Zatýkání, vazby a věznění v době normalizace neblaze poznamenaly život Reného Matouška. Do vazby se dostal už jako osmnáctiletý za nepodařený pokus o útěk za hranice totalitního Československa v roce 1969. Ve vězení na plzeňských Borech se potkal i s Václavem Havlem, zažil i otrockou práci pro jabloneckou Preciosu. Liberecký chartista se ze však svobody získané sametovou revolucí dlouho neradoval. Zemřel v roce 1992 za nevyjasněných okolností.

René Matoušek se narodil 11. července 1951 a jeho bratr Jiří o deset let později. Oba hodně zasáhlo obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Ačkoli bylo Jiřímu pouze sedm let, vzpomínky na srpnové dny se mu vryly do paměti i tím, že se tehdy sedmnáctiletý René vracel domů pozdě v noci, poněvadž demonstroval proti vpádu okupantů.

Rok po okupaci se René přidal k demonstrantům, kteří protestovali proti okupaci. 21. srpna 1969 už nešli proti Čechoslovákům sovětští vojáci. Demonstranty bili, zraňovali a zabíjeli naši policisté a příslušníci Lidových milicí. Po této trpké zkušenosti se René Matoušek rozhodl z Československa utéct na Západ. Na hranici ho ale chytli pohraničníci. „Zavřeli ho do vazby v Ruzyni a drželi ho tam tři čtvrtě roku,“ řekl Paměti národa Reného bratr Jiří. „U soudu pak dostal podmínku a mohl z Ruzyně ven.“

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Tehdy Jiří svého staršího bratra navštívil ve vězení poprvé jako osmiletý školák. Netušil, že takových návštěv v dalších dvaceti letech zažije mnoho. „Renda měl dva nebo tři těžce zhmožděné nehty a já se ho zeptal: ‚Brácha, co to máš s těmi nehty?‘“

„Stál tam s námi dozorce, a tak se Renda jen tak usmál a odpověděl: ‚Přibouchl jsem si ruce do dveří.‘ Byl jsem sice ještě malý, ale ne hloupý. Řekl jsem: ‚A vy si v kriminále za sebou zavíráte sami dveře? Tam máte kliku zevnitř, že sis ty prsty přibouchl?‘ On se jenom usmál a dodal: ‚Nemudruj.‘“

René a Jiří Matouškovi na konci 60. let 20. století (Foto: se souhlasem Post Bellum)

S Krylem v tramvaji

Po návratu z vazby se René přestěhoval z Prahy do Liberce a živil se jako řidič tramvaje, ve které si pouštěl rebelské písně Karla Kryla. Komunističtí funkcionáři dopravního podniku však Matouškovi jeho pobuřování spočítali ve chvíli, kdy udělal jako řidič chybu a nepočkal na výhybně při křižování na protijedoucí tramvaj. Oba vozy se sice podařilo včas zastavit, ale nadřízení ho potrestali.

„Obvykle chybující řidiče přeřazovali na jinou práci na šest týdnů,“ vysvětlil Jiří Matoušek. „Ale tehdy přišel náměstek ředitele a řekl: ‚Matoušek a šest týdnů? Ne, šest měsíců!‘ Odbory se Rendy nezastaly, a tak z nich vystoupil a napsal několik otevřených dopisů. Jeden z nich i na P.O.Box Rádia Svobodná Evropa v Londýně a kvůli tomu se dostal později k soudu.“

Památku Reného Matouška připomene letošní benefiční Běh pro Paměť národa, který v Liberci poběží jeho synovec Matouš Matoušek. Na oběti totalitních režimů se bude po celé ČR vzpomínat od čtvrtka 20. do neděle 23. května.

Rebel René se do křížku s normalizační justicí dostal i kvůli letákům, ve kterých burcoval československou veřejnost, aby si vzala příklad z polské Solidarity a bojovala za demokracii nebo za svobodu slova. „Na letácích nebyly žádné výzvy k násilí. Rendu přesto policajti zatkli a obvinili z pobuřování,” uvedl Jiří Matoušek, který se o bratrově zatčení dozvěděl na vojně na Slovensku.

„Všichni Rendovi kamarádi a známí se báli přijít, aby je s ním estébáci nespojovali. Proces vedla předsedkyně Okresního soudu v Liberci Milada Rosenbergová a Rendu si vychutnávala,“ řekl Jiří Matoušek. „Dělala narážky na věrnost jeho ženy, diktovala do protokolu zkreslené Rendovy výpovědi. Když se bránil, řekla mu, že mluví tak strašně, že musí jeho slova přeformulovat.“

Jiří Matoušek pak vyprávěl o průběhu procesu svým kamarádům. „Většinou šlo o vysokoškoláky a nevěřili, že je něco takového možné, že přece nejsou padesátá léta,“ podotkl. „Tak jsem je vzal jednou s sebou a sami viděli, co soudkyně Rosenbergová předvádí. Jezdili se mnou pak i na další jednání, i když hodně riskovali. Při výjezdu z Prahy nás vždycky sledovali estébáci ve volze.“

Dopis pro Svobodnou Evropu

René Matoušek dostal nejprve obhájce ex-offo, který ho spíše špinil, než aby ho hájil. „Pak jsme sehnali jiného advokáta. Ten řekl, že o rozsudku je stejně předem rozhodnuto a Renda že má jedinou šanci, jak dostat nižší trest – omluvit se a říci, že svého činu lituje. Což ale brácha odmítl. Nakonec dostal jako advokáta ex-offo libereckého Ivana Muchu. Za Rendu se rval tak, že na to mohl sám doplatit. Bráchovi sice stejně nepomohl, ale Renda alespoň věděl, že proti soudkyni nestojí sám.“

Milada Rosenbergová potrestala Reného Matouška za pobuřování 18 měsíci vězení. Estébáci se mu však postarali ještě o jedno jeho trestní stíhání. Za dopis adresovaný Rádiu Svobodná Evropa, které komunisté označovalli za štvavou vysílačku, ho obvinili z poškozování zájmů republiky v zahraničí.

Obžaloby Reného Matouška

„Rendu vozili k soudu z věznice na plzeňských Borech v klepetech jako medvěda, jako největšího vyvrhele,“ vzpomínal Jiří Matoušek. „Řetízky měl na nohou i na rukou a spojovaly se mu na opasku. Soudkyně tvrdila, že dopis Svobodné Evropě se do Československa vrátil jako nedoručený a pošta ho otevřela, aby zjistila, kdo ho poslal, a mohla mu ho vrátit. Tak se údajně přišlo na jeho protistátní obsah.“

Tvrzení obžaloby, že se dopis z Anglie vrátil, René Matoušek zpochybňoval podle razítka na obálce a žádal potvrzení britské pošty, že dopis poslala zpět. Soudkyně hlavní líčení odročila. „Příště na dopisu chyběl kus s razítkem. Někdo ho utrhl, asi estébáci. Ani si nedali práci s tím, aby razítko třeba zfalšovali, tak si byli jistí svou mocí,“ upozornil Jiří Matoušek.

„Brácha na utržené razítko upozornil. Soudkyně se na něj podívala a sladce mu povídá: ‚Pane Matoušku, chcete snad naznačit, že se orgány činné v trestním řízení dopustily falšování důkazů? V tom případě vám přidám ještě tři roky.‘ Renda už raději mlčel a Rosenbergová mu k osmnácti měsícům ‚nadělila‘ další čtyři měsíce.“

Otrocká práce na Borech

Po skončení procesu požádal advokát Ivan Mucha, zda by soudkyně nesvolila ke krátkému setkání mezi Reném Matouškem a jeho manželkou. „Milada Rosenbergová odpověděla: ‚Ale paní Matoušková, copak vám nestačilo, že jste viděla manžela hodinu a půl v soudní síni?‘ a žádost advokáta zamítla.“

René Matoušek si odpykával skoro dvouletý trest v plzeňské věznici Bory, kde se potkal s dalšími politickými vězni, mimo jiné i s Václavem Havlem. Na Borech podepsal Chartu 77. „Na návštěvy jsme směli jen jednou za půl roku. Maminku jsem s sebou ale nebral. Kdyby Rendu viděla, strašně by trpěla,“ uvedl Jiří Matoušek.

„Na Borech pracovali vězni pro jabloneckou Preciosu a dělali tam v otřesných podmínkách skleněné šatony. Renda měl na dlaních a prstech centimetrové rýhy, do krve rozpraskanou kůži a napuchlé ruce, snad dvakrát větší než normálně. Když někdo jako nováček nestíhal, ostatní vězni mu to dávali sežrat. Kvůli neplnění extrémně vysokých norem se totiž všem krátily příděly jídla.“

Manželka i maminka Reného se za jeho uvěznění styděly. Paní Matoušková proto synovi a dceři řekla, že je táta na dlouhém vojenském cvičení. Pravdu jim nakonec řekl Jiří Matoušek. Vysvětlil jim, že tatínek neudělal nic zlého, že nekradl, neloupil ani nikoho nezabil. Jen měl jiné názory než skupina lidí, která v této zemi vládne, a říkal je nahlas.

Přišel o práci, byt i rodinu

Během doby, kdy byl jeho bratr ve vězení, seznámil Jiří Matoušek s jeho případem chartistku Danu Němcovou, která stála u vzniku Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Díky ní odvysílaly jeho příběh protikomunistické zahraniční rozhlasové stanice Hlas Ameriky a Svobodná Evropa, což velmi pomohlo jeho mamince. Dlouho se totiž před lidmi styděla za syna v kriminále, ačkoliv věděla, že neudělal nic zlého.

„Hlas Ameriky i Svobodnou Evropu u nás poslouchala spousta lidí. Maminka pracovala v dílně v podniku Nářadí Praha a tam zjistila, že Renda není pro mnoho lidí žádný kriminálník,“ uvedl Jiří Matoušek. „Někteří kolegové za ní po vysílání Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy přišli a poděkovali jí za Rendu, že aspoň někdo v komunistické zemi nedrží hubu. Dokonce mezi sebou vybrali peníze pro jeho rodinu a mamince je předali.“

René Matoušek se svými dětmi na konci 70. let 20. století (Foto: se souhlasem Post Bellum)

Téměř dva roky odloučení však stály Reného Matouška manželství. „Estébáci nedali mé švagrové pokoj a tvrdili, že život s Rendou stejně nemá cenu, poněvadž se nezmění, a i když se z basy vrátí, bude stejně zase časem zavřený. Nakonec se s ním rozvedla ještě před jeho propuštěním,“ konstatoval Jiří Matoušek. „Rendu chtěli v base zlomit tak, že mu dali na celu reproduktor a pouštěli mu údajnou soulož jeho ženy s jiným mužem!“

René Matoušek se vrátil z věznice na Borech na Štědrý den 1984. Žádal, aby ho pustili alespoň o den dříve, ale velitel věznice zůstal neoblomný. „Z Plzně jsem odvezl Rendu do Prahy a on si přál jet hned za rodinou. Rozmluvil jsem mu to a zůstal několik dnů u nás,“ poznamenal Jiří Matoušek. „Jeho manželka i děti se už stejně z jejich bytu odstěhovaly.“

U soudu v den revoluce

Po propuštění z vězení Dopravní podnik Liberec Matouška propustil i z práce a vzal mu také podnikový byt. Jeden z mála libereckých chartistů začal pracovat jako řidič v podniku Lipo a žil na ubytovně.

René Matoušek jezdil občas do Prahy, kde udržoval styky s chartisty. StB na něj stále dávala velký pozor. „Renda si pořídil psa, boxera, a měl ho hodně rád,“ vzpomíná jeho bratr Jiří. „Ale někdo mu ho po pár měsících otrávil. Renda dal psa k veterináři na pitvu. Ten zjistil, že pes má v sobě opravdu jed. Ale ne obyčejný. Rendovi řekl, že takový jed se nedá běžně sehnat a úřady ho pečlivě evidují. Renda si myslel, že mu psa otrávili estébáci.“

Na konci osmdesátých let sílil odpor proti vládě KSČ a oba bratři chodili na demonstrace na Václavském náměstí v lednu 1989 během tzv. Palachova týdne.

René Matoušek jako hostinský v první polovině 70. let 20. století (Foto: se souhlasem Post Bellum)

„Dostal jsem taky naloženo od policajtů a podepsal jsem Chartu 77. Když jsem to řekl třem svým kamarádům, připojili se ke mně,“ svěřil se Jiří Matoušek. „Bál jsem se, co mi poví maminka. Měla celou dobu strach, abych se do něčeho nezapletl a neskončil v base jako Renda. Překvapila mě ale. V klidu mi řekla, že jsem udělal dobře.“

Když na začátku léta 1989 vznikla petice Několik vět, vyzývající k demokratickým změnám v Československu, René Matoušek sháněl pod petici podpisy. Získal jich devět a vysloužil si znovu trestní stíhání. V komunistických krajských novinách Průboj se ho snažili očernit.

„Proces s Rendou vyšel na 17. listopad 1989. Atmosféra byla úplně jiná než u soudu na začátku osmdesátých let. Rendu přišlo podpořit kolem třiceti lidí a nebáli se na chodbě před jednací místností říct, co si o všem myslí. Ale stejně jsem byl přesvědčený, že Renda dostane jako recidivista tři roky natvrdo. Obžaloval ho stejný prokurátor jako minule, Petr Rydvan, později úspěšný liberecký advokát. Rendu hájil znovu advokát Ivan Mucha.“

Hlavní líčení trvalo asi hodinu a půl. Po vyhlášení rozsudku zůstali všichni jako zkoprnělí. Soudce Stanislav Černý, člen komunistické strany, totiž Reného Matouška zprostil obžaloby s odůvodněním: „Tiskovina Několik vět nenarušuje zájem socialistického státu na zachování veřejného pořádku.“ Soudce uvedl, že požadavky obsažené v Několika větách jsou v souladu s československou ústavou i mezinárodními dokumenty, jako kupříkladu s Všeobecnou deklarací lidských práv.

Nová doba a konec iluzí

Po dobrém konci procesu je vzal Jiří Matoušek do hospody na kořalku. Pak se přesunul do Prahy na studentskou demonstraci a stal se svědkem běsnění příslušníků Pohotovostního pluku na Národní třídě. Bratři se poté v hektické revoluční době téměř neviděli:

René Matoušek v listopadu 1989 (Foto: se souhlasem Post Bellum)

„Byl jsem v Občanském fóru v podniku Textil Oděvy a práce v něm mě úplně pohltila. Brácha dělal revoluci v Liberci. Ale brzy přišel o iluze. Občanské fórum tam ovládli Petr Čermák nebo Přemysl Sobotka a další lidi, kteří před listopadem 1989 proti režimu nedělali nic. Bráchu při demonstracích jednou vystrčili na balkon radnice, aby se pochlubili: Vidíte, i my tady máme svého disidenta a chartistu! Když se chtěl zapojit do obnovy sociální demokracie, rychle s tím přestal, protože kolem sebe viděl jen kariéristy. Připadal mi jako nevlastní bratr Karla Kryla, stejně jako on také záhy po sametové revoluci tvrdil, že se vlády ujali špatní lidé.“

Zatímco řada rychlokvašných revolucionářů se dostala do vysokých funkcí, René Matoušek dostal podřadnou práci na úřadě a rychle ji opustil.

„Brácha pak žil jen z invalidního důchodu. Před svou smrtí bral jen kolem necelých tisíce dvou set korun měsíčně. Za svůj pobyt ve vězení dostal jen zálohu deset tisíc korun, zatímco estébáci odcházeli od policie s obrovským odstupným,“ podotkl Jiří Matoušek. „Po sametové revoluci jsme se názorově rozcházeli. Renda byl po zkušenostech z Liberce velmi skeptický a rozpaky v něm vyvolával také Václav Klaus, jemuž jsem já bezmezně věřil a obdivoval ho. Myslel jsem si, že brácha přehání, ale historie mu dala za pravdu.“

Smrt s otazníky

René Matoušek zemřel podle zápisu v noci z neděle na pondělí 23. března 1992. Soused ho našel až v pátek ráno za nezamčenými dveřmi oběšeného na kravatě na prostředním pantu od dveří. Někteří jeho přátelé si však myslí, že si život nevzal sám, ale stal se obětí pomsty.

„Kolem jeho smrti jsou velké pochybnosti. Divná byla poloha jeho těla po oběšení. K jeho identifikaci nezavolali nikoho z rodiny ani z jeho nejbližších přátel, ale někoho z Jablonce nad Nisou,“ prohlásil Jiří Matoušek. „Když přijela doktorka ze záchranky a chtěla ověřit, jestli je Renda opravdu mrtvý, zakázali jí přiblížit se k němu. Proto nepodepsala úmrtní list.“

Jiří Matoušek, rok 2020 (Foto: se souhlasem Post Bellum)

U soudní pitvy Reného Matouška na patologii v Turnově si přáli být dva liberečtí patologové jako pozorovatelé. S chartistou se jeden z nich znal. „Do Turnova jeli, ale liberecký okresní státní zástupce jim nedal svolení, aby se pitvy zúčastnili,“ řekl Jiří Matoušek. „Nejpodivnější ale byla svědectví dvou žen, když se po Liberci rozkřikla Rendova smrt. Jedna z nich tvrdila, že se s ním viděla ve středu u Komerční banky, tedy dva dny po jeho údajné sebevraždě. Druhá žena dosvědčila, že s ním mluvila dokonce ve čtvrtek večer. Zazvonil u jejího bytu a chtěl dovnitř. Byl pod vlivem alkoholu a doprovázel ho neznámý muž. Renda ho prý odháněl.“

„Sám jsem pak zjistil, že Rendovu smrt vyšetřoval také nadpraporčík, který u něj před rokem 1989 dělal jako estébák domovní prohlídku,“ říká Jiří Matoušek.

„Z Babiše a Zemana by šílel“

Ten také nepochybuje o tom, že po bratrově smrti si hodně lidí oddechlo. René Matoušek totiž pracoval v Občanské prověrkové komisi a vyšetřoval nelidské chování bachařů a vedení věznice v Liberci-Minkovicích k politickým vězňům. Zabýval se také zločinnými skutky estébáků. Pracoval na rozkrývání machinací v podniku zahraničního obchodu Skloexport.

„Konkrétně se jednalo o vyvádění majetku do Austrálie bývalým komunistickým vedením Skloexportu, z nějž se po revoluci stal management,“ popisuje Jiří Matoušek. „Renda navíc dostal podepsaný dopis, v němž ho autor upozorňoval, že tehdejší poslanec České národní rady a republikový místopředseda ODS Petr Čermák zpronevěřil před rokem 1989 peníze horolezeckého oddílu na zahraniční expedici.“

René Matoušek po roce 1989 při práci v komisi (Foto: se souhlasem Post Bellum)

Na pohřeb Reného Matouška dorazila spousta lidí z různých společenských skupin. Soustrastný dopis poslal jeho rodině tehdejší prezident Václav Havel. „Jemu Renda na rozdíl o mnoha jiných politiků věřil,“ říká jeho bratr Jiří.

Současnou situaci, kdy je prezidentem polarizující Miloš Zeman a premiérem bývalý agent Státní bezpečnosti Andrej Babiš, by prý René Matoušek nesl extrémně těžce: „Kdyby žil Renda, byl by z toho pološílený a možná ještě militantnější než za totality. Současná politická situace by ho určitě rozdrtila.“

Autor textu Miloslav Lubas působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.