a dezinformace ničivou gravitací stahují další a další jedince, už statický newtonovský přístup nestačí.

Situaci v USA či na Slovensku, kde se hroutí dříve funkční demokracie, mnozí stále považují za pouhé dočasné odchylky. V narůstajícím tlaku nových informačních technologií je ale tento pád předurčen všem, i silným skandinávským modelům.

Musíme přejít k politice relativistické – ovšem v úplně jiném smyslu, než jak jej chápou dnešní pseudointelektuální relativisté. Zatímco ti zneužívají složitost světa k tomu, aby relativizovali i zlo a dělali z agresorů typu Putina „oběti“, skutečná relativistická politika musí fungovat přesně naopak.

Musí uznat, že v extrémně pokřiveném prostoru lží se musí změnit i geometrie práv, aby samotné jádro demokracie zůstalo zachováno. Přesně v souladu s jádrem ústavy.

V klasické newtonovské fyzice je prostor a čas neměnné jeviště. Ať se děje cokoli, vteřina je vždy vteřinou a metr je vždy metrem. Podobně fungovala raná demokracie nenapadená zvenčí. Byla postavena na lineárních právech: každý má jeden hlas, každý má právo říkat, co chce.

Předpokládalo se, že „pravda nakonec zvítězí“ v mechanickém střetu názorů. Až masové komunikační prostředky a jejich lži ukázaly, že její funkčnost má své hranice (audiovizuální fašismus 30. let a náš internetový fašismus).

Ale tento model má jednu zásadní trhlinu: předpokládá, že informační prostor je prázdný, plochý a že v něm žádné těleso nemůže způsobit totální kolaps struktury.

Situaci v USA či na Slovensku, kde se hroutí dříve funkční demokracie, mnozí stále považují za pouhé dočasné odchylky. Nechápou, že v narůstajícím tlaku nových informačních technologií je tento pád předurčen naprosto všem, i silným skandinávským modelům. AGI (silná umělá inteligence) s IQ přes 200 nakonec přesvědčí i nejzarytějšího demokrata.

Když lež získá kritickou hmotnost

Problém nastává v okamžiku, kdy se do přehledného soukolí dostává záměrně a opakovaně „rozkladná agresivní lež“ – masivní, cíleně konstruovaná neustále přiživovaná dezinformační stoka s „tajnými pravdami“ typu „vakcíny jsou čipy“ nebo „Rusko je oběť“, „demokracii je třeba zrušit a přijmout Trumpovsko Putinovský model síly“, popř. „lidské emise CO2 nemají na klima žádný vliv“.

V newtonovské politice takovou lež vnímáme jen jako „další názor“. Jenže v digitálním věku tyto lži nefungují jako názory, ale jako objekty s obrovskou hmotností deformující sám demokratický časoprostor, díky vazbám na lidskou psychiku a její emoční stránku, přitáhnou postupně většinu.

Protiváha neexistuje, protože demokracie lhát a manipulovat masově nesmí, jinak není skutečnou demokracií.

Pokud je lež dostatečně velká a šíří se dostatečně agresivně, což díky nástrojům fašismu 3.0 (internetu) může, začne vytvářet tak silné gravitační pole, které pohltí i zbytky pravdivého vnímání reality.

Demokracie 1.0 na tuto invazi není stavěná. V absolutním prostoru práv se taková lež volně pohybuje, její šiřitelé se multiplikují a její síla násobí a ničí základy systému, protože systém neumí reagovat na to, že by se samotná „geometrie reality (pravdy)“ mohla zhroutit do reálně neexistující iluze.

Jde o ojedinělý pokus, kdy se živočišný druh rozhodne existovat v iluzi, v níž přitom přežít nedokáže, protože není v souladu s pravdivým obrazem reality a funkční reakcí na životní podmínky a jejich změny. A tedy je pro všechny nakonec destruktivní nebo smrtelný.

Pokud chceme zachovat svobodu a demokracii pro všechny, musí se systém začít chovat relativisticky:

1. Pokud se jedinec začne v informačním prostoru pohybovat extrémní rychlostí směrem k totalitě a destrukci systému (masovým šířením nebezpečných lží), jeho práva se musí „smrštit“.

2. Extrémní dezinformátoři vytvářejí politické černé díry. Jsou to body, kde končí kauzalita, fakta nebo je propojující logika. Pokud dovolíme těmto entitám ovlivňovat směřování celku, pohltí celou danou společnost a následně i civilizaci jako takovou.

3. Pokud jako společnost dovolíme, aby se příliš mnoho lidí propadlo za horizont událostí lži, celá demokracie se zhroutí do autoritářského bodu singularity kde její pravidla již neplatí.

Logika je neúprosná: nikdo nemůže mít právo rozhodovat o systému, který se aktivně snaží zahubit.

Důležité je, že toto opatření by se dotklo naprostého zlomku populace, ale mělo by obrovský dopad na celek. Konspirační šílenství je totiž v digitálním věku i výnosným obchodem, kde platidlem jsou peníze i emoce (falešný pocit vlastního významu).

Na tomto trhu s pozorností nelze již uspět se starou nebo obyčejnou lží – psychologická nutnost sociálních sítí nutí aktéry k neustálé eskalaci. Aby si udrželi publikum, musí přicházet s čím dál extrémnějšími a šílenějšími konstrukty.

Pokud někdo vědomě pracuje na zhroucení systému do singularity autoritářství, ztrácí právo tento systém ovlivňovat.

Tito jedinci se díky své potřebě eskalace identifikují sami. Překračují hranici mezi „jiným názorem“ a „šílenou lží“ tak markantně, že se stávají jasně definovatelnými systémovými anomáliemi. Pokud však nastavíme jasnou hranici – podobně jako ji psychologové nastavují dětem pro jejich vlastní bezpečí – tato spirála se zastaví.

Jakmile trh s konspiračním šílenstvím ztratí svou politickou průraznost a přestane být atraktivní cestou k moci, jeho vliv začne přirozeně upadat. Společnost se pak může začít vracet k normálnějším stavům, protože informační prostor přestane být pokřivován těmi nejagresivnějšími a nejprolhanějšími zdroji gravitace.

Tento krok vyžaduje revoluci v právním myšlení. Ústavní soud by musel v rámci tohoto nového paradigmatu konstatovat, že právo na zachování demokracie je nadřazeno individuálnímu právu volit u těch, kteří toto právo zneužívají k její destrukci.

AI jako detektor, člověk jako soudce

Podobně jako v občanském právu zbavujeme nesvéprávné osoby možnosti nakládat s majetkem, aby neublížily sobě a okolí, musí relativistická politika chránit společný prostor před „politickou nesvéprávností“.

Tímto opatřením se zabrání tomu, aby se „černé díry“ dezinformací staly součástí rozhodovacího procesu. Pokud někdo vědomě pracuje na zhroucení systému do singularity autoritářství, ztrácí právo tento systém ovlivňovat.

Ústavní soud by se tak měl stát strážcem nikoliv jen litery zákona, ale materiálního jádra ústavnosti a meritu věci – tedy samotné geometrie svobody.

Tento přechod vyžaduje technologickou vyspělost. AI systémy by v tomto modelu fungovaly jako senzory měřící „politickou rychlost a hmotnost“ aktérů na sociálních sítích, kde by zároveň skončila současná destrukční anonymita.

V tomto duchu ostatně hovořil španělský premiér Pedro Sánchez na nedávném Světovém vládním summitu v Dubaji. Sánchez se stal neformálním lídrem „Koalice digitálně odhodlaných“ – skupiny států, které již pochopily, že bez aktivní obrany a jasné reakce liberální demokracie nepřežije.

Jeho vláda v praxi zavádí právě to, co naše teorie relativistické politiky předpokládá: systém pro měření „digitální stopy nenávisti a polarizace“. Jde o faktickou instalaci oněch senzorů, které mají sledovat a kvantifikovat, jakým způsobem digitální platformy skrze algoritmickou manipulaci ohýbají realitu a rozkládají společenskou soudržnost.

Španělský model, který počítá s přímou právní odpovědností vedoucích pracovníků platforem a neprolomitelným ověřováním věku, je prvním krokem k ukončení éry „digitálního divokého západu“.

Ukazuje, že pokud chceme zachovat konstantu demokracie, musíme být schopni včas detekovat a izolovat ty síly, které se ji pokoušejí strhnout za horizont událostí. Sánchez chce tedy řešení najít ještě v Newtonském vesmíru.

I tak ho ale tech-oligarcha Musk, který tak rád po turkovsku zvedá pravici, označil za „špinavého tyranského fašistu a zrádce lidu“, a to jen proto, že se snaží bránit převzetí demokracie sociopatickými proto-diktátory, jako je právě Musk.

Jde zkrátka o to identifikovat ty, kteří soustavně deformují prostor lží a nenávistí. Sama individuální disociace od reality „tichých bláznů“ by žádné omezení pro nikoho neznamenala. Svět musí zůstat pestrý a blázny potřebuje.

Nicméně, aby byla zachována lidskost a kontrola, finální slovo musí mít lidský soud. Ten by případně na žádost potrestaného potvrdil oprávněnost rozhodnutí, že se daný jedinec skutečně nachází v kategorii „nesvéprávného nevoliče“.

Nejde o trest, ale o fyzikální nezbytnost: pokud chceš žít ve vesmíru, kde platí práva a svoboda, nesmíš extrémně vyvíjet aktivitu, která tento vesmír trhá na kusy.

Nebo můžeš, demokracie tě nebude věznit a zabíjet jako totalitní režimy za její narušování, udělá jen to, co je dobré i pro tebe samého, nenechá tě skrz volby rozhodovat o systému, který chceš zničit a dočasně ti zamezí přístupu k sociálním sítím, které si používal jako zbraň proti tomu, na co mají všichni právo.

Tento relativistický model se nesnaží měřit a vyhodnocovat každý pohyb nebo názor – to by vedlo k totalitnímu sledování, jak to činí některé Čínské systémy.

Většina společnosti se pohybuje v „nízkých politických rychlostech“, kde platí stará dobrá newtonovská pravidla a svoboda slova je prakticky neomezená. Problém nastává až v momentě, kdy se objeví politická singularita.

Nejde tedy o to, zda je tvrzení mylné, ale zda je součástí soustavné, opakované a strategické činnosti směřující ke zničení demokratického řádu.

Nejste trestáni za jednotlivý názor, ale vaše „politická hmotnost“ se stala tak toxickou, že vás systém musí odpojit od kormidla, aby zabránil zhroucení celého časoprostoru do diktatury.

Současná krize mnoha států (viditelná na vzestupu hnutí kolem postav jako Trump, Fico, Orbán atd.) je v podstatě sázkou na takto zdeformované jedince a jejich síťové bubliny.

Newtonovský systém se marně snaží tyto úkazy řešit pomocí „rovné diskuse“. Ale diskutovat s černou dírou o geometrii prostoru je nemožné – ona ten prostor sama definuje.

Pokud demokracie nezačne fungovat relativisticky a neomezí vliv (volební právo) těch, kteří se rozhodli tuto černou díru aktivně tvořit a směřovat k ní, horizont událostí se rozšíří a nakonec bez odporu pohltí celou civilizaci.

Proč otevřený souboj myšlenek nestačí

Častou námitkou proti tomuto modelu bude víra v klasické nástroje – tedy vzdělávání a otevřený souboj myšlenek. Jenže v relativistické realitě je tento souboj iluzorní.

Cizí mocnosti (Rusko, Čína a dnes i Trumpovy USA – vlastníci těchto síťových nástrojů) používají k rozvracení společností prostředky, které demokracie z principu používat nemůže a nesmí. Jak lze vést „otevřený souboj“, když protivník přímo transformuje mozky lidí pomocí algoritmy řízené psychologické války?

Spoléhat se na „sofistikovanou cenzuru“ konkrétních zahraničních aktérů je stejně naivní. Demokratický systém nikdy nedokáže reagovat správně a včas na masivní investice konkurentů do našeho rozvratu.

Místo abychom se snažili marně blokovat každý jednotlivý výstřel našich nepřátel, musíme se podívat na problém optikou biologie a evoluce.

Jakmile „koncový terminál“ – tedy zmanipulovaný volič – ztratí schopnost ovlivnit směřování systému, stává se celá miliardová operace zahraničních rozvědek bezcennou.

Člověk se skládá z přibližně 30 bilionů buněk, které jsou geneticky velmi podobné kvasinkám. Rozdíl mezi kvasinkou a člověkem však není v „kvalitě“ buněk, ale v jejich organizaci.

Zatímco kvasinka bojuje za sebe, buňky v lidském těle vytvořily diferenciací např. mozek – systém, který se rozhoduje v zájmu celého těla. A rozhodují se jen ti, co se ve prospěch celku rozhodovat dokážou.

Pokud má lidstvo přežít, nevyhne se evolučnímu skoku k podobnému typu společenské organizace. Buď se tento „sociální mozek“ naučíme vytvořit vědomě, nebo nás čeká apokalypsa způsobená lidmi, kteří své rozhodování už dávno předali do rukou manipulátorů.

Tato zkušenost nás musí naučit pochopit, co bylo špatně: nemůžeme dovolit, aby „buňky“, které jsou v agónii lži, diktovaly směřování celého organismu. Stejně jako buňky, které se proměnily v rakovinné.

Proč tedy nebojovat přímo s nepřátelskými státy a jejich agenty? Proč neřešit pouze případy, jako byl asistent europoslance Maximiliana Kraha, který byl odsouzen k téměř pěti letům vězení za špionáž pro Čínu nebo pročínské aktivity jeho kolegy ze „Skupiny přátelství mezi EU a Čínou“ Jana Zahradila?

Právě Zahradil tuto vlivovou strukturu v Bruselu jako předseda vedl (Krah byl jeho místopředsedou) a v těchto dnech vyšlo najevo, že i v Praze udržoval úzké kontakty s čínským rozvědčíkem Jang I-mingem, maskovaným za novináře. Nemluvě o daleko širším komplotu české dezinformační politické scény napojené na Rusko.

Odpověď je strategická: je moudřejší a levnější přeseknout jejich drahé akce jinde. Proč by cizí mocnosti dávaly miliardy rublů, jüanů a dolarů na to, aby ovládly mozky lidí, když my tyto extrémy můžeme levně identifikovat, ochranně odstavit z rozhodování a celou jejich investici do pyramidy rozvratu proměnit v prach?

Jakmile totiž jejich „koncový terminál“ – tedy zmanipulovaný volič – ztratí schopnost ovlivnit směřování systému, stává se celá miliardová operace zahraničních rozvědek bezcennou.

Od černých děr k rozpadu společnosti

Relativistická demokracie uznává nezadatelné právo jednotlivce na omyl, a dokonce i na „pád“ do vlastní černé díry bludů a dezinformací.

Stát nemá vzdělávání násilně vynucovat, ale nabízet jej jako palivo pro dosažení únikové rychlosti – schopnosti kritického myšlení, která člověku dovolí vymanit se z gravitace lži.

Svoboda v tomto systému zahrnuje i právo být „šíleným konspiračním idiotem“, ovšem s jednou zásadní podmínkou: váš pád nesmí zakřivit časoprostor pro všechny ostatní.

Když jedinec propadne za horizont událostí lží, jeho schopnost rozlišovat pravdu od fikce není jen potlačena – je anihilována. Informace v jeho okolí se změní v čistý šum, nevěří ani v základní pravdy.

Jakmile tedy jedinec překročí horizont událostí extrémní, prokazatelné lži, systém jej musí relativisticky izolovat (na jeden okamžik jednou za čtyři roky).

Internetový fašismus a masové dezinformace jsou společenskou rakovinou – mutací kódu, která paralyzuje schopnost celku se rozhodovat. Pokud budeme tvrdit, že úmyslný šum má stejné právo ovlivňovat kormidlo státu jako pravdivý signál, směřujeme k systémové metastázi.

Humanisté by to zařídili tím nejmenším možný zásahem, zbytek práv by zůstal nedotčen. Systém by začal produkovat skutečně prospěšné parlamentní zástupce a nedosazoval by do vládních křesel umělé výtvory síťových kampaní nepřátelských mocností.

Omezení volebního práva pro ty, kteří se od reality prokazatelně odvracejí, tedy není aktem útlaku, ale společenskou apoptózou. Je to tentýž vesmírný mechanismus, který nutí vaše tělo zničit jednu nemocnou buňku, aby tělo a jeho vědomí mohlo dál existovat.

Společenské vazby a funkční systém jsou naším bezkonkurenčně největším bohatstvím, nekonečně hodnotnějším než jakákoliv naše individuální dovednost.

Epilog: Bohatství v řádu, tragédie v rozkladu

Musíme si uvědomit, že lidská společnost je systémem tak vysoké organizovanosti a složitosti, že v prostředí stále moudřejší a invazivnější AI bude počet těch, kteří se v kolektivních otázkách pod její manipulací nedokážou orientovat, nevyhnutelně narůstat.

Pokud změna není nutná nyní, jak si mnozí ještě nalhávají, v budoucnu zcela jistě bude.

Můj prst, který se právě dotýká klávesnice, nerozhoduje o pořadí písmen předaných čtenáři, přesto je nedílnou a neodmyslitelnou částí těla a není „ani víc, ani míň“ než mozek, jenž tato rozhodnutí činí.

Právě díky této dělbě a hierarchii je moje tělo – tento organizovaný shluk buněk – daleko mocnější než stejný počet geneticky velmi podobných kvasinek, které individuálně bojují o cukry při kvašení piva, které bude po dokončení tohoto textu vypito. Evoluční nadřazenost lépe organizovaných a diferencovaných systémů.

Konspirační „dezolát“ věřící v placatou zemi a vidící v brutálních diktátorech zachránce před fiktivními čipy a 5G vysílači může být skvělým obkladačem nebo zootechnikem či mírně zmateným inženýrem. Může prožívat naplněný život a být hluboce platnou součástí celku.

Je však v zájmu všech – tedy i jeho samotného – aby neurčoval zahraniční politiku své země a směřování civilizace, na základě těch nejhorších rozkladných lží.

V digitální válce byl totiž „přeprogramován“ tak, aby svým hlasem nevyhnutelně zničil právě ten systém, který mu jeho klidný a naplněný život ve funkční, blahobytné společnosti umožňuje.

Je v zájmu nás všech pochopit, že při kolapsu našeho řádu se nám nepovede dvakrát hůře, ale minimálně tisíckrát. Společenské vazby a funkční systém jsou naším bezkonkurenčně největším bohatstvím, nekonečně hodnotnějším než jakákoliv naše individuální dovednost.

Rozdíl mezi námi a zcela kolabující Kubou je pár dní kolapsu. Přijít o systém jen proto, že jsme dovolili našim nepřátelům investovat pár miliard do našeho vnitřního rozkladu, by bylo největší a pravděpodobně i poslední chybou, jakou kdy demokratická lidská společnost udělala.

Pluralitní demokratický systém v posledním století vždy automaticky vybíral kvalitnější lídry, než jací vládli v konkurenčních diktaturách. Jak však vidíme u Donalda Trumpa, toto pravidlo v systému internetového fašismu „hacknutém“ diktátory přestalo platit.

Je třeba vrátit parlamentní demokracii její automatickou funkčnost. Ani ten největší osvícenec totiž neuspořádává svět lépe než funkční systém reflektující realitu.