Punková kapela Znouzectnost hraje čtyřicet let. Její kytarista a zpěvák Petr Škabrada („Déma“) vzpomíná, jak ve Zruči u Plzně založil „punkovou buňku“, po jejím rozpadu za zvuku Sex Pistols rozsekal klubovnu sekerou. K punku podle něj patří i „určité neumětelství“.

Petra Škabradu (1962) ovlivnily německé televize ARD a ZDF, jejichž vysílání se na Plzeňsku dalo naladit. „Běžely na nich celonoční hudební pořady (Rockpalast), viděl jsem všechny tehdy slavné kapely,“ říká. „Neexistovaly klipy, kapely byly fyzicky přímo ve studiu.“

Byl u vytržení především z punku, kapel Sex Pistols nebo Stranglers, ale i z AC/DC, Sweet, Slade či Nazareth.

To mě hrozně ovlivnilo v názoru na muziku a na texty.

Se sestrou Janou a otcem Ladislavem. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Konec punku ve Zruči

Jako pankáč se spolu s kamarádem Václavem Brožíkem („Venysem“) koncem 70. let začal taky oblékat. „Sako po dědovi, řetězy, chodili jsme po vesnici. Ale byla vůči nám nepřátelská,“ říká. „Lidi nechápali, že to není žádná provokace, ale jen zábava. Nebyli připraveni na věci, kterým nerozuměli. Hrozili, že si budou stěžovat ve škole. I agresivní byli, pokřikovali na nás, kolikrát s námi třásli: ‚Podívej se, ty debile, jak vypadáš!‘ Taková to byla doba.“

Petr Škabrada na vojně, 1981. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Pár spojenců se jim ale přece jen podařilo získat mezi vrstevníky a založili ve Zruči „punkovou buňku“. Zázemí našla ve dvou místnostech vlhkého baráku, jež obýval kamarád „Jerry“, který se učil v místním jednotném zemědělském družstvu na traktoristu.

„Jednu místnost jsme si vymalovali každý po svém,“ říká Petr Škabrada. A on si na zeď namaloval „obrovský obraz“ Johnny Rottena, zpěváka Sex Pistols a ikony punku.

V punkové klubovně si pouštěli, „co kdo měl“. Především nahrávky z Radia Luxembourg nebo Radia London. „John Calvey tam jednou týdně pouštěl pro Čechy punkové věci,“ vzpomíná Petr Škabrada. Tehdy už měl polský kotoučový magnetofon Unitra, který dostal k patnáctinám.

„Nahrávali jsme to, různě to kolísalo, ale měli jsme to,“ vzpomíná. „Už asi nikdy nezažiju to, co jsem zažil při objevování té hudby. Písničky mi tenkrát ‚voněly‘, bylo to něco neskutečného. Při jejich poslechu jsem cítil takový pocit povznesení, radosti, energie.“

Jenže punková buňka ve Zruči vydržela jen pár měsíců, protože „to lidi přestalo bavit“. „Vrátili se zase na ty diskotéky. My jsme s Venysem jediní zůstali pankáči,“ vypráví Petr Škabrada. „Tak jsme se rozhodli, že s tím u nás na vsi skončíme.“

Jednou jsme do klubovny přinesli magnetofon, pustili Sex Pistols, vzali sekeru a všechno tam rozsekali. A to byl konec nejenom klubovny, ale i punku u nás ve Zruči.

Petrova matka Jarmila Škabradová, 1968. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Dva pankáči a tři sněhuláci na bále

Taneční zábavy po okolí si Petr Škabrada a jeho kamarád Venys ale užívali v plné punkové parádě. Petr Škabrada vzpomíná třeba na jednu v České Bříze. „Tehdy koncem 70. let vyšel v časopise 100+1 článek, kde dehonestovali pankáče,“ říká. Redaktor v něm prý popisoval, jak v Londýně potkal pankáče, za nímž šla po čtyřech holka – měla psí obojek a vedl ji na provázku. „Tak jsme to s Venysem začali praktikovat,“ říká. „Já byl ten pejsek.“

Článek také zmiňoval, že pankáči křičí „No Future“. „Na té zábavě v České Bříze jsme se odvázali, během tance jsme si svlékli kalhoty, vystrkovali na lidi holý zadek a vykřikovali: ‚Žádná budoucnost, jsme jen hovna!‘ Byla to strašná sranda,“ vzpomíná Petr Škabrada.

„Když jsem po nějakých dvaceti letech znovu zašel do hospody, kde byla tehdy ta zábava, od stolu vstal chlapík a povídá: ‚Škabrada, tebe si pamatuju, tys tady na mě vystrkoval prdel.‘ Vesnice si tyhle věci pamatuje.“

Punkové kreace Petra Škabrady vynikly o to víc, že se odehrávaly v šedi Československa konce 70. a začátku 80. let. „Jednou jsme se s Venysem rozhodli, že půjdeme ve Zruči na maškarní bál za pankáče. Našel jsem kopřivové kalhoty po dědovi, hrozně to píchalo, řetězy jsem si omotal nohy, vzal si sako a špendlíky. ‚Nagelovali‘ jsme si vlasy cukrem, namalovali černé oči a rty,“ vypráví. „Byl to strašidelný zážitek. Na bále nebyly žádné masky, jen tři sněhuláci a my dva.“

Bolševik smazal v lidech chuť cokoli vytvářet, vzal jim veškerou invenci a schopnost radovat se ze života. Když u nás byly zábavy, jen se chlastalo. Nebylo to o radosti, šlo jen o to ožrat se a zapomenout.

Vánoce na chatě u Caina (zleva Mikáč, Déma, Caine, Venys, Yves). Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Baskytara se dvěma strunami

Petr Škabrada začal snít o tom, že bude mít vlastní kapelu. „Rozneslo se, že sháním nějaký hudební nástroj,“ vypráví. „Kamarádka ze Zruče mi na zábavu přinesla baskytaru, která měla jenom dvě struny. Dal jsem za ni 800 korun, to bylo hrozně moc peněz. Naštěstí to naši nevěděli.“

A hned na ni začal skládat písničky. „Já zkrátka když vezmu kytaru, skládám písničky,“ říká Petr Škabrada. Skládání se odehrávalo na zahradě domku Škabradových a podílel se na něm ještě zmíněný Venys. „Táta tenkrát přitáhl od kamaráda Hillmana staré anglické auto. Seděli jsme v něm a hráli jsme si na to, že jedeme do Londýna.“ Z tehdejších písniček si vybavuje třeba „Vezou, vezou uhlí“, kterou složil, protože nerad skládal uhlí, nebo „Hej, pane číšník“.

Petr Škabrada v roce 2024. Zdroj: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa

Je naprostý samouk. Struny baskytary časem doplnil a přiznává, že vůbec netušil, jak na ně hrát. „Je to komické, nevěděl jsem, že struna se musí zmáčknout,“ vypráví Petr Škabrada. „Myslel jsem – tak to vypadalo v televizi – že budu jezdit po hmatníku a ono to bude hrát. Pak mi někdo řekl: ‚To musíš mačkat.‘ Učil jsem se struny zmáčknout, aby to vydalo nějaký tón. To trvalo docela dlouho.“

Nikdo ho nikdy neučil hrát na žádný hudební nástroj, ale to jim nevadilo. Naopak. „Učení jsme nepřikládali žádnou váhu,“ říká Petr Škabrada.

Považovali jsme za samozřejmost, že podstata punku je prezentovat to jako určité neumětelství. Neučit se byl plán.

Tenhle postoj Petru Škabradovi zůstal dodnes. „Je strašně důležité nechat člověka, aby probudil, co v sobě má. Učení vede ke zručnosti, ale stírá osobitost hraní a hlavně hudebního vyjadřování,“ shrnuje.

„Jednou jsme se ožrali s Filipem Benešovským z kapely Neřež. Je to jeden z nejlepších baskytaristů. Říkal mi: ‚Ty, Démo, já bych tak chtěl skládat takový písničky jako ty, to nikdy nedokážu.‘ A já říkal: ‚Filipe, já bych zase chtěl umět tak hrát na baskytaru jako ty.‘“

Cainův dětský pokoj, Petr vlevo, 1976 nebo 1977. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Kuličkové ložisko a Zastávka Mileč

První veřejné vystoupení měl Petr Škabrada v plzeňském Kulturním domě Peklo. „Kamarád ‚Cheap‘, kytarista, přišel s tím, že bude festival v Pekle, a měli bychom založit kapelu a zahrát si tam,“ vypráví. „Hráli s námi dva jeho kamarádi, které jsem do té doby neznal, docela dobří muzikanti.“

Kapela se dvěma kytarami, baskytarou a bicími dostala název Dazule (podle brouka nazvaného „kozlíček dazule“), v garáži nacvičila pět písniček a na festivalu je zahrála. „Ani nevím, jestli jsme měli úspěch,“ říká Petr Škabrada. Brzy po vystoupení v Pekle kapela Dazule zanikla.

Do další kapely Kuličkové ložisko ho přivedl „Caine“, se kterým chodili do stejného učiliště (s ním hraje Petr Škabrada v kapele Znouzectnost od roku 1986 dodnes). Když Petr Škabrada přišel na zkoušku plzeňské novovlnné kapely, všechny nástroje už byly obsazené. „Měl jsem doma jazzovou trubku, ale uměl jsem na ni jen ‚Tam, kde kdysi byl Babylon‘, písničku od Boney M, kterou zpíval Karel Gott,“ vzpomíná. „Na zkoušce jsem hrou na trubku jenom rušil…“

Připadá mu škoda, že Kuličkové ložisko (kde hrál kromě Caina jeho bratr „Martináč“, „Sáčko“, „Děs“, „Laplach“ a „Dolly“) nemělo možnost písničky nahrát. „Existují jen amatérské nahrávky ze zkušebny a koncertů. Nedávno jsem je poslouchal a uvědomil si, jaký měla ta kapela potenciál. Co by mohla dokázat, kdyby byla jiná doba,“ říká. „Daleko to přesahovalo novovlnné kapely jako Letadlo nebo Jasná páka. Měli nadhled, skvělé texty, výborné melodie. Mohla to být legendární kapela, od níž by se všichni učili.“

V roce 1983 Petr Škabrada založil punkovou skupinu Zastávka Mileč a je také autorem jejího názvu. Petr Škabrada (Déma) v ní hrál na kytaru a zpíval, Rudolf Procházka („Jožžin“) hrál na bicí a také zpíval, na baskytaru hrál Daniel Nakládal („Bowí“).

„Skládali jsme písničky, zkoušeli, ale pořád jsme neměli jméno,“ říká Petr Škabrada. „Jednou jsme jeli na chatu ke Cainovi do Chloumku u Kasejovic, přejeli jsme správnou stanici a vystoupili až v zastávce Mileč. Vraceli jsme se, pamatuji si to jako dneska, vyběhl jsem na vršek a volal: ‚Kluci, co kdybychom se jmenovali Zastávka Mileč?‘“

Kapela Zastávka Mileč odehrála jeden koncert a dvakrát dělala předskokana příbramské punkové a později new wave kapele Bon Pari. Skončila, když její členové odešli na vojnu.

První koncert Znouzectnosti – pamětník uprostřed, vlevo od něj Golda, vpravo Honza Rampich, klub Oko, listopad 1986. Foto: se souhlasem Paměť národa

Tak vznikla Znouzectnost

V roce 1986 vznikla Znouzectnost, se kterou hraje dodnes. Jejími zakládajícími členy byli Petr Škabrada (Déma, kytara), Rudolf Procházka (Jožžin, bicí) a Caine (pravé jméno si nepřeje uvádět, kytara). Zakrátko k nim přibyl Oldřich Neumann („Golda“, baskytara). První veřejné vystoupení se odehrálo v listopadu 1986 ve vysokoškolském klubu Oko v Plzni. Po tragické smrti Jožžina v roce 1987 se Caine přesunul k bicí soupravě, kde setrval dodnes.

„Vrátil jsem se z vojny a šel ke Cainovi na návštěvu. Viděl jsem, že Caine hraje na kytaru a Jožžin na bubny. Říkám: ‚Co děláte?‘ ‚Zakládáme kapelu.‘ ‚Můžu se přidat?‘ ‚Tak jo.‘ Ale neměli jsme baskytaristu,“ vypráví Petr Škabrada. Vzpomněl si, že jeho spolužák z učiliště „hrozně chtěl hrát v kapele“. „Zašel jsem za ním, říkali jsme mu ‚Propíny‘: ‚Propíny, kup si basu, já tě na ni naučím. Je to jednoduchý,‘“ vypráví.

„Propíny si opravdu koupil za těžké peníze basu, přišel na zkoušku, jenže se ukázalo, že vůbec necítí rytmus, nemá ponětí, co to je raz, dva, tři, čtyři. Nakonec sám uznal, že to nejde, a basu prodal.“

Hledání baskytaristy pokračovalo. „Kamarád říkal, že jednoho zná, že prodává v Tesle a doma má pověšenou baskytaru. Byl to Olda, Golda, se kterým hraju dodnes,“ říká Petr Škabrada. Jenže ani on hrát neuměl. „Říkal, že kytaru našel u popelnice, místo strun má provázky a doma ji má pověšenou jen jako dekoraci, v životě na ni nehrál,“ vzpomíná. „Opět jsem říkal, nevadí, já tě na ni naučím.“

Tentokrát to klaplo. „Ukázalo se, že Olda ten rytmus má,“ říká Petr Škabrada. A nejen to. „Dokonce že je velký milovník hudby, jeho táta jezdil s kamionem a vozil mu ze západního Německa LP desky, měl doma Queeny, Zeppeliny.“

Zapojil se okamžitě do kapely. Jak lidsky, tak tvůrčím duchem. Tak vznikla Znouzectnost.

Koncertů ale kapela moc neměla. Podrobit se takzvaným přehrávkám před komisí, aby jim dala povolení pro veřejné koncertování, to se kapele nechtělo. V podstatě jedinou možností bylo hrát pod Socialistickým svazem mládeže. Tím šlo přehrávky obejít.

„S nápadem, že to zkusíme přes svazáky, přišel Jožžin,“ vzpomíná Petr Škabrada. V rámci spolupráce pro ně kapela občas musela zahrát zdarma. Proběhl jediný koncert v klubu na Přimdě u hranic s Německem. „Přišli tam lidé, kteří vůbec nerozuměli tomu, co děláme, nechápali punk. Byli z toho otrávení oni i my.“ Spolupráce skončila. Kapela v 80. letech vystupovala tak dvakrát do roka. „Bylo to spíš o zkouškách a o setkávání,“ říká pamětník.

Koncert v roce 1987, který v Božkově uspořádal místní spolek, skončil tragicky. „Jožžin se ‚posilnil‘ a byl pro bubnování nepoužitelný,“ vzpomíná Petr Škabrada. „Řekli jsme si, že to přesto zkusíme. Ale po třech písničkách bylo jasné, že to nepůjde, nebyl schopen dokončit na bubnech přechod.“ Kapela koncert přerušila a radila se, co dál. „Caine řekl, že to odbubnuje, v Kuličkovém ložisku hrál na bubny,“ říká Petr Škabrada.

Po vynucené přestávce prý přišel Jožžin s limonádou v ruce a s tím, že „je v pohodě a odehraje to“. „Caine mu ale řekl: ‚Ne, odehraju to já,‘“ vzpomíná Petr Škabrada. „Víme, že Jožžin šel domů, kde se pohádal se sestrou, u které bydlel. Pak odešel neznámo kam. Na Doubravce ho pak srazil vlak, v ruce měl zbytek flašky nějakého tvrdého alkoholu.“ Podle Petra Škabrady si Caine vyčítá, že tím svým rozhodnutím zavinil Jožžinovu smrt. „Jeho rodina nám to za vinu nedávala,“ říká. „Ani já si nemyslím, že by za to Caine mohl.“

Bábám se koncert líbil

„Strašně rád vzpomínám na devadesátky,“ vypráví Petr Škabrada o porevoluční době. „Nejen my, ale kapely našeho ražení, kterých se najednou objevila spousta, mohly hrát v klubech, které vznikaly jako houby po dešti. Hrozně jsme si to užívali.“

První koncert Znouzectnosti. Na schodech Jožžin, nad ním s dívkou Golda, shora stojí Havran, Caine, Eva (první manželka Petra Škabrady) a Petr Škabrada, listopad 1986. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

A užívali si i toho, že byli najednou slavní. „Byli jsme celebrity,“ říká. „Bylo to až nenormální.“ Vzpomíná, že Znouzectnost dokázala vyprodat velký klub Belmondo v Praze, kam se vešlo 1200 až 1300 lidí.

„Na Olympiky přišlo jen 500 lidí, my jsme jich měli víc než oni,“ vypráví Petr Škabrada. Až do roku 1994 všichni tři členové kapely pracovali, Caine dělal ve Škodovce v projekci, Golda prodával v elektru a Déma vyráběl v soukromé firmě plastová okna. „Koncerty přibývaly, já a Caine jsme se rozhodli, že do toho půjdeme. Olda je opatrnější, zůstal v práci o rok déle,“ vypráví. „Od roku 1995 jsme profesionální kapela.“

Kapela má zhruba 120 koncertů do roka a hraje už čtyřicet let. Před dvěma lety Znouzectnost poprvé zahrála ve Zruči, vesnici, kde Petr Škabrada vyrostl a která ho za jeho pankáčství nenáviděla. „Nakonec to byl krásný koncert, tancovali všichni,“ říká. „Máma (85), která si vystoupení nenechala ujít, mi pak volala: ‚Báby říkaly, jak to bylo pěkné!‘“

Autorka textu Hana Čápová působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.