Petr Pithart: Benešova smlouva s národem aneb Česká záliba v mučednictví
Dne 10. června před 80 lety proběhla velká tryzna za oběti lidické válečné tragédie. Hlavním z řečníků byl i navrátilec z londýnského exilu – prezident Edvard Beneš. „Jeví se mi to tak, že v tom horkém dni na poli u Lidic jako kdyby Beneš s národem uzavřeli nevyřčenou tichou smlouvu: my, protektorátní národ, jsme přece v žádné válce nebyli, my vyráběli pro Hitlera kanóny až do posledních dnů, my byli jen ti čeští muzikanti,“ píše Petr Pithart v nové knize České průšvihy 1945–1948.
V den třetího výročí vyhlazení Lidic se na pláni, kde obec stávala, sešlo více než 150 tisíc lidí k uctění památky obětí.
K shromážděným promluvili prezident republiky Edvard Beneš, předseda lidického pořadatelského výboru J. Dubský, sovětský plukovník Alexej Pankov, předseda Svazu britských horníků Willy Lawther, za lidické ženy Anna Hroníková a za okresní národní výbor v Kladně V. Smutný. Již 6. června 1945 se československá vláda usnesla, že obec Lidice bude znovu vystavěna.
Čtěte ukázku z nově vydané knihy
Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.
Podpořte nezávislou žurnalistiku!
„Tábor lidu“, „tryzna“, se nekonala v Lidicích, ale na holém poli u vypálené obce. Ke statisícům shromážděných promluvil jejich prezident. Vědělo se, že lidická tragédie byla barbarskou pomstou za zabití Heydricha.
Vědělo se, že esesáckou bestii zabili českoslovenští vojáci v boji mužů proti mužům – žádný „atentát“. Nevědělo se však, kdo naše vojáky vyslal. Beneš se tehdy na tryzně o „atentátu“ vůbec nezmínil. Do konce života se o něm nezmínil.
Údajně v jednom z jeho rozhlasových projevů ještě z Londýna zazněla bez bližšího upřesnění jeho slova o „výstřelech v Praze“. Do konce života nic víc. Neměl odvahu přihlásit se k nejskvělejšímu výkonu našich vojáků, oceňovanému celým protihitlerovským světem. Protože věděl, že by se k němu nepřihlásil většinový národ. To je absurdita lidické tryzny: neřeklo se na ní, co se vlastně stalo.
Musela by totiž vyvstávat otázka, kdo parašutisty vyslal, kdo jim dal právě tento úkol. A hned tedy: kdo je odpovědný za mstu na deseti tisících nevinných? Kdo může za značnou decimaci odboje? Možná to byli Britové. My v žádné válce přece nebyli…
„Jsme vojáci, dostali jsme rozkaz“
Je otázkou všech otázek, zda právě otázka po „odpovědnosti“ je vůbec přiměřenou, tou správnou. Ve válce se neptáme, kdo je odpovědný za ten který výstřel. Ve válce se zabíjí, jedna strana zabíjí druhou, druhá první. Nevysvětluje se to, neomlouvá.
Byli jsme ale my vůbec ve válce? Byli jsme ve válečném stavu mimo jiné s Německem. To byl oficiální stav podle mezinárodního práva.
Lidé v Protektorátu to ale tak asi nevnímali, tedy alespoň většina z nich. Heydrich přijel do Prahy také proto, aby právě toto „nevnímání“ posílil: maximální tvrdostí k těm, kteří jednají, jako se jedná ve válce, a s maximální benevolencí a nadbíháním vůči těm, kteří řádně pracují ve zbrojovkách a tento problém prostě neřeší.
Známe to, zvýšené příděly na maso a na cigarety dělníkům, lázeňské pobyty v Luhačovicích a v Beskydech. Taky něco kultury a zábavy.
Domácí odboj, tedy jeho část, komunikující s Londýnem, žádal naléhavě, aby byl plánovaný útok na zastupujícího říšského protektora odvolán. Nikdo se už nikdy nedozví, zda se tento vzkaz dostal k těm v Londýně, kteří mohli ještě akci zastavit.
Kdo to byli? Možná jej nechali prošumět, jako že nic nedostali. Co se dělo v Praze mezi parašutisty a zástupci odboje, také už nelze zjistit. Kubiš s Gabčíkem pravděpodobně reagovali takto (ale to je nedoložená věta ze známého Sequensova filmu): „Jsme vojáci, dostali jsme rozkaz, a my jej provedeme.“
„Jakési“ výstřely v Praze
Edvard Beneš na pódiu před statisíci přítomnými respektoval správně odtušenou náladu většiny národa. K „atentátu“ dojít nemělo. Oběti byly příliš velké. Proto se k němu jako iniciátor nebo ten, kdo jej schválil nebo o něm jen věděl, nebo dokonce jen jako ten, kdo se o něm až dodatečně dozvěděl, nikdy veřejně nepřihlásil. Do konce života.
Padlo to nakonec na generála-zpravodajce Františka Moravce. Nepochybně po zásluze. Říkalo se mu „nepohodlný generál“. Proto, ještě než se stačil vrátit do vlasti, začíná být ve vojenských strukturách upozaďován – s Benešovým tichým souhlasem.
Jeví se mi to tak, že v tom horkém dni na poli u Lidic jako kdyby Beneš s národem uzavřeli nevyřčenou tichou smlouvu: my, protektorátní národ, jsme přece v žádné válce nebyli, my vyráběli pro Hitlera kanóny až do posledních dnů, my byli jen ti čeští muzikanti.
Hráli jsme, jak to šlo, ale podle not, které nám přinesli, jak jinak, pod cizími taktovkami. Nemáme si co s kým vyříkávat o jakési odpovědnosti. A já, prezident Beneš, jeden z vás, jsem to respektoval a respektuji a nenakládal jsem na vaše bedra úkoly, na které jste neměli. Jaký atentát? Boj mužů proti mužům. Válečná epizoda v ulicích Prahy? Jen jakési „výstřely v Praze“…
V Lidicích jsme se přihlásili k uctívanému kultu mučednictví. Lidičtí byli přece nevinní, celá akce byla přece založena na omylu gestapa.
Docela jinak tomu bylo s Ležáckými. V obci a okolí působila odbojová organizace na základě sokolských struktur, připravena pomáhat parašutistům. Obyvatelé této chudé osady kameníků byli podle všeho všichni vinni – věděli o vysílačce Libuše. Vysílala ze mlýna, pak ze strojírny lomu. Radista Potůček odtud udržoval poslední spojení s Londýnem.
Česká záliba v mučednictví
Také Ležáky byly vypáleny, všichni jejich obyvatelé popraveni. Také tam se po válce konaly „tábory lidu“, tryzny. O poznání skromnější, čím dál tím více ve srovnání s Lidicemi upozaďovanější.
Nové Ležáky na rozdíl od Lidic postaveny nebyly. Sbírka peněz na ně se ztratila. Velkolepý projekt na úpravu celého areálu podle návrhu prvního českého architekta-krajináře Ladislava Žáka se nerealizoval.
Nakonec se o úpravu areálu (posekání trávy…) musela starat sousední obec Miřetice, její starosta a obětaví občané. Zmiňuji se o tom podrobněji proto, že to všechno znám z první ruky: Ležáky byly v mém senátorském obvodě a také já se šestnáct let snažil dostat Ležáky v pražské ministerské nomenklatuře pietních míst na roveň Lidic.
Jistě, že nejen mojí zásluhou se to podařilo až někdy kolem roku 2010. Ale málo platné, co do oficiálního pěstování „politiky paměti“ jsou Ležáky dosud na druhém místě. Odváží se někdy prezident republiky jet v červnu na pietu do Ležáků? A jednou nejet do Lidic? Nebo aspoň jet tam i tam?
To všechno proto, že Ležáky byly a jsou symbolem nikoli mučednictví, ale boje, aktivního odporování zlému. Hrdinství, nikoli mučednictví, strpění zla. Jejich vypálení a vyvraždění bylo „po zásluze“. Hrůza, ale musí se to tak natvrdo říct. To do tradičního českého narativu války a protektorátu nepatřilo. Snad se to začíná měnit. Určitě začíná. Jenom, jestli už není pozdě.
Ostatně Tomáš Garrigue Masaryk se české zálibě v mučednictví vysmíval: jak ubohé, ukazovat světu rány…
České průšvihy 1945–1948
Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.
Podpořte nezávislou žurnalistiku!
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Američané se k nám chovali slušně. Pak přišli Češi a začalo být zle…
Jan Urban: Kam až nás dovedla neprofesionalita a sebestřednost prezidenta Beneše
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
19 komentářů
To je ten Beneš, který útekl do VB a válku v klidu a pohodě přečkal v ústraní. Opustil vlast, národ, zradil svou zemi. To by uměl každý, utéct a žít že státních prostředků. VB si jeho pobyt nechala řádně zaplatit.
Znám jedno dobré přísloví, že staré je třeba zbourat do posledního základu. Ano celá ta politika musí pryč a všichni policajti a státní zástupci a soudci do posledního zkorumpovance a musí nastoupit naprosto jiná linie lidí, která tyto postaví bez pardonu před soud počínaje tím komunistou na hradě, který už by jinde byl zatčený, ale ono to ochotně slouží cizí moci a jmenuje “mafii“ do vlády. A DOST. To je protistátní člověk normálně. Rudé trenky by nestašili, ale megaplachta přes celý hrad.
Za oběti po atentátu na Heydricha nemůže nikdo jiný, než jejich vrazi – Němci.
A pro Němce pracovali obyvatelé celé okupované Evropy, vč. „svobodné“ části Francie. Nejen my. Pracovali i váleční zajatci, byť to bylo v rozporu s příslušnými mezinárodními konvencemi.
Autor se mýlí.S Německemn jsme ve válečném stavu nebyli do r. 1944,kdy ho vyhlásil Beneš z Londýna.
Poté co Beneš abdikoval a ujel s milionem korun do Anglie ,požádal státní prezident Hácha Říši o ochranu .Tak vznikl Protektorát,jde se Němci k Čechům chovali slušně. A to byl problém,který byl jedním z 5-ti důvodů atentátu na Heydricha,který byl zejména mezi dělníky velmi populární.
Vraždění v Lidicích nařídil osobně Hitler na základě podvržené lži H.Wiesmanna z kladenského Gestapa.
Čin atentátníků byl zásadního významu a bez něj by byla zpochybněna celá česká státnost.Proto oběti s ním spojené byly odůvodněné.
Němečtí vojáci v Protektorátu byli neinformovaní, museli se ptát Čechů, kdy skončí válka, co hlásil Londýn.
K Vašemu pohledu ten můj: ˇ1. atentát neměl být proveden, neb se neznaly důsledky. Nikdo neměl právo hazardovat, a to ve jménu čehokoli, s životy obyvatel, pokud nebyli vyvražděni nepřítelem ve válce. 2. Jakou českou státnost máte na mysli, tu protektorátní, nebo tu „sovětskou“. S oběma si vítězové poradili. Zkouším si představit, jakou cenu bychom platili, coby poražení. Hodil by nás Západ Stalinovi do chřtánu nebo bychom připadli Adenauerovi se všemi USA podporami?
Jestli bych dovolil, ten úsek „..Poté co Beneš abdikoval a ujel s milionem korun do Anglie “ obsahuje několik měsíců doslova nejdepresivnějšího období druhé republiky.. (asi tak možná srovnatelnou s okupací 1968). Vládní politici s Benešem odletěli , armáda se demobilizovala a rozpustila, a lidé už jen čekali kdy Německo obsadí zbytek republiky zavede tady represe.
Hácha byl 14.března 1939 pozván do Berlína, kde mu Hitler -pouze oznámil- že vojensky obsazuje zbytek republiky a vytváří zde Protektorát. Což tedy už jen Hácha potupně podepsal, protože ten zbytek republiky už se nedal bránit jak, ani kým.
Tady – je ovšem nutno dodat, že tohle už Hácha věděl, když tu funkci prezidenta od Beneše přejímal, že k tomu obsazení dojde – jeho rolí už nebylo tu republiku bránit, ale pouze – s co nejmenšími ztrátami na obyvatelstvu potupně přežívat a čekat, než -nějaká velmoc Německo porazí a naší republiku osvobodí.
Čili, co je patrné, že zde fungovaly zcela ambivalentní rozkazy řízení. Na straně jedné – samotný Mnichov a pak i přijetí Protektorátu – „jsme přiliš slabí a nebudeme s Německem bojovat, ale ohneme se a tím předejdeme masovým ztrátám“, ale pak najednou odboj /pochopitelně se spojením na vládu Beneše v Londýně/, najednou bum a atentát na Heydricha.
Takže a bohužel právě tento rozpor vyvolal nejvíce obětí – které se navíc vůbec bránit nedokázaly.
Z toho milionu korun byly placeny např. stíhačky, které „spotřebovali“ naši letci v Bitvě o Británii a bombardéry, kterými naši letci bombardovali německý průmysl.
Už to co je napsáno v . je snaha vybudovat potupný narativ, České republiky, jako „protektorátní národ, jsme přece v žádné válce nebyli, my vyráběli pro Hitlera kanóny až do posledních dnů, my byli jen ti čeští muzikanti,“
Jenomže přece, v tom, že se u nás ty kanóny pro Hitlera vyráběly (tedy až po obsazení zbytku republiky v březnu 1939) jsme na tom byli vlastně úplně stejně jako ty ostatní státy, které po zahájení války Německo napadlo, po krátkých bojích porazilo, a přinutilo k potupné kapitulaci.
Aj v těchto státech jejich vládní politici stačili včas rychle utéct do Anglie, jejich generálové důstojníci i vojáci po té rychlé kapitulaci, svlékli uniformy a nechali bezbranné obyvatele na pospas nacistické nadvládě.
Aj v těchto státech se vyráběly pro válčící Německo zbraně, aj tam dostávali dělníci ve zbrojovkách nějaké to sousto navíc.
Aj tam existoval nějaký odboj, ale aj tam posílali jejich politici z emigrace , ve spolupráci s Brity, vycvičená komanda, která v těchto státech páchala jakous, protiněmeckou činnost, za kterou pak často odpovídali Němci dosti brutální represí na bezbranném obyvatelstvu. Čili – aj v těchto státech se – po válce mohly klást morální otázky, zda tyto akce měly opodstatnění nebo ne.
Ono tedy možná spíše naopak, v tom získala naše republika, určitou až děsivou propagandistickou výhodu, že totiž právě ty naše vypálené Lidice se staly mediálně celosvětovým symbolem, který ukazoval celému světu ty hrůzy nacistického běsnění. A že i tím přispěly k odhodlání světových států, proti Německu válku.
Spousta dalších, nacisty vypálených vesnic ( od Ukrajinu, přes Polsko, až do Francie) se tím symbolem nestaly, a jejich jména, upadla v zapomnění…
Dobrý den pane Pitharte, kdy se zasadíte o to, aby v Postoloprtech vyrostl pomník nevinným obětem Benešovi doktríny vylikvidování Němců. Akce, která probíhala současně ve stejnou dobu jako tryzna v Lidicích. Beneš nikdy neřekl, že obě dvě věci a to atentát na Heidricha a masakr v Postoloprtech jsou z jeho dílny. Jak příznačné. Rozhodoval, ale odpovědnost na sebe nebral.
S atentátem na Heydricha mám značný problém.
Nešťastný ideolog člen KSČ a později OF, OH a KDU-ČSL Petr Pithart. Jak jinak hodnotit jeho dezinformační tvrzení „Jeví se mi to tak, že v tom horkém dni na poli u Lidic jako kdyby Beneš s národem uzavřeli nevyřčenou tichou smlouvu: my, protektorátní národ, jsme přece v žádné válce nebyli, my vyráběli pro Hitlera kanóny až do posledních dnů, my byli jen ti čeští muzikanti.“
S atentátem na Heydricha mám značný problém. Atentátníci byli vojáci s jasným úkolem: zabít Heydricha, i kdyby přitom měli zemřít. Místo toho tam Heydricha nechali jen lehce zraněného (nakonec se pánbíček musel nad Čechy smilovat a nechat Heydricha umřít na sepsi) a pádili co nejrychleji pryč, jeden z nich s pistolí v ruce v honičce utíkal před střílejícím řidičem. Celý další příběh pak je jenom o tom, kolik Pražanů nasadilo svůj krk (a mnozí o něj přišlo), jenom aby tito dva vojáci přežili. Podle mého jázoru atentátníci svůj úkol nesplnili.
A kdyby neutíkali, myslíte, že by měli šanci uspět? Každá taková akce se musí pořádně naplánovat. Nebo to podle Vás mělo být provedeno jako sebevražedný atentát? Možná na tom něco je, ale když nepočítám kamikadze nebo dnešní Palestince (případně aktéry útoku na dvojčata), nenapadá mě žádná jiná sebevražedná akce podobného typu. K Vaší námitce, že ho jen lehce zranili: jak potom hodnotíte Stauffenberga, který se neúspěšně pokoušel zabít Hitlera třikrát? A taky to neprováděli sebevrazi.
Možná by bylo dobré říci, nebo tedy spíše napsat, co vlastně chtěl autor národu sdělit.
„Jak ubohé ukazovat světu rány“…Takže ani židé, by si radši neměli připomínat oběti holocaustu.
Zásadně nesouhlasím s Pithartovým, a jiných, hodnocením „Benešova Mnichova“. Ať pokračuje s podloženým výkladem hypotézy, že by Beneš nepodepsal. Pomůžu s úvodem: můj otec by coby voják padl na hranicích, tudíž bych dnes, možná jako sám PP, netrousila moudra. A dál…, pane PP?
Lidice jdou jednoznačně za Benešem. Vojsko koná na základě politických příkazů. Atentát na H. jedině mohl přikázat Beneš, který se vydával v Londýnském exilu za tzv. exilového prezidenta. Sám Hácha odsoudil Benešem vyprovokovaný atentát na H., jehož odplatou pak byly nedozírné následky, m.j. Lidice a Ležáky. Beneš byl zbabělý intrikán, který se vždy schovával za někoho jiného.
Co bylo dřív? Člověk nebo lid (národ)? Co má větší cenu?