Bydleli blízko sebe. Mám před sebou fotografii: ti dva malí kluci, menší Tomáš a větší a zjevně ctižádostivější Václav se drží za ruce a vypadá to, že Václav byl v té době ve vztahu ten dominantní. Pak spolu chodili do Londýnské na gymnázium. Oba hráli špičkový dorostenecký basketbal. Spoluvymysleli kuponovou privatizaci. Nakonec začal být Tomáš Ježek pro Václava Klause panem Nikdo. Petr Pithart v sérii článků pro HlídacíPes.org na vztahu těchto dvou můžu popisuje raná devadesátá léta a peripetie tuzemské ekonomické transformace.  

Ti dva byli kamarády od obecné školy. A dlouho, dlouho potom.

Někdy od konce roku 1992 přestal Václav Klaus jméno svého dlouholetého přítele vyslovovat. Zcela ho vytěsnil. Nepochopitelné: jméno toho, kdo kupónovou formu privatizace vymyslel (s Dušanem Třískou). Má dokonce neblahou zásluhu na tom, že Tomáš Ježek nedostal profesuru.

Byl jsem po jistou, možná kritickou dobu očitým svědkem dvou zcela už zapomenutých konfliktů mezi nimi. Vždycky si začal Tomáš: upozornil na závažnou Klausovu chybu, resp. chybu federálního ministra financí. Ty chyby nebo opomenutí mohly ohrozit Klausův mocný tah k moci. Proto neodpouštěl. Jak jsem dodatečně pochopil, kupony byly výtahem k moci.

Předvolební heslo znělo: Kupónová knížka volí ODS. Připomínám, že jsem nebyl a nejsem nepředpojatý. V oněch volbách (červen 1992) Klausova strana porazila moji stranu, Občanské hnutí. Moje koaliční vláda se svou metodou privatizace formou přímého prodeje strategickému zájemci voliče nepřesvědčila: ani tak úspěšné akce, jako byla svatba mladoboleslavské automobilky s koncernem Volkswagen nám hlasy nepřidala.

„Pithart prodal rodinné stříbro za hubičku Germánům“ – to byl cantus firmus titulků novin. A Klaus si přisadil: Nevyprodáme zemi cizincům!

Petr Pithart odhaluje zákulisí událostí po listopadu 1989 též v nové knize HlídacíPes.org. Získat ji můžete zde: České průšvihy 1989–2024.

Publikace mapuje fatální selhání české polistopadové politické elity.

„Fanatický Čech“

Bydleli blízko sebe. Mám před sebou fotografii: ti dva malí kluci, menší Tomáš a větší a zjevně ctižádostivější Václav se drží za ruce a vypadá to, že Václav byl v té době ve vztahu ten dominantní. Pak spolu chodili do Londýnské na gymnázium. Oba hráli špičkový dorostenecký basketbal.

Tomášův otec Vojtěch byl profesorem jazyků na českém reálném gymnáziu v Plzni, evangelík, podle nacistických soudních spisů „fanatický Čech“, nacisty byl popraven pár dní před osvobozením. Tomáš tatínka velice obdivoval a miloval. Po převratu se vydal do drážďanské věznice, dostal se až k soudním spisům a ozřejmil si tak okolnosti otcova procesu. Dozvěděl se, že po vynesení rozsudku pronesl Vojtěch Ježek přednášku o tom, že „nacionální socialismus musí být poražen a proč“.

Za normalizace oba mladí muži vystudují VŠE, Václav na fakultě statistiky a Tomáš na fakultě národohospodářství. Tomáš vstoupil do KSČ. Řekl bych, že to mohlo být z hluboké evangelické víry, z jejího poválečného radikálního čtení.

Tenkrát v Prognosťáku

Přeskočme a řekněme, že na konci osmdesátých let jsou oba v Prognostickém ústavu ČSAV vedeném Valtrem Komárkem. Ten měl od komunistického premiéra Lubomíra Štrougala dovoleno brát tam koho chce – i vyloučené z KSČ. Ptal jsem se Tomáše na ten záhadný ústav, opředený konspiračními pověstmi.

Tomáš mi řekl: „… člověče, my se cítili trapně – vůči vám historikům, právníkům, psychologům… My měli ráno na stolech veškerý západoevropský denní tisk, všechny odborné časopisy a knižní novinky, my mohli jezdit na všechny mezinárodní konference… Proč? Nevím, ano, říkalo se, že Štrougal drží nad námi ochrannou ruku a nad ním prý v Moskvě zase ten nejvyšší, Andropov (dlouholetý šéf KGB, před svou smrtí v roce 1984 krátce šéfoval komunistické straně, pozn. red.), ale proč, že jo, ptáš se. Nevím, ale myslím si, že oni v Moskvě si mysleli, že my, u nás byla ekonomie relativně nejdál, že my budeme svobodně bádat, tak z nás jednoho dne nemůže nevypadnout formulka, zázračná, která se pak použije a všechny socialistické ekonomiky se rázem uzdraví a doženou životní úroveň Západu, blbost, že jo…

Někteří lidé u nás (např. Michal Kocáb) ovšem tvrdí, že v archivech jsou spisy o Prognosťáku stále nepřístupné. Někdo stále nedokáže žít bez pocitu, že všechno je jinak, a ještě jinak… Zkrátka bez přesvědčení, že patrně on jednou dokáže tu zakonspirovanou skutečnost osvobodit od lží a iluzí.

Osudová rada Rity Klímové

Záhy po převratu si nechal Václav Havel poradit od naší oféácké geniální tlumočnice (za války žila s otcem emigrantem v Bostonu) Rity Klímové. Stojí za zaznamenání paradox, že její děda – Stanislav Budín – byl v doslovném smyslu zakladatel KSČ. A její první manžel – komunistický právník a politik Zdeněk Mlynář – byl daleko nejinteligentnější z reformátorů konce šedesátých let a účastníků srpnových jednání v Moskvě.

„Václave, máš tady kolem sebe v Koordinačním centru OF dost chytrých, skvělých lidí z disentu, ale nemáš tady žádné ekonomy! To přece nejde, to nemůžeš! Vzkaž do Prognosťáku, Valtru Komárkovi, a on ti sem nějaké přivede…“

A tak dcera a manželka velevýznamných komunistů přivedla ekonomické „praváky“ nejen do KCOF, k Havlovi, ale pomohla jim tak k postům ve vládě. Kdyby se ta její rada k Havlovi donesla o čtrnáct dní později, kdyby s námi Rita nebyla v nejužším spojení, kdo ví, jak by se to všechno rozjelo…

Ctižádostivých ekonomických adeptů na vládní posty byl přehršel a převahu mezi nimi měli více než poučení reformátoři z osmašedesátého. Rita Klímová ovšem už komunistkou dávno nebyla, učila na Karlově Univerzitě a pracovala pro velvyslanectví USA jako tlumočnice; také Tomáši Ježkovi obstarávala odbornou literaturu, hlavně spisy Friedricha Augusta von Hayeka.

Tomáš vzpomínal, že Hayek byl pro něj byl naprosté zjevení (např. „Cesta do otroctví“), takže se okamžitě pustil do překládání. První Hayek tak vyšel v samizdatu. Ještě před převratem se pustil do překladu systematického – a dle toho objemného (třídílného) – Hayekova spisu „Právo, zákonodárství a svoboda“ a v překládání pokračoval ještě jako Klausův poradce na ministerstvu financí.

Byla to jeho nehynoucí zásluha, že tato kniha česky vyšla tak brzy po listopadu 1989. I když ji mnozí ekonomové špatně četli: měli ji číst zároveň s nimi i osvícení právníci; těch však bylo kvůli poměrům na právnických fakultách jen minimum.

Inženýr Václav Volf, pardon Klaus…

Pověst praví, že Komárek svolal plenární schůzi a ještě, než tu Havlovu nabídku vyslovil, dvě ruce vyletěly nahoru: Klausova a Vladimíra Dlouhého… Nic proti tomu!

Ještě jiná pověst praví, že Klaus obcházel divadlo Laterna Magika, tehdy štáb KCOF (Koordinačního centra Občanského fóra), ale dovnitř ho strážci, vlastně naše ochranka, nepustili: nikdo z nich ho neznal, jméno jim nic neříkalo. A vedly tam jen jedny dveře dolů, do podzemí. Havel přitom Klause povrchně znal – oba přispívali do první nemarxistické revue, do exkluzivního časopisu Tvář.

Že jen povrchně, dokazuje mi jiná historka s dalekosáhlými důsledky (opět předběhnu o pár dní): na druhém setkání KCOF s předsedou federální vlády Ladislavem Adamcem představuje Havel členy své malé delegace: „… a to je náš ekonom inženýr Václav Volf…“ Výkřiky ze všech stran, vyděšené, od těch, kteří Klause znali. „Ne, ne, to je inženýr Klaus, Václav Klaus…“

Vyděšené proto, že věděli, jak hluboce se to Klause dotklo… Znáte to, s někým záměna nebo chyba ve jméně ani nehne, jiní se hned hroutí… Ale tvrdit, že tímto okamžikem jsou vztahy obou Václavů neopravitelně narušené, se mi zdá přehnané. Brzy přijdou události závažnější.

Ježek radí Klausovi

Tomáš Ježek je tedy vzápětí poradcem Václava Klause na ministerstvu financí (od ledna do června 1990). Valtr Komárek, místopředseda federální vlády, pověřený vládou postavit se do čela těch, kteří se pustí do radikální ekonomické reformy, dlí naprosto neukázněně celé týdny na nostalgickém výletě po Latinské Americe (kdysi tam pobýval léta jako poradce Che Guevary) a transformace stojí… A tak se reformy ujme ministr financí Václav Klaus. A nikdo nemá sílu ani chuť mu v tom bránit.

Celkovou „koncepci transformace“ na podzim 1991 projedná, nikoli schválí formou zákona či zákonů Federální shromáždění. Klaus spěchá, a to je pochopitelné, lidé jsou netrpěliví. Není ovšem dobré, že pět různých ekonomických ústavů v zemi má řadu námitek, nebyl však čas ani chuť je projednat, pádící čas očekávání je ctižádostivému (opět: nic proti ctižádosti!) Klausovi v zádech a on se rád nechá jím unášet.

Klaus odvážně a dobře provede nezbytné makroekonomické operace (oddělení české koruny od ostatních měn, její devalvaci) a veřejnost nakonec statečně přijme krátkodobé zvýšení maloobchodních cen až o 40 %.

A velká privatizace? Je třeba správně se na ni zeptat. Ale to právě nejde. Zákon o velké privatizaci předpokládal sedm způsobů, jakými státní majetek, majetek „všeho lidu“, všech, tedy ničí, může získat nové vlastníky.

Příště o šejdíři Viktorovi a proměně kamaráda v pana Nikdo.