Petr Pithart: Nejdůležitější spor raných devadesátek – Klaus vs. Ježek (díl 1.)
Bydleli blízko sebe. Mám před sebou fotografii: ti dva malí kluci, menší Tomáš a větší a zjevně ctižádostivější Václav se drží za ruce a vypadá to, že Václav byl v té době ve vztahu ten dominantní. Pak spolu chodili do Londýnské na gymnázium. Oba hráli špičkový dorostenecký basketbal. Spoluvymysleli kuponovou privatizaci. Nakonec začal být Tomáš Ježek pro Václava Klause panem Nikdo. Petr Pithart v sérii článků pro HlídacíPes.org na vztahu těchto dvou můžu popisuje raná devadesátá léta a peripetie tuzemské ekonomické transformace.
Ti dva byli kamarády od obecné školy. A dlouho, dlouho potom.
Někdy od konce roku 1992 přestal Václav Klaus jméno svého dlouholetého přítele vyslovovat. Zcela ho vytěsnil. Nepochopitelné: jméno toho, kdo kupónovou formu privatizace vymyslel (s Dušanem Třískou). Má dokonce neblahou zásluhu na tom, že Tomáš Ježek nedostal profesuru.
Byl jsem po jistou, možná kritickou dobu očitým svědkem dvou zcela už zapomenutých konfliktů mezi nimi. Vždycky si začal Tomáš: upozornil na závažnou Klausovu chybu, resp. chybu federálního ministra financí. Ty chyby nebo opomenutí mohly ohrozit Klausův mocný tah k moci. Proto neodpouštěl. Jak jsem dodatečně pochopil, kupony byly výtahem k moci.
Předvolební heslo znělo: Kupónová knížka volí ODS. Připomínám, že jsem nebyl a nejsem nepředpojatý. V oněch volbách (červen 1992) Klausova strana porazila moji stranu, Občanské hnutí. Moje koaliční vláda se svou metodou privatizace formou přímého prodeje strategickému zájemci voliče nepřesvědčila: ani tak úspěšné akce, jako byla svatba mladoboleslavské automobilky s koncernem Volkswagen nám hlasy nepřidala.
„Pithart prodal rodinné stříbro za hubičku Germánům“ – to byl cantus firmus titulků novin. A Klaus si přisadil: Nevyprodáme zemi cizincům!
Petr Pithart odhaluje zákulisí událostí po listopadu 1989 též v nové knize HlídacíPes.org. Získat ji můžete zde: České průšvihy 1989–2024.
Publikace mapuje fatální selhání české polistopadové politické elity.
„Fanatický Čech“
Bydleli blízko sebe. Mám před sebou fotografii: ti dva malí kluci, menší Tomáš a větší a zjevně ctižádostivější Václav se drží za ruce a vypadá to, že Václav byl v té době ve vztahu ten dominantní. Pak spolu chodili do Londýnské na gymnázium. Oba hráli špičkový dorostenecký basketbal.
Tomášův otec Vojtěch byl profesorem jazyků na českém reálném gymnáziu v Plzni, evangelík, podle nacistických soudních spisů „fanatický Čech“, nacisty byl popraven pár dní před osvobozením. Tomáš tatínka velice obdivoval a miloval. Po převratu se vydal do drážďanské věznice, dostal se až k soudním spisům a ozřejmil si tak okolnosti otcova procesu. Dozvěděl se, že po vynesení rozsudku pronesl Vojtěch Ježek přednášku o tom, že „nacionální socialismus musí být poražen a proč“.
Za normalizace oba mladí muži vystudují VŠE, Václav na fakultě statistiky a Tomáš na fakultě národohospodářství. Tomáš vstoupil do KSČ. Řekl bych, že to mohlo být z hluboké evangelické víry, z jejího poválečného radikálního čtení.
Tenkrát v Prognosťáku
Přeskočme a řekněme, že na konci osmdesátých let jsou oba v Prognostickém ústavu ČSAV vedeném Valtrem Komárkem. Ten měl od komunistického premiéra Lubomíra Štrougala dovoleno brát tam koho chce – i vyloučené z KSČ. Ptal jsem se Tomáše na ten záhadný ústav, opředený konspiračními pověstmi.
Tomáš mi řekl: „… člověče, my se cítili trapně – vůči vám historikům, právníkům, psychologům… My měli ráno na stolech veškerý západoevropský denní tisk, všechny odborné časopisy a knižní novinky, my mohli jezdit na všechny mezinárodní konference… Proč? Nevím, ano, říkalo se, že Štrougal drží nad námi ochrannou ruku a nad ním prý v Moskvě zase ten nejvyšší, Andropov (dlouholetý šéf KGB, před svou smrtí v roce 1984 krátce šéfoval komunistické straně, pozn. red.), ale proč, že jo, ptáš se. Nevím, ale myslím si, že oni v Moskvě si mysleli, že my, u nás byla ekonomie relativně nejdál, že my budeme svobodně bádat, tak z nás jednoho dne nemůže nevypadnout formulka, zázračná, která se pak použije a všechny socialistické ekonomiky se rázem uzdraví a doženou životní úroveň Západu, blbost, že jo…
Někteří lidé u nás (např. Michal Kocáb) ovšem tvrdí, že v archivech jsou spisy o Prognosťáku stále nepřístupné. Někdo stále nedokáže žít bez pocitu, že všechno je jinak, a ještě jinak… Zkrátka bez přesvědčení, že patrně on jednou dokáže tu zakonspirovanou skutečnost osvobodit od lží a iluzí.
Osudová rada Rity Klímové
Záhy po převratu si nechal Václav Havel poradit od naší oféácké geniální tlumočnice (za války žila s otcem emigrantem v Bostonu) Rity Klímové. Stojí za zaznamenání paradox, že její děda – Stanislav Budín – byl v doslovném smyslu zakladatel KSČ. A její první manžel – komunistický právník a politik Zdeněk Mlynář – byl daleko nejinteligentnější z reformátorů konce šedesátých let a účastníků srpnových jednání v Moskvě.
„Václave, máš tady kolem sebe v Koordinačním centru OF dost chytrých, skvělých lidí z disentu, ale nemáš tady žádné ekonomy! To přece nejde, to nemůžeš! Vzkaž do Prognosťáku, Valtru Komárkovi, a on ti sem nějaké přivede…“
A tak dcera a manželka velevýznamných komunistů přivedla ekonomické „praváky“ nejen do KCOF, k Havlovi, ale pomohla jim tak k postům ve vládě. Kdyby se ta její rada k Havlovi donesla o čtrnáct dní později, kdyby s námi Rita nebyla v nejužším spojení, kdo ví, jak by se to všechno rozjelo…
Ctižádostivých ekonomických adeptů na vládní posty byl přehršel a převahu mezi nimi měli více než poučení reformátoři z osmašedesátého. Rita Klímová ovšem už komunistkou dávno nebyla, učila na Karlově Univerzitě a pracovala pro velvyslanectví USA jako tlumočnice; také Tomáši Ježkovi obstarávala odbornou literaturu, hlavně spisy Friedricha Augusta von Hayeka.
Tomáš vzpomínal, že Hayek byl pro něj byl naprosté zjevení (např. „Cesta do otroctví“), takže se okamžitě pustil do překládání. První Hayek tak vyšel v samizdatu. Ještě před převratem se pustil do překladu systematického – a dle toho objemného (třídílného) – Hayekova spisu „Právo, zákonodárství a svoboda“ a v překládání pokračoval ještě jako Klausův poradce na ministerstvu financí.
Byla to jeho nehynoucí zásluha, že tato kniha česky vyšla tak brzy po listopadu 1989. I když ji mnozí ekonomové špatně četli: měli ji číst zároveň s nimi i osvícení právníci; těch však bylo kvůli poměrům na právnických fakultách jen minimum.
Inženýr Václav Volf, pardon Klaus…
Pověst praví, že Komárek svolal plenární schůzi a ještě, než tu Havlovu nabídku vyslovil, dvě ruce vyletěly nahoru: Klausova a Vladimíra Dlouhého… Nic proti tomu!
Ještě jiná pověst praví, že Klaus obcházel divadlo Laterna Magika, tehdy štáb KCOF (Koordinačního centra Občanského fóra), ale dovnitř ho strážci, vlastně naše ochranka, nepustili: nikdo z nich ho neznal, jméno jim nic neříkalo. A vedly tam jen jedny dveře dolů, do podzemí. Havel přitom Klause povrchně znal – oba přispívali do první nemarxistické revue, do exkluzivního časopisu Tvář.
Že jen povrchně, dokazuje mi jiná historka s dalekosáhlými důsledky (opět předběhnu o pár dní): na druhém setkání KCOF s předsedou federální vlády Ladislavem Adamcem představuje Havel členy své malé delegace: „… a to je náš ekonom inženýr Václav Volf…“ Výkřiky ze všech stran, vyděšené, od těch, kteří Klause znali. „Ne, ne, to je inženýr Klaus, Václav Klaus…“
Vyděšené proto, že věděli, jak hluboce se to Klause dotklo… Znáte to, s někým záměna nebo chyba ve jméně ani nehne, jiní se hned hroutí… Ale tvrdit, že tímto okamžikem jsou vztahy obou Václavů neopravitelně narušené, se mi zdá přehnané. Brzy přijdou události závažnější.
Ježek radí Klausovi
Tomáš Ježek je tedy vzápětí poradcem Václava Klause na ministerstvu financí (od ledna do června 1990). Valtr Komárek, místopředseda federální vlády, pověřený vládou postavit se do čela těch, kteří se pustí do radikální ekonomické reformy, dlí naprosto neukázněně celé týdny na nostalgickém výletě po Latinské Americe (kdysi tam pobýval léta jako poradce Che Guevary) a transformace stojí… A tak se reformy ujme ministr financí Václav Klaus. A nikdo nemá sílu ani chuť mu v tom bránit.
Celkovou „koncepci transformace“ na podzim 1991 projedná, nikoli schválí formou zákona či zákonů Federální shromáždění. Klaus spěchá, a to je pochopitelné, lidé jsou netrpěliví. Není ovšem dobré, že pět různých ekonomických ústavů v zemi má řadu námitek, nebyl však čas ani chuť je projednat, pádící čas očekávání je ctižádostivému (opět: nic proti ctižádosti!) Klausovi v zádech a on se rád nechá jím unášet.
Klaus odvážně a dobře provede nezbytné makroekonomické operace (oddělení české koruny od ostatních měn, její devalvaci) a veřejnost nakonec statečně přijme krátkodobé zvýšení maloobchodních cen až o 40 %.
A velká privatizace? Je třeba správně se na ni zeptat. Ale to právě nejde. Zákon o velké privatizaci předpokládal sedm způsobů, jakými státní majetek, majetek „všeho lidu“, všech, tedy ničí, může získat nové vlastníky.
Příště o šejdíři Viktorovi a proměně kamaráda v pana Nikdo.
České průšvihy 1945–1948
Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.
Podpořte nezávislou žurnalistiku!
Pop-up mobil Reload (397650)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)
25 komentářů
Zásadní a první chybu udělal Václav Havel když právě na „ekonomickou reformu“ se nechal lehce přemluvit na nominace Valtra Komárka a jeho boys Klause a Ježka… Přitom i tehdejší „disent“ měl své ekonomy typu Věnka Šilhana, Rudolfa Zukala, Zdislava Šulce a další… Tedy ne, že by nebyli „lidi“, ale – dle mé úvahy, chtěl Václav Havel někoho jiného, který by asi udělal „razantnější“ postup… A když se mu to „povedlo“, že ekonomové z disentu byli „ostrouháni“, tak jemu do budoucna se to pak „vrátilo“ jako kyselý hrozen – a tak on ochutnal něco, s čímž asi původně vůbec nepočítal, že Václav Klaus bude jeho úhlavní soupeř, který ho válcoval a válcoval, že to Václavu Havlovi určitě „prospělo“ (jak , tak to si on musel odpovědět určitě několikrát)… Ale dobře bylo, že se tak vůbec stalo… Přitom třeba takový disentní ekonom Zdislav Šulc měl dobrou představu o ekonomické reformě… Další cesta už Václava Klause a Tomáše Ježka se zákonitě musela rozdělit, protože Klaus -coby předsedy vlády, už nemohla mít jen ekonomický rozměr, ale i „rozvoj“ dalších rezortů, kdežto ten Tomáš Ježek si razil stále ten svůj „dogmatický“ směr za každou cenu… Známý je jeho výrok, že „kdo mi sáhne na privatizaci, tak tomu ruce zpřerážím..“ – no co k tomu i po tolika letech dodat… Jeho první „výstavní“ prodej Rakony Rakovník dopadl tak, že ačkoli byl upozorněn, že na Rakonu ještě nebylo ukončeno restituční řízení, tak přesto prosadil, že Rakona se prodala, aby pak po rozhodnutí evr.soudu se restitučním majitelům vyplatil stát (tedy my všichni) nemalou částku.. A i to tedy zcela vystihuje ten jeho dogmatismus o „privatizaci za každou cenu, ať to stojí, co to stojí..“ On tedy (Ježek) měl tehdy podporu i v ODA, která ho nominovala na ministra a nechtěla se ho vůbec vzdát (celá ODA by pak stála také za „rozum“, že tak „ctnostní“ lidé typu Bratinky, Kroupy, Kalvody, Dobala, Skalického, Maška, Šumana, aj, výtečníků – na konci i se Žantovským a mladíčkem Jiřím Pospíšilem, dovedli takovou stranu k „zu grund“, tedy k dluhům tehdy přes 60 mil. Kč, že ani jejich myšlenky – těch Kroupů apod. ,na ty dluhy nestačily, protože nikdo je „nekoupil“ – ani oni samotní…). Václav Klaus – coby ekonom a předseda vlády, tak dál sice razil spíše vládnutí s ekonomickým rozměrem, které by přehnaně nevybočovalo z možné úspornosti, ale to mu pak „poškodili“ někteří členové jeho ODS, že konec jeho vlády v r. 1998 byl i z těchto důvodů.. Jemu ale zkušenost z premiérství pak výrazně pomohla v prezidentské funkci, kde on „neskákal“ na různé eurohujerství, že by taková nynější von der Leyenová (vdL) byla v „úzkých“, protože jeho „připomínky“ měly ratio, že by vdL měla problém nerudnout…
I v 1989 reformní komunisti byli pořád jen komunisti a jejich ekonomické představy tomu odpovídaly – samé blouznivé teorie jak vyrobit suchou vodu a vařící led. Jejich cílem bylo jen udržet komouše dýl u moci a odkládat zhroucení rudého režimu při životě. V praxi je vyzkoušel Tito a jeho komouši v Jugoslávii – a skončilo to totálním ekonom. rozvratem a občanskou válkou, kdy se národy napadaly kvůli tomu, který národ tu mizérii způsobil. Přitom reformní socialismus vydržel v Jugoslávii neuvěřitelně dlouho na to, jaký to byl ekonomický bizár. Při životě ho držely západní marky a jiné západní valuty, které posílali domů jugoslávští gastarbeiteři ze zahnilého, reformní socialismus nepraktikujícího Západu. O další reformně komunistický experiment se pokusil Gorbačov – a už v 1989/1990 bylo jasné, že je to propadák, a nejen ekonomický. Dobrotivý reformní komouš Gorby poslal v 1988 v Tbilisi na demonstrující gruzínské ženy a dívky vojáky, kteří je umlátili lopatami na kopání zákopů. V 1990 poslal tanky a ostřelovače na litevské a lotyšské civilisty, kteří bránili TV vysílačky – tehdy hlavní zdroj svobodných informací v obou republikách.
Ekonomické a ještě víc politické představy V.Šilhána byly v 1989 zastaralé, nepoužitelné, nikdo nestál o další resuscitaci komunismu a návrat reformních komoušů k moci. Znovu nabízeli zastaralou a v 1989 už prokazatelně dysfunkční objížďku, jak zdržovat cestu od kapitalismu ke kapitalismu. Reformní komouši stejně jako v 1968 chtěli více práv a volnosti, ale jen pro sebe. Stejně jako v 1968 zděšeně přihlíželi, jak si lidé prosazovali a užívali víc svobody a práv i pro sebe a proti zájmům a plánům reformní KSČ. V 1968 se to ještě snažili zastavit, ale po 1989 už na to neměli prostředky a páky.
Je typické, že ti z reformních komunistů, kteří se po 1989 nevzdali snů o politické kariéře, velmi rychle našli společnou řeč s normalizačními bolševickými papaláši a všichni společně se sešli v KSČ, v různých marxist. pidistranách a taky v socdem, kterou komouši zcela ovládli poté, co z ČSSD vyštvali Rudolfa Batěka a J.Horáka – v ČSSD se spokojeně etabloval i V.Šilhán s manželkou. V komunistických a marxistických novinách pak reformní i nereformovaní soudruzi společně nadávali na nekomunistickou demokracii a oplakávali staré zlaté… pardon rudé časy.
… no to není o komunistech, natož o reformních, protože tím byli třeba Luboš Dobrovský, Jiří Ruml, aj., kteří se projevili rozhodně ne jako pozdní komunisté…U takového Dobrovského, kterého měl Havel v těsné blízkosti, tak to byl jeho zavilý antikomunismus, který pak u bývalých chartistů se dokázal vyjevit i u jiných individuí.. Já tedy tvrdím, že zásadní chybu tehdy už před první vládou udělal skutečně Václav Havel,že tedy toho Klause – resp. Komárka, tam do vlády chtěl… Že by neměl jiné kandidáty na ekonomické sekce ? No tak tehdy v tom počátku on měl takový vliv, že mohl rozhodnout i to „kdo bude otevírat dveře“. Já osobně zpětně jsem byl rád, že tam nakonec Václav Klaus byl – byť později jsem ho nikdy nevolil, ale to si prostě způsobil sám Václav Havel… A v té době už takový Věnek Šilhán (a jeho žena) už byl dávno mimo hlavní politický proud a ani se nepokoušel se tam zpět dostat (byť on ani v době po „listopadu“ nebyl v první linii)..Když si Václav Havel „vybral“ Mariana Čalfu, tak dobře udělal, protože ten mu alespoň něco ukázal z řízení a vedení „systému“ – byť v jeho přeměně, a to se v hospodách nemohl naučit.. Že pak i v rámci bývalých států „lido-demo“ se vyskytovaly různé cesty k transformaci – viz třeba Leszek Balcerowicz, tak to tak bylo… Já třeba později tehdy jsem četl i různé příspěvky Zdislava Šulce, který měl „program“ jiný a nechal by se zvažovat… Ale to je už dávno passé.. Ale článek Petra Pitharta je o sporu Klaus – Ježek, který pak nastal, ale z důvodu neskonalé dogmatičnosti Tomáše ježka … Já mj. jsem ho tehdy slyšel na ČRo v pořadu k privatizaci (asi) VÚ balneologického, který „dělal“ rozbory minerálních vod.. A volala mu paní, že tam tehdy při té „privatizaci“ došlo i k sebevraždám, protože se „dělala“ tak nějak natvrdo, že to pro mnohé v tamním kolektivu znamenalo osobní tragedie, aby on ji odpověděl, že „on tam už tehdy nebyl, že tam byl už Skalický…“. Ježek měl „svého“ Muroně, který mu ten zákon o privatizaci napsal, protože předtím ten Muroň byl na FMF, kde „tu správu soc. majetku“ spravoval… A o „venkovních“politicích typu Gorbačova, tak to Petr Pithart vůbec tady neuváděl přeshraniční „kapacity“, proto ani já jsem o nich neuvažoval…
Pár šašků si myslelo jak po nás svět touží , ale ten nám předvedl o co “ GO“ když získal naše trhy , know how a prakticky nás vymazali z mapy světa že nás nechají ještě zadarmo dýchat jejich vzduch ( už dlouho ne , až zavedou ty povolenky ! ) a jsme vlastně bezdomovci kterým už vládnou Ukrajinci ! No , potvrdilo se pořekadlo že si neumíme sami vládnout a je to téměř vědedcky vymyšleno jak to tady zanikne uplně tou devastací školsví , když ze škol lezou negramoti a vymatlané mozky a už se jako 35.letí popřevratoví nemakačenkové cpou do politiky a vehementně se drží pořekadla “ koho chleba jíš toho píseň zpívej “ ! NÁROD ? Směšné !
…sice trochu zpřetrhané dohromady, ale pochopil jsem vás… Nejste náhodou z Ústí n. L. ? Jeden salaba michal byl se mnou kdysi na vojně necelý rok, pak povýšil někam ?
Všichni z „prognosťáku“ byli agenti KGB připravovaní na převzetí moci po „pádu komunismu“. A taky to tak dopadlo.
Je zřetelně a jasně vidět, že pocházíte z Institutu Václava Klause josefové, jak jste se v minulosti svým žvaněním prozradili. Pro ten váš příspěvek vám Václav Klaus nejspíše buďto dodal „noty“, podle kterých jste jej zplodili, nebo vám jej přímo nadiktoval. Zcela určitě prošel váš příspěvek u Václava Klause schvalovacím procesem. Jen si nejsem jist, zda vás za váš výplod josefové Václav Klaus pochválil. To Václav Klaus příliš neumí i když by s vaším výplodem být spokojen mohl.
Další díl ufňukané fantasy Petra Pitharta a jeho ukřivděných stížností na všechny a na všechno. Další vysvětlování, kdo zavinil, že nevděční voliči a polistopadoví političtí kolegové nepochopili genialitu Petra Pitharta a jeho ekonomických & politických nápadů. Plus o tom, kdo může za to, že P.Pithart neuspěl se svými politickými návrhy a neudělal tak závratnou politickou kariéru, jakou si vysnil.
Náhodou, připomínat si, že heslo dne bylo „Pithart prodal rodinné stříbro za hubičku Germánům“ a proto se státní majetek privatizoval (kupónovým) rozdáváním je i dnes stále zcela klíčové.
… ano, Petr Pithart po volbách v r. 1992 ostrouhal a musel s tím i počítat, protože to jeho Občanské hnutí bylo tehdy takové „nemrcouch“ – tedy nemastné neslané v době, kdy ODS se prezentovala „razantně“… Ale nyní Petr Pithart tu a tam někam něco napíše – což třeba teď v Právu byl „komentář“ našich „vůdců“ politických stran, aby o takovém Martinu Kupkovi (tč. šéf ODS) se tam vyjádřil, že mu připomíná „strýce“… Já tedy o Kupkovi říkám, že je „meziprodukt“, tedy dočasný velitel do prvních „úspěšných“ voleb a pak může dopadnout jako další (už bývalý) „meziprodukt“ Slávek Sobotka z ČSSD.. Tedy máme s Petrem Pithartem na „některé“ vůdce podobné náhledy, byť každý s jiným konkrétním přívlastkem… Tedy politicky Petr Pithart po r. 1992 až tak neuspěl, ale pak v tom Senátu byl jedním z lepších předsedů, že nynější předseda Vystrčil na něj vůbec nemá…
…. jako kdyby tato slova napsal Václav Klaus osobně. Možná i oním ukradeným perem.
…no je mi sympatické, že Skeptik se po cca měsíci ozval a přerušil tak své hrabání v těch mitrochinových sudech, protože tím by tak vypadl z role, kterou si tady nepochybně získal… Drží se tedy vehementně hesla, že „kdo chvíli stál, stojí opodál…“ – no chutě do toho…
… no tak tedy chutě do toho. Je příjemnější hrabat se v sudech s papírky, než v hromadách josefovského hnoje na stránkách HP. I když i to je bohužel potřeba.
..tak takováto odpověď vypadá jako exiitus, že ? Žádné odvolávky na mitrochiny, taberyovce, šafry, snydery, aj. aj. – tedy na takové rozumbrady, kteří skeptikovi invenují… Ale pojem a vjem „skeptik“, by tedy mělo znamenat „pochybovačnost“ nad domnělými pravdami, že ? To ale tedy u zdejšího skeptika neplatí, protože ten se na ty mudrce přímo odvolává vč. dovysvětlivek pod čarou – a tam jsou právě ty „pravdy“…
josef 14. 34. 2026 (17:03)
Chcete odvolávku? Tak tady jednu máte. Sedí na vás josefové jako Václav Klaus na Institutu Václava Klause:
Elliot Higgins, Jsme Bellingcat. Vyšetřovatelé globálního zločinu a neohrožená budoucnost žurnalistiky, vydala N media a. s. v Praze v roce 2021, strana 66-67:
Kreml používá metodu, kterou expert na dezinformace Ben Nimmo popsal pomocí čtyř sloves, jež v angličtině začínají na D (Dismiss, Distort, Distract, Dismay), tedy „odmítnout, překroutit, odvést pozornost, zastrašit“. Nejprve ruští představitelé agresivně odmítnou nepohodlná fakta, případně urazí samotné zdroje a odsoudí je jako „rusofoby“ nebo nástroje konkurenčního státu. Dalším krokem je překrucování, buď zveličení pravdy k nepoznání, když se třeba z drobného shromáždění stane země zmítaná protesty, nebo jednoduše vymýšlení nepodložených tvrzení jako v článku ruské státní tiskové agentury ITAR-TASS v den sestřelení MH 17. Ten citoval očité svědky, že separatisté sestřelili ukrajinský AN-26, přičemž dnes víme, že se to nikdy nestalo. Třetí taktika, odvádění pozornosti, obnáší konspirační teorie a „whataboutismus“, tedy obracení obvinění proti obviňujícímu, jako např.: „Tvrdíte, že separatisté sestřelili letadlo na Ukrajině, ale co tisíce civilistů zabitých za války v Iráku?“ Výsledkem whataboutismu je morálně zmatený světonázor, že nikomu se nedá věřit a cokoli může být pravda. Čtvrtou taktikou je zastrašování, tedy vyhrožování vážnými následky těm, kdo vytrvale zpochybňují Kremlem prosazovaný narativ. Konec citátu. Až na to čtvrté D jsou ta předešlá tři u vás splněna do puntíku.
… ale to letadlo MH 17 bylo sestřeleno separatisty – to uvedl soud správně, ale popsal v odůvodnění, že „se opětně domnívali, že na ně útočí bombardéry ukrajinské armády..“ – tedy tady není co higginsovat…
josef 15. 3. 2026 (21:02)
Eliot Higgins, Jsme Bellingcat: vyšetřovatelé globálního zločinu a neohrožená budoucnost, vydala N media a. s. v Praze v roce 2021, strana 97:
Já sám (Eliot Higgins) si dodnes tweetuji s lidmi z dezinformační scény a doufám, že mě někdo z nich překvapí, místo aby opakoval tytéž nudné výpady. Jelikož pocházejí ze stejného ekosystému, obvykle jejich reakce dokážu předvídat. Nejvíce mě zaráží, jak jim chybí disonance: nedovedou dokázat předchozí tvrzení ani to předtím, a přesto se stejnou jistotou vyrukují s dalším.
Petr Pithart zcela jistě geniem není, ale je určitě chytřejším než vámi zmiňovaní voliči. U vámi zmiňovaných voličů se nejednalo o nevděk, ale o zcela obyčejnou lidskou hloupost.
Erik Tabery, Opuštěná společnost, Česká cesta od Masaryka po Babiše, vydalo Nakladatelství Paseka v Praze roku 2017, strana 244 elektronické verze:
Kdekoli byla demokracie zdiskreditována, stalo se to tím, že lid si nedovedl zvolit rozumově a mravně kvalifikované zástupce. S činností špatně vybraných zástupců byl pak přirozeně nespokojen, ale místo aby si demokracii spravil, pojal k ní nedůvěru a strpěl, aby o ni přišel. Konec citátu z knihy. Minulé parlamentní volby jsou názornou ukázkou pravdivosti citátu.
…tak Skeptiku, jak si tak mlhavě vybavuji, tak na toho Taberyho v minulosti jste už „upozorňoval“ – tedy nic nového, to možná bude více rozumu v těch sudech mitrochina.. Ale obecně, tak kdykoliv slyším odvolávku na takové mudrce – jako ten Tabery se jím snaží být, tak je to daleko horší pro ty, kteří mu (ale nejen mu, ale i jiným podobným) bezhlavě věří a pak některé takové rozumy „dávájí v pléd..“ A to tedy, Skeptiku, jsem si myslel, že na pojmový rozum dáváte přednost některým zkušenějším… Nebyl jste tady asi cca měsíc, a to vám asi utekla minulá forma ta tam…
Další ukázka josefovského hnoje. Nevidím právě nyní potřebu se v něm hrabat. Z Mitrochinových papírků se člověku alespoň nezvedá žaludek.
…tedy, že se nezvedá žaludek ? No s tím bych nesouhlasil, protože často a pravidelně tady skeptiku ty „pravdy“ mitrochinů a spol. vyzdvihujete – a s jakým přesvědčením pro všechny, aby tomu také věřili… Jenže takové rozumy se asi vyčerpaly, že ? A pak pravda zůstala holá…
josef 15. 3. 2026 (9:01)
Eliot Higgins, Jsme Bellingcat: vyšetřovatelé globálního zločinu a neohrožená budoucnost, vydala N media a. s. v Praze v roce 2021, strana 148:
Největší nebezpečí podle mého (Eliot Higgins) názoru nepředstavují státní aktéři. To hrozí spíš od narušeného jedince, od člověka, který uvěřil těm nejzavilejším lžím dezinformační scény a rozhodl se, že bychom měli být zlikvidováni. Často dostávám (Eliot Higgins) anonymní zprávy s výhrůžkami násilím. Těžko říct, jak na ně reagovat: nejspíš máte co do činění jen s pitomcem, který vás chce rozhodit, jenže dotyčný vám může chtít ublížit.
… tak citování z Higginse jako únik ? Já bych raději Higginse z fonetiky – a toho bych chápal, protože ten je veselejší..
josef 15. 3. 2026 (20:56)
Eliot Higgins, Jsme Bellingcat: vyšetřovatelé globálního zločinu a neohrožená budoucnost, vydala N media a. s. v Praze v roce 2021, strana 97:
Já sám (Eliot Higgins) si dodnes tweetuji s lidmi z dezinformační scény a doufám, že mě někdo z nich překvapí, místo aby opakoval tytéž nudné výpady. Jelikož pocházejí ze stejného ekosystému, obvykle jejich reakce dokážu předvídat. Nejvíce mě zaráží, jak jim chybí disonance: nedovedou dokázat předchozí tvrzení ani to předtím, a přesto se stejnou jistotou vyrukují s dalším.
To je minulost ten spor, který komentuje P. Pithart. Čtu jeho komentáře v sobotním Právu, ve většině případů jsou liché a nerealisticke a poplatne jeho slozite minulosti, tvrde objektivite k soucasnosti se vyhyba. To není dobrý postoj, takto to bylo i v minulosti. Přesto se najde i obcas dobrý komentar, ale jsou to tak 3%. To je velmi malo.