Podle odborníka Takaši Hosody Japonsko posiluje svou obranu, aniž by opouštělo své pacifistické principy. Výsledkem není militarizace v tradičním smyslu, nýbrž snaha o dosažení důvěryhodného odstrašení v rámci nadále pacifisticky vymezené politiky.

Před odletem na setkání s Donaldem Trumpem minulý týden japonská premiérka Sanae Takaiči uvedla, že očekává „velmi náročné“ jednání. Japonsko krátce před tím odmítlo žádost amerického prezidenta o vojenskou pomoc v Hormuzském průlivu, kde Írán omezil námořní dopravu jako odvetu za americko-izraelské útoky.

Přesto se Takaiči lichotkami, šarmem i zdrženlivostí (které bylo třeba zejména ve chvíli, kdy Trump dosti nejapně připomněl japonský útok na Pearl Harbor) podařilo amerického prezidenta obměkčit a objasnit mu, jakou podporu může Japonsko v rámci svých právních omezení nabídnout. Trump následně ocenil, že se Japonsko „k věci staví čelem“.

Autorkou textu je Karina Kapounová. Text vznikl v rámci projektu Sinopsis, se kterým HlídacíPes.org spolupracuje.

Zdá se tedy, že spor je dočasně zažehnán. Přesto je nespolehlivost Spojených států, klíčového spojence Japonska, jedním z důvodů, proč začíná Japonsko v poslední době vnímat posílení vlastní obrany jako prioritu. Trumpova vrtkavost je však jen jedním z dílků skládačky.

Zásadní roli hraje také rostoucí vnímání hrozby ze strany Číny, konkrétně aktivita čínského námořnictva za tzv. první ostrovní linií, včetně operací letadlových lodí či podezření na průzkum mořského dna, který by mohl sloužit k mapování podmořských kabelů nebo zlepšení schopností ponorek.

Jak ve své nedávné analýze na serveru Sinopsis.cz uvádí Takaši Hosoda, politolog a odborník na bezpečnostní studia, potřeba posilování japonské obrany vyvolaná vnějšími faktory se nyní setkává s politickými podmínkami pro její realizaci.

Po drtivém vítězství premiérky Sanae Takaiči v loňských volbách získala její strana LDP spolu se spojenci silnou většinu v dolní komoře parlamentu, která jí v mnoha případech umožňuje přehlasovat horní komoru a prosazovat i dříve obtížně realizovatelné politické kroky.

Do léta by tak měly projít revizí tři dokumenty vztahující se k národní bezpečnosti – Strategie národní bezpečnosti, Strategie národní obrany a Program rozvoje obrany. Ty mají mimo jiné umožnit posílení spolupráce s podobně smýšlejícími zeměmi či rozšířit kapacity v oblasti protiraketové obrany.

Nové hrozby, nová obrana

Posledního března bude v prefektuře Šizuoka ve středním Japonsku poprvé nasazen systém určený k obraně proti hypersonickým klouzavým prostředkům. Ty v posledních letech testovaly Čína, Rusko i Severní Korea – jejich extrémní rychlost a obtížně předvídatelná trajektorie výrazně komplikují výpočet dopadu a umožňují jim překonávat stávající protiraketové obranné systémy.

Nový systém má být zaměřen především na ochranu japonských odlehlých ostrovů, jejichž význam v poslední době roste. Dlouhodobě přetrvávají například teritoriální spory s ČLR o ostrovy Senkaku, které Čína označuje jako Tiao-jü. Peking navíc v poslední době zpochybňuje i japonskou suverenitu nad Okinawou, což přispělo k vítězství vládní LDP ve všech čtyřech okinawských volebních obvodech.

Ve stejný den, kdy bude systém uveden do provozu, dojde také v prefektuře Kumamoto v jižním Japonsku k prvnímu nasazení protilodní střely, do jejíhož dosahu se dostane část ČLR i Korejský poloostrov.

V plánu je dále zapojení dronů, pravděpodobně ukrajinské výroby. Japonsko přitom čerpá ze zkušeností z války na Ukrajině, kde se tyto technologie ukázaly jako klíčové. Jejich pořízení však limitují japonské zákony – provozní pokyny ke Třem zásadám pro převod obranného vybavení a technologií dovolují transfer pouze v pěti kategoriích: záchranné, dopravní, hlídkové, sledovací a odminovací. Jak však upozorňuje Hosoda:

„Zvažuje se uvolnění nebo zrušení tohoto rámce. Převody by však i nadále zůstaly omezeny na země, které s Japonskem uzavřely dohody o převodu obranného vybavení a technologií (v současnosti 17 zemí). Japonsko rovněž směřuje k uzavření takové dohody s Ukrajinou.“

Kontinuita v principech, změna v praxi

Jak ale zapadají drony či protilodní střely do rámce pacifismu, který vymezuje japonská ústava a na němž stojí japonská zahraniční politika od konce druhé světové války?

Takaši Hosoda argumentuje, že „debaty o pacifismu často zaměňují normativní principy a politickou praxi“. Normativní rámec určuje ústava, která zůstává neměnná od svého vyhlášení v roce 1947 a v níž se Japonsko po druhé světové válce vzdalo útočné války. Její revize navíc není podle Hosody v současnosti pravděpodobná: Takaiči pro ni nemá dostatečnou podporu v horní komoře a ani veřejnost ji nevnímá jako bezprostřední prioritu.

Bezpečnostní politika tak zůstává zakořeněna v japonsko-americkém spojenectví, odmítnutí změny statu quo silou a snaze o zachování a posílení stávajícího mezinárodního řádu prostřednictvím spolupráce se skupinou G7 a dalšími stejně smýšlejícími zeměmi.

Přesto dochází tváří v tvář měnící se geopolitice k posunům v jejím výkladu. Již za premiéra Šinzóa Abeho došlo v roce 2014 k nové interpretaci, která umožnila omezené uplatnění práva na sebeobranu za účelem podpory spojence – v případě, že by jeho napadení představovalo vážné ohrožení existence Japonska (tzv. situace ohrožující přežití).

Tokio tak připustilo omezené uplatňování práva na kolektivní sebeobranu. Právě tento výklad vyvolal na podzim napětí s Čínou, když Takaiči označila potenciální napadení Tchaj-wanu Čínou právě za situaci ohrožující přežití Japonska.

Jak upozorňuje Hosoda, mnoho dosavadních omezení vycházelo z konkrétní historické situace, která se však dnes zásadně proměnila. Za studené války se zákaz vývozu zbraní vztahoval především na země komunistického bloku. Dále byla například v sedmdesátých letech stanovena hranice výdajů na obranu na jedno procento HDP.

Proměny mezinárodního bezpečnostního prostředí však vedly k přehodnocení těchto pravidel – změnily se podmínky pro vývoz zbraní a od roku 2022 se obranné výdaje postupně zvyšují směrem ke dvěma procentům HDP.

Jde o konkrétní přizpůsobení, aniž by bylo opuštěno samotné jádro této politiky. Jak uvádí Hosoda, Japonsko nadále „odmítá držet útočné zbraňové systémy, jako jsou mezikontinentální balistické střely, strategické bombardéry nebo úderné skupiny letadlových lodí s dlouhým doletem, a ani jeho transportní letadla a plavidla nejsou konstruována s ohledem na rozsáhlé nasazení sil na velké vzdálenosti.“

Kromě zmíněných právních omezení, u nichž ve společnosti nepanuje vůle ke změně, naráží Japonsko také na ekonomické a demografické limity. Zapojení do kvantitativního zbrojního soupeření s ČLR by tak pro něj nebylo dlouhodobě udržitelné.

Již samotné srovnání japonského a čínského obranného rozpočtu – přičemž čínský je zhruba pětkrát vyšší – i vojenských kapacit naznačuje, že by Japonsko jen obtížně dokázalo s ČLR v této oblasti držet krok. Japonská strategie se proto soustředí především na budování důvěryhodného odstrašení.

Hledání rovnováhy v měnícím se prostředí

Japonsko se tak svými nedávnými kroky neodklání od svého pacifismu – k tomu chybějí jak právní a společenské podmínky, tak i kapacity vyplývající z ekonomické a demografické reality, včetně stárnutí populace a vysokého zadlužení.

Tokio nadále zachovává ústavní rámec i normativní odmítnutí útočné války, zároveň však postupně rozšiřuje své obranné kapacity i interpretační prostor, aby bylo schopno reagovat na rostoucí regionální hrozby i nejistotu v chování klíčového spojence.

Posilování obrany a pacifismus tak nestojí v přímém protikladu, ale spíše vytvářejí napětí, v němž se japonská strategie pohybuje. Výsledkem není militarizace v tradičním smyslu, nýbrž snaha o dosažení důvěryhodného odstrašení v rámci nadále pacifisticky vymezené politiky.