Petr Pithart: Proč píšu o Havlových chybách a omylech
Česká republika není ostrovem blaženosti. Jsme na dostřel od „krvavých zemí“, jak pás území Baltů, Poláků, Bělorusů, Ukrajinců a západních Rusů nazval Timothy Snyder. Je samostatné Slovensko pro nás bezpečným nárazníkem před osudem těchto krvavých zemí? Není spíše tím, co nás mezi ně může vtáhnout? Když může brzy složit „negativní Visegrád“, tvořený Ficem, Orbánen a Nawrockim? Proto je důležité vědět, jak se to všechno stalo. I s přičiněním Václava Havla. Jak se mu to rozpadlo pod rukama, píše ve svých vzpomínkách pro HlídacíPes.org Petr Pithart.
Bez Václava Havla by devětaosmdesátý byl jiný. Po 17. listopadu 1989 by se jistě něco dělo: režim by možná padl, ale možná taky ne: možná by starou partu vystřídala ve vedení státostrany jen parta mladší. A pokud by padl, bylo by nepochybně mnohem více chaosu a celý proces by byl bez Havla nejspíše pomalejší.
Havlova integrující neformální autorita byla nesporná a nedala se srovnat s autoritou ostatních protagonistů. Havel měl nápady, udával tempo. Měl tah na branku, byl stratég i taktik, byl opatrný, byl ale i tím, kdo dovedl riskovat.
Přesto se dopustil pochybení, která v konečném důsledky vedla k rozpadu Československa. Vše jsem se pokusil zachytit v pětidílném cyklu Chyby a omyly Václava Havla II. Slovensko a rozpad společného státu. Nyní čtete poslední, páté pokračování. Zde můžete nalézt čtyři předchozí:
- Slovensko a rozpad společného státu
- Jak se Mečiar v motorestu „vyzpovídal“ Havlovi a pak ho proto nenáviděl
- Nejtrapnější moment „sametu“. Jak Dubček vypoklonkoval Havla z Federálního shromáždění
- Havlův omyl jménem „vajsprezident“ Kňažko a neúspěšný pokus o záchranu federace
Havlova poslední „slovenská“ chyba
Václav Klaus hned po volbách v červnu 1992 zahájil v Brně sérii osmi letních uzavřených jednání předsednictev obou vítězných stran (tedy žádných ústavních orgánů) a vedl je tak, aby vyzněla pro dohodu o rozdělení státu k 31. prosinci 1992. Srozumitelně bylo několika členy vedení ODS naznačeno, že se tak stalo na přání slovenské strany, tedy Vladimíra Mečiara.
Ten si rozdělení státu, samostatné Slovensko, přál, ale neměl odvahu se k tomu veřejné přiznat. Takže přál i nepřál – byl to truchlivý pohled, jak v tom lítá. Bál se, že na rozvodu bude Slovensko hospodářsky tratit, v čemž se nemýlil. Klaus si ho vodil jako loutku, měl nad ním po všech stránkách převahu. A tak to nakonec vyznělo vskutku tak, že zánik federace si přála slovenská strana.
Petr Pithart odhaluje zákulisí událostí po listopadu 1989 též v nové knize HlídacíPes.org. Získat ji můžete zde: České průšvihy 1989–2024.
Publikace mapuje fatální selhání české polistopadové politické elity.
V té chvíli vstoupil do hry Václav Havel, který si ze situace upřímně zoufal. Navrhl ústavní zákon o referendu o rozdělení státu (že Československo může být rozděleno jen referendem) a uspěl, zákon byl přijat, ale byl jen „k dispozici“.
Ani česká, ani slovenská strana ho nehodlala použít. Vskutku nemusela, jen mohla. Václav Klaus se ptal: a co když to dopadne v každé republice jinak? To pak bude pat, nevyřešitelný problém! Odpovídal jsem mu v duchu, že dramatizuje situaci, že řešením by byly samozřejmě nové parlamentní volby.
Když pak 17. července přijala SNR zákon o státní suverenitě Slovenska, prázdnou, toliko pompézně deklaratorní normu, Václav Havel se po poradě se svými nejbližšími přáteli a poradci rozhodl okamžitě vzdát funkce prezidenta.
Je o tom asi mučivém rozhodování natočen autentický filmový dokument. Havel podal Federálnímu shromáždění demisi, aby prý „nepřekážel slovenskému národu na cestě k samostatnosti“.
Myslel jsem si, a myslím si to i dnes, že to byla chyba, poslední jeho chyba. Myslím si, že Havel situaci vnímal příliš osobně. Jako že to udělali, speciálně Mečiar, o němž si Havel myslel to nejhorší, jemu navzdory. Slovenská politická reprezentace vskutku nezapomněla na všechny předcházejí prezidentovy chyby. To se v politice stává, ale nemělo by se to stávat.
Hlasovat tak dlouho, až to vyjde
Podle poměru sil ve Federálním shromáždění nebylo dlouho jasné, že federace musí zaniknout! Zbývalo skoro pět měsíců, za kterých by se přece dalo něco dělat. Někteří také dělali, ale Havel se už úplně vyřadil ze hry.
Nakonec v listopadu 1992 rozhodlo několik málo hlasů (7 slovenských a 4 hlasy české z celkových tři sta padesáti!), a až po dvou neúspěšných hlasováních. A po povážlivých porušeních elementárních právních zásad. Avšak v té době neexistovala instance, která by toto porušení mohla konstatovat, eventuálně zneplatnit, tedy konkrétně Ústavní soud.
O tom, že tu nebyla žádná zjevná většina pro rozdělení státu, svědčí procenta v hlasováních ve Federálním shromáždění o zániku federace. A také to, že bylo nutno použít prostředky, které byly „na hraně“, ba, jak jsem o tom přesvědčen, „za hranou“.
O návrhu ústavního zákona o zániku federace, se v 350členném Federálním shromáždění (tři komory: jedna „komora lidu“ a dvě komory národní) hlasovalo v listopadu 1992 – třikrát! Již zmíněná elementární právní zásada o tom, že nelze o téže věci hlasovat dvakrát (ne bis in idem), byla hrubou politickou silou překonána – hlasovalo se třikrát!
Tak dlouho, až bylo cíle politiky české pravice dosaženo. Nic dnes neobjevuji, i tenkrát se o těch přešlapech vědělo a psalo, ale veřejnost a občanská společnost v Česku i na Slovensku byly překotným vývojem událostí jaksi – zmrazeny. Vznikla sice malá, ale bouřlivá opozice. Většinou se ale jen spíše zíralo.
Na námitky, že jde o zakázané druhé a třetí hlasování, tedy o hlasování nemožné, protože stále o téže věci, se odporovalo tím, že jde přece o různé návrhy. Ve skutečnosti šlo přece pořád o hlasování o jedné věci: o zániku federace; minimální, jen zcela formální změny byly do druhého a třetího návrhu zanášeny účelově, jen a jen proto, aby se návrhy jakoby, zdánlivě – lišily.
O tom se tehdy vedly spory, ale všechny námitky byly demokraticky zamítnuty. Neexistoval tehdy Ústavní soud, který by takový postup musel zapovědět. Byl to tedy nakonec triumf právního formalismu. O zániku federace rozhodla přece dvě předsednictva vládnoucí stran.
Přeprasení
Ale pořád to ještě nebyl triumf definitivní. Protože jak přimět v červnu zvolené poslance tří federálních komor (Sněmovna lidu a dvě Sněmovny národů), aby se v listopadu při třetím hlasováním o zániku Federace de facto vzdali svých mandátů? Po sedmi měsících! Sotva si jich začínali užívat. Mnohým se tuze nechtělo, i když třeba pro rozdělení státu byli.
To kvůli nim byl tehdy vymyšlen mezi prvním a třetím hlasováním – Prozatímní Senát. Dokonce byla touto pochybnou institucí narychlo doplněna Ústava! Existence Senátu byla ústavou stvrzena, ale Senát nebyl tehdy ještě reálně ustanoven, protože politické strany se dlouho neuměly dohodnout na klíčové otázce: jak se do Senátu bude volit.
Byla obecná shoda na tom, že by se mělo volit jinak než do Sněmovny, ale tři a půl roku trvalo, než bylo dohodnuto, jak konkrétně jinak (Senát nakonec vznikl až v prosinci 1996).
Byl to vskutku perfidní návrh: o mandát nikdo nepřijde, poslanci a poslankyně tří komor federálního shromáždění se automaticky stanou senátorkami a senátory. Sláva! Ujalo se tehdy říkat tomuto přesunu drsně, jak si zasloužilo – „přeprasení“. Z jednoho kotce do druhého…
Ale ejhle! Senát má jen 81 senátorů a senátorek, a těch, kteří se zánikem federace ocitnou ve vzduchu, je 150? Čerstvě doplněná Ústava nabízela alternativu: kdo se do Senátu vejde a kdo nevejde, rozhodne – los! To byla první varianta. Podle druhé se tam dostane prvních 81 podle toho, kdo kolik dostal hlasů v červnových volbách.
Jak to tedy provést, se jednalo ještě v únoru 1993 a vedla se bouřlivá diskuse v médiích, protože do červnových voleb posílaly politické strany „áčkové“ členy, neboť se mělo zato, že federální zastupitelské sbory budou důležitější než národní, jinými slovy, že stát se nerozpadne, že federace bude pokračovat…
Takže trikem s Prozatímním Senátem se „béčkoví“ straníci stali „áčkovými“; byla to vlastně personální revoluce. Zejména v ODS to pak nějakou dobu vřelo, ale samozřejmě dovřelo. Vyšachovaní poslanci museli mít pocit cynické zrady.
„Přeprasení“ se tedy povedlo, ale kompenzace těm, kteří zánikem federace ztratili pod sebou poslaneckou židli na čtyři roky, se nepovedla. A nejel přes to vlak. Kdyby se stavěl památník zániku federace, musel by být sokl pojednán tak, aby bylo zjevné, že bez konstrukce Prozatímního Senátu by to nešlo. Jak by to asi vypadalo?
Václav Havel všemu tomu mohl už jen bezmocně přihlížet.
Havel není viník rozpadu, podílník určitě
Suma sumárum: stát se určitě nerozpadl kvůli Václavu Havlovi. Ale on na tom měl svůj podíl. Nelze spočítat jaký. Bylo zjevné, že Slováci neměli Havla rádi. Což neplatí o Bratislavě a Košicích. Intelektuálové ho měli rádi hodně (Bútora se ženou, Šimečkovci, Szigeti…).
Snad nejvíce si ublížil oním nešikovným „mírovým“ apelem na odstranění povážských zbrojovek (kéž bychom je dnes měli!). Havel tehdy Slovákům a jejich zájmům opět ukázal, že jim nerozumí. Ale Slovákům nerozuměli ani Češi, Moravané a Slezané: Co zas chtějí? Vždyť tu „federáciu“ (často to slovo vyslovovali s posměšnou intonací) už přece mají! Nemohli jim rozumět, protože o nich málo věděli. Z paternalistické pozice se o ně málo zajímali.
Stejně tak se ovšem historicky vzato nezajímáme o Poláky. Němci nás přinutili zajímat se o ně. My, bez mořských břehů, znamenajících otevřenost světu, výzvy jej poznávat, spolupracovat s ním, jsme se nechali psychologicky jakoby uzavřít „věncem hor“, a o naše sousedy jsme se nikdy moc nezajímali. Za zemi přátelskou k nám je snad možné počítat Slovinsko a Bulharsko.
Platili jsme za tento jakýsi pocit výlučnosti nakonec nejvyšší cenu, jak se ukázalo v roce 1938: podél hranic jsme měli samé nepřátelské sousedy (s nevýznamnou výjimkou Rumunska), kteří poštvávali své početné menšiny uvnitř československého státu proti němu. Požadovali pro ně od větší míru autonomie, až po odtržení jejich krajany obývaného území.
Václav Havel se se svým chabým poznáním slovenských problémů, slovenských bolístek, lišil od národa jen v čase: jemu to všechno došlo dřív, ale i tak pozdě. Není tedy viníkem za rozpad státu, jen podílníkem na této vině. Jistě, je-li to vůbec vina. Spíše odpovědnost. Píšu to z pozice těch, kteří chtěli stát zachovat.
Česko na dostřel od „krvavých zemí“
Z České republiky, ze státu s nejpočetnějšími národnostními menšinami v Evropě, se stal etnicky zcela vyčištěný národní stát. V Evropě po Islandu nejčistší! Mnozí to přivítali: konečně sami! Jiní litovali a byli zneklidněni (to už dnes, po ruské agresi na Ukrajině, neplatí: desetina obyvatel jsou cizinci, hlavně Ukrajinci).
Mít silnější, početnější a svými národnostmi bohatší stát uprostřed křehké střední Evropy politici české pravice zkrátka nechtěli, asi ho do svých ekonomizujících kalkulací nepotřebovali. A odpor proti tomu nebyl dost silný. Zkrátka si takový silnější stát zatím nezasluhujeme. Ačkoli bychom ho tuze potřebovali.
Na všechno tu vždycky bylo a je jaksi pozdě. Aby tu nebylo i napříště toto „vždycky“, vracíme se do minulosti s nadějí, že alespoň někteří ex post pochopí naše notoricky se opakující chyby.
Ty vycházejí z našeho mylného prožitku existence v geopolitickém prostoru: nejsme vyvázání z povinnosti zajímat se o naše sousedy: nejsme ostrovem blaženosti. Nejsme vůbec ostrovem. Jsme dnes jen na dohled a na dostřel od „krvavých zemí“, jak pás území Baltů, Poláků, Bělorusů, Ukrajinců a západních Rusů nazval Timothy Snyder.
Je dnes samostatné Slovensko pro nás bezpečným nárazníkem před osudem těchto krvavých zemí? Není spíše tím, co nás mezi ně může vtáhnout? Když může brzy složit „negativní Visegrád“, tvořený Ficem, Orbánen a Nawrockim?
Proto je důležité vědět, jak se to všechno stalo i s přičiněním Václava Havla. Jak se mu doslova pod rukama začal měnit původní trojčlenný Visegrad na čtyřčlenný. A jak my jsme se pod vedením ODS chtěli a stali ostrovem ještě menším, zato prý blaženějším, protože složeným jen z našinců…
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Více z HlídacíPes.org
Čtěte též
Zamilovali se do sebe na válečné frontě. To nejhorší je ale čekalo doma
„Kdo je ten chlap v oranžové teplákovce?“ Na Letné mluvil hned po Havlovi
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
28 komentářů
K rozpadu Československa nedošlo v důsledku Havlových pochybení, i když je mu zde právem vytýkáno, že se někdy choval jako slon v porcelánu….Nicméně slovenská politická reprezezentace si přála samostatné Slovensko (je lepší být reprezentantem státu než provincie – a patrně tu hrála roli i určitá seppjatost části reprezentace (Černogurský) s tou válečnou minulostí Slíovenska), jakýkoli „Fererál“ byl pro ně nepřijatelný…a česká politická reprezentace, zejména Klaus, si zase přála ukiončení přerozdělování peněz….
Havla jsem poznal osobně a nezanechal dobrý dojem.
Řekl bych pane Turoni, že toho víte o Slovensku více než pan Pithart. Souhlasím s vaším příspěvkem.
To zbylé možná vypadalo dramatticky, ale je to jen „Pěna dní“…rozpad ferderace nastal zákonitě
„Dvojdomkař“ a současně germánský „Troj Podiven“ si stále
myslí, že by všechno dělal líp, kdyby ho k tomu, zvláště
V. Klaus pustil. Jenže ten slaboch se na vše díval připosraženě, stejně jako když mu obskakoval Ludvík
Vaculík ženu.
Tonda
Jistě, ono to období rozdělení bylo chaotické a dramatické. Ovšem, co musíme brát do úvahy, že se už předtím vyostřovaly spory právě o to společné řízení státu. A jak ukazuje historie, tak v takovým případech, mohou tyhle spory vést až k válečnému stavu. Stačí připomenout třeba občanskou válku v USA. Nebo vlastně i v těch devadesátkách Jugoslávii.
A pokud se týče účasti Havla – asi se dá říct, že pokud by dokázal tomu rozpadu zabránit, byl by to skutečně Velký politik světové úrovně. Jenomže nedokázal, takže tím ukázal, že to zase takové politické eso není.
No a k té druhé části. To je opravdu hezké napsat že z ČR se stal etnicky zcela vyčištěný národní stát. Jenomže je nutné dodat. že právně jsme dnes součástí vyššího celku, Evropské unie. Asi podobně jako jsme byli kdysi byli součástí rakouské říše .
Takže z toho pohledu, už zase tak izolovaní nejsme. Sice za cenu určité ztráty suverenity (a Schengenu) jsme s těmi ostatními národy „spolčeni“. Někdy se to hodí, víc, někdy míň
Jak se to zpívá v té lidové písni
Něco za cibuli, něco za křen, něco zaplatíme, něco zapřem.
Právě tím, že nezabránil rozpadu dokázal skutečnou předvídavost. Skutečně odmítám žít pod slovenskou nadvládou.
Děkuji za Vaše články, pane Pitharte. Ve vedení tohoto státu postrádám lidi s pudem sebezáchovy. Karel Kryl vám to vyčítal. Tomu puklo srdce nad stavem vlády a morálky této krásné země. Po pár letech opět „zachvátili nás“. Jako vnučka kulaka mám problém na obecním úřadě, který vede starosta estébák, cokoliv vyřídit. Zabírá mi pozemky obecním inventářem „pro lidi“. Z obecních peněz si platí právníka a ten mi píše v tomto duchu odpovědi na moji žádost o vyklizení. Jeho to nic nestojí a komouš vítězí nad soukromým vlastnictvím.
No vidíte a po letech si Češi zvolili Estébáka za premiéra a lůza se těší na znárodňování a normalizaci.
Toto vše je proto, že po 35 letech, ani po posledních 4 letech vlády koalice / 108/92 / nebyl, ač slibován, předložen a schválen Lustrační zákon – novela. Zamezení vstupu estébáků do veřejných fcí. Od starostů po prezidenta. Jedno z největších zklamání Fialovy vlády, jakož i všech předchozích. Bída,bída, bída a brzda, brzda, brzda.
A teď budeme mít všichni estébáka premiérem, a navíc estébáka z ciziny, ze Slovenska, nepřizpůsobivého politického migranta, primitiva, jehož záměrem je podřídit Česko jeho domovskému buranskému a zaostalému Slovensku a vše tady rozkrást a zničit. To jsme to dopracovali, 35 let po „revoluci“!
Máte pravdu. Karel Kryl byl zklamán z toho vývoje. Měl pravdu protože do dnes vládnou komunisté. Od roku 1948 je prezident a premiér komunista. Cenzor můj názor smaže ale je to skutečnost.
Nikdo mě nemůže podezírat z náklonnosti ke komunistům ale už v Bibli se píše o ( Návratu ztraceného syna). Daleko víc mi vadí ti co komunisté zůstali, např. Zeman a Babiš.
To je povídání starých zbrojnosu. Prezident Havel je už historická, osobnost s klady a, zápory. K současnosti neni již p. Pithart přínosný, jen hledá střípky. možných souvslosti s minulosti, to je hledání jehly v kupce sena. Budoucnost je nejistá, jak říkají latinici, minulost je perfektum, ale je s ní možno mánipulovat a ruzně interpretovat.
Pane Pitharte je neuvěřitelné že jste dodnes nepochopil že rozdělení Československa nebyla ničí chyba, i když Havel tomu určitě napomohl, ale celkem předvídatelné vyústění slovenské emancipace. A pokud jde o údajné Klausovo loutkovodění Mečiara jak byste charakterizoval vaše nekonečné jednání se zmíněným Mečiarem o novém státoprávním uspořádáním? Kdo byl tehdy loutka je dnes myslím naprosto zřejmé.
Rozpad ČSFR mírovou cestou je jeden z úspěchů revoluce. Ale jako spousta jiných Vám a vaší suitě nekonvenuje, viz. ten brak co vydáváte za knihu o údajných selháních po roce 89. Zcela subjektivní vidění světa a řešení minulých bitev, když už svět je dávno jinde. Svět, kterému dle mého vy už vůbec nerozumíte.
A k cemu nam to Slovensko je nebo bylo? Zaostaly stat, plny nevzdelancu, opilcū, jezdil jsem tam a cela Morava na to doplacela. Na Slovensku bylo co chteli, na Moravě nic. Dnes je Morava bez poradnych silnic a je cela podfinancovana Az dnes se dodelavaji silnice. Źivime kdekoho ze Slovenska a sami na to doplacime. Uz nasi predci rikali….. SLOVACI NEZABUDŮ….. vedeli proc. Zradili nas nekolikrat a delame ze slovenskych komunistu miliardare a sami se ozebracujeme. Klidne to smazte ale tak to je. Slovensko se oddelilo a bylo to dobre. A jeste to dokoncit na 2 skutecne samostatne staty
Souhlasím, že Václav Havel má … zásluhu na rozdělení Československa. A tím i na tom, že česko-slovenské vztahy zůstaly na dobré úrovni, nepoznamenané pomalým a ošklivým rozkladem.
Ale to zřejmě zase nechápe Petr Pithart.
Slováci samostatnost chtěli.
Kdyby, se to nestalo tehdy, rozdělili bychom se časem stejně a možná ne tak decentně.
Pan Pihart si opět hraje na vševědoucího politika „s přehledem“ a jak on to všechno věděl, ale oni ho neposlouchali.
Tak především s referendem by nebyl žádný problém. Stačilo ho uspořádat na Slovensku ve smyslu, zda si tamní lidé přejí se odtrhnout od Československé republiky. Jenže to by mělo pro Mečiara spol. vážné důsledky. Byli by jasnými původci rozpadu a mělo by to i právní důsledky. Proto to hráli na „rozdělení“ jako by ho chtěly obě strany.
Za druhé výrok Havla o zbrojovkách byl sice nešťastný, ale na jejich situaci to nemělo žádný vliv. Útlum jejich výroby plánovala už Adamcova komunistická vláda v roce 1988. Výroba měla být snížena o 90%, protože ty zastaralé tanky a BVPčka nikdo nechtěl, kromě režimů jako Kaddáfí v Libyi nebo Saddám Hussein v Iráku a ti za ně stejně neplatili. Naříkat nad tím, že dnes neexistují je příznak naprosté neznalosti.
A za třetí naříkání nad etnickou čistotou zavání lítostí nad odsunem Sudeťáků. Při rozpadu ČSR se naopak ukázalo, jak byl Beneš jasnozřivý. Dovedu si představit, jaké požadavky by si Sudeťáci v té situaci kladli.
A na závěr bych panu Pithartovi připomenul ty jeho dvojdomky a podobné naivní návrhy na řešení státoprávního uspořádání, ze kterých měli Mečiar a spol. jen srandu.
Václav Havel se se svým chabým poznáním slovenských problémů, slovenských bolístek, lišil od národa jen v čase. Není tedy viníkem za rozpad státu, jen podílníkem na této vině.
No dobrá. Jak tedy posuzovat jednání premiéra nesuverénní České republiky, který se snažil společný stát zachránit dvojdomkovými jednámi se svým slovenským protějškem? To jednání trvalo půldruhého roku a nedospělo prakticky nikam. To může znamenat dvě věci. Buď že zachraňovat Československo nemělo cenu. Což byl můj tehdejší i dnešní závěr. Nebo se takto Československo zachránit dalo. V tom případě Petr Pithart selhal víc, než později Havel s Klausem dohromady. Už proto, že jeho partnerem nebyl Vlado Mečiar, ale teoreticky mnohem přístupnější Čarnogurský. Na nějaké hlubší Pithartovo poznání slovenských problémů a bolístek to v každém případě moc nevypadá.
Český národ chápe Petr Pithart lépe. Má pravdu, že v naplňování jeho poněkud masochistických ideálů český národ selhal. Podobně, jako selhal při budování beztřídního komunismu. Otázka je, zda má cenu mu tato selhání vyčítat.
Problém je, že Pithartem tolikrát vzývaná sebereflexe se týká všeho a všech (nelze-li jinak, i jeho samotného), jen ne ideálů, které Petr Pithart vyznává.
Pan Pithart dodnes fantazíruje o nerealistické možnosti pokračování existence Československa po konci komunismu. Tento uměle vytvořený stát držel pohromadě pouze pod vnějším talkem, jakmile se geopolitické poměry změnily, vždy se rozpadal. A pokud se dneska člověk podívá na zaostalé, buranské a proruské Slovensko, může být velice šťastný, že jsme se Slováků dokázali snadno a rychle zbavit už v r. 1993. Bohužel nám sem ale nalezli nějací ti slovenští komunisti, estébáci, podvodníci a zloději, kteří se snaží uchvátit moc nad námi. Teď se musíme jich zbavit stejně razantně a rychle, jako kdysi Klaus zrušil společný stát a nechal Slováky jít si jejich vlastní cestou na Východ!
Souhlasím s větou: Bohužel nám sem ale nalezli nějací ti slovenští komunisti, estébáci, podvodníci a zloději, kteří se snaží uchvátit moc nad námi. Konec citátu. Použil jste sice pane Miroslave Kroulíku množné číslo, já bych ale věděl o jednom konkrétním slovenském komunistovi, estébákovi a trestně stíhaném podvodníkovi, kterého si čeští! voliči velkou většinou zvolili jako svého reprezentanta. Aby bylo jasno: vadí mi pane Kroulíku ti vámi zmiňovaní komunisté, estébáci, podvodníci a zloději, ale ještě mnohem a mnohem více mi vadí právě ti čeští voliči, kteří si takovéto lidi volí jako své reprezentanty. Nemohu se zbavit pocitu, že zvolit si za svého reprezentanta hulváta, burana a primitiva mohou opět jen hulváti, burani a primitivové. Nemohu se bohužel zbavit pocitu, že poslední parlamentní volby nebyly dobrou vizitkou našeho národa.
Naprostý souhlas. Jen bych dodal, že se stačí podívat na trilogii o Homolkových a podobné filmy a člověk se začne stydět tak , že by nejraději zapřel, že je Čechem. Jo to jsou Češi. Připomíná mi to předlistopadovou dobu když jsem chodil po ulici a ( vzhledem k volbám) jsem si uvědomoval. že 9 z 10 koho potkám je můj osobní nepřítel.
… to máte špatně spočtené, tedy ne 1 : 10, ale 1 : 100, protože kandidáty NF tehdy volilo přes 99% (byť každý nebyl voličem)… To tedy jako mašinfíra s rudou hvězdou na lokomotivě byste dle vašeho poměru tehdy měl každého desátého cestujícího vlastně kamaráda, ono, ale správně byste musel hledat jen „jednoho“ ze sta…
Nic jiného jsem nečekal. Příspěvek „neschválen“. Pravda bolí. Tonda
Nějak stále nechápu, proč by stát s národnostními menšinami měl být lepší než stát etnicky homogenní. Minimálně to je pohodlnější a levnější. Chci-li italské jídlo, jdu do italské restaurace, chci-li poznat italskou kulturu a způsob života, za pár hodin jsem v Itálii. Proč by měla být ve městě italská čtvrť? Myslím, že státy by spíš měly podporovat svůj originální charakter, než se snažit o charakter multikulturní, tak zachováme svět pestrý. Nebo je cílem, aby to všude vypadalo stejně a všichni jedli hamburgry, pizzu a svíčkovou Stroganoff?
Jak kdysi prohlasil Masaryk: “ tahle republika potrebuje jeste padesat let, aby se stabilizovala a ziskala jasny a pevny charakter „.
Skoda, stalo by se, ale nestalo. Československo byla velmi dobra znacka, visacka. Melo svoji vahu a bylo vyznamnejsi a silnejsi, nez si umime pripustit.
Po klidnem rozpusteni federalniho svazku zbyla dve maloco rikajici torza, ktera se stale hledaji a dosud nenasla. Pokud se vubec nekdy najdou.