Policejní informátor, konfident, ráfek. Nechtěnou pozornost veřejnosti přitáhly nedávno dvě události, ve kterých hráli nebo měli hrát hlavní roli. Obvinění dlouholetého spolupracovníka ÚOOZ Albina Arifoviče a podezřelá nabídka peněz jedné z obžalovaných v Rittigově kauze Oleo Chemical. Jak to vlastně u policie chodí s verbováním informátorů, popisuje závazný pokyn policejního prezidenta, který se redakci HlídacíPes.org podařilo získat.

Peníze za informace ano, pravidelné výplaty nejdřív po roce. Identitu znají tři lidé, čím je jich víc, tím je větší riziko prozrazení. Při závažném porušení pravidel spolupráce končí.

Takové jsou základy vztahů mezi kriminalistou a jeho informátorem, jak je upravuje Závazný pokyn policejního prezidenta o využívání informátorů. Peníze pro ně potom podléhají Nařízení ministerstva vnitra o nakládání se zvláštními finančními prostředky.

Psali jsme: Šlachtovi detektivové čelí podezření z uplácení obviněných: Policie mlčí, kritika ze strany advokátů sílí

Nabízet spolupracujícím obviněným peníze? Nepřichází v úvahu, říkají na adresu policie advokáti

Motivovat obviněné penězi? Absurdní, zcela proti smyslu zákona, říká profesor trestního práva Jiří Jelínek

Zvrat v kauze kupování obviněných: Soudkyně nařídila vyšetřit, zda policisté nespáchali trestný čin

Informovat může i mládež

Řečeno slovy zákona může být policejním informátorem fyzická osoba, která dovršila věk rozhodný pro vznik trestní odpovědnosti. Může to působit poněkud zvláštně, ale teoreticky připadá v úvahu, aby policie naverbovala patnáctileté děti.

Samotná identita lidí, kteří policii informace poskytují, je utajovanou informací. Konkrétně jde o stupeň „vyhrazené“, tedy nejnižší ochranu utajované skutečnosti na stupnici stanovené Národním bezpečnostním úřadem.

Spolupráce je vždy vědomá – jinými slovy není možné, aby si policie vedla informátory, kteří by pak tvrdili, že o ničem nevěděli. „Motivačním prvkem mohou být zejména jeho emoce, pocit důležitosti, snaha potlačit konkurenci a finanční nebo jiné pohnutky,“ stanoví pokyn policejního prezidenta. O každém informátorovi je veden spis, do něhož se zaznamenávají všechny informace z průběhu spolupráce – kdy a jak byla zahájena, jak probíhaly schůzky a podobně.

Peníze hotově i na účet

Co se týče odměňování, připadají v úvahu peníze nebo věcné dary. Ty informátorovi předává zpravidla osobně řídící policista, někdy i za přítomnosti svého nadřízeného, peníze je ale možné též převést na bankovní účet. Účetní doklady o takových operacích opět podléhají stupni utajení „vyhrazené“.

Za co může informátor odměnu dostat? V žádném případě nejde hned zkraje o nějaké pravidelné příjmy, které by policie prostě poukazovala konfidentovi na účet. Odměnu je třeba řádně zdůvodnit a uděluje se například tehdy, když „poskytnutá informace nebo služba přispěla v konkrétním případě podstatným způsobem k úspěšnému splnění úkolu policie“. Dalším možným důvodem je pravidelné poskytování kvalitních informací nebo snaha policisty svého ráfka dál ke spolupráci motivovat.

Teprve po roce úspěšné spolupráce je možné informátora převést do režimu pravidelného vyplácení peněz. Pravomoc o tom rozhodnout mají ale jen vybraní policisté – ředitel celorepublikového útvaru, náměstek krajského policejního ředitele a ředitel Úřadu Služby kriminální policie a vyšetřování Policejního prezidia, tedy jakýsi šéf neuniformovaných policistů v zemi.

Identitu znají tři lidé

Nejcitlivější oblastí je samotná identita spolupracovníka, jeho krycí jméno a způsob dorozumívání s policií. Tu znají obvykle tři lidé: řídící policista, jeho přímý nadřízený a ředitel útvaru, u kterého je konfident veden. Ve speciálních případech je možné předávání informátorů napříč policejními útvary, tato možnost při svém zavedení ale narážela na velký odpor policistů a v praxi není příliš využívána. Jedním z důvodů je i fakt, že soupeřící policejní útvary, jako je například protimafiánská a protikorupční policie, obecně nerady sdílejí cokoli, natož své zdroje.

Jak spolupráce končí? Možné jsou tři způsoby – buď již pro policii není zajímavý, protože neposkytuje důležité informace, nebo se z něho dokonce stane informátor rizikový, který poskytuje zprávy záměrně falešné. Sem patří i případy, kdy se konfident pokusí naopak využívat informace z policejního vyšetřování pro svou potřebu. Pokyn policejního prezidenta totiž umožňuje, aby byli informátoři seznamováni i s utajovanými skutečnostmi.

Dalším důvodem pro ukončení spolupráce je fakt, že informátor odmítne nadále policii poskytovat služby. A posledním případem je skutečnost, že informátor zemře nebo je prohlášen za mrtvého.

Peníze přes pokladnu

Co se peněz na informátory týče, nárok na jejich využívání mají obecně kriminalisté, své zdroje má i Generální inspekce bezpečnostních sborů. Tzv. zvláštní finanční prostředky neslouží jen k hrazení nákladů spojených s informátory, ale obecně se vším, co policie v rámci své činnosti v souladu se zákonem dělá a co nelze vyúčtovat v rámci jejího běžného rozpočtu.

Jde tedy i o opatřování, vydávání a používání krycích dokladů, používání zabezpečovací techniky, ale i nákup garderoby a maskování pro policisty, kteří se při pohybu v zájmovém prostředí převlékají a maskují.

Na jednotlivých útvarech je určen pokladník, který má tyto fondy na starosti. Vydávání a evidence peněz pak funguje jako v kterékoli jiné firmě, kde proti účetním dokladům pracují s hotovostí.

Tázat se policie na pravidla kolem informátorů nebo třeba na to, kolik ročně za získávání informací utratí. nemá valný smysl. O svá tajemství se dělit nehodlá. „Celá problematika je v neveřejném režimu, tedy žádné vyjádření nelze poskytnout,“ uvedl mluvčí policejního prezidia David Schön na dotaz časopisu Týden a redakce HlídacíPes.org.