Pavel Zajíček šokoval normalizační režim svou nihilistickou a provokativní poezií, která ho dostala na piedestal československého undergroundu a také do vězení. Zemřel po dlouhodobé nemoci 5. března 2024.

Jedné jarní soboty roku 1973 se na pláni na kopci vysoko nad pražským Smíchovem odehrálo setkání, které jako by patřilo spíš do předchozí dekády. Lidé z okruhu výtvarníka a performera Milana Knížáka se sešli na happeningu nazvaném Keep Together.

„Tam šlo o spojení lidí, trošku à la hippie. Lidé vylezli na kopec, měli provázky, těmi provázky se svázali a zpívali. Kolem chodili normální lidi a nechápali,“ vzpomíná jeden z účastníků, tehdejší voják základní služby Ivo Pospíšil.

Pavel Zajíček (první zleva) na happeningu Keep Together na jaře 1973. Foto: Ivo Pospíšil, se souhlasem Paměť národa

„Guru“ Milan Knížák tehdy ovšem chyběl, podle slov některých pamětníků proto, že pracovně pobýval v zahraničí, jiná svědectví ale zmiňují, že tehdy čelil politicky motivovanému trestnímu stíhání a tak radši zůstal doma.

Organizace se ujal jeden z jeho obdivovatelů a členů Knížákovy kapely Aktual Vladimír „Hendrix“ Smetana. Nechyběli ale jiní, třeba umělecký vedoucí kapely The Plastic People of the Universe Ivan Martin Jirous řečený Magor. A taky Pospíšilův kamarád, básník Pavel Zajíček, který na akci dorazil se svou ženou Marií (Mášou) a malou dcerou Míšou.

Kluk z Radotína

Pavel Zajíček přišel na svět 15. dubna roku 1951. Vyrůstal v malém domku v Radotíně, na předměstí, které se až v 70. letech stalo součástí Prahy. S láskou vzpomíná na oba rodiče, především pak na otce. „Byl to obyčejnej chlápek, kterej se narodil ve dvacátým roce a ve všech obdobích se choval naprosto skvěle,“ vyprávěl Pavel Zajíček pro Paměť národa.

V této souvislosti zmínil situaci, kdy během soudu se skupinou The Plastic People of the Universe v srpnu roku 1976 přenechal své místo v soudní síni, na které měl jako příbuzný obžalovaného syna nárok, Václavu Havlovi. Ten díky tomu pak mohl podat svědectví o průběhu procesu.

V době natáčení vzpomínek v roce 2015 byl otec ještě naživu a Pavel Zajíček za ním pravidelně do Radotína dojížděl. „Vyučenej holič, v 95 letech už stříhání nezvládá, ale všechno si pamatuje.“

Nic jsem takzvaně nedokončil. A nedodělal

Pavel Zajíček přitom rozhodně nesplňoval běžnou představu rodičů o úspěšném synovi. Na konci 60. let ještě stihl odmaturovat na stavební průmyslovce, ale jeho srdce už tehdy patřilo poezii a rokenrolu.

Sledoval jsem, jak se i mladí lidé proměňujou v mých očích ve svině. V tu chvíli jsem věděl, že s tím nechci mít nic společnýho.

V roce 1968 se podíval do Anglie, jeho bratranec nakonec do Spojeného království emigroval a Pavla zásoboval tehdy velmi cenným zbožím – nově vyšlými LP deskami. Dokud to situace v Praze umožňovala, Pavel je pouštěl na diskotékách, které měly do pozdějších nablýskaných tanečních orgií v rytmu komerční pop music daleko.

Pavel Zajíček (uprostřed) s Hendrixem (vlevo) a Ivo Pospíšilem před koncertem v Postupicích v roce 1974. Foto: Ivo Pospíšil, se souhlasem Paměť národa

Koncem šedesátých let šlo o jednu z mála možností, jak se seznámit s aktuální hudební produkcí. Originální LP desky byly ceněným zbožím a zdaleka ne každý měl tehdy možnost pořídit si kopie na magnetofonový pásek. Právě jednu z takových diskoték navštívil koncem šedesátých let v malém klubu na Smíchově vyučený zámečník Ivo Pospíšil.

Spatřil hubeného mladíka, jak pouští „divnou“ hudbu a zároveň poněkud zápasí s technikou. Ivo mu tehdy pomohl zapojit ty správné kabely, a tak se zrodilo dlouholeté přátelství. „O tom, že DJ Zajíček někdy pouštěl Deep Purple nebo Led Zeppelin, nesmím dodnes mluvit,“ napsal Ivo Pospíšil o půl století později ve své vzpomínkové knize Příliš pozdě zemřít mladý.

Už tehdy si prý Pavel Zajíček z Anglie schválně objednával ty desky, které měly v britském tisku (i tím ho zásoboval bratranec) ty nejhorší recenze. Krátká epizoda Pavla Zajíčka coby DJe skončila spolu s nastupující normalizací, kdy z Prahy mizel spontánní kulturní život.

Pavel Zajíček tehdy opustil stavební fakultu na ČVUT, poměrně brzy se oženil a založil rodinu. „Sledoval jsem, jak se i mladí lidé proměňujou v mých očích ve svině. V tu chvíli jsem věděl, že s tím nechci mít nic společnýho,“ vysvětluje Pavel Zajíček, proč s nástupem normalizace rezignoval na formální vysokoškolské vzdělání a vůbec začlenění do tehdejší většinové společnosti.

Musel zároveň vyřešit základní problém všech tehdejších mladých mužů – odvod na dvouletou vojnu. Té se nakonec vyhnul pobytem v psychiatrické léčebně. Jeho kamarád Ivo Pospíšil takové „štěstí“ neměl a narukoval na podzim roku 1971 k raketovému vojsku.

Ona to nebyla moc hudba

Cesty důležitých postav budoucích dějů se pak protnuly na jaře roku 1973 na už zmíněném happeningu Keep Together. Prakticky založený Ivo Pospíšil tehdy nabídl Martinu Jirousovi, že by Plastic People mohli zkoušet a hrát v hospodě v Klukovicích na kraji Prokopského údolí, kterou tehdy vedla jeho maminka.

Formující se undergroundová subkultura tak na nějaký čas získala poměrně bezpečný azyl na pražské periferii, místo, kde se dalo celkem nerušeně zkoušet, uspořádat několik koncertů a dalších akcí a vůbec trávit příjemný čas.

Pavel Zajíček (vlevo) a Mejla Hlavsa v roce 1973. Foto: Ivo Pospíšil, se souhlasem Paměť národa

Pavel Zajíček se tehdy sblížil s vůdčí hudební osobností Plastiků Milanem „Mejlou“ Hlavsou, a tak v Klukovicích vedle Plastiků v říjnu roku 1973 poprvé vystoupila i nová kapela DG 307, do které patřil i Ivo Pospíšil.

Název skupiny odkazoval na psychiatrickou diagnózu přechodné situační psychické poruchy, která umožňovala mladým mužům získat tzv. modrou knížku.

„Ona to nebyla moc hudba,“ vzpomíná po letech na začátky Dégéček Vladimír Smetana, další člen první sestavy. Zatímco Plastici vždy zůstávali věrní rockovému fundamentu, DG 307 se mu hodně vzdálili, zpočátku bezpochyby i pod vlivem uskupení Aktual Milana Knížáka.

V kapele se vystřídala řada nehudebníků a ti, kteří nějaký nástroj ovládali, se pro jistotu chopili nástrojů jiných – třeba vysavače. A do toho vysoký dlouhovlasý frontman Zajíček burácel své texty:

Vystrč hlavu z polštáře Zbav se konečně tíhy Zbav se konečně vladaře Vodpráskni kilo stíhy.

Členové souboru působí málo esteticky

V následujících několika letech se povedlo Plastikům, DG 307 a dalším kapelám, které se ve „veselém ghettu“ undergroundu zformovaly, uspořádat několikrát do roka koncerty na pomezí legality, často jako soukromé akce. Jednotlivé kapely se prolínaly, spojovaly a zase dělily.

Pavel Zajíček (třetí zleva) jako host skupiny The Plastic People of the Universe ve Veleni v prosinci 1973. Foto: Jan Ságl, se souhlasem Paměť národa

Někdy hraní proběhlo úplně v klidu, jindy akce skončila spektakulárním policejním zásahem, tak jako na jaře roku 1974 v Rudolfově u Českých Budějovic. Každý z oněch koncertů je popsán v řadě memoárů, vzpomínkových rozhovorech i v odborné literatuře, ve filmových i televizních dokumentech. Všechny ty „Klukovice“, „Postupice“ a „Bojanovice“ jsou dnes malou legendou.

Méně se mluví a píše o tom, že ještě v listopadu roku 1975 se Plastici a DG 307 pokusili naposledy svůj status zlegalizovat účastí na přehrávkách pořádaných tehdejší oficiální agenturou Pražské kulturní středisko (PKS).

„Byla jsem zejména překvapena nehudebními rekvizitami: železnými tyčemi, diskem od auta a podobně. Jejich hráčská úroveň byla velmi nízká. Ostatně komise to ve svém posudku a rozhodnutí konstatovala. Jde o soubor s převahou recitace. Hráči na bicí nástroje nejsou hudebníky. Doprovázející hudební nástroje jsou na nízké úrovni. Členové souboru působí málo esteticky,“ znělo zdrcující hodnocení skupiny DG 307 od paní Alexandry Mládkové z PKS.

Zátah na vlastence

Z dnešního pohledu se může zdát, že bylo poněkud pošetilé snažit se o schválení tvorby režimem, který ty samé muzikanty čtvrt roku nato pošle za tutéž tvorbu do vězení. Ale možnost uvěznění si v listopadu roku 1975 nejspíš Zajíček, Hlavsa a ostatní asi ani nedokázali představit, jakkoli museli vědět, že se svým svobodným projevem v umění i v životě pohybují na samém okraji toho, co je normalizační moc ochotná lidem tolerovat.

V březnu roku 1976 pobýval Pavel Zajíček na hájovně v severočeských Mařenicích, spolu s dalšími přáteli se tehdy živil jako lesní dělník. Nebylo to poprvé ani naposled, kdy Zajíček a jeho kumpáni hledali útočiště na odlehlém venkově. V čase jarních prázdnin přijeli na hájovnu přátelé z Prahy, šli společně na procházku. „V Mařenicích u hospody už stály nějaký volhy,“ vzpomíná František Čuňas Stárek, další pamětník z mařenické komunity.

Rozjelo se zatýkání po celých Čechách, desítky lidí skončily ve vazbě. Mezi nimi i Pavel Zajíček. Následoval známý a mnohokrát popsaný soudní proces s Plastic People.

Vlna solidarity s vězněnými hudebníky v zahraničí i v Československu, která později vedla ke vzniku Charty 77, způsobila, že část hudebníků byla propuštěna ještě před procesem a u pražského soudu pak stanula čtveřice Ivan Jirous, Svatopluk Karásek, Vratislav Brabenec a Pavel Zajíček. Proč právě tito čtyři? Šlo o umělce, kteří dříve aspoň nějaký čas studovali vysokou školu, a tak je režim pokládal za „mozky“ undergroundu. Pavel Zajíček od soudu odešel s ročním nepodmíněným trestem.

Dostal jsem do držky ode všech

Když se dokumentarista Paměti národa Jan Kotrbáček v roce 2015 ptal Pavla Zajíčka, jak probíhal jeho den ve vězení, dostalo se mu lakonické odpovědi: „Jako každej jinej.“ Dodal ještě, že seděl na Borech a přidělili mu práci na výrobě obkladových mozaik.

Pavel Zajíček (pátý zleva) čerstvě propuštěný z vězení. Foto: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa

Po propuštění podepsal prohlášení Charty 77 a uchýlil se na chalupu k přátelům na Liberecko. Práci našel u výrobního družstva META, svařoval pytlíky. Dál spolupracoval s Plastic People, vedle toho už bez Mejly Hlavsy obnovil vlastní kapelu DG 307.

Pořídili několik nahrávek a během roku 1979 dvakrát vystoupili v undergroundové komunitě na statku v Nové Vísce na Chomutovsku. Tytam byly plechy a vysavače, instrumentaci dominovaly smyčcové nástroje, zůstával ale důraz na pódiovou prezentaci a Zajíčkovy naléhavé texty.

Mezitím se ale rozjela neblaze proslulá akce Asanace, během níž se komunistický režim snažil zbavit svých nejzatvrzelejších odpůrců tím, že je donutí k emigraci, a ještě víc pustil estébáky ze řetězu. Pavel Zajíček vzpomíná, jak mu při jednom výslechu vyhrožovali, že ho obviní ze znásilnění nezletilé dívky.

„Že mají nevyřešený znásilnění dítěte v Radotíně, byla stará jako moje dcera. Já jsem se na ně podíval: Děláte si ze mě srandu? Tak mě hned poslali do vedlejší místnosti. Tam čekali ti, kteří zdědili tento případ. Dostal jsem do držky od všech. A když jsem odcházel z policejní stanice, to bylo uprostřed léta, tak jsem si říkal: seru na to tady!“

Jako by mi spadl ze srdce šutr

V případě Pavla Zajíčka tedy byla akce Asanace z pohledu komunistů „úspěšná“. Podobně jako Karásek, Brabenec, Charlie Soukup a řada dalších si zažádal o vystěhování. Rozhodl se pro Švédsko: „Měli jsme už měsíc vybavený letenky. Jenom kus papíru, nevíme, kde budeme bydlet,“ popisuje krok do neznáma a opakovaně dodává, že toho nikdy nelitoval.

Při čtení své poezie. Foto: Ondřej Němec, se souhlasem Paměť národa

Větší problém nastal, když si osmiletá dcera Michaela postavila hlavu, že nikam nechce: „Teď se vžij do toho světa, seš zvyklá na školu, na kamarádky. Už jsme jeli na letiště, a Míša říká: já nikam nejedu. To je hned. Jakýkoliv vysvětlování, že tam potkáš lidi, šílený…“ Nakonec ale všichni nasedli do letadla mířícího do Kodaně. „Už v tom letadle se mi ohromně ulevilo. Jako kdyby mi spad ze srdce šutr. Naprostý uvolnění. Začínal novej život. Nebylo co řešit, kam se vracet a proč se vracet,“ vzpomíná Pavel Zajíček.

Pavel Zajíček rád vzpomíná na švédské přijetí a tamní štědrý sociální systém, který umožnil jemu i rodině zvládnout adaptaci v novém prostředí. Rodina se ale nakonec rozpadla a další cesty básníka vedly do New Yorku. Živil se tam jako stěhovák, ale zároveň ho pohltilo tamní umělecké prostředí, namísto poezie a hudby se tentokrát věnoval hlavně výtvarnému umění. Po zhroucení komunistického režimu s návratem domů nespěchal. „Mejla Hlavsa mi říkal, přijeď hned. Já si říkal: nikam se nežeň.“ Nakonec se ale do Prahy vrátil.

„Důvod byli moji rodiče, o kterých jsem si myslel, že už je nikdy neuvidím,“ říká Pavel Zajíček. Na ruzyňském letišti ho vyzvedl právě Milan Hlavsa a naložil do auta. „Jeli jsme do Radotína. A tam jsem řekl: Ahoj mami, ahoj tati. To bylo skvělé.“

Proč on?

Dana Němcová v televizním seriálu Fenomén underground říká, že už tak introvertní Pavel Zajíček se po návratu do vlasti ještě víc uzavřel do sebe. Zároveň ale po roce 1990 patří k nejplodnějším autorům první undergroundové generace.

Nejprve s Milanem Hlavsou, později už bez něj obnovil kapelu DG 307, která vydala řadu ceněných alb (ať už archivních nebo s aktuálním repertoárem) a naplno se etablovala na tuzemské nekomerční hudební scéně. Vedle toho mu vyšla řada publikací, hrál ve filmech. Po roce 2015 však Pavla Zajíčka zradilo zdraví.

„Pavel měl čtyři mrtvice,“ vyprávěl na podzim roku 2018 Vladimír „Hendrix“ Smetana ve studiu Paměti národa. „Je ochrnutej na půl těla, pořádně nemluví. Za co to je? On nikdy nic špatnýho neudělal! To je osud. Dostal sto tisíc, a to mu hned vzala VZP… On si nic nepamatuje. Takhle bych nechtěl dopadnout,“ lamentuje Hendrix, jeden z jeho věrných druhů z časů undergroundu.

Naráží i na složitou sociální situaci způsobenou mimo jiné tím, že český stát vyměřil Pavlu Zajíčkovi směšně nízký důchod. Jde o systémový problém, kdy lidé, které komunistický režim, často velmi surovým způsobem, donutil k emigraci, nemají dle české legislativy dostatečný počet odpracovaných let, na základě kterých je starobní důchod vyměřen.

V případě Pavla Zajíčka naštěstí zafungovala solidarita přátel z undergroundu i lidí o generaci mladších. Vznikla facebooková skupina Help Pavel Z. a později též Nadační fond Charon, jehož cílem je pomáhat umělcům ve složité sociální situaci, a to nejen těm postiženým komunistickým režimem.

Od roku 2018 Pavel Zajíček žil v domově pro seniory v Praze-Chodově. Dlouhodobé nemoci, k níž se v posledních týdnech přidružil ještě zápal plic, podlehl 5. března 2024 v Thomayerově nemocnici. Odešel umělec, který za své dílo ručil celým svým životem.

Autor textu Michal Šmíd působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.