Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Zaměstnanci Františka Fraňka, otce Olgy Tiché. Foto: Se souhlasem Post Bellum
,

„Postřílet vás jako v Rusku.“ Komunisté mladé ženě nikdy neodpustili, že byl její otec továrník

Rodina Olgy Tiché se po únorovém převratu musela vystěhovat do zchátralého zámku. V zimě se ráno probouzela s jinovatkou na peřinách, protože uhlí bylo na příděl a muselo vystačit i na léto, vařilo se v kamnech. Svítilo se jednou žárovkou kvůli úspoře elektřiny. Jakožto buržoazní rodina neměli Fraňkovi nárok na potravinové lístky.

Olga Tichá (Fraňková) se narodila 17. března 1945 do rodiny továrníka Františka Fraňka a jeho ženy Marie. Měla dva starší bratry, Václava a Františka. Všichni žili v Dolních Beřkovicích na Mělnicku, kde otec vybudoval fabriku na kožené výrobky.

Přibližně 120 zaměstnanců a domácích pracovníků dělalo koňské postroje, výbavu pro četníky, myslivce, hasiče a motocyklisty, za války vojenské brašny, nábojnice, řemeny. První vzpomínky Olgy Tiché se týkají právě továrny, kde byl i rodinný byt: „Měla jsem chůvu a s tou jsem chodila do dílen krmit kočky. A měla jsem ráda, když mě tatínek prováděl a všechno mi ukazoval. Vonělo to tam kůží, zaměstnanci mě měli rádi, hrála jsem si s jejich dětmi.“

„Postřílet vás jako v Rusku“

Po válce investoval František Franěk veškeré peníze do inovací. Vybavil fabriku moderní technikou i novým hygienickým zázemím pro zaměstnance. Prosperující podnikání však skončilo ze dne na den, kvůli komunistickému převratu. Už 26. února 1948 prý straničtí funkcionáři a budovatelé nové spravedlivé společnosti zabavili podnik, v němž směl dosavadní majitel ještě chvíli působit jako národní správce. Olze Tiché byly tři roky, z té doby si pamatuje, že najednou nesměla do továrních dílen a že to nemohla pochopit.


KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG


Ve fabrice se pro děti zaměstnanců pořádaly oslavy Mikuláše. V prosinci 1948 nebo 1949 (už si přesně nevzpomíná) přišla na besídku i malá Olga: „Zazpívala jsem lidovou písničku a myslela jsem si, že dostanu nadílku jako ostatní děti. Ale nedostala jsem nic a vyvedli mě ven, že tam nemám co dělat. Jeden pán říkal, že naši rodinu měli postavit ke zdi a postřílet nás, jako v Rusku. Plakala jsem venku na schodech a bála jsem se jít domů. Měla jsem pocit, že jsem to zavinila, že jsem něco udělala špatně.“

Komunisté vyhodili Františka Fraňka z funkce národního správce a poslali ho pracovat na Vysočinu, do Velkého Meziříčí, odkud mohl dojíždět domů jen na neděli. Přistěhovat se za ním nebylo možné a Olga Tichá vídala otce, s nímž měla velmi blízký vztah, několik let jen sporadicky. Matka Marie Fraňková se třemi dětmi a tchyní, dosud zvyklá na pohodlí, klid a dostatek, zůstala na spoustu těžkých praktických starostí sama. Mnozí známí a sousedé se od ní odvraceli – nebylo radno paktovat se s třídním nepřítelem.

Doma bylo napětí, Olžina matka Marie žila ve strachu: „Na maminku to byl ohromný nápor, na který nebyla připravená. Byla zvyklá na normální poměry a teď jí brali půdu pod nohama. Nechovala se ke mně moc laskavě, vnímala mě jako určitou přítěž, a slýchala jsem věci, s kterými si dítě nemůže vědět rady – třeba že by bylo všechno snazší, kdybych nebyla, že by se pak rodiče mohli volněji rozhodovat, odejít do ciziny.“

Život na zámku v rudých časech

Po čase dostali Fraňkovi oznámení, že musí opustit byt: „Tehdy se vystěhovávalo tak, že přijel povoz, na který členové rodiny naházeli, co se vešlo a co stihli pobrat. A všechny pak vezli do nového bydliště. Často dopředu ani nevěděli, kde skončí. Maminka naštěstí dostala zprávu, že se máme stěhovat do opuštěné hájovny v lesích na Kokořínsku, tak se na to místo jela podívat. Nebyla tam pitná voda ani elektřina, do nejbližší obce se šlo dva kilometry. Žila s námi ještě babička, která by něco takového nezvládla,“ vzpomíná Olga Tichá:

František Franěk, otec Olgy Tiché. Foto: Se souhlasem Post Bellum

„Nakonec se maminka dohodla na národním výboru, že když se rychle přestěhujeme do prázdného bytu na zámku v Beřkovicích, budeme tam moci zůstat.“

Na vystěhování do zámku měli mít Fraňkovi dva dny, nakonec to museli stihnout během dvanácti hodin: „Celý den jsme tahali věci. Maminka nám ještě nechala čisté oblečení v koupelně, protože si myslela, že až všechno vystěhujeme, ještě se alespoň vykoupeme a převlečeme. Ale pak už nás domů nepustili, takže v té koupelně všechno zůstalo.“

Zchátralý zámek v Dolních Beřkovicích stál nedaleko továrny, bylo v něm několik „holobytů“ bez příslušenství, se společným záchodem pro všechny partaje. V zimě se Olga Tichá ráno probouzela s jinovatkou na peřinách, protože uhlí bylo na příděl a muselo vystačit i na léto, vařilo se v kamnech. Svítilo se jednou žárovkou kvůli úspoře elektřiny. Jakožto buržoazní rodina neměli Fraňkovi nárok na potravinové lístky.

„Třídní nepřítelkyně“ jde do školy

Otci, který na počátku 50. let ještě pracoval na Vysočině (pak řídil náklaďák a tahal klády v lese), strhávali až do roku 1966 třetinu platu jako tzv. milionářskou daň. Marii Fraňkové nabídl národní výbor jedinou práci – a sice uklízení toalet v továrně. „Tatínek tehdy řekl, že takové ponížení nedopustí, a chtěl, aby maminka raději zůstala doma,“ říká Olga Tichá.

Její matka pak pěstovala zeleninu, chovala angorské králíky a pletla svetry, které prodávala lidem z vesnice. Trauma z překotného stěhování způsobilo, že se celé dva roky neodvažovala vybalit zařízení bytu: „Bála se, že nás znovu vystěhují a nebudeme připraveni, takže jsme žili v takovém provizoriu. Nám dětem to moc nevadilo, ale maminka to nesla hodně špatně, byla nervově labilní.“

V roce 1951 šla „třídní nepřítelkyně“ Olga Tichá do školy: „V první třídě jsme měli pana řídícího, který prý měl nějaké hříchy z války a o to víc se chtěl zalíbit komunistům. Když se třeba slavil ´Vítězný únor´, musela jsem hned ráno do kouta. A když už jsem tam nějakou dobu stála, křičel, že se na mě nemůže dívat a ať jdu za dveře na chodbu. Šla jsem tedy na chodbu – a tam jsem brečela jak želva. Jeho žena, paní řídící, mě slyšela – měli ve škole byt –, vzala mě k nim do kuchyně, uvařila mi kakao, dala mi buchty. Když pan řídící přišel o přestávce na svačinu domů, ztuhla jsem hrůzou, co mi udělá, jenže on byl najednou jak milius. Vyptával se mě, co mám ráda a co čtu… Předváděl ve třídě nějaké divadýlko, ale jak jsem to v tom věku mohla chápat?

Olga Tichá líčí, že přišla o hodně kamarádů, protože jim rodiče, podněcovaní místními partajníky, jakékoli kontakty s „nežádoucími buržoazními elementy“ zakázali. Přátelila se tedy s rodinou, v níž žilo deset dětí: „Byli vždycky hrozně chudí, a protože jich bylo hodně a neměli špatný třídní původ, nikdo si na ně moc netroufl. Takže s nimi jsem se kamarádila. Když pozvali jejich otce na kobereček, prohlásil, že to je jejich věc, s kým se jejich děti stýkají – a bylo to vyřešené.“

Od devatenácti bez nohou

Po absolvování deváté třídy měly děti Fraňkovy dveře k maturitním oborům zavřené. Olga se šla učit do zahradnictví. Po dvou neúspěšných pokusech dostat se na střední zahradnickou školu v Mělníku ji matka nakonec propašovala do zahradnické školy v Děčíně (vedení ústavu ´zašantročilo´ její kádrové materiály). Po mnoha letech se prý svobodněji nadechla: „Už byl rok 1962, tuhý režim se trochu uvolňoval…  V té škole byli zajímaví kantoři – mladí a nezatížení. Panovala tam přátelská atmosféra, všechny nás to tam bavilo.“

Ve druhém ročníku se Olze Tiché znovu převrátil život – zavinili to opilí železničáři, kteří slavili Nový rok 1964. Tehdy devatenáctiletá Olga jela v neděli večer do Děčína na internát a srazila ji lokomotiva, která neměla v kolejišti co dělat. Lékaři jí museli amputovat obě nohy. Dostala protézy, do školy se vrátila po sedmi měsících: „Cítila jsem tam velkou podporu. Nikdo mě moc nelitoval a nešetřil, byli dost drsní, a to bylo dobré, protože mě to motivovalo se s tím vším srovnat. Odmítali mě vnímat jako mrzáka.“

V jedenadvaceti letech odmaturovala, ve třiadvaceti letech se jí narodil syn Jan, ve třiceti se pak provdala za kamaráda z dětství (syna z rodiny, která žila také na zámku v Dolních Beřkovicích), s nímž má další tři děti. Po listopadu 1989 získali Fraňkovi v restituci továrnu, ale nepodařilo se jim uspět v konkurenci s levným zbožím z Asie. Pro Olgu Tichou to byla další rána, s níž se složitě vyrovnávala.

Olga Tichá s mužem a nejmladším synem. Foto: Se souhlasem Post Bellum

Dnes její jméno a fotografie občas vyskočí na čtenáře zpravodajských webů v souvislosti s velkou vodou. Dům Tichých totiž vyplavila povodeň hned dvakrát, v roce 2002 a v roce 2013.

„Při té první povodni jsme měli vodu až ke stropu, tady je dodnes vidět linka, pořád prostupuje nějaká mastnota, i když jsme zdi všude oškrábali,“ ukazovala paní Olga během rozhovoru pro Paměť národa před pěti lety.

„A támhleten lustr, ten byl plný vody. Je to jediná věc, která zbyla z původního vybavení, všechno ostatní jsme museli dát pryč. Koupili jsme nejlevnější dřevotřískový nábytek z Polska, a když přišla druhá povodeň, už to bylo lepší, ten nábytek kupodivu vydržel, i když je trochu rozklížený, občas nemůžu zavřít nebo otevřít šuplík.“

Neříká to dramaticky a zlomeně, spíš jako zajímavost, hodně se směje. Při povodních pomáhala její rodině Diakonie Českobratrské církve evangelické, potom se Olga Tichá stala dobrovolnicí a začala pracovat pro projekt Odolná obec: „Usilujeme o to, aby škody při povodni byly co nejmenší, aby nikdo nebyl opuštěný, aby se o každém vědělo, aby se ke všem dostaly informace,“ říká.


Autoři textu Adam Drda a Jana Červenková působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

21 komentářů

  1. virus napsal:

    Co takhle psát o milionech pracujících lidech , kteří po 48 měli konečně slušné zaměstnání , dovolenou , lékařskou péči , mohli studovat , atd. !

    • martin napsal:

      – 250 lidi jste povesili
      – 5-10tis lidi jste zavrazdili pri vyslesich, v koncentracnich taborech a pri pokusu – utect za svobodou
      – 200tis lidi jste zavreli do komunistickych koncentracnich taboru
      – stovky tisic lidi pred vama komunista uteklo na Zapad
      – spouste detem jste znemoznili studovat
      – spouste lidem jste znemoznili vykonavat dustojnou praci
      – zpusobili jste moralni a ekonomickou devastaci naroda

      s vama komunistama jsme meli zatocit aspon z desetiny tak, jako jste vy komunisti zatocili s nama

      • brambůrel napsal:

        přečtěte si Annu proletářku, takovou odpověď si zasloužíte, kterou ona dala slečně Dadle

      • Jan napsal:

        Jakpak s Vámi zatočili komunisté? Ale konkrétně.

        • martin napsal:

          vy komunisti jste v ramci ideologie tridni nenavisti zlikvidovali podnikatele, zivnostniky a rolniky, coz se dotklo nekolika milionu lidi, a v ramci rodiny i me.

          podobne jako vy komunisti sirite tridni nenavist, tak nacisti sirili rasovou nenavist.
          vysledkem komunistickych a nacistickych bludu byly desitky milionu mrtvych

    • Manitius napsal:

      To můžete mít i dneska, soudruhu, a dokonce na daleko vyšší úrovni, než v tom vašem reálném socialismu. A bez ideologického školení.

    • Jan napsal:

      Jasně ,Ty rudej noku!

    • J. Struna napsal:

      Nevzpomínám si, že by za vaší „mírovlády“ měli dělníci slušná zaměstnání. Sociální zázemí ve fabrikách byla na zvracení. Chaos ve výrobě. Plnění „plánů“. Paráda.Platy, ani žít ani umřít (nemluvím o indiánech). Apropós, volné soboty jste zavedli, až když už to na Západě dávno měli. O masných produktech je škoda hovořit. Ano na Vánoce kolekce. Pisatel příspěvku virus – nomen omen

    • Anofertí zmar napsal:

      Milionech? Jakože nikdo v ČR do nástupu bolševiků neměl slušnou práci?

      Píšete to pěkně. Jen dodejte také druhou stránku věci, že to, čeho se vám jako bolševikům dostávalo vrchovatě, jste nebolševikům odpírali. Včetně lidskoprávních věcí.

      Aspoň ta vaše přezdívka nelže… lépe jste si jí vybrat nemohl.

    • Anofertí zmar napsal:

      Jak se vůbec můžete otevřeně hlásit ke komunistům, po tom všem?

      Komunismus = nacismus

      Snad se ho podaří někdy vymýtit.

  2. Luděk napsal:

    Měla chudák těžkej život.Tak jak kommunisti zatočili s jejich a jinými roinami se mělo zatočit v89 s komunistama a zákaz do konce života se politicky angažovat.Spackalo se moc a lidi se cítí být podvedeni ,když takový Filipové strašej v parlamentu na krajích i okresech

    • virus napsal:

      Proč lezla do kolejiště , bývá tam vstup zakázán !

  3. Prátovi napsal:

    Paní Olinko, pozdravují Vás z Velkých Pavlovic

  4. petrph napsal:

    Bylo to skutečně tak, , ona třídní nenávist je pěkný svinstvo. Tím spíš by se na to mělo dávat pozor i dnes. Ale zase na všechny strany, nikoliv jednostranně, jak se komu hodí.
    Protože, ono když si to promítneme, v těch 50 letech v tom byla ta třídní nenávist, že bývalí fabrikanti měli předtím víc.
    Zatímco za normalizace, o čtvrstoletí pozdějc, už jsme na tom všichni stejně jako žebráci, a jestli si tedy lidi něco záviděli, tak co si dokázali sehnat na černým trhu :))))))))))

  5. Kolemjdoucí napsal:

    Děkuji za zveřejnění těchto příběhů, ale že to trvalo….
    Co k tomu dodat? Jsme to smutná společnost. Že komunisti škodili, škodí a budou škodit, ať jsou ve společnosti v jakékoliv pozici to ví snad všichni. Nejhorší sorta lidí do KSČ vstupovala v době normalizace, z karierních důvodů. Po převratu se rychle zorientovali, odhodili rudé knížky a hbitě naskákali do jiných stran a jak si vedou, to vidíme na stavu naší společnosti. Už neplatí heslo pracujícícho lidu „kdo nekrade, okrádá rodinu“ ale „kdo nečerpá je vůl, stejně se to nekontroluje“ . No a kdo nejvíc čerpá, to víme taky všichni. Jsme lhostejně smutná společnost… a Tonda Zápotocký napsal „Vstanou noví bojovníci“.

  6. František Balco napsal:

    Asi nyní čekáte, že se přidám buď na jednu, nebo na druhou názorovou stranu. No já udělám to co vždy. Otázka zní: Proč každý režim nakonec dokulhá na stejné příznaky? Morální úpadek, násilí, nespravedlnost? Protože se ho vždy zmocní ti nejhorší z nás! Dejte si dohromady všechny moje příspěvky, které jsem kdy někam poslal. Jsem v nich stále konzistentní a nemusím na nich měnit ani slovo. A tím definitivně končím. Balco.

  7. virus napsal:

    Že jí vůbec ti komunisti léčili , když vlezla sama do kolejiště , tam nemá co pohledávat ! Také ji ti zlí komunisti nechali maturovat , není to divné ?

    • Pavel napsal:

      Hlavně je divně, že ty ses k maturitě vůbec dostal, neléčený komunisto.

    • martin napsal:

      na nadrazi se chodilo do vlaku pres kolejiste.
      jestli tam za tmy vlitli mezi dav lidi ozrali proletari na drezine co chteli dav rozehnat, tak nekdo stihnul uskocit, jinej ne.

      pani zaslouzi uctu a obdiv, ty proplesknout

    • Kolder napsal:

      Kdybyste to četl pozorněji, pak byste věděl, že nehodu zavinili ožralí příslušníci dělné třídy.
      Kdybyste to četl pozorněji, pak byste věděl, že méně tupí bolševici pochopili, že otrockou prací po stalinském vzoru k sociálismu nedopracujeme.

  8. Zvoník napsal:

    ,,Lokomotiva na kolejích neměla co dělat“? – To dá rozum, když tam po kolejích šla zrovna ona Tichá! Lokomotiva měla jet po chodníku, přece!

Přidávání komentářů není povoleno