ANALÝZA. Říct něco povzbudivého o českých veřejných financích je kromobyčejně obtížné. Nabízí se spíše inspirace ze zámoří – známý bonmot někdejšího amerického prezidenta Ronalda Reagana: „O státní dluh se nestarám, je dost velký, aby se o sebe postaral sám.“

Není to nic, co by člověka překvapilo, přesto není vůbec od věci to slyšet od přímého aktéra celého velmi hloupého nápadu na zrušení superhrubé mzdy:

„Dnes už to můžu přiznat: zrušení superhrubé mzdy byl čistý populismus, čistě předvolební tah. Tak jsme k tomu přistupovali. Voliči to nijak neocenili a efekt je pro současnou vládu smrtelný,“ řekl v podcastu Klub rváčů Marek Hanč, který byl několik let klíčovým členem marketingového týmu Andreje Babiše a jeho hnutí ANO.

Tento přiznaný ryzí populismus, na který v roce 2020 ochotně naskočila i ODS, je základem současných a i budoucích deficitů státního rozpočtu – pokud se tedy něco radikálně nezmění v oblasti tuzemských daní a výdajů státu.

Vládě sice nelze upřít snahu, jenže když se na jedné straně ve veřejných výdajích škrtá a jinde se zase výdaje zvyšují, tak celkový dluh pořád roste.

Jak naplnit kasu

Superhrubá mzda byla sice sama o sobě hybridem, u něhož se očekávala nedlouhá dočasnost, byla však rozpočtově funkční. Dávala jistotou zaručeného příjmu plus minus sto miliard rok co rok; a ještě tak, že si na to lidé zvykli a v zásadě je to už ani nebolelo (či v čase přebolelo).

Jenže tohle spolehlivé „oslíčku, otřes se“ je pryč a vláda v celém funkčním období vymýšlí, jak zchudlou kasu naplnit.

Vloni proto přišla s tzv. ozdravným balíčkem, který měl během dvou let snížit rozpočtové deficity celkem o 150 miliard – tedy v součtu o desítky miliard míň než by za dva roky vygenerovala ona zrušená superhrubá mzda.

Seznam opatření je dlouhý, zahrnuje zvýšení daně z příjmů právnických osob z 19 % na 21 %, zvýšení sazby nemocenského pojištění pro zaměstnance, zvýšení odvodové zátěže OSVČ, zrušení školkovného a další nápady a stejně nevyváží onen přiznaný ryzí populismus z roku 2020.

Vládě sice nelze upřít snahu (například i v podobě zvyšování věku odchodu do důchodu či omezení mimořádné valorizace důchodů), jenže když se na jedné straně ve veřejných výdajích škrtá a jinde se zase výdaje zvyšují, tak celkový dluh pořád roste.

Výdaje státního rozpočtu by v příštím roce měly meziročně vzrůst o 105 miliard (zhruba tolik bude mimochodem stát jen samotná správa dluhu) na 2,327 bilionu korun.

Za poslední pět let se výše státního dluhu zdvojnásobila, stát hospodaří se stamiliardovými schodky jako s novou normou a hodlá v tom pokračovat – protože by jinak sám na sebe neměl…

Může býti hůř

Poněkud varující je, že se vláda vydává cestou rozpočtového kejklířství: má nadhodnocené příjmy a podhodnocené výdaje. Při analýze schváleného návrhu státního rozpočtu na rok 2025 na to upozornila Národní rozpočtová rada, která „identifikovala několik položek, o jejichž reálnosti má částečné či významné pochybnosti“.

A to si vláda ještě pomáhá dosti problematickými příjmy z tzv. windfall tax (čti speciální daň pro ČEZ), bez níž by rozpočet už vůbec nevycházel.

Je nutné zdůraznit, že bylo i hůř: na vrcholu státních výdajů (zdůvodňovaných dopady covidové krize) přesahoval deficit veřejných rozpočtů tři procenta HDP, na konci letošního by měl být mírně nad dvěma procenty.

A férově je dobré zmínit, že i když český státní dluh dosáhl na konci třetího čtvrtletí rekordních 3,334 bilionu korun, míra zadlužení byla „jen“ 42,3 HDP (od začátku roku se zvýšila o 1,5 procentního bodu), což  v rámci EU Česko pořád řadí mezi méně zadlužené země.

Potíž je však s trendem, dobře viditelným na níže uvedeném grafu. Za poslední pět let se výše státního dluhu zdvojnásobila, stát hospodaří se stamiliardovými schodky jako s novou normou a hodlá v tom pokračovat – protože by jinak sám na sebe neměl…

ZDROJ: Ministerstvo financí ČR

Zásadní problém je, že drtivou většinu – zhruba tři čtvrtiny – dnešních výdajů ze státního rozpočtu (rozumějme – našich peněz vybraných z daní, protože s výjimkou dluhu už jiné zdroje financí stát nemá) tvoří mandatorní a kvazimandatorní výdaje. Tedy ty, které stát musí platit na základě zákonů či smluv: výdaje na důchody, sociální dávky, platy státních zaměstnanců atd.

Při současné české daňové struktuře se už roky potvrzuje, že si česká ekonomika neumí vydělat sama na sebe.

Až ANO vrátí EET

Velmi pravděpodobně bude hůř. Česko se samospádem už dlouho řítí do demografické krize. A až silné ročníky „Husákových dětí“ začnou odcházet do důchodu (už brzy, po roce 2030), přestanou být těmi, kdo do rozpočtu odvádějí a začnou být těmi, kdo hlavně čerpají.

Málokdo se asi bude divit, až ANO po předpokládaných vítězných parlamentních volbách zkusí znovu zavést EET.

S tím souvisí prohlubující se problém s pracovní silou (buďme cynicky vzato rádi za uprchlickou vlnu z Ukrajiny a věřme na roboty…) a z toho plynoucí tlak na zvyšování mezd (a platů) i budoucí problém s nastavením ekonomiky a průmyslu montoven. Problémy firem rovná se i problém pro příjmy státního rozpočtu.

Nehledě na to, že firmy se už dávno naučily daně optimalizovat a „riziko“, že státu něco zaplatí, úspěšně obcházet.

Sektory s nižším výběrem daní oproti průměru jsou pohostinství a ubytování a maloobcod. Způsobeno je to v zásadě dvěma faktory: daňovými úniky (nehlášenými tržbami) nebo neefektivním výběrem daní.

Málokdo by se měl divit, že ANO po předpokládaných vítězných parlamentních volbách zkusí znovu zavést EET (byť jej vláda ANO oproti vlastní logice sama zrušila v době covidu).

Správný závěr z řečeného by měl znít, že český daňový systém dozná strukturální změny, stát omezí své výdaje a dokáže přesvědčit lidi, že některý servis (zejména ve zdravotnictví či školství) nemůže zůstat zcela bezplatný. Protože peníze z nebe nepadají a na dluh se věčně žít nedá.

Je však namístě obava, že zvítězí populistická „reálpolitika“, tvrzení, že zdroje tu jsou a dluhy se neplatí a že lid si peníze „státu“ přece zaslouží. Tak třeba nějaké spadnou z toho nebe; podobně jako odlétly se zrušenou superhrubou mzdou.