Petr Pithart: Havlův omyl jménem „vajsprezident“ Kňažko a neúspěšný pokus o záchranu federace
Václav Havel se ne vždy trefil v případě osob, na které se chtěl spolehnout. Aby se Slovákům nějak zavděčil, vymyslel si neústavní funkci viceprezidenta (říkal mu žertovně můj vajsprezident) a vybral si pro ni výraznou osobnost, skvělého herce Milana Kňažka. I proto, že měl odvahu, aby jako první řečník vystoupil na první manifestaci na Námestí slovenského národného povstania v Bratislavě v listopadu 1989, píše ve svých vzpomínkách pro HlídacíPes.org Petr Pithart.
V prvním dílu a druhém dílu pětidílné série Chyby a omyly Václava Havla II. Slovensko a rozpad společného státu jsem psal o Havlově nepochopení tužeb a očekávání Slováků. Ve třetím dílu pak o tom, kterak Havla vypoklonkoval ze sněmovny Alexander Dubček poté, co se v lednu 1990 pokusil narychlo změnit název státu.
Nakonec se podařilo slovo „socialistická“ z názvu republiky odstranit až na konci března 1990. Z Československé socialistické republiky vznikla Československá federativní republika. Vášně však již byly rozpoutány.
V adjektivu „Československá“ viděli Slováci nepřímý odkaz na neblahý „čechoslovakismus“, tedy předpoklad, že existuje cosi jako „československý národ“, a ne dva národy, český a slovenský. Havel proto svolal do Lán prapodivnou sešlost: takových pětadvacet lidí různých funkcí. Vůbec jsem se v tom nemohl vyznat.
Sukně a kolty
Ostatně bylo tam více podivností. Před sebou jsme měli malou sklenici sodovky a na talířku dvě mini jednohubky. U dveří stály dvě fešandy v kratších sukních s policajtsky rozkročenýma nohama a s páskem, na kterém visel kolt…
Petr Pithart odhaluje zákulisí událostí po listopadu 1989 též v nové knize HlídacíPes.org. Získat ji můžete zde: České průšvihy 1989–2024.
Publikace mapuje zásadní selhání české polistopadové politické elity.
Kdybyste si, dámy a pánové, potřebovali odskočit, tak, prosím, jen v doprovodu jedné z těch dam, oznámil nám hostitel. Pochopovali jsme postupně, že celé to aranžmá mělo znamenat: nepustím vás odsud, dokud se jednomyslně neshodnete na názvu našeho společného státu.
Šel jsem si odskočit, ale jen abych se přesvědčil, že to funguje. Fungovalo: slečna šla se mnou až „kamsi“. Po půl hodině debaty zbyl jeden jediný všemi nuceně (nemohli jsme přece odejít!) odsouhlasený návrh názvu státu: „Česká a Slovenská Federativní Republika“.
Měl ale hned dvě neodstranitelné chyby: vlastně mohl také znamenat, že se na vědomost dává, že existuje „Česká republika“ a „Slovenská federativní republika“. Kdybychom to přehlédli a připustili, že jsou tu dvě republiky a obě jsou federativní, kde pak by byl společný stát? A pak: „slovenská“ uprostřed věty se podle pravidel jazyka českého musí psát s malým „s“. Všichni jsme věděli, že se to Slovákům nemůže ani naznačit.
Václav Havel předstíral, že se baví. I většina z nás to předstírala. To byli ti, kteří věděli, že nepůjdeme domů, dokud se nesmíříme s tím, že budeme muset porušit jazykovou normu a předstírat, že je to v pořádku.
President se na to zeptal přítomného ředitele Ústavu pro jazyk český Československé akademie věd. Bylo to kruté: ten chudák věděl, co se od něho chce: že musí říct, že ano, že lze. I když nelze. Sjížděl postupně po křesle až skoro zmizel pod stolem a tam zamektal: „Za jistých okolností to možné… je…“ Později za to obdržel nejvyšší státní vyznamenání…
Zapřel svou stavovskou odbornickou hrdost, ve vyšším zájmu, v zájmu státu. Věděl, že musí říct, že za jistých okolností…, nespecifikoval ovšem za jakých, ten název s okázalou gramatickou chybou – lze. Jinak nás tam Havel bude držet do noci.
Jistě, byl to všechno žert. Nemyslím, že příliš podařený. Spíše trapný. Kdyby Havel nevypustil toho džina z láhve (jako že Češi si pořád trvají na názvu Československo, Československý… a tím opět upírají Slovákům jejich svébytnost jako samostatného národa), mohli jsme se obejít nejen bez toho žertu, ale hlavně bez výbuchu slovenského rozčilení. Zase nám ti Češi (event. Čehůni) odpírají to, co slíbili. My, Slováci, trváme na jediném: Rovný a rovným! Já pán, ty pán!
Najednou, přes noc, jsme se všichni ocitli rovnou ve žhavém jádru sporu. Bez varování, bez přípravy. A slovenská náměstí byla v důsledku Havlovy nedostatečné empatie ke slovenskému národovectví náhle plná.
SK – „cena i s kostí“
Václav Havel se ne vždy trefil v případě osob, na které se chtěl spolehnout. Aby se Slovákům nějak zavděčil, vymyslel si neústavní funkci viceprezidenta (říkal mu žertovně můj vajsprezident) a vybral si pro ni výraznou osobnost, skvělého herce Milana Kňažka – ten měl totiž odvahu, aby jako první řečník vystoupil na první manifestaci na Námestí slovenského národného povstania v Bratislavě v listopadu 1989.
Potom se však dal do služeb Vladimíra Mečiara: odvedl ho z bouřlivé schůze vedení Verejnosti proti násiliu, kam Mečiar stranicky patřil. To byl první krok k založení HZDS (Ľudová strana – Hnutie za demokratické Slovensko), v němž měl Kňažko funkci místopředsedy a „ministra zahraničí“ – v době, kdy Slovensko ještě nemělo žádnou zahraniční politiku, protože ještě nebylo státem.
A Milan se dopouštěl klukovin: přijel do Prahy a na autě měl asi nějak vlastnoručně namalovanou poznávací značku SL. Jako takovou žertovnou provokaci… Byl jsem náhodou u toho, když se jí chlubil. Kdosi ho tam upozornil, že je to nesmysl, protože tuto značku má už oficiálně přiděleno Slovinsko. A že pro Slovensko v budoucnosti, až eventuelně bude samostatným státem, zbude leda SK. Tuto zkratku všichni znají z jídelních lístků v hospodách jako s.k., co znamená „cena i s kostí“. Všichni se mu smáli, on byl zaskočen a celé to vyznělo do trapna.
Milan Kňažko si později svoji chybu uvědomil a Mečiara opustil. Dnes si myslí, že byl vždycky proti rozdělení státu a promečiarovskou epizodu ze své paměti vytěsnil.
Neúspěšný pokus o záchranu federace
Havel se ovšem rychle ze svých chyb učil. Osvojil si Ústavu a její logiku, jakkoli to byla zprvu nedemokratická Ústava v roku 1960, novelizovaná federalizací z roku 1968. Dokázal si vybrat poradce – nejlepšího z nejlepších, Vladimíra Klokočku, který se vrátil z emigrace. Byl profesorem ústavního práva v Německé spolkové republice. Shodou okolností můj ročníkový učitel.
Rozdělení státu nebylo dlouho jisté. Naopak, všechno spělo k dohodě. V únoru 1992 došlo v hotelu v Milovech na Českomoravské vrchovině po delším jednání k dohodě vedoucích funkcionářů obou Národních rad a expertů na formě přechodu k „autentické“ federaci. Byl to požadavek nového předsedy slovenské vlády Jána Čarnogurského.
Ten tvrdil, nikoli bezdůvodně, že v roce 1968 došlo k vyhlášení federace nevěrohodně, „neautenticky“, protože tehdejší Národní rady nebyly přece zvoleny demokraticky. V tom měl pravdu. Zvláště ta česká: ta byla v létě 1968 „zvolena zvolenými“, totiž poslanci Národního shromáždění (Národná rada Slovenska existovala již od Slovenského národního povstání). Požadoval, aby vůle k eventuálnímu federativnímu uspořádání společného státu byla stvrzena znovu, smlouvou obou národních rad, tentokráte tedy již demokraticky zvolenými zastupitelskými orgány.
Proces schvalování této dohody o této smlouvě musel samozřejmě začít u předsednictev obou Národních rad. Slovenské předsednictvo bylo první na řadě. K všeobecnému překvapení a zklamání dohodu z hotelu v Milovech neschválilo – a to třemi hlasy členů Čarnogurského strany Křesťanskodemokratické unie! Byl to šok. Nikdy se úplně nevysvětlilo, jak se to mohlo stát. Prý za tím byly jakési osobní důvody. Vím které, ale to by bylo moc dlouhé…
Duet pro Klause s Mečiarem
Tímto hlasováním byl nadějný vývoj k autentické federaci náhle, nečekaně ne přerušen, ale hned na začátku zmařen. Nebylo možné, aby Předsednictvo SNR hlasovalo znovu o tomtéž, jaksi „opravně“. Ne bis in idem, jak zní latinská formule: ne dvakrát o tomtéž!
Bylo tedy nutno čekat na nové volby v červnu 1992. Ty ovšem Čarnogurského strana prohrála, zvítězilo Mečiarovo HZDS. Jeho předseda vystřídal Čarnogurského ve funkci předsedy slovenské vlády, Milan Kňažko se stal ministrem zahraničí.
Na české straně prohrálo moje Občanské hnutí; nedostali jsme se ani do jednoho ze dvou zastupitelských sborů. Zvítězila Občanská demokratická strana a předsedou vlády České republiky se stal předseda ODS Václav Klaus. Ocitl jsme se tak úplně mimo politiku a neměl jsem až do rozpadu státu na nic žádný vliv.
V příštím díle o tom, jak se z Československa, ze státu s nejpočetnějšími národnostními menšinami v Evropě, stal etnicky zcela vyčištěný národní stát.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Více z HlídacíPes.org
Čtěte též
Zamilovali se do sebe na válečné frontě. To nejhorší je ale čekalo doma
„Kdo je ten chlap v oranžové teplákovce?“ Na Letné mluvil hned po Havlovi
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
57 komentářů
Problém je to, že by ty spory vypukly ať už by Havel jednal jakkoli, jen možná o něco později…A troufám si říci, že to byli ambice slovenské politické reprezentace a běžných Slováků v daleko menší míře….Kdyby se Havel rozkrájel, nemohl těm sporům zabránit, jen mohly vypuknout o něco později..
Co to toho Havla napadlo, vytvořit neformální funkci vajsprezidenta? Vždyť přece měl vědět že tahle funkce nemá v parlamentním systému co dělat. Že v parlamentním systému v případě nouze prezidenta zastupují „jiní ústavní činitelé“, jak popsáno v Ústavě. Což mu tedy mohl nějaký „znalec ústavy vysvětlit
Každopádně ono je možná dobře, že se to lidé dnes dozvídají až s takovým zpoždění m desítek let, asi jako se dříve publikovaly „humorné povídky ze starého mocnářství“
Teď se zrovna snažím zachránit rybníček s rybami. Zhruba stejné.
Pane Pithart, co jsou ty články tady? Je to morální sprchování? Byl jste u toho a devadesátky se vás týkaly stejně jako všech. Žádná pravidla, žádné DPH, prostě svoboda. Od pana Havla až po mě.
Budeme teď brečet?
Osobně rozdělení vnímám jako nedorozumění a velkou škodu. Ale dynamika obou národů byla zřejmá už dlouho. A vlastně i sama myšlenka Čechoslovakismu se přežila. Po Benešových dekretech pro takový konstrukt neexistoval důvod, když zmizely menšiny proti kterým měl ČS národ stát v jednom šiku. Kdybysme spolu zůstali tak by slováci pořád “tahali” za kratší konec a my bysme jim pořád předhazovali nevděčnost. Bylo by to zdrojem stálého pnutí. A stejně by to tak asi nakonec dopadlo. Nikdy jsme jeden národ nebylo a myšlenka čechoslovakizmu nás měla navzájem zachránit. Nás před němci a slováky před maďary. A to se povedlo. Jsme snad jediné dva národy na světě které se zachránili navzájem a pak v klidu tozešli. Takže je na místě být na to asi i hrdý. Ale stejně to Klausovi s Mečiarem nikdy nezapomenu, dodnes je vnimam jako hlavní rozbiječe.
Slováci nikdy společný stát nechtěli a k Čechům měli averzi a ta vždy byla znát. Někdy viditelně, někdy skrytě ale byla vždy.
Havel posral na co sáhl
Nesáhl náhodou Havel i na vás?
…ale ten rozpad tehdejší republiky mu pak pomohl i osobně, a to hlavně pak zejména při USAválkách, které on prosazoval a propagoval horem dolem… Dokonce si myslel – a suita kolem něj mu úlisně mazala ústa, že by on byl takovým epigonem míru celého světa, jen tu Nobelovu cenu mu nedali, škarohlídi… A nakonec i mnozí jeho předchozí spoludisidenti se od něj odvrátili – viz např. Jiří Dienstbier za jeho „spolupodíl“ na bombardování Jugoslávie,svým způsobem i tak Petr Pithart, Petr Uhl,Lenka Procházková, aj., aby nakonec mu zbyl přítel ve světě, kterým byl (a dosud je) marxista Dalajláma – což tedy byl paradoks (skutečně paradoks), protože tak „kamarád“ Václava Havla byl celoživotní marxista… No kdo by to do Václava Havla řekl, že nakonec takto prozřel…
Vy se z té Jugoslávie jednou pomátnete. Jugoslávie byl nesmyslný útvar nadiktovaný mocnostmi po 1. sv. ze vzájemně nepřátelských států jako ztělesnění touhy Velikého Srbska. To nemohlo fungovat.
Hlavně ale Jugoslávie byla překážkou pro německou expanzi na Balkán. Likvidace Jugoslávie byla předobrazem likvidace Československa. Trochu silnější státní útvar nemohlo Německo na východ a jih potřebovat. Nakonec bylo Německo s tou likvidací úspěšné. Ke škodě národů SFRJ i Československa.
Jste mimo. Hitler měl s Balkánem jiné záměry, takhle jen tahal z kaše Musoliniho s jeho zbrklostí.
Vaše „nemocnost“ je bezmezná … A Václav Havel byl rád za každou USAválku, a kdyby trvala ještě válka USA ve Vietnamu po r. 1989, tak jsme jako „spolehliví“ USAspojenci tam naklusali natotata a to byste křepčil radostí… Tady ta Jugoslávie přinesla zásadní rozpor mezi minulé disidenty a tím se poznal jejich charakter – což bylo jenom dobře… Jen škoda, že i kvůli takovýmto válekchtivým disidentů přišly o životy tisíce lidí…
…. a jještě k té „vaší“ Jugoslávii… To havlovské humanitární bombardování (byť on to primárně neřekl, ale rád to opakoval, „tvůrcem“ byl prý Richard Falbr) se „týkalo“ už jen zbytkové Jugoslávie – tehdy ještě Srbska a Černé Hory.. Tedy meldovat do tohoto vašeho příspěvku stav Jugoslávie po I.sv.válce, s Jugoslávií r. 199, tak to svědčí o naprosté zoufalosti nějak upoutat, ale rozhodně ne chytře… A následným „aktem“ Kosova tak došlo už porušení „závěrů“ z Helsinek 1975 o násilném porušení hranic a tomu tak tedy Vávlav Havel také farizejsky tleskal s radostí…
Pořád opomíjíte, že Srbsko byl agresor , A co se týče Kosova. Albánci jsou tam původní obyvatelstvo, kdežto “ Slovani“ jen opoždění přivandrovalci z 10. století. Tak si ujasněte kdo je tam doma.
… i kdybych připustil vaši „jednoduchost“, že Srbsko bylo agresor – což tedy mj. de iure nemohlo být, protože nebylo samostatným státem, tak proč tedy USA bombardovaly i Černou Horu, která nebyla „Srbskem“, že ? A pokud chcete jít ve vaší omezenosti až do do 10. století, kde tehdy tam měli žít jen „albánci“ (byli to tehdy už ti „albánci“ ?), tak se takhle „přeorientujte“na Ameriku, která v tom vašem 1O.století byla čím ? Vy si vybíráte účelově, ale ona ta minulost byla tehdy všude – a ne jen v tom Kosovu..
Soudruhu, nějak se vám ty -ismy popletly. Dalajláma ve skutečnosti není marxista, ale buddhista, a to je opravdu hodně velký rozdíl, mezi primitivní zločineckou ideologií a vznešeným náboženstvím dobra, lásky a naděje!
.. tak o tom. že je marxista, tak to je výrok samotného Dalajlámy… To bych si já o něm nevymyslel, kdyby tedy on to neřekl sám… Proto právě ten „paradoks“ k Václavu Havlovi…
Havel si splietol divadelné javisko s funkciou štátnika, a takýchto tajtrlíkov akože odchádzajúci červený kméry potrebovali.
A s čím si „splietol funkciu štátnika“ Vladimír Mečiar, Víťazoslav Moric, Milan Kňažko nebo Ján Čarnogurský?
..tak ti jmenovaní si nehráli na státníky – jako V.H. .. Rozdíl mezi státníkem a politikem je takový, že politik musí počítat s tím, že nemusí být zvolen… Kdežto V.H. si po rozpadu federace si myslel – a po jeho následné volbě prezidenta, byl přesvědčen, že nemá mantinely (to určitě alespoň v počátku nové republiky, když její jednotlivvé složky nebyly ještě plně funkční….) – viz výlety jeho a jeho suity po celé zeměkouli… Ti čarnogurští, kňažkové, aj., prostě po nevyhraných volbách odešli do polozapomnění, kdežto V.H. až do toho února 2003 si hrál na kinga…
Tak Václav Havel si podle vás údajně hrál na kinga. Mě by spíše zajímalo, na co si na diskuzních stránkách HP svými pitomými příspěvky hrajete vy Josefe.
…no V.H. si zejména po svém zvolení prezidentem už jen ČR – tedy hned ještě v roce 1993, spolupořádal slovutné a opulentní „návštěvy“ po celém světě… Tam tehdy se vyžíval – třeba na tancovačku s Maory na nOvém Zélandě, apod., tedy tam a podobně i jinde, byl king… Pak už v druhém období zdaleka ne, to se ale zaměřoval na vstup do NATO a pak zejména následné války…
josef 1. 11. 2025 (12:20)
Opět blábolíte úplně mimo a ne na to, na co jsem se ptal. Mě nezajímá a nezajímalo jakých tancovaček se Václav Havel zúčastnil. Tak tedy ještě jednou pro vaše omezené chápání: na co si na diskuzních stránkách Hlídacího psa svými pitomými příspěvky hrajete vy josefe? Vadí vám snad, že vás na některou z tancovaček nevzal sebou?
Tak nějak to asi bylo. Herci, kteří o chodu státu měli jen mlhavé představy, Havla vytáhli na Hrad, a Havel se jimi obklopil a pokoušel se dění režírovat podle svých představ dramatika a rockera. Československo nepřežilo.
Naštěstí.
A nechtěl byste se přihlásit za poradce vašemu soukmenovci Bábišovi? Třeba by ve vás našel takové zalíbení, že by se pro vás našla i nějaká ta lukrativní a z jeho pohledu úplně nesmyslná a zbytečná funkce – třeba na ministra zahraničí se zatím neúspěšně hledá vhodný kandidát.
Já se pamatuji na podobnou „klukovinu“ od Kňažka…. před rozdělením ČSFR…. přijel do Prahy černou „audinou“ s bratislavskoou espézetkou a na zadním nárazníku měl předčasně oválnou nálepku SO…. to mělo být označení nového státu, až na to, že pár chytrých hlav v Bratislavě vymyslelo již existující označení pro Somálsko.
Jenom drobná korekce ke značce na automobilu pan Kňažka. Z nějakého důvodu si vybral SQ aby se to nepletlo skutečně se Somálskem. Vtipálci mu však stejně to Somálsko přisoudili.
Mýlíte sa, mal tam naozaj SO.
V adjektivu „Československá“ viděli Slováci nepřímý odkaz na neblahý „čechoslovakismus“, tedy předpoklad, že existuje cosi jako „československý národ“, a ne dva národy, český a slovenský. Konec citátu., Zatím jsem nikde a nikdy nenašel nějaké konkrétní a věrohodné vysvětlení, co to vlastně bylo tak špatného a zlého na názvu „československý národ“? Tak toto by mě tedy opravdu zajímalo. Pokud vím i Američané o sobě hovoří jako o národu, přestože jsou vlastně slepencem národů různých. Ostatně na dobu Československa vzpomínají dnes po letech Slováci s velkou nostalgií. Jedna slovenská spolucestující mi ve vlaku do Košic před několika lety řekla: tých Čechov zme sa mali držať a nie sa od nich trhať. Rozpad Československa nepřipisujte pane Pitharte Václavu Havlovi. Ten jej opravdu nezpůsobil. Připisujte jej lidské hlouposti a omezenosti. Mimo jiné tehdy i pana Kňažka. A co se pana Čarnogurského týče, z něj se přece nakonec vyklubal proruský kolaborant.
Dovolil bych si Vám odporovat. Společný stát byla velká chyba, stejně jako Jugoslávie. Kulturně a mentálně je hranice mezi Evropou a Asií řeka Morava. Slováci jsou příliš jiní než aby bylo možno s nimi žít v jednom státě. Navíc po 68. už byla příliš znát nadvláda Slováků ve všech oblastech a zejména v dělení státního rozpočtu a preference industrializace Slovenska.
Máte naprostou pravdu. Potvrzením Vašich slov je současné řádění slovenského nevzdělaného primitiva, který se chystá podmanit si kulturně vyspělejší český národ a vyrabovat a rozkrást celé Česko!
Kdyby nevznikl společný stát, Slovensko by zůstalo pod nadvládou Maďarů a Slováci by byli pomaďarštěni. Viz Ferdinand Peroutka, Budování státu.
Protěžování Slováků, přerozdělování státního rozpočtu ve prospěch Slovenska, přednostní zásobování obchodů na Slovensku, to všechno bylo prováděno na popud sovětského vedení a pod dohledem KGB. Tyto metody byly používány v Sovětském svazu za účelem vyvolávání napětí nebo dokonce až nenávisti mezi jednotlivými národy Sovětského svazu, které pak bylo možné lépe ovládat a kontrolovat. S těmito metodami slavilo sovětské vedení do určité míry úspěch i u nás. S industrializací Slovenska bylo započato už za první republiky, pokračovalo se v ní pak v letech padesátých a šedesátých. Koncem let šedesátých už byla industrializace de facto dokončena. Přímo industrializace Slovenska mi nevadila, dokud jsme byli jeden stát a nikdo tuto skutečnost nezpochybňoval. Vadily mi až nadávky a různá vysloveně pitomá a ubohá obvinění, která jsem pak začátkem devadesátých let ze Slovenska musel poslouchat. Už je poslouchat nechci a vy pane Jiří asi také ne.
Jen drobnost. Začátkem 80, let mě v Bratislavě dvakrát odmítli obsloužit v obchodě protože jsem mluvil česky, To se nezapomíná.
Mně se sice na Slovensku nic takového nestalo, ale vám se jistě něco takového stát mohlo. Oni se pitomci najdou i u nás a začátkem let devadesátých jsme se mohli názorně přesvědčit o tom, že i na Slovensku jejich nedostatkem rozhodně netrpí. Pan Vítazoslav Moric je toho názorný příkladem.
Kdyby se o názvu státu jednalo včas a s hrdostí těch zúčastněných, mohl vzniknout kompromisní název gramaticky správný: Federace republik Čechů a Slováků Jenže by si zase mohli stěžovat Moravané.
Já si myslím, že měl být tehdy na zasedání Federálního shromáždění jednajícího o názvu republiky pozván na jednání MUDr. Cyril Höschl, který by se poslancům, hlavně těm slovenským, alespoň pokusil vysvětlit příčiny jejich komplexů a jejich počínání. I když nejsem si vůbec jist, zda by to pomohlo.
Slováci žádný komplex němněli a ani dnes nemají. Jsou vděčni za pomoc České inteligenci po vzniku společnēho státu Československé republiky. Ale pak Češi nechtěli vidět, že si Slováci dôvedou vlastní část republiky řídit samy. A že mezitím Slovenský národ povyrostl úředníci postupně odcházet domů v každé oblasti. Češi nikdy nenechali Slováky aby se mohli vyjádřit sami za sebe. Vždy se vyjádřovaly za ně. A tak to bylo i s Českými učiteli, kteří v počátku po vzniku společné republiky obrovsky pomohli, ale pak už i Slováci měli dost vlastních učitelů, ale Českí učitelé je chtěli i nadále řídit a zastávěli jejich místa. Pokuď by byli Čeští učitelé, policisté i úředníci vojáci postupně odjeli domů a nechali Jim vlastnou zemi řídit samé, tak by byl do dnes pokoj a k nijakému rozdělení by nikdy nedošlo . Vím co říkám.
Nevíte nic. Tu dobu, o které píšete, jste nezažil a zažít vůbec nemohl. Já jí také nezažil, proto jsem o ní nepsal. Psal jsem o něčem úplně jiném. Psal jsem o tom, co jsem zažil. A pamatuji si to velmi dobře.
Víte pane Spurný, vaše vývody mi připomínají blábolení pana Víťazoslava Morice ze začátku devadesátých let, kdy odtržení Slovenska odůvodňoval mimo jiné i tím, že to podle Víťazoslava Morice měly být i české kmeny, které měly rozbít Říši Velkomoravskou, která podle pana Morice vlastně nebyla ani Říší Velkomoravskou, ale Velkoslovenskou. Můžete pane Spurný namítnout, že pan Moric je prostě pitomec. Já si to také myslím. Jenže to vaše blábolení mi to blábolení pana Morice velmi připomíná. Kromě toho jsem se dočetl, snad to bylo v knize Ferdinanda Peroutky Budování státu, že v době vzniku republiky v roce 1918 byl rozdíl ve stupni rozvoje v porovnání s českými zeměmi 100, v některých oblastech dokonce 150 let. Jste si opravdu tak jist pane Spurný, že poté, co se jedna generace naučila číst a psát byl pak tento rozdíl smazán a Češi, jak píšete, už nebyli na Slovensku potřeba? Já si s tím vůbec jist nejsem, i když jsem tu dobu nezažil.
Slováci žádný komplex němněli a ani dnes nemají. Jsou vděčni za pomoc České inteligenci po vzniku společnēho státu Československé republiky. Ale pak Češi nechtěli vidět, že si Slováci dôvedou vlastní část republiky řídit samy. A že mezitím Slovenský národ v každé oblasti povyrostl.Češi nikdy nenechali Slováky aby se mohli vyjádřit sami za sebe. Vždy se vyjádřovaly za ně. A tak to bylo i s Českými učiteli, kteří v počátku po vzniku společné republiky obrovsky pomohli, ale pak už i Slováci měli dost vlastních učitelů, ale Čeští učitelé je chtěli i nadále řídit a zastávěli jejich místa. Pokuď by byli Čeští učitelé, policisté i úředníci vojáci postupně odjeli domů a nechali Je vlastnou zemi řídit samé, tak by byl do dnes pokoj a k nijakému rozdělení by nikdy nedošlo . Vím co říkám.
A tak to vyústilo v ono slavné „Česi pesi“ a „Bij a rúbaj do krve do tej českej kotrbe“.
Ještě jste zapomněl na Slezany! A Romové by se nakonec třeba taky ozvali, že už toho slovenského rasismu mají dost!
Rozdělení toho umělého a od počátku neplnohodnotného státu,bylo možná to nejlepší co se po té“revoluci“stalo.
Vážený pane Pitharte, nechte prosím pana presidenta Václava Havla spát.
Pamatujte, že o mrtvých se má hovořit jen dobře, oni se totiž nemohou bránit.
Československo? Všecko Slovensko.
Slováci měli svůj samostatný štát už od roku 1939 a mělo to tak zůstat i po válce, Po odchodu sovětských vojsk mohla železná opona spadnout na slovensko-moravské hranici a my jsme mohli spolu s Rakouskem pokračovat v demokratickém vývoji. To by ovšem Dr. Edvard Beneš musel být jiný chlapík.
Havla Slováci nenáviděli. Neměl být NIKDY prezidentem. Tím měl být Dubček.Klaus s Mečiarem byli státní úředníci,kteří měli za úkol rozdělit ČSFR.Splnili jej skvěle. Ale příčiny rozdělení,ty byly úplně jinde.
Dubček president? Jen to ne .
Havel sám byl velký omyl.
A co „velkého“ jste vy?
Česká republika měla být vyhlášena až 2.1.1993. Tento den měl být zároveň vyhlášen za státní svátek. Tak by lidé mohli oslavovat jak Nový rok,tak vyhlášeni České republiky. Dovede si někdo představit,co by se dělo,kdyby jsme zůstali pohromadě? Radikální Slováci a bylo by jich dost by stále dělali binec.
V tom, že by Slováci dělali binec, máte nejspíš pravdu. Já jsem tehdy rozpadu společného státu litoval. Moje slovenská manželka o půlnoci z 31. 12. 1992 na 1. 1. 1993 měla slzy v očích. Dnes jsme oba rádi, že k tomu rozpadu došlo.
Děkuji za článek
Tak s Havlem to nemá nic společného, to byl omyl
Američanů, kteří slepě věřili Masarzikovi, žádná velká
většina narodnostní tady není než Horní Uhry!
Milan Kňažko byl jedním s těch, kdo se na „rozbití“ společného státu aktivně podílel. Dodnes vzpomínám jeho vystoupení v televizi večer 31. prosince 1992 krátce předtím, než o půlnoci v rozdělené televizi zahráli už jen hymnu českou. Jeho slova byla plná žluče a zášti vůči všemu českému, jako by společný stát Slovákům za ta desetiletí nic dobrého nepřinesl, jen utrpení, ztráty a škody. Jen se divím, že česká média, film atp., při jeho nechuti vůči českému, pořád dávají p. Kňažkovi tolik příležitostí vydělat si tolika v různých „projektech“. Ono pro p. Kňažka bezpochyby platí i o českých korunách ono latinské „non olet“.