Helmut Kohl a Václav Havel při podpisu Smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo v únoru 1992. Foto: Profimedia

Petr Pithart: Havlovo snění o spravedlnosti – pozvat sudetské Němce a vrátit jim majetek

Napsal/a Petr Pithart 22. června 2025
FacebookXPocketE-mail

Ještě před přijetím Česko-německé deklarace se Václav Havel jednou vydal na zatraceně tenký led ve snaze česko-německý spor vyřešit radikálně, ale definitivně. Byl jsem u toho. Dodnes se o tom málo ví, jediný, kdo o tom psal, byl Daniel Kaiser ve druhém díle Havlova politického životopisu „Prezident. Václav Havel 1990–2003“.

Psal se rok 1991 a jednalo se v té době o vyváženou mezistátní Česko-německou smlouvu o přátelství. Na Havlův návrh znění smlouvy německá strana neobvykle, až neslušně dlouho, nereagovala.

Václav mě tehdy proto vyslal za kancléřem Helmutem Kohlem, abych urgoval odpověď, eventuálně vypátral, v čem je problém.


Petr Pithart odhaluje zákulisí událostí po listopadu 1989 též v nové knize HlídacíPes.org. Získat ji můžete zde: České průšvihy 1989–2024.

Publikace mapuje fatální selhání české polistopadové politické elity.


Mělo se to odehrát co možná nenápadně: na česko-německé hranici, na Šumavě, mezi Železnou Rudou a Bayerisch Eisenstein, kde se s velkou slávou obnovovalo kdysi frekventované železniční spojení (koleje jsme v padesátých letech v rámci spouštění železné opony pro jistotu vytrhali).

„Jeď tam, a vyzvěď to na něm,“ znělo Havlovo zadání. To se lehko řekne, ale zrovna s Kohlem hůř provede.

Nápad dosti odvážný

Byly tam mraky lidí z obou stran. Z té bavorské mnoho místních funkcionářů CSU a ti všichni měli přede mnou přednost.

Kohl každému věnoval pozorných deset minut a já alespoň viděl, jak důkladně, s pozorností ke každému straníkovi a jeho komunálním problémům, se v Bavorsku dělá křesťansko-sociální politika.

Nakonec jsme spolu mluvili v Eisensteinu, pod plachtami obřího stanu s tupláky piva: nic jsem se však z mnoha jeho slov nedozvěděl. Bylo zřejmé, že je tu nějaký problém a když byl problém, kancléř si dával na čas. Často problémy řešil, jak se říkalo, „vyseděním“; někdy tak problém sám zmizel. Časem prostě vyhnil. 

O co Havlovi šlo, jsem se dozvěděl až při jeho návštěvě Spolkové republiky v květnu 1991. Vzal s sebou předsedy vlád obou republik a tak jsem s Janem Čarnogurským seděli s Kohlem v budově kancléřství.

Nám dvěma Havel předem neřekl, co má na mysli, pokud jde o tu mezistátní smlouvu. A já jen zíral: navrhoval, aby se v ní stanovilo, že vyhnaným sudetským Němcům může být jejich majetek na našem území vrácen za předpokladu, že se k nám vrátí a budou tu mít trvalé bydliště. A když také získají české občanství (měli by pak dvojí občanství, což už bylo tehdy přípustné). Pak se dokonce budou moci účastnit naší privatizace!

Za to naopak vyžadoval odškodnění dožívajících obětí nacismu. Sám označil tuto iniciativu s ohledem na situaci doma za „dosti odvážnou“, ale troufal si všechny ty předsudky a emoce zvládnout… Údajně to celé byl nápad našeho tehdejšího velvyslance ve Spolkové republice Německo, ostatně také literáta, Jiřího Gruši.

Trvalo to snad dvě hodiny. Kohl mluvil a mluvil a vlastně se k těm Havlovým návrhům přímo nevyjadřoval. Ale protože neřekl, že je pro, bylo jasné, že je proti. Později to komentoval tak, že v Havlově „nezvyklé iniciativě“ je mnoho pozitivního, ale jsou tam i výbušniny…

Střelba – naštěstí s tlumičem

My dva republikoví předsedové vlád jsme slovo nedostali – já byl rád, že ne. Nebyl jsem ani trochu připraven jít vůči vyhnaným lidem tak daleko a jako skeptik jsem si ani trochu nemyslel, že by to veřejnost u nás přijala.

Bylo by to možná „čisté“, nejspravedlivější řešení, ale zároveň politicky, jak se říká, neprůchodné. I na tom se ukazovalo, že dějiny bohužel neskončily, jak předvídal Fukuyama, nýbrž naopak, že jsou zde virulentní fáze všude rostoucího nacionalismu, která havlovskému idealismu nepřeje.

Václav Havel se tehdy podruhé střelil ve vztahu k „odsunu“ do nohy. Zbraň však tentokrát měla pomyslný účinný tlumič, takže ten výstřel nikdo neslyšel. Pochybuji, že by takovou smlouvu doma parlament ratifikoval. Ani druhá strana neměla odvahu Havlův nápad přijmout a vtělit jej do mezistátní smlouvy.

Tato epizoda myslím dobře doplňuje obraz Václava Havla jako člověka a politika idealistického, s vypjatým smyslem pro spravedlnost. Ale váhám označit Havlovy představy totálním úletem.
Václav Havel nebyl sám, kdo tomu uvěřil. Ve světě podle něj bylo pro radikálně vstřícné kroky vůči bývalým nepřátelům místo.

Jenže vzápětí se ozvaly reálné výstřely na hranicích uvnitř Jugoslávie (nejprve na hranicích mezi Srbskem a Slovinskem a vzápětí na hranicích mezi Srbskem a Chorvatskem) a nastal nikoli „konec dějin“, ale konec všemu snění. Také konec všeobecnému míru – který sotva začal. A také konec havlovského snění o velkorysém, humanistickém narovnávání národnostních křivd.

Ale aby bylo jasno: summa summarum jsem přesvědčen, že i tak se Václav Havel zcela mimořádně zasloužil o česko-německé usmíření, a nakonec i narovnání. Přestože cesty k němu byly hodně křivolaké.

Nová kniha
Kniha České průšvihy 1989–2024
HlídacíPes.org vydává novou knihu

České průšvihy 1945–1948

Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)